Svoboda slova není pro každého?

Avatar
Původní autoři

Ivan David
28. 9. 2018      (text vystoupení na semináři “Svoboda projevu a právo občana na pravdu” v Poslanecké sněmovně P ČR 10. 9. 2018 ZDE)
Americký matematik Norbert Wiener, který je pokládán za zakladatele kybernetiky je autorem výroku: „Aktivně žít znamená žít s přiměřenými informacemi.“ Kybernetika je věda o přenosu informací v živých organismech, strojích a společnosti. Je zajímavé, že slovo kybernetika použil jej již v roce 1834 fyzik André Marie Ampére pro označení vědy o řízení lidské společnosti. Kybernétes (,,χυβερνήτης”) je starořecky kormidelník, tedy ten, kdo určuje směr.
Ten, kdo ovládá přenos informací může řídit společnost.


Hlásíme-li se k demokracii, tedy systému, v němž vládne lid, byť i prostřednictvím zvolených zástupců, pak každý občan potřebuje přiměřené informace, aby se mohl správně rozhodnout. Především k samotné volbě svých zástupců potřebuje přiměřené informace. Ty musejí být pravdivé, protože s chybnými informacemi není možno činit správná rozhodnutí.

Má-li být společnost demokratická, tedy prvořadým úkolem musí být zajištění pravdivých informací občanům.

Protože však vidíme, že hlavní snahou držitelů moci je šíření informací zavádějících, manipulativních tvrzení, nejde o společnost opravdu demokratickou.

Ve skutečnosti vládnou ti, jejichž možnost korumpovat se opírá o moc plynoucí z dispozice s aktivy a dobře fungující organizace uplatnění vlivu. K tomu mají média.

Médium je ten nebo to, kdo nebo co zprostředkuje.

Namísto hrubé síly, hrozby sankcemi a terorem lze vládnout prostřednictvím zavádějících informací. Občané se pak dělí na rezignující na svoji úlohu podílet se na demokratické vládě, menší skupinu souhlasících a ještě menší skupinu protestujících. Takový poměr sil k ovládnutí společnosti postačuje.

Cenzura v historii naší země

K regulaci přenosu informací byla dříve používána cenzura, tedy státní institucionální zajištění předběžné kontroly informací. U nás tomu tak bylo za Rakouska, za První republiky, za Protektorátu, mezi lety 1945 až 1948, od roku 1948 do roku 1968 a od roku 1969 do roku 1989. Za účelem stability režimu existoval Zákon na ochranu republiky č. 50/1923, záminkou byl atentát na Aloise Rašína. Zákon umožňoval nalezení záminek k zákazu šíření informací. Za První republiky nejen komunistické Rudé právo, ale i Jaroslav Hašek a Voskovec s Werichem byli nebezpeční. Zákon umožňoval zákaz vydávání periodik. A také k němu docházelo. Republika byla chráněna, aby zůstala takovou, jakou ji chtějí mít skuteční držitelé moci.

Odstranění cenzury nebo jiných forem omezování šíření informací dříve nebo později nutně vede ke zhroucení každého režimu s výjimkou demokratického, který se průběžně přizpůsobuje zájmu většiny.

Po roce 1989 nemáme cenzuru ve smyslu předběžného schválení informací před možným šířením. Každý si může říkat a psát co chce. Jan Werich v šedesátých letech v jedné předscéně řekl, že může říkat co chce. …Ovšem, na vlastní riziko. I dnes si můžeme říkat co chceme, ovšem na vlastní riziko. I výroky mohou být příčinou trestního stíhání pod záminkou ochrany společnosti. A nejen to, kdo neumí nebo nechce správně souhlasit na správném místě, může zapomenout na kariéru v dosahu vlivu státní moci nebo soukromých podniků, kterým to nevyhovuje.

V hypotetickém demokratickém systému mohou také existovat sankce za vyjádřené postoje. Pozitivními sankcemi jsou pochvaly, negativními odsudky. Všichni máme příležitost se znemožnit. Ti, kteří jsou zváni do televize a rozhlasu mají příležitost větší. Podle Masaryka je demokracie diskuse, podle mě je to trochu málo, diskuse není formou řízení společnosti. V diskusi můžeme nést souhlas libě, nesouhlas obvykle nelibě. Ale bez nesouhlasu je diskuse jalová. Nositeli pokroku mohou být jedině nespokojení. Například protestní strany. Ovšem každá změna není k lepšímu.

Do ČSSD jsem vstupoval, když byla ještě protestní. Byl jsem zřejmě jediný skutečný sebevrah v Zemanově vládě sebevrahů. Jsem extrémista. To je osobnostní rys. Existuje taková osobnostní dimenze, na jednom konci je extrémní konformita, na druhé nonkonformita, tendence vzdorovat. Karel Havlíček Borovský napsal: „Chceš-li v strachu, nepokoji žíti, musíš k tomu vtip a rozum míti, chceš-li dodělat se vezdejšího chleba, bývej hloupý, kde je toho třeba.“ Paní ředitelka školy Baxová mě napomenula při hodině občanské výchovy v roce 1968: „Davide, ty máš stále jiný názor, ty neumíš diskutovat.“ Do dneška jsem se to nenaučil.

Dostupná technika

Absence cenzury navíc dnes koinciduje s mimořádně velkou dostupností technických prostředků umožňujících prakticky každému šíření jakýchkoli informací. Pak je ve hře ještě jeden velmi pomalý proces, a to je při růstu potíží procitání lidí ze sna a víry, že dál už bude jen dobře. K procitání u nás přispívají jednak politické aféry, jednak politika Evropské unie řídící vládu ČR a prohlubující se poznávání reality všedního dne.

Aktivní část obyvatelstva, která žije s celkem přiměřenými informacemi, jejíž drobný vzorek je v tomto sále, a která rezignuje na kariéru mimo protestní strany, využívá technických prostředků ke čtení a psaní mimo struktury podílející se na vládě. Sám se s přáteli podílím na webové stránce „Nová republika“, k níž se denně podle sezóny připojuje 20 -30 000 počítačů. Je to amatérská iniciativa, ale je to počet srovnatelný s mnohými profesionálními weby, tedy takovými, které mají několik placených redaktorů. Když jsme před pěti lety začínali, bylo podobných webů v českém jazyce jen několik, dnes jich je několik desítek, přesto nám čtenost neklesá, ale pozvolna stoupá. Z toho je zřejmé, že roste zájem o informace, které v mainstreamových médiích chybějí.

Ti, kteří ovládají společnost pomocí zavádějících informací jsou přirozeně zděšeni, protože se jim vymyká z rukou hlavní prostředek ovládání obyvatelstva. Máme pro ně pochopení a vůbec se nedivíme, že hledají jiné cesty mimo předběžnou cenzuru, která je dnes zatím nemyslitelná. Některé vlády nutí provozovatele internetu, facebooku dalších sociálních sítí k dodatečné cenzuře a umlčení volajících. V možné krizi se na rezignující většinu nedá spoléhat. Pamatujeme si, jak v letech 1968 a 1989 dramaticky vzrostl prodej novin.

Průzkum bojem jako předehra velkého konfliktu

To, co dnes na tomto poli držitelé moci provádějí je řečeno vojenskou terminologií „průzkum bojem“. Po rekognoskaci terénu a rozmístění sil a prostředků nastane boj v plné síle. Na straně padlých bude buď demokracie nebo její pravý opak.

Doposud vypadala situace komicky. Na straně potlačovatelů šíření nezávislých informací jsme nalézali typy jako je Jakub Janda. Jestliže souhlasil s šířením videa, na němž onanuje před kamerou aby se zalíbil části homosexuálně orientovaných spoluobčanů, pak je patrně asi zcela bez zábran a ochotný ke všemu. Klasická psychiatrie nazývala tento typ poruchy osobnosti, dříve psychopatie, jako „bažící po sebeuplatnění“. Uplatnění nalezl, bažení neustalo.

Pomalu ale končí legrace, jak o tom již hovořili předřečníci. Sami máme v Nové republice zkušenost se zrušením reklamy od reklamní agentury firmy Seznam a to ze dne na den bez předchozího upozornění. Ta pak na tiskové konferenci popřela záměr takto rušit reklamu. Našli jsme jinou agenturu, ale příjem z reklamy poklesl na polovinu. Dále máme zkušenost s nedoručováním mailů s určitým obsahem od určitých osob. Zatím se nám daří tuto překážku obcházet. Připravujeme se na přijetí protiopatření.

Tažení proti vyjadřování nezávislých názorů vygenerovalo pojmy „desinformační web“ s tím, že Ministerstvo vnitra údajně vede jejich seznam. To se neprokázalo. Ministerstvo to udělat nesmí, neboť orgán veřejné správy může činit jen to, co mu zákon ukládá, nestačí, že to zákon nezakazuje.

Další oblíbenou nálepkou je pojem „proruské weby“. Co to proboha je? Má to znamenat, že uvádějí to, co sdělují ruská media? To nesmíme vědět? Správná jsou tedy „protiruská média“ s povinnou nenávistí k Rusku?

Hezké jsou také pojmy „hate speach“ a „hate free“, zvláště když „hate free média“ vystupují se žlučovitou nenávistí proti lidem s jinými názory a postoji.

Nenávist je emoční reakce na nepříznivé chování, ale může vzniknout i na základě domněnky nebo předsudku. Nedá se zakázat, ale je nepěkné nenávist podněcovat. Chtějí nám určovat, koho milovat a koho nenávidět.

Proti lžím a manipulativním tvrzením se nelze účinně bránit. Často lhář volá chyťte lháře!

Dostal se mi do ruky sborník textů mediálních expertů s názvem „Média jako překážka v komunikaci“. Trochu mi to připomíná refrén učitelské hymny: „V pondělí zas jdu do školy, z chytrejch dětí dělám voly.“

Neziskovka „Evropské hodnoty uvedla“ jako důkaz, že Nová republika je „desinformační“ pouze to, že jsem uvedl, že Ruská federace neměla motiv sestřelit civilní letadlo s Nizozemci a je tedy třeba se zamyslet nad tím, komu sestřelení prospívá. Moje úvaha neobsahuje žádnou informaci, takže nemůže být desinformační.

Toto vše pokládám jen za průzkum bojem, zatím se odpůrci svobody slova neodhodlali k frontálnímu útoku.

Všichni vidíme, že po celém světě jsou v pohybu protestní hnutí, která mají různou formu a obsah. Držitelé moci se těžko sami vzdají nedemokratických forem řízení společnosti, v němž mají zavádějící informace vedle korupce hlavní místo. Jenže zavádějící informace jsou účinné jen v podmínkách monopolu na informace.

Karel Havlíček Borovský napsal: „Mě stačí, budu-li moci vydávat noviny, nic jiného nepotřebuji.“

Pozlátková slova „pravda“ a „svoboda“

Diskutovat bez definice pojmů nemá smysl.

V názvu semináře je „právo občana na pravdu“. Slovo „pravda“ má pozitivní konotace. Kupodivu přes všechno, co se za pravdu vydává.

Pravda je také „pozlátkové slovo“, jak podobná slova označoval Miroslav Plzák. Zkusme se na pravdu podívat zblízka.

Za pravdu ve smyslu, v němž s pojmem pracuje věda, lze pokládat jen ověřené tvrzení. To se pak může jako teorém stát součástí teorie vědeckého oboru. Časem se ale může ukázat, že to, co bylo za pravdu pokládáno, už pravda tak docela nebo vůbec není. Věda se tím nezhroutí, jen teorie se upřesní. Mnozí z přítomných jistě vědí, jak je to s ověřováním hypotéz a procesem verifikace v různých vědeckých oborech. Je to složité. Mějme tedy za pravdu to, co bylo ověřeno. Nechávám stranou zásadní problém „konečného důkazu“.

Aby něco mohlo být ověřeno, musí to být ověřitelné. Pravdivé mohou být jenom informace, nikoli názory. I pravdivé informace mohou být zavádějící, pokud jsou neúplné. Například je pravdivě popsán následek, vynechána je příčina jevu.

„Názor“ je vyjádření subjektivního stanoviska nebo hodnocení. Verifikace nepřichází v úvahu. Názor nelze podložit objektivním měřením. Nanejvýš je pravda, že někdo opravdu vyjádřil názor. Nelze rozhodnout je-li krásnější buk nebo dub. Nelze rozhodnout, zda se mají daně zvyšovat nebo snižovat. Každý může mít jiný zájem a „obecné dobro“ je často jen pustá demagogie.

Tedy: „Právo občana na pravdu“ nestačí. Občan může být od rána do večera zahrnován pravdivými informacemi, a přece nemůže aktivně žít s přiměřenými informacemi. Těžko určit, které jsou ty pravdivé informace, které mu chybí.

Svoboda slova zahrnuje víc než právo na pravdu, znamená právo na vyjádření názoru. Jakéhokoliv.
Informace nám k rozhodování nestačí. Na všechno sami nepřijdeme. Potřebujeme znát názory jiných, vyslechnout jejich argumentaci, uvažovat o jejích slabinách. Diskuse nutně nemusí vést k utvrzení diskutujících v jejich omylech. Může vést ke korekci představ podle modelu poznání podle Járy Cimrmana: Na počátku je omyl, zcela přesný, v druhé fázi vyvracíme omyl a ve třetí fázi nevíme nic. Nevědět nic je lepší než se rozhodovat podle omylu. Kdo neví, hledá, kdo slepě věří, je ztracen.

Veřejnoprávní média a svoboda
Média lze dělit do různých kategorií podle různých kritérií: papírová a elektronická, mainstreamová a ostatní, profesionální a amatérská.

Z hlediska našeho problému je nejdůležitější dělení na veřejnoprávní a ostatní.

Veřejnoprávní média nemají nejmenší nárok svobodu.

Veřejnoprávní média jsou zřízena pro veškeré obyvatelstvo a placena z veřejných zdrojů. Musejí poskytovat služby VŠEM, kteří si je platí tak, jako veřejné silnice nebo zdravotnictví či školství. Veřejnoprávní média proto musejí informovat pravdivě s přiměřenou úplností o relevantních společensky významných skutečnostech. Veřejnost nemá právo na desinformace. Pokud jde o názory, ty musejí být prezentovány vyváženě. Důsledně vyváženě na základě objektivních analýz. A vyváženost musí podléhat objektivním analýzám. Žádná svoboda! Přesné mantinely! Nedivme se, že na podporu svobody České televize demonstrovali aktivisté Top09 a STANu. Je to jejich televize.

Nedávno jsem v Českém rozhlasu slyšel výrok váženého bývalého ředitele BBC, který pravil zhruba toto: „Dříve jsme se úporně snažili o vyváženost za každou cenu. Byla to chyba, je nesmysl přidávat k správnému názoru stanovisko nějakého fašisty.“ To je výrok na pár facek.

Pokud jde o veřejnoprávní média, pokládám kontrolu jejich vyváženosti za tak závažnou, že jsem přesvědčen, že členové mediálních rad by měli být voleni ve všeobecných přímých tajných volbách jako poslanci. Musejí mít sankční pravomoc.

Druhou a poslední kategorií jsou ostatní – neveřejnoprávní média. Ta jsou financována různě a mohou vyjadřovat jakékoli názory. Je směšné žádat vyváženost od Respektu nebo Haló novin. Existují k něčí podpoře. A mají na to právo! Informace by měly být ověřené, ale to je jako s problémem „konečného důkazu“. Některé informace jsou velmi věrohodně podvrženy.

Neveřejnoprávní média nás nemusejí zajímat a státu do nich také nic není, ať už se jedná o televizi Nova nebo Strážní věž na webu. To, co nesmějí, je předstírat, že jsou nestranná. Měly by mít ze zákona v podtitulu „týdeník společnosti XY“.

Použil jsem pojmy „zavádějící informace“ nebo „manipulativní tvrzení“. Ve skutečnosti jsou zavádějící informace nejpodstatnější součástí sdělení veřejnoprávních médií. Může jít o informaci, která je sama o sobě pravdivá, ale je prezentována bez dalších pravdivých informací potřebných pro pochopení nebo je uvedena v nenáležitém kontextu. Smyslem zavádějící informace je vytvořit u příjemce chybnou představu o popisované realitě. Fakticky jsou lživá, neboť jejich smyslem je uvést přijemce v omyl.

Například Český rozhlas nás včera „informoval“, že Rusko zaútočilo na provincii Idlib „přes varování Spojených Států“. Rusko ale na rozdíl od USA působí v Sýrii se souhlasem syrské vlády. Touto zavádějící „informací“ má vzniknout dojem, že USA mají právo rozhodovat o tom, co se má dít v Sýrii, a další dojem, že Rusko je v Sýrii agresorem a dobýváním provincií se příčí rozhodování USA, které mohou rozhodovat. Věcně je informace téměř pravdivá, neboť Rusko opravdu útočí v provincii Idlib a USA Rusko skutečně varovaly, jenže většinový málo informovaný a povrchní posluchač pochopí zprávu špatně a to je její skutečný smysl.

Desinformace je podvod

Podle mého soudu by takové jednání mělo naplňovat skutkovou podstatu trestného činu „podvod“ § 209 Tr. zák.. Toho se dopustí ten, kdo zneužije cizí nevědomosti či důvěřivosti k vlastnímu neoprávněnému prospěchu či obohacení, resp. někoho za tímto účelem uvede v omyl.

Toto by se týkalo veřejnoprávních médií, protože ostatní garanci vyváženosti dávat nemusejí.

Problém je s definicí sankce za takový úmyslný trestný čin. Podle Trestního zákona je nutné, aby podvodem byla způsobena újma „na majetku“. Jenže v tomto případě jde o nemajetkovou újmu, kterou zákon čert ví proč nepředpokládá, ačkoli víme že nastává velmi často. Uvedeni v omyl se chybně rozhodujeme. Například nevolíme politika, protože o něm slyšíme nějaké zvěsti, které si nemůžeme a nemáme čas a motivaci ověřovat. Můžeme se třeba zbytečně zabezpečovat proti neexistujícímu ohrožení, o kterém jsme se dozvěděli.

U našich soudů by se úmysl těžko prokazoval. Pokud jde o prospěch pachatele, asi by se nevystačilo s tím, že autoři výroků jsou za zavádějící informace, tedy lži, placeni, ať už to jsou novináři nebo jiní profesionální manipulátoři.

Potřebujeme – s nadsázkou „Zákon na ochranu svobody slova“ s citelnými sankcemi za omezování svobodného vyjadřování.

Svoboda slova je základní lidské právo. Nesmíme si ho nechat vzít, , i když se stává se, že pravda vyděsí. Buďme stateční!

————————————–

Svoboda slova

Listina základních lidských práv a svobod, oddíl druhý: Politická práva, článek 17:

„Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijimat a rozširovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu.“