Kurdský kongres 2018

Avatar
Původní autoři

Jana Maříková
29. 11. 2018
Dne 24. listopadu jsem se jako čestný host spolu se svým mužem účastnila kongresu Kurdské německé obce ve Stuttgartu. Byla jsem pozvána jeho místopředsedou panem Mehmetem Tanriverdi díky své téměř roční práci pro kurdskou věc, za kterou považuji vznik samostatného Kurdistánu, ať už se odehraje kdykoli. Je to běh na dlouhou trať. Převážně jsem psala články kritizující agresi Turecka do syrské Rojavy a útlak Kurdů v jednotlivých zemích, kterým byli před sto lety, po skončení první světové války, “přiděleni k převýchově”, což se zatím naštěstí nepodařilo, i když třeba Atatürk to bral metodou – “Dobrý Kurd, mrtvý Kurd”. Erdogan, který si dává ještě vyšší cíle, být vůdcem muslimů, se zřejmě rozhodl na tyto tradice navázat.


Represím tureckého státu byl také na kongresu věnován značný prostor. Není divu, většina německých Kurdů přišla z Turecka,v různých vlnách, podle toho, jak oblevilo nebo přituhlo. Další přišli z Iráku, Íránu a Sýrie. Dodnes nejsou jako národ uznáváni samostatně a stále jsou přiřazováni k zemím, z nichž odešli za více či méně dramatických okolností jako gastarbajtři nebo uprchlíci.

Na záverečné slavnostní recepci mluvila dívka Zilan, jejíž matka, zpěvačka Hozan Cane, byla právě odsouzena na šest let a tři měsíce za “podporu teorismu”, myšleno podporu zakázané Kurdské strany pracujících (PKK). Erdoganova justice totiž řadí k PKK každého, kdo podporuje třeba opoziční Lidovou demokratickou stranu (HDP). Cane zpívala kurdsky na jejích předvolebních shromážděních, dále natočila před několika lety film o zločinech tzv. islámského státu a sdílela ho na stránkách německých televizí, což jí bylo u soudu v Turecku přičteno k tíži! Obvinění z podpory terorismu ostatně postihlo i mého přítele, mnohokrát oceněného kurdského režiséra Kazima Öze, a to přesně v den konání kongresu. (Jeho film ZER, ověnčený řadou mezinárodních cen, jsem měla tu čest promítat v Praze.)

První řečník na slavností recepci, znovuzvolený předseda Kurdské německé obce (KGD) Ali Ertan Toprak, věnoval značnou pozornost i tomu, jak k Turecku přistupuje spolková vláda. Ali Ertan je neúnavný kritik tzv. politického islámu, kerý se nejen podle jeho slov čím dále více sbližuje s “novou levicí” a je nesnášenlivý vůči jakékoli kritice. Politický islám zastupuje v Německu především spolek DITIB, celým názvem Turecko – německý spolek ústavu pro náboženství. Je to zjevně prodloužená ruka Ankary, stejně jako Šedí vlci, turečtí nacionalisté, nebo Osmané Germánie, konečně zakázaný spolek údajně boxerů, obchodující se zbraněmi a drogami, jak prokazuje soudní proces s několika představiteli Osmanů v Hessensku. Ve vedení spolkuje Metin Külünk, dlouholetý Erdoganův přítel. Jeho ovšem nikdo nevyšetřuje.


Motto, kterým by se dalo shrnout vystoupení Aliho Ertana Topraka, zní zhruba: “Jsme vděčni německému státu, že zde můžeme žít, ale jsme velmi nešťastni z toho, jak benevolentně spolková vláda přistupuje k představiteli státu, který se nepokrytě mění v diktaturu a vězní své i německé občany s dvojím občanstvím, o kterých usoudí, že jsou přílišnými kritiky či se kritiky pouze dopustí.”

Další velké téma kongresu byla migrace a integrace ve své současné podobě a její budoucnost. Na toto téma mluvili všichni – člen poradního sboru KGD, bývalý starosta Hannoveru Dr. Herbert Schmalstieg, starosta Stutttgartu Werner Wölfle, Dr. Nils Schmidt, mluvčí zahraničního výboru Sociálně demokratické strany Německa (SPD) a především známá německá novinářka jezídsko-kurdského původu Düzen Tekkal, jedna ze dvou, kteří na kongresu dostali Cenu za přínos pro mír a integraci. Jasně řekla větu, kterou jsem citovala už na jaře a za kterou jsem byla na českých sociálních sítích vláčena bahnem coby rasistka a islamofobka – totiž, že nelze do Evropy dovážet zároveń oběti i jejich vrahy a pachatele a čekat, že “to zvládneme”. Imigrace je fakt, se kterým se v Německu už nedá nic dělat – co se ale dělat dá, je důsledné vyžadování rovnosti před zákonem a stejně důsledné dodržování ústavních práv, která nesmí být stavěna proti sobě – například právo na svobodu náboženství, které v případě tradičního islámu popře jiné ústavní právo – rovnost žen a mužů. Nelze. Tekkal pracovala jako válečná zpravodajka v Iráku v době, kdy tam po roce 2014 došlo ke genocidě Jezídů z rukou Islámského státu. Viděla zblízka hrůzy, které si pamatujeme jen ze starých sovětských válečných filmů. Kurdové i Jezídi si od IS užili své – a přinesli v boji proti němu nemalé oběti. Znají nebezpečí fanatické ideologie a varují, kam může vést, pokud se toto nebezpečí podcení. Třeba v případě Islámského institutu na Humboldtově univerzitě v Berlíně, z jehož poradního senátu jde strach…jen samé ultrakonzervativní islámské spolky. (Standard, 8.11. článek – Institut pro islámskou ideologii – katastrofa pro osvícené muslimy a svobodnou vědu). Rovněž záležitost, kterou KGD ústy svých představitelů, většinou sekulárních muslimů, jak sami sebe nazývají, trvale a marně kritizuje.

Düzen Tekkal dostala svou cenu za přínos k integraci a míru. Viděla hrůzy války a nebojí se otevírat témata, která jsou v Německu prakticky tabu – jako třeba kritiku radikálního islámu a zavírání očí nad kriminalitou uprchlíků z poslední vlny, která prostě stoupá. Jak řekal Tekkal: “Vodou na mlýn Alternativy pro Německo (AfD, pravicové a protiimigrační strany) není to, že se o jejich zločinech mluví, ale to, že se o nich nemluví.” Je ale kritická i vůči své vlastní komunitě. Žena s neuvěřitelnou energií a přesvědčivostí.

Druhým oceněným byl Prof. Dr. Dr. Jan Ilhan Kizilhan, také Kurd s jezídskými kořeny, jehož specializací je práce s traumatizovanými válečnými oběťmi, především ženami a dětmi. A velmi často opět Jezídkami. Jezídy bojovníci IS nepovažují za lidi a podle toho s nimi zacházejí. Profesor Ilhan Kizilhan s nimi mluvil, s oběťmi i vrahy, a ve své řeči varoval před dehumanizací lidských bytostí, která neodvratně vede ke zvěrstvům. Vyjádřil také velké obavy o osud lidí i svých krajanů na Blízkém východě, kde se válka zdá být trvale přítomna a na změnu není v blízké době naděje. Svou cenu věnoval – doslova – jezídské dívce Yasmin, která, sama popálená na 60% těla islamistickými zrůdami, mu dodávala naději v době, kdy měl pocit, že už nemůže dál. Dívka promluvila i k nám – a my jsme stáli, tleskali a plakali. Neuvěřitelná síla a vůle žít.

Kongresu se bohužel nemohl zúčastnit ohlášený poslanec Bundestagu Cem Özdemir, sám na Erdoganově černé listině, další velký kritik politického islámu. Kvůli tomu, že je na blacklistu tureckého prezidenta, musí mít vlastní ochranku.

Celý kongres se nesl v duchu nápisu, který byl na pódiu několikrát – Heimat – Freiheit – Zukunft. Heimat – vlast – oficiání, Kurdové nemají. Jejich svoboda (Freiheit) je v rukou států, které je chtějí násilně asimilovat – a budoucnost (Zukunft) je nejistá. Znovu jsme si s mužem uvědomili, jak málo si vážíme toho, že máme svou zemi a nikdo nám tu nebrání mluvit naším jazykem. A jak nesnesitelně lehce se na to zapomíná a národ splývá s nacionalismem.

Při recepci zněla i hudba – dvě korejské hudebnice hrály díla kurdského skladatele, zazněl i zpěv kurdských písní. Byl to důstojný večer. Organizovali ho lidé, kteří vědí, co chtějí, a dělají pro to vše, co mohou. Politiku nekonzumují, ale vytvářejí.