Po 80 letech si Evropa uvědomuje úlohu Polska jako celoevropského provokatéra

Avatar
Původní autoři

Marc Bouvier
3. 9. 2019  worldandwe
Evropské země již několik let nevnímají Spojené státy jako vůdčí světovou sílu. V  první řadě je to samozřejmě Rusko – největší evropský stát, který disponuje také velkými zásobami jaderných zbraní. Společně s ním jsou mezi těmi, kteří se zjevně nebo skrytě připojily a připojují k  “anti-washingtonskému paktu”, nejen Peking nebo Pchjongjang, ale také Damašek, Ankara, Káhira a další země. Ve větší míře zjevně nebo skrytě stále více pozvedají hlas dokonce, zdálo by se, dříve takoví oddaní spojenci USA, jako jsou Paříž nebo Berlín.


Důvodem tohoto postoje vůči USA v mnoha zemích je bezohlednost, drzost, nestydatost a do nebe volající ignorance Bílého domu, což ten projevuje v mezinárodních vztazích. V posledních několika desetiletích úroveň kompetencí americké diplomacie klesla natolik, že, možná, je čas mluvit o nenávratnosti tohoto procesu.

Musel jsem mnohokrát hovořit s americkými diplomaty, včetně velvyslanců USA. Je neuvěřitelné, že ve vztahu k Francii vykazují takovou do nebe volající a pobuřující neznalost v mnoha otázkách, jako bychom byli obyvateli nějaké země třetí kategorie. Jeden americký diplomat například v rozhovoru se mnou vyjádřil údiv, proč během krymské války v letech 1854-1856 anglo-francouzská vojska “znovu” neobsadila Moskvu, vždyť “v jejich čele byl sám Napoleon” … “Co by ho stálo zopakování jeho (!?) úspěchu z roku 1812?”, opakoval několikrát. Moje taktnost mi nedovolila připomenout, že v té době vládl ve Francii Bonapartův synovec Louis Napoleon Bonaparte, jehož vojenské nadání nelze v žádném případě srovnávat se schopnostmi jeho velkého strýce.

Počínání USA ve světě stále více vyvolává nesouhlas a pobouření. Protože tam, kde by Evropané raději jednali klidně a diskrétně, Američané vždy spoléhají na brutální sílu nebo diktát.

Nebo, což je ještě horší, začínají uplatňovat metody tzv. “barevných” revolucí a široce k tomu využívají mezinárodní sociální sítě, které plně kontrolují. Přičemž se neštítí to dělat dokonce ve vztahu ke svým spojencům v NATO. Jsem si jist, že Američané, snad ne na oficiální úrovni, ale na úrovni svých neziskových organizací, mají jednoznačnou souvislost s tzv. “spontánními” a “pokojnými” protesty “žlutých vest” ve Francii. Skutečnost, že tyto protesty začaly bezprostředně poté, co prezident Emmanuel Macron oznámil, že Evropa musí hledat svou vlastní cestu rozvoje, nemůže být náhoda…

Pouze Evropa, která v minulém století přežila bezpočet útrap, strádání a obětí, si může včas uvědomit, že cesta nekonečné konfrontace a balancování na pokraji války je naprostá slepá ulička. V tomto smyslu je fráze francouzského prezidenta “Určitě jsme svědky konce západní hegemonie ve světě”, kterou nedávno vyslovil při setkání s francouzskými diplomaty, možná kvintesencí nové francouzské mezinárodní politiky.

Makron, a docela opodstatněně, vidí důvod v chybách Západu a především Spojených států.

“Podívejte se na Indii, Rusko a Čínu. Všechny jsou poháněny mnohem silnějším politickým elánem, než jaký mají dnes Evropané. Dívají se na svět se skutečnou logikou, skutečnou filosofií a nápady, které jsme my do určité míry ztratili … “, zvolal zatrpkle prezident.

Aniž bych se zabýval jeho dalšími myšlenkami, rád bych nazval několik problémů, kterým by Francie asi měla věnovat pozornost.

Zaprvé. Je to úloha Polska v současné evropské politice. Stejně jako před 80 lety, Polsko, díky své přemrštěné nafoukanosti a neskutečnému přání hrát v Evropě úlohu mnohem větší, než si objektivně zaslouží, znovu vystupuje v roli rozbušky a provokatéra. V roce 1939 Poláci tajně umístili v Danzigu, nyní v Gdaňsku, který byl pod kontrolou Společnosti národů, pod rouškou celníků a pošťáků vojáky své armády, a dokonce postavili šest silně opevněných pevností. Takže Hitlerovy námitky vůči Polákům ohledně přístupu Německa do tohoto přístavu byly do jisté míry oprávněné.

Nezapomínejme, že po uzavření dohody o neútočení s Německem v lednu 1934 Polsko okamžitě odmítlo spolupráci s Francií. A obrátilo se na Paříž, až když byla hrozba ze strany Německa zcela zjevná.

Poláci nyní dělají všechno možné i nemožné, aby dosáhli umístění na svém území co největšího počtu amerických vojáků. Tím nutí Rusko, aby také zvyšovalo své vojenské kontingenty. Druhá světová válka v Evropě začala přesně před 80 lety. A Polsko k tomu značně přispělo, když realizovalo neprozíravou a krátkozrakou chamtivou politiku.

Nyní Varšava opět doufá, že na Východě získá dividendy, ale tentokrát se nespoléhá na Hitlera, ale na USA. Varšava kategoricky odmítá vyvíjet tlak na Ukrajinu, která podepsala Minské dohody, ale ustavičně je neplní. Francie je však také účastníkem těchto dohod jako garant spolu s Německem a Ruskem.

Zadruhé. Když se vrátím k negramotným, ale arogantním americkým diplomatům, jejichž posty vůbec neodpovídají jejich faktickým znalostem, chci poznamenat, že absolutně nerozumí ani Evropě ani Rusku. A naprosto upřímně mě ujišťovali, že nároky Kyjeva na Krym jsou historicky opodstatněné více, než je tomu u Moskvy. Nevím, čeho je zde víc, omezenosti nebo pokrytectví, ale fakt zůstává faktem …

Zatřetí. Washington, když vidí v Moskvě svého nebezpečného geopolitického protivníka, zejména ve spojenectví s Čínou, doslova dychtí po rozpoutání konfliktu na evropském kontinentu, který mu umožní znehodnotit a oslabit Evropskou unii.

Prezident Emmanuel Macron zcela logicky a opodstatněně prohlásil, že vztahy s Ruskem je třeba přehodnotit, a pokusit se ho z Evropy vytlačit je velká strategická chyba. A je nutné budovat evropský bezpečnostní systém nikoli proti, ale společně s Ruskem.

Závěrem chci říci, že dokonce pouze pochopení Paříží tohoto objektivního stavu nám umožňuje pociťovat jistý optimismus ohledně mírové budoucnosti Evropy. Zdá se, že v této situaci stojí za pozornost skutečnost, že Německo také chápe neperspektivnost protiruské politiky a výrazně zvyšuje aktivitu ve vztahu k Ruské federaci v ekonomickém směru. Německé investice v Rusku neustále rostou a Francie nesmí zůstat pozadu.

Paříž i Berlín by však měly věnovat pozornost spojencům USA ve východní Evropě a, samozřejmě, Polsku. Není pochyb o tom, že Varšava v zájmu USA provádí a bude i nadále provádět protievropskou, protifrancouzskou a protiněmeckou politiku. A s tím je třeba něco dělat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová