Levice není obhajoba lemplů. Ani teplá a zelená politika. Kdo teď bude hájit zaměstnance?

Lidé, kteří nežijí z dividend, ale z práce, nevymizeli, upozorňuje analytik Štěpán Kotrba. A zamýšlí se, kdo je v budoucnu bude politicky reprezentovat.

Štěpán Kotrba
Štěpán Kotrba

Zdroj: Parlamentní listy

V nedávné analýze možností nového vedení KSČM „Kačenka a rudá strašidla“ pro MF DNES jste napsal, že pravice, jásající nad „Konečnou pro KSČM“, by se měla zamyslet, jaké ideje nastupují v myslích mladých lidí. Z médií hlavního proudu jsme přesvědčováni, že mladé zajímá záchrana planety a spravedlnost pro sexuální menšiny. Jaké myšlenky a vize budou určovat myšlení nastupující generace podle vás?

Jak u koho. Elita bude mít starost, jak si zajistit individuální komfort a nadstandard, jak uniknout zdanění a inflaci. Jak platit nejmenší daně a mít co největší zisk.

Vyšší střední třída opravdu může mít obavy o štěstí teplých kamarádů, vorvaňů a přehřívající se planety. To jsou dobře situovaní majitelé bytů a aut, kteří si koupili elektrokolo za sto tisíc na zdravé trávení víkendů, ale na letadlo nemají.

Mladí manželé z této střední třídy ale mají už dnes problém, kam složit hlavu, aby se nemuseli jako nomádi stěhovat od jednoho chamtivého domácího k druhému, aby mohli založit rodinu a vychovávat děti při zaměstnání obou rodičů. To jsou ti, kteří občas mají zaměstnání dvě a zcela nesmyslně šetří nebo si půjčují, aby mohly udržet standard svých rodičů. To jsou ti, kteří kupují malometrážní byty a zadlužují se přitom na dvacet let. No a zaměstnance méně placené či méně kvalifikované bude zajímat nákup ve slevě, komunitní zahrádka na mrkev, sleva na vlak, pěstování salátu na střeše a chov králíků na balkóně pronajatého, zaplaťpámbu obecního malometrážního bytu.

To je ideálně rozdělená společnost. Kdysi jejich rodiče mohli cinkat klíči, protože chtěli více socialismu a semtam nějaký ten kapitalismus, bydleli všichni levně v „králikárně“ na sídlišti a měli jistotu práce a výplaty. Dnes tu jistotu nemají a cinkat si můžou dle libosti. Čímkoliv.

Ty rozdíly se zvětšují a prohlubují. Roste distance mezi chudými na předměstích a bohatými v centru, roste rozdíl ve spotřebních možnostech a roste rozdíl v mobilitě. Kdo má SUV na cestu na týdenní nákup, nerozumí těm, kteří jezdí osmdesát kilometrů do práce vlakem. Nedávno se jako velký problém řešila dvojí kvalita potravin. Ale jako naprosto běžnou bereme trojí kvalitu na regálech nákupních center.

Pro chudé ve spodních patrech nejméně kvalitní noname zboží (tzv. „in house“ značky) a zboží před koncem záruční doby ve slevě. Chudí se musí pokaždé ohnout, poklonit… Ve výši očí pak značkové zboží za „prémiové ceny“. „Eko“ a „bio“, dražší o přirážku za blbost, je segregované, je zvlášť. „Lahůdky“ mají dokonce své stánky „shop in shop“, své prodavače a většinou i řádově vyšší ceny.

No řekněte, proč by měla uklízečka jíst pravý parmazán, parmskou šunku nebo uzeného lososa a pít francouzské víno? Může – v tom je rozdíl od Husákova socialismu. Ale nebude. V tom je jistota kapitalismu ideálně rozdělené společnosti.

Všimněte si, jak se mění mediální agenda: sociální témata najdete v rádiu i v televizi, sociální témata najdete i v novinách. Běžně se diskutuje o tragédiích těch, kteří chtěli mít o něco levnější proud či plyn a dnes zděšeně hledí na desetitisícové zálohy. Ale vyburcuje to slovo někoho k činu? Dle výsledků voleb troufám si tvrdit, že ne.

Napsal jste, že levici čeká „odmítnout vějičky zelených, sexuálních menšin a bezzásluhové rovnosti všeobecného základního příjmu“ a že „levicová politika nesmí být politikou lemplů, žebráků a kvót“. Čeho tedy politikou bude v nastávajícím desetiletí muset být?

Víte, západní „progresivistická“ levice žije svůj sen o důstojnosti lidského života, který by měl společností být přijat jako univerzální hodnota a jako takový zajištěn formou bezpodmínečného ocenění, hrazeného z přerozdělování od bohatších, a dostal by ho každý bez prověřování majetkových poměrů. Říká se tomu „základní nepodmíněný příjem“ („všeobecný základní příjem“, „univerzální příjem“, „občanský plat“). Měl by to být levicí navrhovaný systém sociálního zabezpečení.

Jeden ze zastánců, romantický socialista Jeremy Corbyn, hovoří zároveň o odstraňování chudoby, o emancipaci a lidské důstojnosti. Nikdo by nebyl odkázán na dávky v nouzi… To není novinka, ale vyčteninka – ať už z knihy filozofa Bertranda Russella Cesty ke svobodě: Socialismus, anarchismus a syndikalismus či od současného propagátora a teoretika Philippe Van Parijse z Katolické univerzity v Lovani. Podle zastánce základního nepodmíněného příjmu, teoretika Marka Hrubce nabízí automatizace možnost zkrácení pracovní doby a v důsledku více volného času, větší svobodu a osobní rozvoj. Bude třeba méně zaměstnanců a někteří, zejména méně kvalifikovaní, se stanou nezaměstnatelnými. Budiž.

Mně osobně na konceptu vadí bezzásluhovost a rovnost. Ze sociálně psychologického hlediska je nemotivující či dokonce demotivující. Nevybízí k činorodosti. Nevybízí k námaze. Je to držhubné za zbytečnost vlastní existence. Za nicnedělání, za lenost. Je to politika lemplů a žebráků. Namísto dnes už nikým nechtěné a tvořivost ubíjející rovnosti všech z dob reálného socialismu, všeobecného bezpracného příjmu či špidlovské rovnosti šancí všech, držících na středních školách i hlupáky a lenochy, navrhuji radikální levici stejně radikální jako ctižádostivé řešení: spravedlivě a přitom zásluhově honorovanou užitečnost jedince pro společnost. Společensky prospěšnou prací nemusí být jen počišťování ulic, ale i kvalifikovaná práce ve veřejném sektoru či pro komunitu – sociální, zdravotní, pedagogická, administrativní, kulturní. Nebo třeba jen… pomoc starým lidem. Ošetřování nemocných. Ale ne nečinnost. Ne flákání. Ocenění prospěšnosti je rozhodnutím komunity. Obce. Radnice…

Pro autoregulaci politických tužeb platí „Chtít po společnosti můžete pouze to, co jste vy sami ochotni solidárně platit“. Sorry, dědičné pobíratele dávek či všeobecného základního příjmu bez chuti a návyků pracovat nejsem ochoten financovat.

Bojím se, že stejně jako základní příjem, někdo navrhne rovnou daň z příjmu či z nemovitosti a rovný nepodmíněný důchod, a tím velmi snadno skončí celá sociální politika. Chtěli to? Mají to. Rovnost daně je pravicový koncept „daně z hlavy“, extrémně výhodný pro bohaté a extrémně nevýhodný pro chudé. Žebračenka v podobě základního bezpracného příjmu nemůže být základem politiky levice.

Levice je odborník na to, komu všemu přidat, ale selhává, má-li říct, kde na to vzít… Budeme platit větší daně při realizaci takovéto „rudé politiky pro 21. století“?

Kde na to vzít? Ano, část společnosti to zaplatí, část na to alespoň přispěje. Možná ne až tak dobrovolně, ale to už je demokracie. Je to vláda většiny, a těch chudých je vždy víc. Zisk z bankovního podnikání musí být striktně omezen, stejně jako odlévání kapitálu do zahraničí. Zdaněn musí být spekulativní pohyb kapitálu. Daně musí být progresivní tak, aby postihly zejména miliardové příjmy. Stopku musí dostat daňové ráje a firmy, které v nich sídlí. Vyhoštění ambasád těchto států je to nejmenší. Zákaz finančních transakcí s nimi je nutnost.

Je nutno omezit ceny půjčky a zvýšení úroku z vkladu nad roční inflaci. Půjčit bance peníze se musí vyplatit. Půjčit si v bance nesmí být ožebračující. Lichva musí být trestná a úrok z ní nevymahatelný. Smlouvy musí být poctivé.

Je třeba změnit poměr zisku majitele a mzdy zaměstnance. Nelze tvrdit dělníkům, že musí pracovat za minimální mzdu… a mají být ještě rádi. Řešením není ale ani „konec levné práce“ dle ČMKOS, který roztočil spirálu inflace, protože zvedl nejen mzdy, ale i ceny. To poškodilo drobné vklady stovek tisíc lidí.

Práce rodičů musí zajistit život rodiny. Výrobek firmy, která uteče před evropskou mzdou a sociálními závazky do rozvojového světa, nesmí bez vyrovnávacího cla do Evropy. Musí dojít ke zdanění mezistátní dopravy. Banány nesmí být levnější než brambory. Vlastní zemědělství je cestou k jistotě že neumřeme hlady v případě, že dovoz z nějakého důvodu nebude možný. Krocení svévole silných národních firem, nadnárodních korporací a síťových monopolů je základní rolí státu, pokud má stát přežít. Buď bude stát patřit lidem, kteří v něm žijí, anebo korporacím a jejich ziskům.

Další oblastí tlaku na firmy je přitvrdit ve vyžadování práv spotřebitele. Spotřebitel musí mít právo na kvalitní výrobek. Mlýnek na maso po mé babičce funguje stále… nemá v sobě žádné kurvítko. Nutná je dnes desetiletá záruční doba se zveřejněním konstrukce výrobku a s dostatkem náhradních dílů pro možnost oprav. To zajistí návratnost peněz zákazníka a omezí tvorbu odpadu. Těsnění nesmí stát totéž, co nová lednička. Obdivoval jsem koncept prádelen Osvobozená domácnost. Umožnily tu nejtěžší práci žen nechat strojům. Dnes za vysoce prospěšné považuji služby jako Opravárna.cz.

Patentová práva je nutno striktně omezit. To trh nezařídí. Musíme my. Bude to ekonomické i ekologické. To je cesta reformy Evropské unie. Musí být unií spotřebitelů, občanů. Vystoupení z EU je nesmysl – změna EU nastat musí. ( V tomto autor podlehl vidině, která je nerealizovatelná. Evropská unie byla založena a funguje jako nástroj nadvlády nadnárodních korporací a o žádné její reformě namůže být ani řeči. – pozn.red.N.R- – vd-) To vše je veřejná politika minimálního komfortu. To není politika strašidel bohatých, to je politika dobrých mravů. Pro lidi.

Soukromé vlastnictví není svaté, zavazuje. Musíme mu vnutit společenskou odpovědnost, ne ho znárodňovat.

Víte, dnes znárodňovat není potřeba. Já plně akceptuji soukromé vlastnictví jako nejvíc odpovídající lidské přirozenosti. Ale mít majetek či firmu není právo, ale společenská výsada, ke které patří povinnosti. Šlechtic měl povinnost se postarat o své poddané, ne jen od nich vybírat daně. Továrník má povinnost se postarat o své zaměstnané. Nekončí to mzdou, tou to začíná. Standardem jsou firemní školy, školky, sportoviště, rekreace… Ale i pomoc obci, ve které firma sídlí. A pomoc státu, někdy i vnucená – například krizovým zákonem.

Říká se tomu corporate social responsibility – společenská odpovědnost firem. Odpovědnost za rozježděné silnice nákladními vozy, odpovědnost za kriminalitu na ubytovnách dělníků, odpovědnost za odebíranou vodu, proud, za odpad a zátěž životního prostředí. Nutnost poskytnout obci těžké mechanismy v případě havárie. Nutnost zřídit hasičskou jednotku v případě nebezpečné výroby. To vše patří mezi společenské povinnosti zaměstnavatelů. Míra spoluúčasti firmy na životě obce, regionu či státu je věcí vyjednávání. Licencí a zákonů. Sklad Amazonu byl odmítnut kvůli přetížení dopravou a otrocké práci. Regionu by nic nepřinesl. Škoda v Mladé Boleslavi ví, že většinu místních zaměstnává. A podle toho se i chová. K odborům, k městu, ale i ke státu.

Celý rozhovor si můžete přečíst ZDE

 

 

4.5 8 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
basos
basos
před 25 dny

autor pise… ….“Mladí manželé z této střední třídy ale mají už dnes problém, kam složit hlavu, aby se nemuseli jako nomádi stěhovat od jednoho chamtivého domácího k druhému, aby mohli založit rodinu a vychovávat děti při zaměstnání obou rodičů. To jsou ti, kteří občas mají zaměstnání dvě a zcela nesmyslně šetří nebo si půjčují, aby… Číst vice »

vachav
vachav
před 25 dny

Téměř perfektní analýza současného šíleného systému!

Tatran
Tatran
před 25 dny

Ve všem máte pravdu pane Kotrbo. I když vidíme, že ve společnosti není revoluční nálada, většina si žije dobře a ti chudí neví co je příčinou jejich bídy. Ani komunisté a tím méně ČSSD nedělali nic pro neprivilegované nebo jen málo. Už to, že si KSČM nedokázala za dobu od převratu získat mladou… Číst vice »

cablik
cablik
před 25 dny

Odbory jsou likvidovány kde to jde a tahle rádoby levice co vypadla z vlády na lidi kašlala. Nová vláda na lidi z vysoka s?re ani nevěřím že bude příště ve vládě levice.