Lenka Procházková
28. 9. 2018 (předneseno na Litoměřickém semináři 22. 9. 18 ZDE)
„V historii našeho národa bude socialismus pouhou epizodou.“
Slova, která jsem objevila v pozůstalosti mého otce spisovatele Jana Procházky, napsal v létě roku 1970. Tedy v době, kdy normalizace už šlapala do pedálů a on sám byl vystaven mediálnímu lynči. Jeho knihy už zmizely z veřejných knihoven a tři desítky filmů, natočených podle jeho scénářů, byly vyřazeny z distribuce. O sedm měsíců později zemřel, ale tehdy v létě o své nemoci ještě nevěděl. Udeřila tak náhle, že předstihla i zatýkací komando. A tak se připravený politický proces proti zrádcům socialismu musel obejít bez hlavního protagonisty.
Přitom naprostá většina tátovy tvorby počítala se socialismem jako s cílovou epochou naší historie. Protože ale viděl, že putování k tomu cíli bude ještě dlouhé a klopotné, věnoval svůj krátký život sepisovaní svědectví o osudech lidí, které na té cestě potkal. Jeho empatie i s postavami tzv. zápornými, které na putování nevyšly dobrovolně, otvírala oči filmovým divákům, neboť jim nabídla širokoúhlý pohled na krajinu, v níž stranická linie byla jen jednou z vrstevnic směřujících k obzoru.
Některé z tátových příběhů dokážou zavibrovat v myslích a srdcích i dnešních diváků, kteří onu tak „dávnou“ dobu sami neprožili. Je to způsobeno schopností autora vnímat a předávat autentické emoce. Neboť ideologie a režimy přicházejí a odcházejí, ale láska, hněv, bolest a naděje s lidmi zůstávají. I pocity zrady, zklamání a bezmoci patří napříč časem do citové výbavy člověka.
Normalizace byla založena na lidském strachu. Režim, který čistkami rozděloval lidi na hrdé a na „sráče“ (což je dobový výraz Ludíka Vaculíka), si dopředu čistil terén i pro „nerozhodnuté“, pro ty, co teprve k volbě, do které skupiny se zařadí, dospívali. Časem se kontury zjemnily, ale to už Jan Procházka neprožil. Z objevené věty, že socialismus bude v historii našeho národa pouhou epizodou, jsem vnímala jeho velikou bezmoc z toho, že ideály Pražského jara neměli už občané, zrazení vlastními politiky, sílu udržet. Cítila jsem z té věty hluboký smutek nad zmarem historického vývoje našeho národa. Národa, který myslel politicky, ale jehož myšlenky se vždy osudově rodily předčasně a tudíž nevhodně, takže je svět nepřijal. Ale lidé žijící v krajině, z ní vzešly a která tvarem připomíná lidské srdce, na své „kacířské“ myšlenky nezapomínali a uchovávali je na potom, až okolnosti budou příznivější. Ale když ta doba oficiálně nastala a polovina světa požívala slovo socialismus jako šamanské zaklínadlo, ukázalo se, že i země nejbližší ten proklamovaný socialismus pouze trpěly, zatímco my jsme se jej po svém a s velikou nashromážděnou energií pokusili uskutečnit. Což zcela logicky vyděsilo šamany nejen z Východního ale i ze Západní bloku. Jaká třetí cesta, když svět je bipolární?!
Dnes už vím, že táta svou větu napsal jako pochmurnou věštbu a současně v ní rozpoznávám i skutečnou příčinu jeho smrti. Nemohl dál žít ve světě, který nerozeznal svou jedinečnou příležitost, a v zemi, kde zmizel obzor.
Lidé jako já a další, co v Pražském jaru teprve dospívali k politickému myšlení, jsme tu ale pořád. V některých z nás nezakrněly ani ideály demokratického socialismu a ani naděje, že jednou přijdou znovu na řadu. Víme, že obzor je záležitost pohyblivá. A jelikož Země je kulatá a také stále v pohybu, může se náš někdejší ztracený obzor objevit znovu, jiným hledačům a na zcela netušeném místě planety.
V Evropě to asi nebude, ta teď prožívá jinou „epizodu“. Zatím ji pokrytecky halí do katechismu lidských práv a svobod, ale nová pravidla, která zavádí, ukazují spíš na inženýrské plány nadlidí (tedy nadnárodních stvůr), které mají Evropu změnit k nepoznání.
Planýrováním tradic národů Starého světa při vytváření životního prostoru pro nové osadníky se nezrodí vyšší kvalita demokracie, kterou „náš“ zakázaný socialismus s lidskou tváří měl být, spíš je to metoda, jak demokracii umrtvit. Neboť za její životnost mohou ručit jen lidé propojení společnou pamětí. Malé národy, které se po staletí učily přežívat veliké křivdy a mnohdy je i odpouštět, se podílely svou vytrvalostí na výchově národů větších, a občas ty velké i něčemu naučily. Jinak řečeno, demokracii v Evropě stvořily a udržovaly její národy, každý ze svého prostředí, elánu a z kapacity svých mozků. Příčinou velkých válek v moderní Evropě nebyla demokracie, ale její absence v některých režimech a nedostatek demokratických mravů v jiných. Blíží se výročí Mnichova, takže si připomeňme, že Mnichovská dohoda porušila mezinárodní smlouvy, a že se přitom zaštiťovala ochranou lidských práv. „Ve vzdálené zemi o jejíchž lidech nevíme nic.“
Státy, jejichž představitelé Mnichovský diktát podepsali,nezachraňovaly mír. Hrály o čas na vyzbrojení pro válku.
Dnes zní velmocenský diktát z Bruselu. Ve jménu lidských práv proudí do Evropy vyhnanci (nebo snad vyslanci ?) ze zemí vzdálených, kde demokracie ještě nezvládla ani slabikář. Lidé o jejichž identitě nevíme téměř nic. A tak jen podle jejich skutků můžeme soudit, zda do Evropy přicházejí hledat učitele lidského soužití anebo učedníky pro svou posedlost.
Bruselští direktoři je představují jako nešťastné mladší bratříčky a žádají, abychom je vzali pod ochranu a uzdravili jejich oči, vyschlé pouští, životadárnou nadějí. Přitom direktoři sami přivírají oči před poznanou pravdou a vnucují svůj úzký průhled jako normu evropského bystrozraku. Jenže když osleplí vedou téměř slepé, je vyloučeno, že směřují k nadějným vyhlídkám. Přesto jsou varovné hlasy vidoucích okřikovány jako zrada společných hodnot. Maďarsko už stanulo před koncilem. A neodvolalo! To ocenili nejen mnozí Češi a Poláci, ale dokonce i Slováci. Zdá se, že staré vroubky vryté do paměťové mapy střední Evropy se novým nebezpečím zarovnávají. Slepecké brýle už odhodili i představitelé Bulharska a myslící hlavy v Itálii. I německá disciplína dostává trhliny a začíná být zřejmé, že stylizace říšské kancléřky do Matky Terezy neskončí blahořečením.
Jaký smysl má ta velkovýroba slepeckých brýlí? Je to zase hra o čas? O čas na co? Na přísun vojáků, pro které je smrt dveřmi do ráje? O čas na přesuny válečné techniky k hranicím RF? Chystají evropští slepci na pokyn nadnárodních stvůr nové tažení proti Rusku? Jejich inkviziční mediální příprava na mě tak působí. Jako laická pozorovatelka sice vidím, že ve všech rozehraných partiích zatím „náš demokratický“ Západ prohrává, protože hraje sám proti sobě, (jak nedávno poznamenal jeden debatér na internetu), nicméně to vše je jenom předehra k něčemu, co ani nechci nahlas vyslovit. V té hře, bude-li opravdu rozpoutána, nám tentokrát nehrozí protektorát. Protentokrát jsme zařazeni do šiku agresorů.
Můžeme si myslet, že naše dnešní konference ničemu nezabrání. Ale přesto jsme na ni přišli, zblízka i zdaleka. Stejně tak se setkávají lidé v jiných městech a v jiných zemích Evropy. Sdílená lidská úzkost, paměť a instinkt pronikají i do národních parlamentů. Hlasy, co odmítají kapitulovat pod nátlakem, si rozumějí bez tlumočníka už i v Bruselu.
Ale o tom jistě budou na dnešní konferenci mluvit podrobněji jiní. Takže na závěr chci s povzdechem konstatovat, že v současné Evropě o socialismus a podobu jeho tváře nejde. Teď jde o mnohem víc.
