TARAS2
14. 11. 2018 TarasovaTerasa
Tristní stav české levice popisují hned dva články na Nové republice, ZDE a ZDE. Ilona Švihlíková i Petr Robejšek správně kritizují programovou impotenci a rozbředlost KSČM i ČSSD (Robejšek k tomu přidává i levici evropskou, stav po schröderovském a blairovském úkroku doprava), pranice uvnitř stran o zbývající aktiva a odchod voličů do temných močálů. Melduji, prosím pěkně, už dobrých čtrnáct let, co se šourám po síti, že levice – řečeno s Lízou Doolitleovou – musí pohnout s tou svou línou prdelí. Takže pokud Švihlíková s Robejškem nevykrádají chudinku Tarase, jsou za ním opožděni o desítku let.
Oba akademici se však vyhnuli otázce, jak by tedy měl ten nerozbředlý program levicových stran vypadat. Robejšek něco málo naznačuje (Představitelé salonní levice na katedrách a v redakcích sice mají plnou pusu spravedlnosti a rovnosti, ale svou bezvýhradnou podporou EU udržují v chodu neoliberálně organizovaný ekonomický blok a nečině přihlížejí propastným příjmovým rozdílům mezi chudými a bohatými. Dnešní levicoví intelektuálové svým myšlením a působením patří fakticky k establishmentu, protože stabilizují daný pořádek.), ale je to takové trochu salonní.
Odpověď na položenou otázku samozřejmě opět najdete u Tarase. Před těmi deseti a více lety se totiž nikdo z levice neodvážil ani špitnout, že politika musí reflektovat zájmy společenských skupin a tříd, že pojem třída je stále živý, že nezmizel ze světa, naopak, stále více se vyhraňuje jako antagonistický rozpor mezi ovládanými a vládci, mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, chudými a bohatými (Robejšek), většinou a menšinou. Dnes to tedy už konečně říkají, kritici levicových stran, že tady něco jako obrana zájmů chudých musí v programech levicových stran rezonovat, ale opět to nedořeknou.
Bojí se říci, že mezi uvedenými třídami panuje od nepaměti souboj, pranice, rvačka. Boj krutý, krvavý, násilný. O tom by vám něco mohly říci ty tisíce ukřižovaných Spartakových spolubojovníků.
Bojí se říci, že ani dnes neztratil nic na své krutosti, probíhá jenom skrytěji, zamlžený a rozžvaněný pravicí do nesrozumitelnosti (viz otočení pojmu neomarxismu do idiotského nesmyslu), zamlčovaný médii, lakovaný do růžova bulvárem, ale je tu s námi stále a žije. O tom by vám mohly něco říci ty miliony zaměstnanců, pracujících za minimální mzdu, důchodců, rodin s dětmi.
Strana, která si říká levicová, totiž musí mít to ošklivé slůvko „boj“ v programu, zcela jasně, nepokrytě a v titulku nebo podtitulku. Boj proto, že kapoušové a jejich slouhové (pravicoví politici, manažeři, bankéři, právníci, novináři, soudci, vojáci, policisté, ale bohužel i část tzv. vyšší střední třídy, IT odborníci, lékaři, část úřednictva) nemají zájem na změně statu quo, a, což je podstatné, boj s chudou menšinou nikde nemají vyvěšený, o to agresivněji a důsledněji ho však praktikují. Byli by hloupí, kdyby se vzdávali svých nezasloužených (u kapoušů) a konjunkturálních (u ostatních vyjmenovaných) výhod. Zisků, renty, dividend, vejvarů, peněz, vydřených z většinové populace. Nebo jak je třeba se dívat na drzou aroganci uznávaného lékaře, který za operaci požaduje padesát a více tisíc na ručku, jinak si, pane, hodně (do smrti?) počkáte?
Kapitalisté nebojují se zaměstnanci, to by nikdy neřekli. Že platí minimální mzdy a ani se přitom nezačervenají? Že část mzdy nejde přes pásku ale rovnou na ruku? Že všemi způsoby ztěžují založení odborové organizace ve svých firmách? Že zneužívají nezaměstnanosti k tlaku na mzdy? Že okrádají státní rozpočet? Že platí propagandisty v médiích? To přece není žádný boj, to je jejich svaté právo, využít všech tržních i netržních prostředků k získání maximálního zisku. Že to odporuje ústavně zaručeným lidským právům, že to hraničí s kriminálním chováním, to je jim srdečně jedno.
Těžko lze očekávat, že se nějaká levicová strana bude moci opřít o dělnictvo. To je bohužel zcela rozloženo pivní kulturou, mladí pak sračkovitým dusdus vytím a drogami, všichni dohromady fotbalismem, alkoholismem a konzumerismem kauflandovského typu. Jeho lepší část se snaží podnikat a živnostníci z nich pak automaticky přecházejí k pravici, ta horší část se veze bez jakýchkoliv ambicí a pochopení pro stav společnosti, nejhorší spadla do totálního alkoholismu, drog a bezdomovectví. Tihle řemen pušky na rameno v únoru neobtisknou.
Z velké části je možné z levicového hnutí odepsat kapouši zkorumpovanou inteligenci, zvláště pak tu elitářskou (popsanou Robejškem), také tu mladou a z bohaté části společnosti pocházející (viz tragická svazácká gymnázia). Zbytek pak po vystřízlivění z iluzí upadá do tenat neziskovek, sluníčkářských fantasmagorií, genderismu, homosexualismu, squaterství či anarchismu, to v nejlepším případě.
Pokud se ČSSD či KSČM zmátoří, v což těžko uvěřit, bude si muset do programu výše uvedené zásady boje s pravicí a kapouši vtělit, ale kdo jim dnes ještě uvěří? Nové větry ze starých prdelí? To už tu jednou bylo a nedopadlo to dobře, navíc když jakýkoliv reálný pokus o razantní politický boj se zločinným režimem mocensky včas zarazí pravičácká modrácká justice?
Reálné i když hodně nebezpečné by mohlo být spojení levice s národovci. Ti si uvědomují, že v rýsujícím se paktu kapitalismu a jeho opor (eurohujerství, sluníčkářství, elitářství a pražské kavárny) s islámem jde národu, jeho kultuře i civilizaci o kejhák. Navíc představují zatím alespoň trochu politicky konsolidovanou sílu, což se o dnešní levici říci nedá. A navíc – o toto spojení se dnes uchází i pravicová konzervativní část politiky (Klausové a část podnikatelů), takže se národovci začínají vlevo i vpravo jevit jako žádoucí nevěsta.
Co je ale jasné je to, že nová levice bude muset vedle tradičních témat, jako jsou sociální otázky, úplný návrat k sociálnímu státu a zastupování chudé a nevyhrávající části populace, nastolit i otázku razantního boje s globalismem a kapitalisty, to zaprvé, a od národovců převzít i neméně razantní boj s islámem, s tímto nebezpečím jednadvacátého století, které se zcela vyrovná tomu nacistickému ze století minulého.
Pokud ovšem tyhle dvě vyjmenované hydry už nemají vyhráno.
Při pohledu na části dvou partajních špiček „levicových“ stran
na mě v prvním případě dýchla atmosféra z jednání dobročinné organizace v Palermu, v druhém případě pak setkání absolventů průmyslové školy sýrařské. Po letech.
Tihle boj s kapouši nepovedou, jedněm se nechce, jsou s nimi spojeni pupeční šňůrou, druzí to nesvedou.
Co takhle si zazpívat Pec nám spadla?
P. S.:
Lze mi vytknout, že jsem se nezmínil o ANO. To však má program úplně jasný, pragmatický. Připojí se k těm, kteří začnou vyhrávat.
