Ivan David
29. 10. 2018
Po skončení slavnostního udílení státních vyznamenání prezidentem ČR u příležitosti 100. výročí vzniku Československa vysílala ČT předtočený rozhovor s prezidentem a premiérem ČR ZDE. Dávno jsem neviděl nic tak trapného. Asi se málo otužuji koupáním v mainstreamu. Pořad moderovala Světlana Witowská. Otázky, které oběma kladla měly demonstrovat její loajalitu k bojovníkům proti Miloši Zemanovi a Andreji Babišovi. Měly je dostat do defenzivy, aby přiznali, že jsou nedostatečně protirusští a antikomunističtí. O obou je všeobecně známo, že mají k Rusku nikoli nenávistný, ale racionální postoj, oba byli v KSČ, Miloš Zeman byl v roce 1969 vyloučen, protože se neohnul, a Andrej Babiš zahodil po roce 1989 legitimaci, která mu byla přítěží.
Oba dva se z otázek vykrucovali. Co také mohli činit jiného, Miloš Zeman obratněji, Andrej Babiš chvílemi bezradně. Státník, který není diktátor, si ani zdaleka nemůže dělat co chce, aby ho napříště nezaměstnávalo jen odrážení útoků vyprovokovaných nevhodnou odpovědí nicotnému novináři. Přesto si pan prezident dovolil poznamenat, že nejen komunistický režim byl příšerný, ale dokonce i doba fašistické okupace, ačkoli na tu se ho nikdo neptal, ta antizemanům a antibabišům tak nevadí jako strašná okupace sovětská. Porovnání počtu obětí obou okupací se právě nenosí.
Oba si dovolili neříci to, co se od nich žádalo, a sice, že největší hrozbou je Rusko. Miloš Zeman dokonce řekl, že jedinou hrozbou je “tororismus” a Andrej Babiš se k němu připojil. Pan prezident šel ve své troufalosti tak daleko, že podpořil možnost obecného referenda. To si dovolil hodně – zpochybňovat demokracii všelidovým hlasováním. Oba dva bagatelizovali riziko fašistických organizací v ČR, tím se pokoušeli zpochybňovat dlouhodobou snahu mainstreamu používat tuto nálepku na SPD. Oba si pochvalovali skvělé úspěchy ČR na cestě ke světlým zítřkům.
Nikomu nechci vnucovat svůj názor, ale teroristé se svými bombami jsou úplně neškodní ve srovnání se státy, které připravují poslední světovou válku.
O světlých zítřcích jsem už kdysi také slýchával, jen se argumentovalo jinými zfalšovanými statistikami. I tehdy jsme se měli skvěle s třetinovými platy oproti Němcům – právě tak jako dnes. Tehdy nebyla svoboda a volný oběh pracovní síly, kapitálu a zboží, takže naši občané nemohli utíkat s bezplatně získanou kvalifikací za vyššími platy, nebylo možné cizím zbožím vytlačovat to domácí ani nebylo možné, aby si cizí korparace v ČR koupily, co se jim líbí. Pokrok, zdá se, nelze zastavit.
Miloš Zeman si přesto dovolil do značné míry konat podle své hlavy například vyznamenámím Michala Davida, který si dovolil být úspěšný a oblíbený už za minulého režimu, chartistky Lenky Procházkové, která nepřestala být kritická, Jany Lorencové popisující tunelování České republiky, ředitelky zdravotní školy Ivanky Kohoutové oponující ombustmance a její ideologii, Aleny Vitáskové souzené v zinscenovaném procesu, protože stála v cestě “baronům”, politologa Zdeňka Zbořila, který si říká, co chce nebo básníka Karla Sýse také odmítajícího klečet. Jejich vyznamenání je také činem a prezident Zeman má pravdu, že slova může říkat každý, na činy se každý nezmůže.
