Jaroslav Štefec
12. 11. 2018
21. dubna 1967 provedla v Řecku vojenská junta pod vedením tří “černých plukovníků”, Georgiose Papadopulose, Stylianose Pattakose a Nikolaose Makarezose státní převrat, sesadila legitimně zvolenou vládu a nastolila pravicovou vojenskou diktaturu. Během jediného měsíce bylo povražděno oficiálně více než 8.000 (neoficiálně téměř 15.000) členů opozice a příznivců demokratické vlády prezidenta Georgia Papandrea.
Přečetl jsem si na Parlamentních listech reakci zástupce velitele multinárodní divize NATO v Polsku, generála Karla Řehka. A už potřetí v několika málo dnech se jako občan a politicky činná osoba musím ptát:
“Pane premiére, pane ministře obrany, pane předsedo parlamentu, jste si SKUTEČNĚ JISTI tím, že máte ozbrojené síly ČR, kterým se čistě ze setrvačnosti říká “česká armáda”, skutečně pod kontrolou?”
Poprvé to bylo v případě politického vyjádření náčelníka GŠ, generála Aleše Opaty, kterého si jinak osobně velice vážím, ale s jehož exkursy do politiky bytostně nesouhlasím, ke smrti tří vojáků v Afghánistánu
Podruhé to bylo v případě generála Petra Pavla, který si jako voják sice může myslet ledacos, ale ani on, dokud nosí uniformu české armády, nemá právo politizovat a pouštět si pusu na špacír.
Případ generála Řehka je o to vážnější, že se k politickým záležitostem vyjadřuje výkonný voják, generál v činné službě, jehož základním úkolem je plnit politickou linii vlády ČR, a to i v pozici vysoce postaveného důstojníka ve struktuře NATO, nikoliv komentovat vyjádření českých politiků. Dovolím si zde ocitovat jeho slova, jimiž okomentoval vyjádření bývalého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka tak, jak byla zveřejněna v médiích:
„Stydím se, stydím se, stydím se! Je mi smutno, chce se mi brečet, je mi zle, chce se mi zvracet a mám vztek. Taková nuznost, ubohost, nízkost… To se nedá rozdýchat. Uráží mě to jako vojáka a uráží mě to jako občana ČR,“ rozlítil se Řehka.
Pane generále, pokud cítíte znechucení z politiky české vlády a z vyjádření českých politiků až takové, že ho již dále nemůžete snášet, nic Vám nebrání opustit řady příslušníků armády a vrhnout se do politiky, kde můžete uvádět věci na pravou míru po libosti, pokud samozřejmě projdete úspěšně mechanismem demokratických voleb. Ani mně osobně se příliš nelíbí okamžik a způsob “prozření páně Zaorálkova”. Jako politik však na to má plné právo. Vy jste voják. A vaše názory tudíž jsou věcí soukromou, nikoliv veřejnou.
Panu premiérovi, ministru obrany, náčelníkovi generálního štábu, a možná i panu prezidentovi jakožto vrchnímu veliteli ozbrojených sil skutečně důrazně doporučuji na toto extempore rázně a důrazně zareagovat. Příliš mnoho vysoce postavených vojáků se začíná vyjadřovat v takovém stylu a k takovým věcem, že začínám skutečně vážně pochybovat o tom, že v AČR opravdu funguje něco, čemu se říká “civilní kontrola armády”
To, k čemu došlo v roce 1967 v Řecku, nám všem budiž důrazným mementem. Stále se prohlubující dělicí čáry napříč naší společností, ač jsou do značné míry umělé, se mohou velmi rychle stát čárami mezi životem a smrtí. Možná rychleji, než si kdo dokáže představit.
