Jana Maříková
29. 10. 2018
V sobotu 27. října jsem v odkazech na facebooku mnohokrát viděla fotografii, kde se spolu za ruce drží Merkelová, Putin, Macron a Erdogan. Při příležitosti “Summitu o mírovém procesu v Sýrii”, který hostil turecký prezident Recep Tayyip Erdogan v Istanbulu. Pokaždé mně při pohledu na ně zamrazilo – jako by s tam zkoncentrovala zlá vůle. A hned druhý den se to potvrdilo. Opět stačilo zapnout počítač, a déja vu z letošního ledna, kdy začala válka v severosyrském Afrínu, se stalo téměř hmotným.
Web DW : Turecká armáda bombarduje kurdské milice v Sýrii.
Focus online: Turecká armáda zjevně bombarduje Američany podporované kurdské milice v Sýrii
Frankfurter Allgemeine : Turecká armáda napadla Američany podporované kurdské milice YPG
Frankfurter Allgemeine pokračuje: “Jeden den po summitu o mírovém procesu v Sýrii Turecko začalo ostřeovat pozice kurdských milic YPG na severu území, kde stále probíhá občanská válka. Státní zpravodajská agentura Anadolu uvedla, že turecké síly střílely na “barikády a pozice vytvořené teroristickou organizací” v regionu Zor Magar. Chtěli “zabránit teroristickým činnostem”. Pozice “teroristů” leží na východ od řeky Eufrat. Turecko má zatím okupační zóny západně od Eufratu, ale oznámilo, že plánuje rozšířit svou činnost dále na východ.
A je to. Po minulém týdnu, kdy německý spolkový ministr hospodářství Peter Altmaier (CDU) uzavřel v Turecku miliardové dohody, triumfoval Erdogan podruhé. Chce jít na východ od Eufratu – a bude mu to umožněno. Čert vzal nějaké Kurdy…
Německo, o kterém si myslíme, kdovíjak není silné, se stává pomalu ale jistě satelitem Turecka. Má na svém území pátou kolonu, která se na povel svého vůdce může kdykoli zaktivizovat, a je směšně nemohoucí v boji s organizovaným zločinem “Made in Turkey”. Osmané Germánie jsou pouhým vrcholkem ledovce, následováni Šedými vlky, kteří demonstrovali svou sílu při návštěvě Erdogana v Německu svými “vlčími pozdravy”. Krajně pravicové uskupení, ovšem nikoli rodilých Němců, takže pozor, opatrně, ať není “rasismus”. A to mluvím jen o tureckém nacionalismu, nikoli o celkové islamizaci Německa.
Minulý týden marně protestovali mí kurdští i němečtí známí proti rozsudku, kdy byl v Turecku na šest let odsouzen německý občan Patrick K. z Giessenu. Za členství v teroristické organizaci PKK asi. Německá vláda ani muk. Dnes se, ještě před bombardováním, objevil článek na webu ntv “Altmaier chválí velkolepý úspěch”, kdy prohlásil, že Turecko je země, se kterou pojí Německo “dlouholeté přátelství” a je prý velmi žádoucí, aby zůstalo stabilní.
Na oltář tohoto dlouholetého přátelství padli tedy nejen Kurdové v Dersimu v roce 1938, na kterých byl vyzkoušen Cyklon B koncernu IG Farben. Letos počátkem roku Kurdové z Afrínu, který dobývali Turci v německých tancích Leopard koncernu Rheinmetall. Další obětí má být novinář Adil Ygit, žijící v exilu v Německu, který při tiskové konferenci Merkelové a Erdogana 29. září v Berlíně měl na sobě tričko s nápisem” Gazetecilere Özgürlük – Svobodu novinářům v Turecku” a byl ze sálu vyveden ochrankou. Jak uvedl v neděli 28. října 2018 deník Hannoversche Allgemeine, nebylo mu prodlouženo povolení k pobytu a tak bude muset pravděpodobně do konce ledna opustit Německo. A to už žije 35 let v Hamburku… A najednou, zrovna poté , co upozornil na to, s kým že to Merkelová tak družně beseduje, je v Německu nežádoucí – Turecko si ho jistě rádo převezme. Ve vězení tam je podle posedních údajů kolem 230 novinářů, tak jeden navíc nehraje roli. Turecko je přítel.
Sdílím zoufalství svých kurdských a německých přátel, kteří vidí, kam směřuje Německo, kam až je ochotné platit krví svých i cizích. Když jsem viděla ty čtyři politiky, jak se drží za ručičky jak děti ve školce, bylo mi jasné, že kdo to odnese, budou Kurdové – jen jsem to nečekala tak rychle. Turecko útočí na vesnice kolem města Kobání, které v roce 2015 znovu dobyly kurdské milice, YPG i Peshmergové, za podpory amerického letectva zpět z rukou Islámského státu. Za cenu obrovských obětí na životech, nemluvě o obětech z řad civilistů. Hřbitovy v Kobání jsou rozsáhlé. Město bylo téměř zničeno a – jak jsem viděla na fotkách svých kurdských přátel – téměř obnoveno. Dnes tedy přispěchal Erdogan, aby dokončil, co IS nezvládl. Za souhlasu Ruska, Německa a Francie. Jinak se tomu rozumět nedá. Neuvěřitelné svinstvo.
Doplním jen několi statusů mých přátel:
Jan Jessen, novinář – “Jakmile kancléřka pustila v Istanbulu Erdoganovy ruce, ten pokračuje jako obvykle. Turecká armáda začala ostřelovat vesnice u Kobane v Rojavě/Západním Kurdistánu/ severní Sýrii a cíle v jižním Kurdistánu/severním Iráku. Turecký ministr obrany obnovil hrozby proti Rojavě. Lidé tam berou hrozby tureckého režimu velmi vážně. Existují zprávy, že se k hranicím dopravuje stále větší množství džihádistického ksindlu z Idlibu a z Turky obsazeného Afrínu coby úderné jednotky pro případný útok proti zbývajícím svobodným kantonům Rojavy. Opět náš partner v NATO vyhrožuje, bombarduje a vraždí naše kamarády, z nichž tisíce již položily svůj život v boji proti IS. Lidé, kteří pomohli tomu, aby se zabránilo teroristickým útokům v Německu. Je to zatracená povinnost spolkové vlády, aby jim pomohla proti Erdoganově režimu – místo toho vidíme, jak se s představiteli režimu objímá na fotkách. Hanebné”.
Ali Ertan Toprak, představitel Kurdské německé obce – “To je Erdoganova mírová politika v Sýrii. On bombarduje Kurdy, kteří porazili IS. Západ prodává Kurdy znovu. A Merkelová a spol. si myslí, že mohou s Erdoganem uzavřít mír v Sýrii…”
Kerem Schamberger – působí na mnichovské univerzitě jako komunikační vědec – “Den po summitu o mírovém procesu v Sýrii Turecko začalo ostřelovat pozice kurdských milic YPG na severu území občanské války. Merkelová a Macron “under Putin” dali zjevně den předtím zelenou.
Stojí to za hovno.”
Lépe bych to sama neřekla.
