Vítězné povídky z literární soutěže Nové republiky

Avatar
Tomáš Prchal

Do soutěže o nejlepší povídky na téma Vánoce, které nesměly být, bylo přihlášeno celkem dvanáct textů. Odborná porota došlé příspěvky vyhodnotila. Dnes zveřejňujeme povídku Tomáše Prchala s názvem “2100”, která obsadila třetí místo.

2100

Pája se dnes vracel z práce domů brzy, protože zima byla opravdu k nevydržení. Ostatní vědci a inženýři z průmyslového odvětví, ve kterém pracoval, už jistě leželi někde zachumlaní, ale on si celým tělem až do morku kostí vychutnával vítězství nad globálním oteplováním. Od vítězství urazilo lidstvo kus cesty a teplo rozhodně nebyla jediná věc, kterou se podařilo vyřešit. Byl vděčný, že může žít blažený život.

Uviděl sousedku, jak také spěchá domů, a zdvořile ji pozdravil, jak měl ve zvyku. „Čus!“ Sousedka pracovala ve zdravotnictví.

„Čus,“ rychle odpověděla a v jejích očích byla znát úleva, že je to jen on. Na okamžik pocítil touhu povědět jí o svém tajemství, ale rychle to zaplašil jako nesmyslné riziko.

Ke své víře se dostal náhodou. Vzpomněl si na stařenku ze svého dětství, která mu o těch věcech již kdysi vyprávěla – od ní to znělo, jako by všechny ty pohádky byly pravda. Dnes už o ráji věděl více.

Ze zamyšlení ho vytrhl ruch. „Huhulák! Huhulák!“ Byli to lidé z hygieny a rozdávali lidem minerální látky. O hygienu bylo dobře postaráno. Jednou dokonce přijela komisařka, a ukazovala jim, jak si mají mýt ruce pískem, když neteče voda. Měla na sobě moc krásné modré šaty a měla hodně zubů.

Rychle zabočil do úzkého průchodu mezi ruinami a znovu se ponořil ve vzpomínkách do dne, kdy se během své práce v odvětví zatoulal příliš daleko od průmyslové zóny. Při sbírání větví uslyšel z díry v zemi hlasy. Nejprve nerozuměl, ale vnímal podivnou radost, která z útržků hlasů vyzařovala. Nemohl se od té radosti odpoutat, připomínala mu pohádky té stařenky. Když se z ničeho nic objevili pracovníci hygieny a začali nemilosrdně rozdávat minerály, připletl se na útěku mezi ostatní lidi, kteří utíkali z díry v zemi. Od nich se později dověděl, že se jednalo o tak zvanou půlnoční, která se konala každoročně o vánocích, a kde se věřící navzájem seznamovali s tajemstvími víry.

Od té doby uplynulo roků skoro jako na prstech ruky, a Pája nevynechal žádnou půlnoční. Věděl, že by ho kdokoliv mohl oprávněně obvinit z násilí a nenávisti, ale víra byla silnější. Toužil znovu slyšet tajemná slova a zakusit přítomnost ráje.

Rád by o tom pověděl sousedce. Byli oba zhruba stejně staří, určitě víc než prstů na rukách a na nohách dohromady, a tak už jim zbývalo jen pár roků života.

Náhle mu nad hlavou zabzučel dron s turisty na palubě. Podívejme, čímani, dlouho se tu neobjevili. Občas se sem zatoulali a prohlíželi si ze shora vědce a inženýry při jejich každodenní práci či odpočinku. Jednou slyšel vyprávění, že někomu hodili orýšky. Měly prý zvláštní dobrou chuť a daly se žužlat celý den. Ale co, to jsou jenom povídačky. Pája jedl celý život jen dobrotánky s ajrobílkovinami. Na jaře chroustové, na podzim žížalové. Rozdíl nepoznal, vždycky byly bez chuti, ale byl vděčný, že se mu vyvážená strava alespoň nezajídá. Čímani byli nejspíš z jiné planety, protože ajropa už dávno předehnala všechna ostatní místa na zeměkouli, a tak ta místa nejspíš přestala existovat a propadla se do pekla. Nejvíc to přál zlému pudynkovi z moskvy, protože ten mohl za všechna trápení, se kterými se pokrokový svět potýkal, ale zmizel nejspíš i král bidet, bývalý spojenec, než ajropa nabrala pořádné tempo v pokroku a nechala všechny za sebou. Pája se díval nad hlavu s obavou. Nechtěl by do vesmíru. Nebyly tam jen kamarádi a orýšky, ale též zlí ještěři, a tak rychle zahnal pokušení čímanům na jejich mávání a přátelské posunky odpovědět také zamáváním.

Druhý den Pája nemohl dospat a ráno cestou do práce sousedce pošeptal, ať na něj po práci počká u kolejí za komínem. „Ukážu vánoce,“ řekl a v jejích očích se mihla naděje. Možná si myslela, že je to něco k jídlu. Rozhodl se, že nesní svůj dobrotánek a dá jí ho, aby povzbudil její důvěru.

Dopoledne v průmyslové zóně s ostatními inženýry průmýšlel, co s odvětvím. Klacky se třídily na několik hromad. Ve zdravotnictví se například rozdávaly kulhajícím lidem, v dopravě se používaly na pohon při tahání těžkých nákladů, a ve školství při testech, kdo patří na vysokou. Pája, když ho honili s klackem, vylezl na komín dost vysoko. Také si vzpomněl, jak mu jindy sousedka zdravotnice pomohla, když ho bolel poslední zub.

Jakmile se ostatní pájové rozešli, vykradl se i on a pospíchal k vysokoškolským kolejím. Lidé by se neměli moc stýkat, a tak když tam sousedka nebude, nechá to plavat. Ale jinak byl rozhodnutý vzít ji na půlnoční. Už zdálky ji zahlédl, jak sedí na kolejích a opatrně se rozhlédl, jestli není na blízku někdo další. Vrazil jí do ruky svůj dobrotánek a srdečně řekl: „Tvoje!“ Oči jí zazářily vděčností a kývla hlavou: „Čus!“ „Ty,“ píchnul do ní lehce prstem a vydal se k díře. Šla za ním asi pět kroků a u díry se trochu zarazila. Vlezl dovnitř a chvilku počkal. Za chvíli se do díry protáhla i ona s dobrotánkem v puse a společně pokračovali pod prasklým panelem a trčícími dráty do větší prostory, kde už čekali ostatní lidé. Smrdělo to tady nemytými těly a hnisem nasáklými obvazy, ale bylo chladno, tak se to dalo krásně vydržet.

Za chvíli začal kazatel s vyprávěním. „Když lidé byli v ráji, všude mír. Planeta na nikoho moc nezlobila, páč plyn ještě nenaučil škodit. Chodil mezi lidi a dělal teplo.“ Lidé pokývali hlavami. Škoda, že se plyn tak zvrtnul.

„V ráji byly autonobyly. Lidé nastoupili a běhali po krajině. Uvnitř teplo a hrála pýsnyčka.“ Ó, to zní hezky. Ale někdo se ustrašeně zeptal: „A nemohl někde zatoulat?“ Dav znejistěl a někteří si začali škrábat boláky.

„Autonobyl nemohl zatoulat. Cestu ukazoval z nebe čýpýes.“

Z nebe? Ách! Lidé si představili, jak sedí v teple, hraje pýsnyčka a autonobyl si povídá s hvězdami. Možná uměl i čímansky. Lidé se na sebe usmívali.

„V ráji byla eledřyna, dělala práci za lidi. A taky z ní šlo teplo.“

„Teplo! E-le-dřyna…“ shromáždění vzdychlo a všichni měli pocit, že se jich eledřyna dotýká a cítili na prstech teplo.

„Ramčata!“ Vykřikl někdo ve shromáždění. „Lidé jedli ramčata! Mokrá, a křupalo to v puse!“ Lidé si představovali mokrou chuť a někteří pohybovali pusou, jako by převalovali ramčata po jazyku. Mnohým tekly po tvářích slzy.

„Zygnál! Když byl zygnál, lidi spolu mluvili teplofónem.“

„Teplo-fón!“… Jaké úžasné kouzlo to muselo být.

„V domech úředný topený.“ Lidé stáli se zdviženýma rukama, po tvářích se jim kouleli slzy. Už jim nebyla taková zima. Skoro zapomněli na kručení v břiše! Pája si dokonce radostí malinko prdnul, ale nikdo si toho nevšiml, a snad i planeta v té radosti shovívavě mávla rukou nad takovým malým prdánkem.

Vtom nastal křik: „Huhulák bgrrr! Huhulák bgrrr!“ Hygiena! Vzduchem začali svištět minerály. Do vzduchu vystříkla krev. Podíval se na sousedku, ale vtom i ona dostala přímý zásah a její mozek se rozstříkl po zemi. Pája na nic nemyslel a jeho nohy se daly na úprk s ostatními, co měli větší štěstí. Vtom ho něco udeřilo mezi lopatky, ani nestačil vykřiknout. Tvrdě dopadl na zem, ale to už dostal další zásah do hlavy. Všude plno krve, zkusil vstát a dát se opět na útěk, ale ke své hrůze zjistil, že nemůže hýbat nohama. Krve pod ním rychle přibývalo a zároveň cítil, jak mu ubývá sil. Došlo mu, že už nikam neuteče, a překvapilo ho, jak rychle se dostavilo smíření, a následně zvláštní klid. „Umřu. Jednou pro vždy přestanu zlobit planetu svými plyny a bude klid…“ Vybavil si, jakou zažil radost, když se povídalo o eledřyně. Kéž by mu teď pomohla svou silou a odnesla ho pryč. „Ele… ele…,“ zašeptal. Už neměl sílu, aby dořekl to krásné slovo. Ale možná to eledřyna udělá za něj, když má takovou sílu a je tak hodná a hřejivá. Cítil, jak přestává cítit zimu a pohled se mu zužuje do jakéhosi černého tunelu, který ho vtahuje k sobě. Možná ho k sobě táhne eledřyna? Znovu se pokusil vyslovit to krásné slovo: „Ele…“ Nešlo to, ale i ty dvě slabiky hřály a laskavá síla ho táhla k sobě. Jak se vznášel vzhůru, uviděl před sebou v dálce krásné světlo eledřiny. Už se nebude muset plahočit po téhle studené planetě, laskavá síla veškerou dřinu udělá za něj a vezme ho do své hřejivé náruče. „Ele…“ zašeptal.

Možná se ptáš, milý čtenáři, kam že to Páju doopravdy vlastně vcuclo? Byly to jen halucinace mozku v agónii, nebo existuje milující Stvořitel, který nebohého Páju vzal k sobě, ač o něm Pája nikdy předtím neslyšel?

Jak je to ve skutečnosti, na to si, milý čtenáři, budeš muset odpověď najít sám. V našem příběhu Pája před tím, než ztratil vědomí, prostě zahlédl hadici popelářského žebřiňáku, která ho nasála, a posléze opět vyplivla na smetišti za městem. Tam ho našli svobodní rebelové a ujali se ho. Pája se uzdravil a stal se jedním z nich. Bolest a smutek v jeho srdci ho provázely až do konce života. Žil po boku rebelů jako člověk, který nemá co ztratit. Dožil se vysokého věku – bez pár prstů bezmála třiceti let. Jeho ztrápená duše si odpočinula, teprve když ho Stvořitel povolal k sobě. Ne, nebyl žádný tunel, nic takového. Zkrátka se jednoho dne, ani pořádně nevěděl jak, probudil v ráji. První, koho uviděl, byla sousedka. „Čus,“ řekl jí z celého srdce. „Čus bus,“ odpověděla mu a popadla ho za ruku.

A už se nikdy nepustili.

 

2.3 15 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
kutnohorsky
kutnohorsky
před 9 měsíci

Na mne až moc složité. No co, jsem primitiv. Nedočetl jsem, hamba mi!

Anonym
Anonym
před 9 měsíci

Pro mne je to první cena. Originální. Chvílemi jsem se smála nahlas a současně měla slzy v očích. Finále jsem jsem pomalu ani neměla sílu dočíst. Děkuji pane Prchale.

MON
MON
před 9 měsíci

Ano takhle dopadneme až se spustí vytoužený Green deal.