Nastal čas pro levicový populismus

Avatar
Původní autoři

Petar Volgin
7. 9. 2018   blog autora
“Kdysi silné socialistické a sociálně-demokratické strany, které vládly svým zemím po desetiletí, dnes mají problém dostat se do parlamentu”, píše bulharský publicista Petar Volgin ve svém pamfletu věnovanému současné levici. “Úkolem levicového populismu je vrátit důvěru této většiny, kterou klasická levice prošustrovala.”

Ne, populismus vůbec není špatná věc. Takový je jenom pro lidi jejichž vědomí vymyla multi-kulturní klišé. Latinské slovo populus znamená národ. Logicky nemůže být politika, která chce zlepšit život národa, tedy populistická politika, sama o sobě zlá. 

Zásadním problémem je, že multi-kulturalisté a neoliberálové národ nenávidí. Sami sebe chápou jako elitu a štítí se všeho, co “není elita”. V určitém smyslu elitou jsou. Ale ani ne tak proto, že by byli inteligentnější, talentovanější nebo měli více vědomostí a schopností než ostatní. Jejich náskokem je exkluzivní přístup do mediálního prostoru, který z valné části také dlí v struktuře neoliberální matrice. 
Dochází tak k zajímavému paradoxu, agresivní menšina lidem na celém světě diktuje, co si mají myslet a jak mají žít. Dlouho tento model fungoval hladce. Vypadalo to, že model liberálního diktátu nemá alternativu. Dnes se ale situace radikálně změnila. Existuje opozice. Populistická.

Samozřejmě populismus nemá jednotnou formu. V poslední době jsou nejvíce vidět pravicová populistická hnutí. Jsou kriticky naladěna vůči stávajícímu statu quo, ale jejich zásadní slabinou je, že valnou část své energie koncentrují vůči cizincům a migrantům. To přináší krátkodobý profit v podobě vysokých volebních výsledků, někde dokonce podílu na moci, ale celkově je to bezperspektivní. 

Ať už migranti způsobují jakékoli problémy, oni nevytvářejí jejich samotnou příčinu, nenesou vinu za těžkosti obyčejných lidí. Není na místě soustředit svůj hněv vůči lidem s jinou vírou nebo barvou pleti. Nenávist je třeba distribuovat mezi místní elity – politické, ekonomické, mediální. 
Opravdový střet není mezi starousedlíky a cizinci. Opravdový střet je mezi privilegovanými ze všech zemí a těmi, co doplácejí na status quo ve šech zemích. Tím by se měli v principu řídit všichni ti, kdo vytvářejí nové strany a hnutí. 
Levicový populismus by se měl vydat přesně touto cestou. Jenomže tradiční levice je plně liberalizovaná a v důsledku toho marginalizovaná. Kdysi silné socialistické a sociálně-demokratické strany, které vládly svým zemím po desetiletí, dnes mají problém dostat se do parlamentu. Důvod je prostý – nechali stranou pracující lidi a objali sexuální a různé jiné menšiny. Tradiční levice stala částí liberálního mainstreamu a přišla tak o většinu.

Úkolem levicového populismu je vrátit důvěru této většiny, kterou klasická levice prošustrovala. Jak to udělat? Věnovat se skutečným, ne vymyšleným problémům lidí. Tady je příklad jednoho vymyšleného a dnes zcela neaktuálního problému. Před 70-80 lety byli homosexuálové diskriminování, dokonce legislativně. Proto byl tehdy boj za jejich práva přirozeným a dokonce nezbytným. Tato diskriminace však dávno skončila. Přesně naopak. V mnoha sférách moderní společnosti dnes platí princip – “homosexuál – to zní hrdě”. Proto, když se někdo onálepkuje jako bojovník za práva LGBT komunity, zůstává mimo prostor i čas. 

Opravdové problémy obyčejných lidí vypadají zcela jinak, než nám předkládají neoliberální elity. Souvisí se zaměstnaností, důstojným platovým ohodnocením, přístupu ke kvalitní lékařské péči a kvalitnímu vzdělání, bezpečností. Globální nerovnost, luxus, který je privilegiem menšiny, bída stahující stále více lidí, ničení přírody ve jmény tržního hospodářství, jsou také zásadními otázkami dneška. 
Ale pro představitele horní střední třídy, která je kolébkou různých liberálů, pravých i levých, to ale nezní dost “elitářsky”. Mluvit před liberály o zvyšování platů není ani “cool” ani “trendy”. Pro opravdového levičáka je toto ale jedno z hlavních témat. Někdo to může nazývat populismem. Ať. Přesně tento populismus potřebujeme.

Přeložil: Michail Stavrev

Petar Volgin (*1969) je spisovatel a novinář, vedoucí publicistického pořadu 12+3 na prvním programu Bulharského národního rozhlasu (BNR) – Horizont. Volgin je častým terčem kritiky masových médií, politiků i veřejných intelektuálů, přesto odmítá odejít ze státního rozhlasu do soukromého sektoru.