Celý projev prezidenta Ruské federace Vladimira Vladimiroviče Putina na Valdajském diskuzním klubu

Našim čtenářům nestačila ona část projevu Vladimira Putina uveřejněná na e-Republice, kterou jsme přetiskli dopoledne. Proto uveřejňujeme překlad celého Putinova projevu na Valdajském diskuzním klubu.

Zahraniční zdroj
Zahraniční zdroj

Zdroj: Kreml – kancelář prezidenta Ruské federace, překlad ZDE

Vážení účastníci plenárního zasedání, dámy a pánové!

Především bych vám chtěl poděkovat, že jste přijeli do Ruska a účastnili se akcí Valdajského klubu.

Jako vždy na takových setkáních nastolujete akutní, naléhavé problémy, komplexně diskutujete o otázkách, které jsou bez nadsázky aktuální pro lidi ve všech zemích světa. A tentokrát bylo hlavní téma fóra podáno přímo, docela ostře, řekl bych – „Globální otřes – XXI: lidé, hodnoty, stát“.

Skutečně žijeme v době obrovských změn. A pokud dovolíte, pak si tradičně dovolím přijít se svými názory na vámi formulovaný program.

Obecně se tato fráze – „žít v časech změn“ – může zdát již všední, říkáme ji příliš často. Ano, a právě tato éra změn začala před docela dlouhou dobou, proměnlivý stav se stal obvyklým. Nabízí se otázka: má cenu tomu věnovat pozornost? Souhlasím však s těmi, kteří formulovali program těchto schůzí: samozřejmě, že má.

V posledních desetiletích si mnozí vzpomněli na čínské přísloví. Číňané jsou moudří, mají mnoho myslitelů a všech druhů cenných myšlenek, které můžeme použít i dnes. Jeden z nich, jak víte, – nedej bože, žít v éře změn. Ale už v tom žijeme, ať chceme nebo ne, a tyto změny jsou hlubší, zásadnější. Připomeňme si tedy ještě něco z čínské moudrosti: slovo „krize“ se skládá ze dvou hieroglyfů – pravděpodobně jsou zde zástupci Čínské lidové republiky, pokud se v něčem spletu, opraví mě – takže zde jsou dva hieroglyfy: „nebezpečí “ a „možnost“. A jak už zde říkají, v Rusku „bojujte s obtížemi myslí a nebezpečím – zkušenostmi“.

Samozřejmě si musíme být vědomi nebezpečí a být připraveni mu čelit, čelit, a ne jednomu, ale mnoha různým nebezpečím, která vyvstávají v éře změn. Stejně důležité je ale pamatovat na druhou složku krize – příležitosti, které si nesmíme nechat ujít. Krize, se kterou se potýkáme, je navíc koncepční, až civilizační. Ve skutečnosti jde o krizi přístupů, principů, které určují samotnou existenci člověka na zemi, a my je stále musíme vážně přehodnocovat. Otázkou je, kterým směrem se ubírat, co odmítnout, co revidovat či opravit. Zároveň jsem přesvědčen, že za skutečné hodnoty je třeba bojovat a bránit je ze všech sil.

Do nového období lidstvo vstoupilo před více než třemi desetiletími, kdy byly vytvořeny hlavní podmínky pro ukončení vojensko-politické a ideologické konfrontace. Určitě jste o tom hodně mluvili na platformách tohoto diskusního klubu, hovořil náš ministr zahraničních věcí, přesto budu muset některé věci zopakovat.

Tehdy v té době začalo hledání nové rovnováhy, stabilních vztahů v sociální, politické, ekonomické, kulturní, vojenské oblasti, podpora světového systému. Tuto oporu hledali, ale nutno přiznat, že zatím se jim ji nepodařilo najít. A ti, kteří po skončení studené války o tom také mnohokrát mluvili, cítili se jako vítězové, brzy pocítili, přestože si mysleli, že vylezli na samotný Olymp, brzy pocítili, že na tomto Olympu půda mizí pod nohama teď už jím, a nikdo není schopen zastavit okamžik, bez ohledu na to, jak krásný se může zdát.

Obecně se zdá, že se musíme přizpůsobovat neustálé proměnlivosti, nepředvídatelnosti, neustálému tranzitu, ale to se také nestalo.

Dodám, že proměna, které jsme svědky a na níž se podílíme, je jiného kalibru než ty, které se v dějinách lidstva nejednou staly, alespoň ty, které známe. Nejde jen o posun v rovnováze sil nebo o vědecký a technologický průlom, i když k obojímu nyní samozřejmě také dochází. Dnes čelíme souběžným systémovým změnám ve všech směrech: od stále složitějšího geofyzikálního stavu naší planety až po stále paradoxnější výklady toho, co člověk je, jaký je smysl jeho existence.

Zkusme se rozhlédnout kolem sebe. A řeknu to znovu: dovolím si vyjádřit ty myšlenky, které považuji za blízké.

Za prvé. Klimatické deformace a zhoršování životního prostředí jsou tak zřejmé, že je ani nejnedbalejší obyčejní lidé nedokážou zavrhnout. Lze pokračovat ve vědeckých debatách o mechanismech probíhajících procesů, ale nelze popřít, že se tyto procesy zhoršují a je třeba něco udělat. Přírodní katastrofy – sucha, povodně, hurikány, tsunami – se staly téměř normou, začali jsme si zvykat. Stačí si připomenout ničivé, tragické povodně v Evropě loni v létě, požáry na Sibiři – příkladů je mnoho. Nejen na Sibiři – jaké požáry měli naši sousedé v Turecku, ve Spojených státech, obecně na americkém kontinentu. Jakákoli geopolitická, vědecká a technická, ideologická rivalita právě v takových podmínkách, někdy se zdá, ztrácí smysl, pokud její vítězové nemají čím dýchat nebo čím hasit žízeň.

Pandemie koronaviru se stala další připomínkou toho, jak je naše komunita křehká, zranitelná a nejdůležitějším úkolem je zajistit bezpečnou lidskou existenci a odolnost vůči stresu. Pro zvýšení šance na přežití tváří v tvář kataklyzmatům bude nutné přehodnotit, jak je organizován náš život, jak je uspořádáno bydlení, jak se rozvíjejí či by se měla rozvíjet města, jaké jsou priority ekonomického rozvoje celých států. Opakuji: bezpečnost je jedním z hlavních imperativů; v každém případě je to dnes zřejmé a ať někdo zkusí říct, že tomu tak není, a pak vysvětlí, proč se mýlil a proč nebyli připraveni na krize a otřesy, kterým čelí celé národy.

Druhý. Sociálně-ekonomické problémy lidstva se zhoršily do té míry, že v minulosti došlo k šokům v celosvětovém měřítku: světové války, krvavé sociální kataklyzmy. Každý říká, že stávající model kapitalismu – a ten je dnes v drtivé většině zemí základem sociální struktury – se sám vyčerpal, v jeho rámci již neexistuje východisko ze spleti stále více zamotaných protikladů.

Všude, dokonce i v nejbohatších zemích a regionech, vede nerovnoměrné rozdělení materiálního bohatství k rostoucí nerovnosti, především nerovnosti příležitostí – jak uvnitř společností, tak na mezinárodní úrovni. Tuto nejvážnější výzvu jsem zaznamenal také ve svém projevu na Davoském fóru nedávno, začátkem roku. A všechny tyto problémy nás samozřejmě ohrožují výraznými hlubokými sociálními rozdíly.

Navíc v řadě států a dokonce celých regionech pravidelně dochází k potravinové krizi. Pravděpodobně o tom budeme hovořit později, ale existují všechny důvody se domnívat, že se tato krize v blízké budoucnosti zhorší a může dosáhnout extrémních forem. Je třeba zmínit i nedostatek vody a elektřiny – o tom si dnes pravděpodobně také povíme – nemluvě o problémech chudoby, vysoké nezaměstnanosti nebo nedostatku adekvátní lékařské péče.

To vše si ostře uvědomují zaostávající země, které ztrácejí víru ve vyhlídku na dohnání lídrů. Zklamání vyvolává agresi, tlačí lidi do řad extremistů. Lidé v takových zemích mají stále větší pocit nenaplněných, nenaplněných očekávání, pocit absence jakýchkoli životních vyhlídek nejen pro ně samotné, ale i pro jejich děti. To vede k hledání lepšího života, k nekontrolované migraci, která zase vytváří předpoklady pro sociální nespokojenost [občanů] již tak prosperujících států. Nepotřebuji tu nic vysvětlovat, všechno vidíte sami, na vlastní oči a ještě lépe než já tomu pravděpodobně rozumíte.

Ano a dalších akutních sociálních problémů, výzev, rizik v prosperujících vedoucích mocnostech, jak jsem již poznamenal, stačí. Tolik už není na boj o vliv – tady je třeba, jak se říká, řešit jejich trable. Hypertrofovaná, tvrdá, někdy agresivní reakce společnosti a mládeže na opatření v boji proti koronaviru v mnoha zemích se ukázala – a to chci poznamenat, doufám, že to již někdo přede mnou řekl, když mluvil na různých místech, – takže myslím si, že se ukázalo, že infekce se stala pouze záminkou: příčiny společenského podráždění, nespokojenosti jsou mnohem hlubší.

Další věc je důležité si uvědomit. Pandemie koronaviru, která měla teoreticky shromáždit lidi v boji proti tak rozsáhlé společné hrozbě, se nestala sjednocujícím, ale oddělujícím faktorem. Existuje pro to mnoho důvodů, ale jedním z hlavních je ten, že začali hledat řešení problémů ve známých schématech – jiných, ale známých a ty už prostě nefungují. Přesněji řečeno fungují, ale kupodivu často naopak – situaci zhoršují.

Rusko mimochodem opakovaně vyzývalo, a nyní tuto výzvu zopakuji ještě jednou, abychom odložili nevhodné ambice a pracovali společně. Promluvme si o tom pravděpodobně více, ale co tím myslím – vše je jasné. Hovoříme o tom, že je potřeba společně bojovat proti nákaze koronavirem. Ale i z humanitárních důvodů – teď nemyslím Rusko, bůh jim žehnej se sankcemi proti Rusku, ale sankce zůstávají proti těm státům, které nutně potřebují mezinárodní pomoc – ne, nic takového se neděje, vše zůstává při starém. A kde jsou humanitní principy západního politického myšlení? Ve skutečnosti se ukazuje, že nic není, existuje pouze tlachání, rozumíte? To je to, co se objevuje na povrchu.

Dále. Technologická revoluce, působivé úspěchy v oblasti umělé inteligence, elektroniky, komunikací, genetiky, bioinženýrství, medicíny otevírají obrovské možnosti, ale také kladou filozofické, morální, duchovní otázky v aplikovaném smyslu, které si donedávna kladla pouze věda. beletristy. Co se stane, když technologie předčí člověka ve schopnosti myslet? Kde je hranice zásahu do lidského těla, po kterém člověk přestává být sám sebou a mění se v nějakou jinou entitu? Jaké jsou etické hranice obecně ve světě, v němž se možnosti vědy a techniky stávají prakticky neomezenými, a co to bude znamenat pro každého z nás, pro naše potomky, navíc pro naše nejbližší potomky – pro naše děti a vnoučata?

Tyto změny nabírají na síle a rozhodně je nelze zastavit, protože mají zpravidla objektivní povahu a na jejich důsledky bude muset reagovat každý, bez ohledu na politickou strukturu, ekonomický stav nebo převládající ideologii. Slovy, všechny státy deklarují, že se hlásí k ideálům spolupráce, jsou připraveny spolupracovat na řešení společných problémů, ale bohužel jen slovy. Ve skutečnosti se děje pravý opak a pandemie, opakuji, pouze podnítila negativní trendy, které byly naznačeny již dávno a nyní se jen zhoršují. Přístup v duchu „košile je blížší, než kabát“ se konečně stal normou, už se to ani nesnaží skrývat a často se tím i chlubí, ohánějí se tím. Sobecké zájmy zcela převládly nad konceptem obecného dobra.

Smysl samozřejmě není jen a ani tak ve zlé vůli určitých států a notoricky známých elit. Vše je podle mě složitější, v životě málokdy najdete jen černé a bílé. Každá vláda, každý vůdce je samozřejmě odpovědný především svým spoluobčanům. Hlavní je zajistit jejich bezpečí, klid a pohodu. Proto mezinárodní, nadnárodní témata nikdy nebudou pro vedení zemí tak důležitá jako vnitřní stabilita. To je obecně normální, správné.

Navíc připouštíme, že instituce světového vládnutí nefungují vždy efektivně, jejich schopnosti ne vždy odpovídají dynamice globálních procesů. V tomto smyslu by pandemie mohla pomoci – jasně ukázala, které instituce mají potenciál a které je třeba upravit.

Změněná rovnováha sil předpokládá přerozdělení podílů ve prospěch těch rostoucích a rozvojových zemí, které se až dosud cítily opomíjeny. Řečeno na rovinu, nadvláda Západu ve světovém dění, která začala před několika staletími a na konci 20. století se na krátkou dobu stala téměř absolutní, ustupuje mnohem rozmanitějšímu systému.

Proces této transformace samozřejmě není mechanický a svým způsobem dokonce, dalo by se říci, jedinečný. Politická historie možná ještě nezná příklady toho, jak by byl ustaven stabilní světový řád bez velké války a ne na základě jejích výsledků, jako tomu bylo po druhé světové válce. Máme tedy příležitost vytvořit mimořádně příznivý precedens.

Pokus o to po skončení studené války na základě západní nadvlády, jak vidíme, nebyl korunován úspěchem. Současný stav světa je výsledkem právě tohoto selhání a musíme se z toho poučit.

A můžete si myslet: k čemu jsme to dospěli? K paradoxnímu výsledku. Jako příklad je to jednoduché: už dvě desetiletí vede nejmocnější země světa vojenská tažení ve dvou státech, které jsou s ní jakkoli nesrovnatelné. Ale v důsledku toho musela omezit své operace, aniž by dosáhla jakýchkoli cílů, které si před 20 lety stanovila, zahájením těchto operací, aby opustila tyto země, přičemž trpěla a způsobovala ostatním značné škody. Ve skutečnosti se situace jen dramaticky zhoršila.

Ale o to nejde. Dříve válka prohraná jednou stranou znamenala vítězství druhé strany, která převzala odpovědnost za to, co se dělo. Například porážka Spojených států ve vietnamské válce nevedla k tomu, že se Vietnam proměnil v „černou díru“, naopak zde vznikla úspěšně se rozvíjející státnost, opírající se o podporu silného spojence. Teď je všechno jinak: kdo převezme převahu, válka nekončí, jen mění svou podobu. Podmíněný vítěz zpravidla nechce nebo nemůže zajistit mírovou výstavbu, ale pouze prohlubuje chaos a prohlubuje vakuum, které je pro svět nebezpečné.

Drazí kolegové!

Jaké jsou podle našeho názoru výchozí body složitého procesu přestavby? Dovolte mi, abych se je krátce pokusil formulovat ve formě tezí.

První teze. Pandemie koronaviru jasně ukázala, že pouze stát je strukturální jednotkou světového řádu. Mimochodem, nedávné události ukázaly, že pokusy globálních digitálních platforem při vší jejích síle – a je to samozřejmě zřejmé, viděli jsme to ve vnitropolitických procesech ve Spojených státech – ale přesto se jim nedaří uzurpovat politické nebo státní funkce, to jsou pomíjivé pokusy. Ve stejných státech, jak jsem řekl, bylo jejich majitelům, majitelům těchto platforem, okamžitě ukázáno jejích místo, stejně jako se to ve skutečnosti děje v Evropě, když se podíváte pouze na to, jaké pokuty se ukládají a jaká opatření o demonopolizaci, sámi o tom víte.

V posledních desetiletích mnozí žonglovali s chytlavými koncepty, které považovaly roli státu za zastaralou a neaktuální. Údajně se v kontextu globalizace národní hranice stávají anachronismem a suverenita – překážkou prosperity. Víte, už jsem jednou řekl, chci to formulovat ještě jednou: tak mluvili ti, kteří se pokoušeli otevřít cizí hranice a spoléhat se na své konkurenční výhody – to se děje ve skutečností. A jakmile se ukázalo, že někdo někde dosahuje lepších výsledků, okamžitě se vrácí k uzavírání hranic obecně a především svých vlastních – celních hranic, jakýchkoli, začínají stavět zdi. Copak, my to nevidíme, nebo jak? Každý všechno vidí a každý všemu dokonale rozumí. Určitě.

Dnes už s tím ani nemá smysl polemizovat, to je evidentní. Ale vývoj, když mluvili o potřebě otevřít hranice, vývoj, jak jsem řekl, šel opačným směrem. Pouze suverénní státy jsou schopny účinně reagovat na výzvy doby a požadavky občanů. Podle toho by každý účinný mezinárodní řád měl brát ohled na zájmy a možnosti státu, vycházet z nich a nesnažit se dokazovat, že by neměly existovat. Navíc není možné někomu nebo něco vnutit, ať už jsou to principy sociálně-politické struktury nebo hodnoty, které někdo ze svých vlastních důvodů nazval univerzálními. Je přece zřejmé, že když přijde skutečná krize, zbývá jen jediná univerzální hodnota – lidský život, a jak jej chránit, se každý stát rozhoduje sám, na základě svých možností, kultury, tradic.

V tomto ohledu znovu poznamenám, jak závažnou a nebezpečnou se pandemie koronaviru stala. Na celém světě, jak víme, na něj zemřelo více než čtyři miliony 900 tisíc lidí. Tato hrozná čísla jsou srovnatelná a dokonce převyšují vojenské ztráty hlavních účastníků první světové války.

Druhou tezí, na kterou bych vás rád upozornil, je, že rozsah změn nás všechny nutí být obzvláště obezřetnými, byť jen z pudu sebezáchovy. Kvalitativní posuny v technologii nebo razantní změny prostředí, rozpad obvyklé struktury neznamená, že by na ně měla společnost a stát radikálně reagovat. Jak víte, bourání je snazší, než budování. K čemu to vede, víme v Rusku velmi dobře, bohužel, z vlastní zkušenosti a nejednou.

Před více, než sto lety a v souvislosti s první světovou válkou Rusko objektivně zažívalo vážné problémy, ale ne více než jiné země, a možná dokonce v menším měřítku a ještě méně akutní, a mohlo postupně překonat je civilizovaným způsobem. Revoluční otřesy však vedly ke zhroucení, k rozpadu velké země. Historie se opakovala před 30 lety, kdy se potenciálně velmi mocná země včas nevydala cestou potřebných pružných, ale nutně promyšlených reforem a v důsledku toho se stala obětí dogmatiků různého druhu: jak reakcionářů, tak tzv. pokrokářů – všichni se snažili, na obou stranách.

Tyto příklady naší historie nám umožňují tvrdit: revoluce není východiskem z krize, ale způsobem, jak tuto krizi prohloubit. Žádná revoluce nestála za škody, které způsobila lidskému potenciálu.

Třetí. V moderním křehkém světě význam solidní podpory, morální, etické a hodnotové, výrazně roste. Hodnoty jsou ve skutečnosti produktem kulturního a historického vývoje každého národa a jedinečným produktem. Vzájemné prolínání národů nepochybně obohacuje, otevřenost rozšiřuje obzory a umožňuje pojmout vlastní tradici jiným způsobem. Ale tento proces musí být organický a nebývá rychlým. A cizí stejně bude odmítnuto, možná i v drsnější podobě. Pokusy o diktát hodnot v podmínkách nejistých a nepředvídatelných vyhlídek dále komplikují již i tak akutní situaci a obvykle mají za následek obrácenou reakci a opak očekávaného výsledku.

S úžasem se díváme na procesy probíhající v zemích, které jsou zvyklé samy sebe považovat za vlajkové lodě pokroku. Samozřejmě, že sociální a kulturní otřesy, které se odehrávají ve stejných státech a v západní Evropě, nejsou naše věc, my se do jejích věcí nemícháme. Někdo v západních zemích je přesvědčen, že agresivní vymazání celých stránek vlastní historie, „obrácená diskriminace“ většiny ve prospěch menšin nebo požadavek opustit obvyklé chápání takových základních věcí, jako je máma, otec, rodina, nebo dokonce genderová odlišnost jsou dle jejích názoru milníky v hnutí směrem k sociální obnově.

Víte, chci ještě jednou zdůraznit, že je to jejich právo, my tam nelezeme. Žádáme vás pouze, aby i vy jste nelezli do našeho domu. Máme jiný úhel pohledu, každopádně drtivá většina ruské společnosti – to bude samozřejmě přesnější formulace – má jiný úhel pohledu: věříme, že bychom se měli spoléhat na své duchovní hodnoty, na historické tradice, na kulturu našho mnohonárodnostního národa.

Vyznavači takzvaného sociálního pokroku věří, že přinášejí lidstvu jakési nové vědomí, správnější než dříve. Žehnej jim Bůh, vlajku do jejich rukou a jak se říká, kupředu. Ale víte, co chci nyní říci: recepty, které nabízejí, nejsou zcela nové, někomu to bude připadat nečekané – v Rusku jsme to již prošli, už jsme to měli. Po revoluci v roce 1917 bolševici, opírající se o dogmata Marxe a Engelse, také oznámili, že změní celý obvyklý způsob života, nejen politický a ekonomický, ale i samotnou myšlenku toho, co je lidská morálka, základy zdravé společností. Zničení odvěkých hodnot, víry, vztahů mezi lidmi až po úplné odmítnutí rodiny – tak tomu bylo – vnucování a povzbuzování k udáním blízkých – to vše bylo ohlašováno jako krok pokroku a, mimochodem, tehdy to bylo ve světě široce podporováno a moderní, stejně jako dnes. Mimochodem, bolševici také projevili absolutní nesnášenlivost k jakýmkoliv jiným názorům.

To by nám, podle mého názoru, mělo něco připomínat, z toho co nyní vidíme. Při pohledu na dění v řadě západních zemí, my s úžasem vzpomínáme na domácí praktiky, které jsme naštěstí sami opustili, doufám, v dávné minulosti. Boj za rovnoprávnost a proti diskriminaci se mění v agresivní dogmatismus na hranici absurdity, kdy se o velkých autorech minulosti, jako je Shakespeare, už se na školách a univerzitách neučí, protože oni, tyto myšlenky, jsou tam považovány za zaostalé. Klasici jsou prohlašování za zaostalé, protože chápali důležitost genderovýcdh nebo rasových otázek. V Hollywoodu vydávají návody, jak a o čem natočit film, kolik postav jaké barvy nebo pohlaví by tam mělo být. Dopadá to hůř než agitační a propagandistické oddělení ÚV Komunistické strany Sovětského svazu.

Bojovat proti projevům rasismu je nutná a ušlechtilá věc, ale v nové „kultuře zrušení“ se to mění v „obrácenou diskriminaci“, tedy rasismus naopak. Vnucování a zdůrazňování rasových tématů lidi dále rozděluje, přitom snem skutečných bojovníků za občanská práva bylo právě vymazání rozdílů, odmítnutí rozdělovat lidi podle barvy pleti. Připomínám, že jsem včera konkrétně požádal své kolegy, aby vyhledali tento citát od Martina Luthera Kinga, ten jak si pamatujete, řekl: „Sním o tom, že přijde den, kdy moje čtyři děti budou žít v zemi, kde budou hodnoceny ne podle barvy pleti, ale podle jejich osobních kvalit “- to je skutečná hodnota. Ale dnes jak vidíme, všechno probíhá nějak jinak. Mimochodem, tady v Rusku je našim občanům v naprosté většině jedno, jakou má člověk barvu pleti, je to on nebo ona také není tak důležité. Každý z nás je člověkem – to je hlavní.

V řadě západních zemí se diskuse o právech mužů a žen změnila v dokonalou fantasmagorii. Podívejte, dostanete se tam, kam se dostali bolševici – nejen navrhovali udělat společným vlastnictvím slepice, ale i ženy. Ještě jeden krok a vy tam budete.

Nadšenci nových přístupů jdou tak daleko, že chtějí zrušit samotné tyto pojmy. Ti, kteří riskují, že řeknou, že muži a ženy existují, a to je biologický fakt, jsou téměř ostrakizováni. „Rodič číslo jedna“ a „rodič číslo dvě“, „porodicí rodič“ místo „matka“, zákaz používat slovní spojení „mateřské mléko“ a nahrazovat jej slovem „lidské mléko“ – aby lidé, kteří si nejsou jisti jejich vlastním pohlavím se nerozčilili. Opakuji, není to novinka, tzv. sovětští obchodníci s kulturou vynalezli ve 20. letech také tzv. nový jazyk v domnění, že tak vytvářejí nové vědomí a mění řadu hodnot. A jak jsem již řekl, udělali takové věci, že ​​ škytáme při vzpomínce na ně.

Nemluvě o jednoduše zrůdných věcech, kdy se dnešní děti odmala učí, že z chlapce se může snadno stát dívka a naopak, je jim vlastně vnucována údajně dostupná volba. Vnucují a vyřazují z toho rodiče, nutí dítě dělat rozhodnutí, která mu mohou zlomit život. A nikdo to ani nekonzultuje s dětskými psychology: je obecně dítě v nějakém věku schopné se o takových věcech rozhodovat, nebo ne? Nazývat věci pravými jmény, to už je jen na hranici zločinu proti lidskosti a vše je ve jménu a pod vlajkou pokroku.

Jestli se to někomu líbí – ať to udělá. Už jsem kdysi řekl, že při utváření našich přístupů se budeme řídit ideologií zdravého konzervatismu. To bylo před několika lety, tehdy vášně na mezinárodní scéně ještě nedosáhly své aktuální intenzity, i když samozřejmě můžeme říci, že mraky se shromažďovaly i tehdy. Nyní, když svět zažívá strukturální zhroucení, význam rozumného konzervatismu jako základu politického kurzu mnohonásobně vzrostl právě kvůli množícím se rizikům a nebezpečím, a křehkosti reality kolem nás.

Konzervativní přístup není bezmyšlenkovitá opatrnost, není to strach ze změny a není to hra o udržení, natož uzavírání se do své vlastní ulity. Jedná se především o spolehnutí na léty prověřenou tradici, zachování a růst populace, realismus při hodnocení sebe i ostatních, přesné sladění systému priorit, vyhodnocení potřebného a možného, ​​obezřetná formulace cílů, zásadní odmítnutí extremismu jako metody jednání. A upřímně řečeno, pro nadcházející období světové přestavby, které může trvat ještě dlouho a jehož konečný návrh není znám, je umírněný konzervatismus nejrozumnější směr chování, alespoň podle mého názoru. Samozřejmě se to bude nevyhnutelně měnit, ale zatím se lékařský princip „neuškodit“ jeví jako nejracionálnější. Noli nocere, jak je známo.

Opakuji, pro nás v Rusku to nejsou spekulativní postuláty, ale poučení z naší obtížné, někdy tragické historie. Cena za nedomyšlené společenské pokusy se někdy prostě vymyká hodnocení, ničí nejen materiální, ale i duchovní základy lidské existence, zanechává za sebou mravní ruiny, na jejichž místě nelze dlouho stavět vůbec nic.

Na závěr ještě jedna teze. Dobře si uvědomujeme, že bez úzké mezinárodní spolupráce nelze vyřešit řadu běžných akutních problémů. Musíme však být realističtí: většina krásných sloganů o globálním řešení globálních problémů, které jsme slyšeli od konce 20. století, nebude nikdy realizováno. Globální řešení podmiňují takový stupeň převodu suverénních práv států a národů na nadnárodní struktury, na které, upřímně řečeno, je připraven jen málokdo, a jestli říci otevřeně, vůbec nikdo. Především proto, že odpovědnost za výsledky politiky je stále třeba vyvodit nikoli před nějakou neznámou globální veřejností, ale před vlastnimi občany a před vlastními voliči.

To ale vůbec neznamená, že je nemožný určitý druh sebeomezení ve jménu usnadnění reakcí na globální výzvy, právě z toho důvodu, že globální výzva je výzvou pro všechny společně a pro každého zvlášť. A pokud každý na vlastní kůži uvidí konkrétní přínosy spolupráce při řešení takových výzev, nepochybně to zvýší míru připravenosti na skutečnou společnou práci.

Pro stimulaci takové spolupráce stojí za to například sestavit na úrovni OSN jakýsi rejstřík výzev a hrozeb pro konkrétní země i jejich možné důsledky pro ostatní státy. Zároveň by se do takové práce měli zapojit specialisté z různých zemí a z různých vědních oborů, včetně vás, vážení kolegové. Věříme, že taková „cestovní mapa“ je schopna povzbudit mnohé státy, aby se na světové problémy podívaly novým způsobem a posoudily, jaké výhody jim může spolupráce přinést.

O problémech mezinárodních institucí jsem se již zmínil. Bohužel je to stále zjevnější skutečnost: reforma nebo zrušení některých z nich je na pořadu dne. Ale hlavní mezinárodní instituce – Organizace spojených národů – zůstává trvalou hodnotou pro všechny, alespoň dnes. Domnívám se, že právě OSN je v současném turbulentním světě nositelem onoho velmi zdravého konzervatismu mezinárodních vztahů, který je pro normalizaci situace tak nezbytný.

Organizace je široce kritizována za to, že se nedokázala přizpůsobit rychlé změně. To je samozřejmě částečně pravda, ale pravděpodobně to není jen chyba samotné Organizace, ale především jejích účastníků. Tato mezinárodní struktura je navíc nositelem nejen norem, ale i samotného ducha tvorby pravidel, navíc založeného na principech rovnosti a maximálního zohlednění názoru všech. Naší povinností je uchovat tento majetek, samozřejmě, reformou organizace, ale takovým způsobem, aby, jak se říká, z vaničky nebylo vyhozeno dítě.

Není to poprvé, co mluvím a vyzývám z tribuny – a díky vám, drazí přátelé a kolegové, Valdaj podle mého názoru získává takovou kvalitu, pokud ji již nezískal, stává se tak směrodatnou platformou: čas plyne, problémy se hromadí, stávají se výbušnějšími a opravdu potřebujete spolupracovat. Proto ještě jednou opakuji, používám tuto platformu k prohlášení naší připravenosti spolupracovat na řešení nejpalčivějších společných problémů.

Drazí přátelé!

Změny, o kterých se dnes mluvilo přede mnou a váš skromný služebník je zmínil, se týkají všech zemí a národů a Rusko, samozřejmě, naše země, není výjimkou. Stejně jako všichni ostatní hledáme odpovědi na nejnaléhavější výzvy doby.

Hotové recepty tu samozřejmě nikdo nemá. Ale dovolím si tvrdit, že naše země má výhodu. Nyní vysvětlím v čem – v naší historické zkušenosti. Nejednou jsem se na ní obrátil, pokud jste dávali pozor, i v této řeči. Bohužel jsme museli vzpomínat na mnoho negativních věcí, ale naše společnost si vytvořila, jak se dnes říká, „kolektivní imunitu“ vůči extremismu, který vede k otřesům a společensko-politickým kolapsům. Naši lidé si opravdu váží stability a možnosti se normálně rozvíjet, aby si byli jisti, že jejich plány a naděje nezkolabují kvůli nezodpovědným aspiracím příštích revolucionářů. Mnoho lidí si pamatuje události před 30 lety a jak bolestně jsme byli nuceni vylézat z jámy, ve které se ocitla naše země, naše společnost po rozpadu SSSR.

Náš konzervatismus je konzervatismus optimistů, to je nejdůležitější. Věříme, že stabilní a úspěšný rozvoj je možný. Vše závisí především na našem vlastním úsilí. A samozřejmě jsme připraveni spolupracovat s našimi partnery na společných ušlechtilých cílech.

Všem zúčastněným bych chtěl ještě jednou poděkovat za pozornost. A dle aktuální situace samozřejmě rád zodpovím nebo se pokusím zodpovědět Vaše dotazy.

Děkuji za Vaší trpělivost.

 

4.7 7 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Ludvik
Ludvik
před 1 měsícem

Kdo rozumí, poslechněte si Bezrukova: Putin dal západu ultimátum

https://www.youtube.com/watch?v=e6xAPbc02Aw

danny
danny
před 1 měsícem

A nyní si pusťte projev Flinten – Uschi, jak vyhrožuje Polsku, předsedkyni německých zelených, jak vyhrožuje kde komu. od vlastních občanů, přes občany EU a Ruska až po Putina osobně. Verheugena nebo Rasmusena, vypaseného ministra obrany USA. Ale stačí naše papouškující piráty, Fialu nebo, kdo má na nato žaludek, tak Vystrčila nebo… Číst vice »

Naposledy upraveno před 1 měsícem uživatelem danny
Tatran
Tatran
před 1 měsícem

Putin se vyjádřil o situaci ve světě celkem přesně a srozumitelně. Bez spolupráce mezi národy, bez bočných úmyslu se svět neobejde. Jakákoliv snaha o zneužívání svého ekonomického či technologického potenciálu na potlačení jiných států a etnik nelze budovat vztahy mírové spolupráce. Ano je potřeba oprostit se od některých zaužívaných klišé o nadřazenosti jedněch nad druhými ve… Číst vice »