Jaroslav Šulc: Energetická krize a její řešení

Zdá se, že sdružení Kudy z krize úspěšně odstartovalo. Jedny z prvních článků, které jsou věnovány energetické krizi, jsou právě tím, o co jde.

Jaroslav Šulc
Jaroslav Šulc

Zdroj: Kudy z krize

Kolaps řady domácích dodavatelů energií a přechod na dodavatele poslední instance (DPI) je téma, hýbající v posledních dnech nejen více než milionem přímo postižených českých domácností, ale i znepokojenou veřejností. Abychom mohli aspoň rámcově porozumět tomu, co se vlastně děje a jaký je asi tak prostor pro další vývoj, je třeba se na situaci nejdříve podívat z poměrně velkého nadhledu, jinak bychom se mohli utopit v nepodstatných detailech při odpovědi na otázku, zda je současná energetická krize zas až takovým překvapením, nebo se dala v nějaké podobě očekávat?

Krize má více příčin

Protože od identifikace a rozboru příčin nástupu nynější – tentokrát z podzimu 2021 – varianty energetické krize je již jen krok k úvahám o smysluplným variantách jejího ztlumení/řešení. Potíž je v tom, že zřetelně máme co do činění s poměrně nepřehledným slepencem příčin – z časového hlediska – dlouhodobých s krátkodobými, takřka okamžitými a – z hlediska věcného – s příčinami objektivními, tedy na rozhodovacích procesech v zásadě nezávislými, s příčinami čistě subjektivními. Tedy s důsledky velmi diskutabilních vědomých rozhodnutí a kroků činěných jak v nadnárodním měřítku, tak v rámci České republiky v posledních letech.

Pokusme se toto hodně zašmodrchané klubko příčin z uvedených čtyř hledisek aspoň náznakem rozmotávat. A to i při vědomí, že ona hlediska (a jistě řada hledisek dalších) se vzájemně prolínají a ovlivňují ať v kladném, či záporném smyslu slova. A snad poté bude zřejmější, proč si ČEZ či třeba Pražská energetika v pozici dodavatelů poslední instance mohli novým klientům, kteří k nim „spadli ze zákona“, dovolit naúčtovat za budoucí dodávky až několikanásobně vyšší zálohy, než tito lidé platili těm dosavadním, zkrachovalým.

Zřejmě rozhodujícím dlouhodobým faktorem (v EU, zvláště pak v Německu a sekundárně i u nás), bude nástup energiewende, tedy změna ve struktuře zdrojů energie. Jakkoliv je filozofie přechodu od neobnovitelných zdrojů (především uhlí a uhlovodíků) blízká těžko zpochybnitelnému konceptu trvale udržitelného rozvoje, nelze se ubránit mnoha pochybnostem o skutečném pozadí celého obřího podnikatelského záměru.  Zejména s odstupem času, minimálně po vystřízlivění z divokého nástupu fotovoltaiky a všech jejich průvodních jevů (včetně nárazu do veřejných rozpočtů v důsledku legalizovaného čerpání stamiliardových dotací z peněz daňových poplatníků směrovaných k sofistikovaně se chovající lobby solárních baronů). Nic proti zahušťování energetického mixu novými zdroji exploatujícími tentokrát různorodé formy obnovitelných zdrojů. Avšak jednostranné – často až grétovsky autisticky umanuté – zdůrazňování jen ekologické stránky by nemělo zakrývat fatální klíčové slabiny této změny: ve srovnání s „neekologickou špinavou klasikou“ především nestabilitu dodávek v čase. Logicky, vždyť přírodní podmínky – především intenzita větru či délka a intenzita slunečního svitu – se výrazněji a po delší dobu mohou i zásadněji odchylovat od optimistických předpokladů propagátorů energiewende.

Je energetický mix dobře složen v čase?

To je přece akutní příklad letošního roku, kdy se prolínaly oba negativní faktory – jak méně častého proudění větru (slabší dodávky do sítě z větrníků především v Německu), tak menších dešťových srážek, které pro změnu způsobily výpadky očekávané produkce soustavy norských hydroelektráren (naštěstí částečně využívajících ve fjordech stabilní energie přílivu a odlivu). Saldo však Norové snadno vyrovnávali spalováním zemního plynu, protože – na rozdíl od většiny jiných evropských zemí, si včas doplnili své zásobníky. Když se vrátíme k dlouhodobým faktorům, nelze pominout, že na narůstající nerovnováhu evropské energetické bilance má u chybějících zdrojů na svědomí i překotné vyřazování jak tepelných, tak jaderných elektráren (často daleko před limitem jejich životnosti – o odepsaných nákladech a ztrátách tržeb asi darmo mluvit).

Zcela osobně: když jsem se před dvěma týdny vracel ze Skandinávie trajektem do Warnemünde, na oko jsem se podivil, že z tamní jaderky na předměstí Rostocku už nestoupá pára jako ty mnohé roky předtím. Odpověď mého německého souseda na horní palubě – navigátora řídícího přistání – byla nepublikovatelně vulgární. Při pohledu na aktuální německé ceníky se mu výlevům na adresu německých Grüne ani moc nedivím…

Nejde jen o konzervaci či přímo likvidaci klasických zdrojů energie. Podobně hodně krátkozraké se může nadále ukazovat i dramatické a komplexní omezování investiční činnosti v této oblasti, a to včetně (ne)přípravy specificky vzdělávaného personálu a potažmo plíživá deindustrializace Evropy. Naštěstí nejde o úplně plošné kroky (Francie, ČR), když zůstává otázka, zda to bude stačit. Je přece známo, jak extrémně dlouhý je cyklus od výběru vhodné lokality, typu reaktoru/tepelné elektrárny, výstavby až k dodávkám prvních kilowattů do spotřebitelské sítě, a to nemluvím o nejrůznějších obstrukcích, ať reálných, či uměle vytvářených (především kapitálově a mediálně mocnou protijadernou lobby).

Již jen tento první nástřel analýzy příčin deficitnosti energetické bilance, kde se mísí krátkodobé a dlouhodobé faktory, naznačuje, že nějaké skutečně funkční řešení tu nebude po ruce ani do Vánoc 2021, ani do Velikonoc 2022, možná ani ne do poloviny této dekády. Nepochybně hodně bude záležet na tom, jak brzy a v jaké míře se podaří obnovit racionální přístupy, co se týče využití celého potenciálu objektivních a subjektivních faktorů.

Jisté je, že ani ve 21. století nemá smysl se moc energicky pokoušet „poroučet větru, dešti“. Spíše se ukazuje, že budeme jen víceméně pasivně registrovat urychlující se frekvenci extrémních výkyvů jak teplot/sucha, tak deště + větru/záplav, resp. ničivých vichřic – tornád, což berme jako objektivní činitele, proti nimž ani moc obrany není. Snad lze lépe propracovat logistiku následného zmírňování katastrofických následků, případně zlepšit prevenci nepříjemně hrozících blackoutů.

Kde se však pro decizní sféru národní a nadnárodní úrovně otevírá zřejmý prostor, je oblast rozhodovacích procesů. Ovšem podmínkou je vymanit se z dosud běžícího seriálu iracionalit všeho druhu. Mají se na mysli anachronismy jak v geopolitických přístupech, tak v tlumení zájmů zištných či parciálních, a to ať už jsou formulovány, či bezskrupulózně prosazovány uskupeními všeho možného druhu a provenience. V zásadě vždy jde přece jen o peníze a jak je vidět, jsou to zejména ty kapitálové skupiny – umně využívající magické schopnosti médií – které jsou již natolik silné a sebevědomé, že se dávno vymkly z područí jak národních států, tak i mezinárodních organizací. Umí to hrát i v opačném gardu: své byznysové cílení tak skvěle koordinují s vládní politikou, že někdy ani není poznat, zda jde o politiku firmy či vlády příslušné země.

Geopolitika kontra peníze

Pokud jde o energetiku, tedy oblast, které se zde věnujeme, tak v případě Evropy sledujeme déle než sto let obehraný geopolitický evergreen, nakolik do ní patří – či nepatří – Rusko (rozuměj býv. SSSR, dnes Ruská federace). Zastánci/odpůrci dané konstelace mohou snadno argumentovat, že to od konce Velké války zhruba do konce 30. let bylo hlavně Německo, kdo otevřelo koridor bártru – my na východ stroje a technologie a Rusové k nám energie, suroviny a potraviny. To nepochybně fungovalo jako materiální základ přechodu Ruska do industriální fáze díky prvním pětiletkám, ale také přispělo ke znovuzrození meziválečného Německa (s růstem jeho expanzionismu jak západním, tak později východním směrem) a jisté podobnosti lze vysledovat i později, prakticky do dnešních dnů.

Stejný modus operandi ostatně vykazovala i původní ujednání zkraje 90. let mezi Gorbačovem/Jelcinem a Kohlem, resp. západoevropskými zeměmi: ruské suroviny za naše vyspělé technologie (po půlstoletí trvajícím embargu vůči RVHP). Ale jen do té doby, než si dvě generace politiků, vycepované antikomunismem/antirusismem v dobách studené války uvědomily potenciální rizika z posilované osy Berlín – Moskva. S nástupem jak militantních neoconů v USA, tak stále sebevědomějšího Putina v Rusku nekompromisně v panice zatáhly za „záchrannou brzdu“, ať to ekonomicky/vztahově stojí, co to stojí! Protože s teritoriálním rozložením především zásob ropy, plynu či všemožných surovinových zdrojů, alokovaných především ve východní Evropě – rozuměj v Rusku, a ještě více v jeho asijské části – se holt nedá nic dělat, s touto konstantou nutno trvale počítat.

Není důvod zde rozebírat peripetie ani deset let spolehlivě fungujícího plynovodu Nord Stream 1, ani jeho mladšího strategického bratříčka Nord Stream 2, čekajícího každým týdnem na zprovoznění, ani záhady kolem důvodů většinou poloprázdných zásobníků na prahu letošní zimy. Přehlédněme i – doufejme jen momentální – problémy s dodávkami prostřednictvím tzv. Jamalské větve, aby přesto všechno bylo možné konstatovat, že Evropa – potažmo Česká republika, nemá v ruce v této megahře o stabilní zásobování Evropy/ČR ruskými energiemi jediný trumf. Bude to zase dodavatelská strana, která určí další pravidla hry. Ať co se týče objemu a harmonogramu dodávek, tak platebního prostředku (Rusy už omrzelo inkasovat inflační dolary a požadují změnu – eura/ruble?), či délky kontraktu. Jakkoliv jsou spotové/okamžité burzovní ceny zajímavé svou volatilitou pro spekulanty, pro seriózní byznys založený na dlouhodobých cyklech se příliš nehodí, a proto Rusové budou nejspíše požadovat víceleté kontrakty – a není vyloučena ani varianta klouzavých cenových průměrů, jaká se víceméně úspěšně vyzkoušela v 80. letech v rámci zemí RVHP).

Když mluvíme o anachronismech, málo se dnes doceňuje, že na straně dnešní ruské pozice stojí ještě jeden poměrně nový, zatím naštěstí nevyložený trumf. Jestli jsme dřívější vzájemný byznys do značné míry zakládali na nezpochybnitelném faktu vzájemné potřebnosti/výhodnosti, kdy jsme se vlastně jeden bez druhého neobešli v tomto „sňatku z rozumu“, pak ekonomická expanze Číny v posledním čtvrtstoletí Evropu této vyjednávací páky fakticky zbavila. Rusové tak mají v Číně za Evropu alternativu, byť Evropa také – v americkém břidličném plynu, ale s násobně dražším energetickým ekvivalentem oproti ruským dodávkám. Takže pokud snad ruskou energii západ kupovat nebude, má Rusko otevřený koridor ze sibiřských nalezišť jižním směrem – především do energeticky pořád hodně hladových rychle se rozvíjejících čínských regionů.

Když jsme proto svědky rychle narůstající fobie z Ruska/Putina, s odmítavým postojem zemí EU k legalizaci připojení Krymu k Ruské federaci (i po tamním ústavně komfortním plebiscitu), po nedávném krajně neseriózním jednání NATO (kdy den po jednání generálního tajemníka Stoltenbergera, ujišťujícího ruského ministra zahraničí Lavrova o zájmu NATO o zlepšení vztahů, došlo k vypovězení ruských delegátů z bruselské ústředny), se systematickým hrocení situace kolem Běloruska a Pobaltí (nemluvě o Ukrajině), pak – s ohledem na ekonomické parametry variant ruská energie v Evropě ANO/NE – je třeba se ptát, zda odpovědní politici/vojáci počítají, či ne. Pokud by se snad měl propojit tento evropský geopolitický manévr zpřetrhání dodávek z Ruska (otázkou je, zda bude EU jednotná) s urychlením realizace (místy sebevražedného) konceptu Green Dealu, pak bychom měli nepochybně co do činění s negativním synergickým efektem „dvojí energetické nouze“ – raději o všech jeho dopadech ani nepřemýšlet a diskuze o energetické bezpečnosti považovat za kouřovou clonu.

Takže na základě uvedeného je snad zřejmé, že dnešní trable spousty našich domácností co se týče růstu záloh na energie přechodem na DPI – a že nejsou malé, by mohly být jen lehkým vánkem ve srovnání s cenovou vichřicí, která by mohla naše/evropské peněženky pořádně provětrat. A také je nutné realisticky uvést, že ve zmíněných strategických rozhodnutích (pokud již nebyla učiněna) není příliš pravděpodobné, že by snad mohl zaznít hlas českých delegátů na jednání nějak silněji – na to prostě jsme příliš marginální součástí evropského uspořádání. Tady jediné, co by mohlo být v našich silách, je vést ostatní evropské partnery k umírněnosti a dál již nepodléhat tlakům těch – byť velmi mocných – uskupení, které si přejí ve vlastním zištném zájmu a cizím žoldu prohloubit evropsko/česko – ruské animozity až do krajnosti. Pak by ovšem většina dosavadních rozhodnutí měla logiku, byť poněkud jestřábí a fatálně riskantní. Ale ani znásobení cen energií, prodávaných energetickou lobby firmám a domácnostem v Evropě, byť nakupovanou v zahraničí srovnatelně dráže než z Ruska, nemusí pro ni být nijak katastrofickým scénářem, spíše naopak. Ale to už hodně ošklivě fabulujeme…

Regulace musí být efektivní

Na poli subjektivních faktorů, které docela dobře v našem případě ovlivnit můžeme, především v autoritě a pravomocech národního regulátora, resp. v jeho reálném fungování, je však spousta nedodělků.

Regulátor by měl především systematicky analyzovat regulovanou oblast, zda jsou u ní předpoklady pro specifické uplatnění tzv. Pontiho schématu – česky „letadla“. Tedy v podstatě ekonomicky kriminálního chování, kdy se (většinou skrytě) manipuluje v čase/podle subjektů s příjmy a výdaji, a to tak, že na krytí dnešních nákladů/výdajů se používají nikoliv dnešní příjmy/rezervy, ale ty budoucí. Případně neodbytným klientům se pak platí penězi, které patří klientům úplně jiným apod. Prostě hraje se o čas.

Inkasujeme trpké plody neoliberálního poblouznění o očistné síle tržních vztahů a klasické regulační nástroje – třeba výši rezerv a jejich umístění, zajištění apod., jsou v očích pravověrných neoliberálů pořád jen rouháním. Kdysi, na konci 90. let, tak bylo rozkradeno přes osm miliard korun z celkem jedenácti, které měly být na účtech klientů v asi dvou stovkách kampeliček, podobně se „vypařily“ stovky miliónů a miliardy v nepoctivě spravovaných bankách, penzijních fondech, či investičních společnostech. Stejné schéma stojí za některými zpronevěrami notářských úschov, „výhodných“ finančních investic apod.

Nebylo to náhodou i v případě trhu s dodávkami energií tak, že efektní „Liškovou reklamou“ přetáhnete od konzervativních distributorů k jisté překupnické společnosti pod slibem „výhodných cen“ a dalších výhod postupně statisíce „šetřivých“ klientů, a tato překupnická společnost – dočasně, než to praskne – vesele profituje z masy zisku právě oněch statisíců domácností, které zase naletěly?

Ani instrument dodavatele poslední instance ze zákona (aspoň že tak!) není dostatečným řešením, protože i on se nyní chápe „skvělé“ podnikatelské příležitosti, když klientům, které nově bere pod svá křídla, samozřejmě naúčtuje všechny možné náklady (ostatně většinou nepodléhají regulaci), nikoliv jen ty prokazatelně s dodávkou spojené a bankrot překupníků je pro DPI tudíž pravým eldorádem.

Za této situace, kdy se ERÚ přímo „pod nosem“ po delší dobu odehrával již hodně vyčpělý tragikomický scénář tentokrát „energetického letadla“, aniž včas a skutečně razantně do něj vstoupila a zasáhla na ochranu spotřebitele, jak mu zákon ukládá, je po kolapsu řady překupníků každá rada ohledně spravedlivě vyvážené nápravy drahá, a to doslova.

Přitom modelů je vícero, třeba kdysi u krachu kampeliček se to vláda na popud dnešního guvernéra (v té době ministra financí) rozhodla řešit rafinovaně: Vytvořila fikci, že vklady kampeličkářů jsou (do jisté výše) jakoby pojištěny (byť samozřejmě nebyly), a že stát – prostřednictvím Fondu pojištění vkladů – jim ukradené peníze refunduje. Což se také stalo a odhadem devět z deseti klientů dostalo zpět nejen své peníze, ale i nemravně vysoké úroky (na které je reklama ke vstupu do kampeličky spolehlivě „přesvědčila“). Inu, chamtivost je osvědčený „mazací olej“ každého pořádného letadla, to jeho piloti dobře vědí a na reklamě a inzerci nešetří.

Nechejme však dosluhující/nastupující vládu, ať se s tvrdým přistáním tentokrát energetického letadla, v němž se načas „prolétlo“ přes milion domácností (každá čtvrtá) popere, jak nejlépe umí. Vzhledem k tomu, že zná na haléř přesně všechny toky peněz u všech klientů za všechny ty roky, nemusel by to být až tak neřešitelný problém – myšleno účetně/ekonomicky. Ale můžeme se jen těšit na to, jak to uchopí i sociálně politicky. A hlavně jaké z toho vyvodí poučení propříště, a to nejen na poli regulace cen energií, Pontiho schéma je velmi univerzálně použitelné. Navíc – jak bylo výše naznačeno u dlouhodobých příčin energetické krize – pokud se odpovědní lidé včas nevzpamatují a nezačnou se chovat racionálně a strategicky odpovědně, tak budoucnost nevěstí nic povzbudivého. Bohužel.

Jaroslav Šulc (člen předsednictva Kudy z krize, zkraje minulé dekády v pozici náměstka ministra financí odpovědnost mj. za cenovou regulaci)

 

5 3 hlasy
Hodnocení článku
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 27 dny

Zatím likvidují překupníky u nás stoji u ČEZ fronty lidí které utíkají od překupníků. Jenže ČEZ má též od nového roku zdražovat.

spartak
spartak
před 27 dny

Zásadní problém naší republiky je zápas levice s pravicí.Zatím 30let totálně vyhrává pravice ,neboť ČSSD není levicová. Letošní rok může být částečně zlomový ,bohužel máme další problém a to je hnutí ANO, které nebude dělat levicovou politiku.Přesto věřím v radikální voliče.