Patrick Ungermann
1. 10. 2018
Hodně jsem přemýšlel o všem, co bych zahrnul mezi projevy ušlechtilého světoobčanství: To, že žiji s představou světa jako jediného místa svého pobytu a jako pozemšťan, bratr všech lidí, zvířat, hub, rostlin a nerostů, mohu, ba musím co nejpozorněji vnímat sebevzácnější a sebenepatrnější vzájemné vazby všeho vezdejšího. Světoobčan ví, že je jeho životní radost se ve svých vazbách k pozemšťanům pohybovat s citem a pokorně, s rozmyslem a odhodlaně, s vědomím toho, co smím, mohu a musím očekávat, a právě proto důvěřivě. Zároveň je nutné si uvědomovat, na jaký způsob jsem na světě doma.
Umím být doma v říši lidí, a proto jsou mé potřeby a rozumy lidské. Umím být doma v okruhu svých lidí v krajině domova, a proto jsou mé touhy a rozumy české. A pak jsou ještě ryze mé, dotýkané a tepané vším a všemi, které znám. Každý se na svět dívá ze svého životně důležitého stanoviště: ryba z vody, letící pták z oblohy. Nikdo zde nemá všechno nebo nic. Každému náleží něco, něco ryze jeho, jeho neodmyslitelné prostředí, jeho neodmyslitelný způsob života, jeho pravda o něm samém ve smyslu „jsem, který jsem“. Umět se chápavě střetat s různými způsoby života a nemuset jim obětovat svou vlastní, v mnohém odlišnou cestu, neboli umět se sžívat se světem a nenechat se ve světě zotročit, tomu říkám prožívat pravdu světoobčana. Nemusíte ji jezdit zažívat bůhví jak daleko do ciziny. Stačí se projít a pár chvil si všímat všech, kdo žijí, a snažit se přijít na kloub tomu, čím vším žijí a co pro ně mohu znamenat já. Pokud jste k životu všímavější za domem na zahrádce než v africké džungli, jste více světoobčanem za domem na zahrádce. Ušlechtilé světoobčanství je tento velkoryse všímavý způsob života.
Hodně jsem přemýšlel o všem, co bych nazval upadlým světoobčanstvím, nepatřičnou škraboškou, kterou na tvář světoobčanství navlékli vypočítaví lidé, skupiny zlodějíčků mnoha lidských osudů. Sjednocování, kterého je programově plno, by jistě mělo být dobrovolným statečným rozhodnutím stát si po boku v dobrém i zlém a vzájemnou podporou zmnožovat dobro, přičemž zmenšovat zlo. Tak by mělo vypadat každé manželství. Z pohledu leckterého sjenotitele se ovšem manželství omezuje na sňatek z rozumu, ospravedlněný očekáváním hospodářského růstu teď, když se výdaje na domácnost mohou hradit z dvojích prostředků. Uspořené peníze pak podnikatelskou činností vyrábějí další peníze, které se neprodleně pouští do výroby ještě ohromnějších peněz. A tak se koupí větší dům, jehož údržba spolyká velké peníze, a proto se musí levněji a více podnikat a dráže a za každou cenu víc prodávat, i kdybychom se měli nových trhů domoci se zbraní v ruce. Tam, kde by moloch s válkou váhal, vypadají sjednocovací činy i tak, že je nutné, aby deset států, které nedávno přistoupily ke členství v Evropské unii, bezpodmínečně pouze přijalo stávající unijní zákony, aniž by se tvář unie pozměnila ve prospěch vzorců jednání sedmdesáti pěti milionů nových obyvatel soustátí. Uvědomme si, že vedoucí podnikatelská místa, posty globalizátorů, jsou v Evropské unii dávno rozebrané. Při výrocích diplomatů, že jsou to Francouzi a Němci, kdo x let tesají unijní tvář, si lze domyslet, odkud že budou ti hlavní hybatelé. Vždy důležitá Británie za tohoto stavu věcí neponechává nic náhodě. Do evropských záležitostí může mluvit tak na půl pusy. Pak ale bude na půl pusy smluvená s Američany. Ono je nakonec jedno, kdo se s kým smluví, praktickým globalistům jde všude na světě o jednotná pravidla pro co největší okruh lidí, tedy o naprosto přehlednou a sledovatelnou životní situaci miliard pozemšťanů, výrobních sil. S tím souvisí snaha přesvědčit lidi, že svážení a zapracování takového počtu a druhu světoobčanů, kteří budou za daných okolností na daném místě ekonomicky výhodní, staví pokročilý vývojový stupeň novodobého bratrství. Revoluční myšlenka rovnosti, volnosti a bratrství se přitom omezila na rovnostářství, na snahu ohlídat si, aby nikdo z lidí všední práce moc nežárlil, a proto ani moc nevyčníval. Jak vidno, skutečným odpůrcem světoobčanství je a zůstává jeho vlastní upadlá podoba.
V lidském měřítku je planeta Země jediné mnohokulturní místo široko daleko. Jistě i proto, že pro kultury se na Zemi místem nešetřilo. A teď si představte takový pokus: Vezmeme hroudu o velikosti Německa, vymrštíme ji do vesmíru kamsi na oběžnou dráhu a necháme ji kolovat. Po čase se pokusíme na tu planetku umístit Indický oceán, Himálaj, Saharu a středoafrický prales. Dále něco z Mississipské nížiny a trochu toho Grónska. A, abych nezapomněl, dvě, tři slovanské země. Co se zřejmě bude dít? Planetka se přetíží, podlehne a zhroutí se do sebe. Potom, po vzoru velkého třesku, nasype prach do očí celému vesmíru. Předpokládaná reakce, viďte.
Tímhle nebezpečím dnes hrozí myšlenka globálního multikulturalismu. Nebudeme si plést ušlechtilé světoobčanství s upadlým. Nespleteme si mnohokulturní planetu s multikulturalismem. Multikulturalismus není obrazem společnosti. Je to myšlenkový směr s dotvořenou ideologií. Stačí najít jeho definici na Wikipedii: „Multikulturalismus je myšlenkový a politický směr (kulturní ideologie), který zastává stanovisko, že v jednom demokratickém státě mohou společně žít nejen jednotlivci, ale i skupiny s různou kulturou a zdůrazňuje prospěšnost kulturní rozmanitosti pro společnost a stát. Je živý v zemích, jejichž obyvatelé pocházejí z rozdílného kulturního prostředí a v některých z nich se uplatňuje i jako konkrétní politika státu. Cílem je politicky sjednotit všechny občany bez ohledu na jejich původ, etnicitu či přesvědčení…“ Jelikož multikulturalismus sjednocuje bez některých ohledů, nalezl jak svého nepřítele, tak svou nesmiřitelnost. Takhle sebevědomý se ve výsledku nechce s ostatními idejemi jenom na něčem dohodnout, touží se prosadit.
Silným pojmem ve slovníku multikulturalismu je soužití. Chybí teorie etap, jak takového soužití postupně dosahovat. Jak zavést poklidné soužití muslima s křesťanem, Židem, hinduistou a buddhistou… Soužití muslima s homosexuálem, lesbou a feministkou… Soužití komunisty s kapitalistou… Soužití těch, jejichž dějiny kráčely nebo kráčí cestou střetu, zlého střetu… Jsou dvě možné cesty. Jedna dává, druhá bere. První nese název Budiž světlo! Staňme se osvícenými. Hledejme bratra a sestru všude a mezi všemi. Jenže osvícení nepřichází z politiky, ale z ducha. Nepadá na davy, nýbrž pracuje s duší každého člověka osobitě. A je otázka, jestli na tohle chce mít multikulturalismus čas. Druhá cesta je ta, co bere: Všichni musí všechno v sobě nějak omezit. Musí se uskromnit na své podstatě. Musí prodělat odoperování, jinak se ocitnou mezi druhořadými a časem pronásledovanými. Obávám se, že multikulturalismus vykročil tou druhou cestou, cestou represí. Rád bych to doložil některými příklady:
Úplně chatrný problémek bez hlubší ceny zaplnil angloamerický svět před polovinou září: Australský karikaturista zhotovil obrázek americké tenistky Wiliamsové. Silná svalnatá postava se vší svou emotivností dupe po tenisové raketě – nedaří se jí utkání. V pozadí výjevu domlouvá rozhodčí protihráčce, aby zklamanou Wiliamsovou nechala vyhrát. Kámen úrazu pro karikaturistu spočíval v tom, že Wiliamsová je černoška. Sama nejdřív nijak zvlášť neprotestovala. V první fázi za ni soptila internetová média a sociální sítě. Karikaturista prý zbytečně zvýraznil její černošské a ženské rysy. Odpověděl smysluplně: Je to černoška a žena. V protikladu k této události oceníme, jakou míru snášenlivosti osvědčila protihráčka. Autor kresby ji ovšem zpodobnil jako vyžle. Nicméně, ta dáma nic nenamítala proti tomu, že vypadá bělošsky a žensky. Nebývalá tolerance, že? S čím tady pracuje multikulturalismus? S vytvářením iluze (klamu), že jsme všichni totožní. Nejsme už jenom rovnoprávní, máme být rovno-stejní. A právě tuhle tezi karikatura obou tenistek boří.
Jelikož je multikulturalismus předmětem agitace, jsou lidé vůči jeho projevům dost všímavý. Nedávno u nás proběhla jedna bouře ve sklenici vody: V reklamě na boty vystupoval urostlý černoch sportovního vzhledu (šlo o sportovní obuv). Někteří kolemjdoucí projevili nesouhlas s tím, že je ve slovanské zemi nositelem reklamy černoch. To zas zúročil řetězec s obuví, jehož mluvčí hrdě prohlásil, že přece ve dvacátém prvním století nebudeme rasisté. Položím jinou otázku: Může být v jednadvacátém století spotřební reklama politická? Věřím, že může. Lidi jsou šikulky a dovedou to zařídit.
Co se týče multikulturalismu, bývá výsledkem jeho politiky v reklamě, jak já říkám, hra na černou a bílou. Odpozoroval jsem, že přítomnost exotických modelek v západních módních časopisech je nepsaný zákon. Většinou bývají na předních stránkách. Novodobý americký film pracuje s nezřídka složitou kombinatorikou ohledně toho, kdo je tam běloch a kdo černoch, kdo je muž a kdo je žena. Ti, kteří studují ze zahraničních učebnic angličtiny, přesně vědí, o čem mluvím. Když producent oblíbeného detektivního seriálu Vraždy v Midsomeru odmítl obsadit do rolí exotické cizince s odůvodněním, že se na anglickém venkově nevyskytují, byl vystaven tlaku médií a propuštěný z práce. Další řada Vražd v Midsomeru už byla ukázkově multikulturní a já ji přestal sledovat. Proč? Poněvadž budila nepravděpodobný a ještě k tomu naporoučený dojem.
Právě jsme si popsali, že multikulturní agitace přešla do stádia cenzury. Už ale přešla i do stádia terorismu. Teror, to je strach, nějak vyvolávaný a řízený. Za vše hovoří případ švédského zubního lékaře: Všimnul si, že migrantům, kteří o sobě uvádějí, že jsou děti, musí být daleko víc let, než kolik nalhávají. Poznal to na základě opotřebení jejich zubů. Dobromyslná koordinátorka přistěhovalců doktorovi navrhla, aby svůj poznatek sdělil úřadům prostě proto, že nepodvádět se nemá. Hodně se bál. Proti nesouhlasu s multikulturní politikou mají na západě a severu Evropy mocné zaklínadlo, slovo rasismus. Nakonec na příslušný úřad s tím, co objevil, došel. Zubaře proprali v médiích a propustili ze zaměstnání. Vyhodit někoho z politických důvodů z práce, pokutovat ho, posadit ho do vězení – to je terorismus. Ten se projevuje v čase, kdy se multikulturalismus usadil v některých institucích tak pevně, že zařídil, aby ho instituce dál poptávaly. Jiné úřady si přímo vytváří a sune je do roviny institucí klíčových.
Nejhorší, co může tělesný člověk prožít, je mučení a vražda jeho blízkých i jeho samého. Je to strašlivé i pro duchovního člověka, poněvadž duše, která musela předčasně a násilně opustit tělo, si nese silná traumata. Tajení a tutlání počtu případů hromadného znásilňování Evropanek, tajení a tutlání skutečného počtu a skutečných následků teroristických útoků při multikulturním kvasu, to je spoluvina. Krytí viny je spoluvina. Zvlášť tísnivé je, když stav společnosti dovede k sebevraždám politiky, lidi činné ve veřejném životě, lidi v mezilidských vztazích velmi exponované. Stalo se to letos v létě v Nizozemí. Politička, která nesouhlasila s islámskou orientací radniční politiky, byla nucena čelit výhružkám, únosu a znásilnění. I když jí opakovaně někteří migranti vyhrožovali smrtí její i její rodiny, bála se požádat o pomoc, aby neupadla ve veřejném životě do nějakého podezření a aby na ni nespadlo zaklínadlo – rasismus. Míru tísně neunesla a sprovodila se z nedokonalého světa. Vinu za takovou smrt plně nese terorismus v prostředí ideového multikulturalismu, které umožňuje tvrdé znevýhodnění nemultikulturních stanovisek.
Tady jsme s multikulturalismem dospěli do bodu, kdy se mu musíme postavit, je-li nám život milý. Vtíravé aktivní síle je třeba odpovědět stejně mocnou silou reaktivní. U nás se ještě nemusíme prát v ulicích. Můžeme tvořit myšlenkovou soustavu, která pomůže nám i jiným skutečným Evropanům stanovit si program a etapy pro sebezáchovu v neklidných časech. V prvé řadě běží o to, aby se u nás nestal multikulturalismus vládní ideologií, nebo ideologií široce vyžadovanou prostřednictvím zahraničních subjektů a nevládních organizací. Je třeba vyhodnotit bezpečnostní rizika a další rizika v mezilidských vztazích (především míru a škodlivost útlaku), která nastanou právě v prostředí multikulturalismu. Je nezbytné zaujmout konkrétní vztah ke konkrétním cizincům. Nemůžeme zakazovat, aby úřady dokladovaly pozorování a vedly statistiky, jak si u nás počínají konkrétní etnické, náboženské a názorové skupiny. V rovině vztahu k cizincům navrhuji nechat se inspirovat dvěma našimi mysliteli, Karlem IV. a Bohuslavem Balbínem. Otec vlasti nám klade na srdce, abychom se cizinců všelijak ujímali a pomáhali jim. Karel IV. jistě hovoří o cizincích, kteří nehledají spor a nadvládu, ale čistou pomoc a ochotu domácích. Ušlechtilý jesuita Bohuslav Balbín nás ale varuje, abychom cizince, jejich obyčeje a jazyk nezvýhodňovali, jinak nás budou chtít ovládat a budou nás vidět skrz prsty. Myslím, že bychom z obojího mohli vyvodit dva závěry: Dobrý cizinec je vítaný host a užitečný člověk. A co se nás týče, je každý pták neřád, kdo do svého hnízda kálí. Postavme tedy xenománii do cesty xenorealismus a vtělme jej do zákonů své země. Jinými slovy: Buďme připraveni odlišovat dobré od zlého. Odlišujme to v lidech. Rozlišujme duchy a ideje. Pomáhejme dobrým a odporujme zlým.
