Jan Schneider: Přehnal to Vystrčil?

Pouze málokterý politik udržel alespoň občas a navenek přijatelnou pozici. Premiér Babiš se nenechal donutit k veřejnému slibu, že Dukovany dostaví americká firma, protože – na rozdíl od Američanů – zastává ideu svobodného obchodního rozhodování se zřetelem na prospěch vlastní země. Ministr zahraničí Petříček se nenechal vyprovokovat k hovoru o senátní návštěvě Tchajwanu, protože to je pod úroveň státní diplomacie komentovat nějaké ochotníky.

Ale zrovna ti senátní ochotníci se v oblasti sabotování zahraniční politiky státu velmi snaží, i když ústava ani kompetenční zákon jim žádnou roli při výkonu zahraniční politiky nedává. A státní orgány nesmějí dělat nic, co jim zákon nepřikazuje. Senát, coby proponovaný strážce zákonnosti, tedy koná veřejnou ústavní sebevraždu.

Že leckdo dostal v naší historii třeba „Symbolický klíč od bran hlavního města Prahy“, je známo, a nikdo se s tím výčtem moc nechlubí, protože v něm k těm minulým stále přibývají různé další položky, a poločas rozpadu jejich ožehavosti je velmi dlouhý. A tento čestný dar přitom jen symbolizuje důvěrný vztah k obdarovanému, že je v Praze vítán, že může kdykoliv přijít sám.

Nicméně učinit totéž se vstupem do horní komory parlamentu je skutečně bezduchá nápodoba, která je navíc absolutně nemístná. Je to vlastně takové freudovské podřeknutí – stejně to tady přes některé z nás ovládáte, tak tumáte i klíč, a choďte si sem rovnou, jako do samoobsluhy.

Mnoho senátorů zřetelně nekoná ve prospěch této země, jak je vidět například na Vystrčilově schizofrenní cestě na Tchajwan, protože popírá zahraniční politiku „jedné Číny“, deklarovanou za vlády jeho vlastní strany! Ale aby se k tomu někdo takto devótně přiznal, aby učinil takovýto politický „coming out“, aby druhý nejvyšší ústavní činitel předal symbolický klíč k horní komoře zákonodárného sboru cizímu státnímu příslušníkovi, to je neslýchané a nevídané!

Velký problém bude mít ten, kdo bude Vystrčila chtít trumfnout v devótnosti. Snad už jenom zbývá jedna možnost, předat nějakému takovému potentátovi klíč od vlastní ložnice, nebo co.

Nebylo by správné ale zcela pominout to, s čím Pompeo vlastně přijel. Vzdal hold americkým vojákům, kteří na konci druhé světové války osvobodili část Československa, a varoval před zkreslováním dějin, aniž se zmínil o tom, kdo osvobodil tu „zbylou“ část Československa. Laskavě se pozeptal, jak to bude s tím naším dalším odběrem amerického zbrojního šrotu. Starostlivě poradil, že v oblasti kybernetické či energetické bezpečnosti je ošajstlich být závislý na Číně nebo na Rusku, a že bychom se měli s důvěrou zcela a plně svěřit do nezištné americké péče. Ovšem ať nás ani nenapadne zdanit obří americké firmy, které si tu vytvářejí zisky, protože to bychom se pak nestačili divit, dodal dobrácky.

Možná, že ten klíč od Senátu je podvědomě docela realistickým vystižením skutečného stavu věcí, končí komentář Jan Schneider.