O co jde Putinovi?

Společně s tím, jak pokračuje ruská invaze na Ukrajinu, svět si klade otázku, jaký důvod stojí za tímto náhlým činem. Pro-ukrajinský dav předložil narativ vystavěný kolem sebepodporujících se témat iracionality na straně ruského prezidenta Vladimira Putina a jeho post-studenoválečných fantazií o vzkříšení bývalého Sovětského svazu.

Tento narativ ignoruje, že ruský prezident nejedná na základě momentálního rozmaru, ale podle scénáře, který nastínil již v roce 2007, kdy promluvil na Mnichovské bezpečnostní konferenci a upozornil shromážděné lídry Evropy na potřebu nového bezpečnostního rámce, který by nahradil stávající unipolární systém, vytvořený transatlantickou aliancí (NATO) pod vedením Spojených států.

Putin se v žádném případě nesnaží o opětovné ustavení bývalého Sovětského svazu, ale zkrátka usiluje o post-studenoválečný systém, který by chránil zájmy a bezpečnost ruského lidu, včetně těch, kteří se nikoli vlastní vinou nacházejí po rozpadu Sovětského svazu mimo hranice Ruska.

(Putinův projev na Mnichovské bezpečnostní konferenci je k dispozici s českými titulky ZDE.)

V této době vytváření zpolitizovaného výkladu, které odpovídá požadavkům domácích politických potřeb, které jsou v rozporu s geopolitickou realitou, není logika založená na faktech v módě. Už desítky let je ruské vedení konfrontováno se složitým fenoménem, kdy západní demokracie – které se potýkají s vážnými problémy, pramenícími z jejich vlastní vnitřní slabosti – produkují politická vedení, která postrádají kontinuitu zaměření a směřování v zahraničních a národně-bezpečnostních vztazích.

Konzistentní vedení

Zatímco Rusko se v posledních dvou desetiletích těšilo z luxusu mít konzistentní vedení – a může totéž očekávat během dalších deseti či více let – západní vedení má pomíjivý charakter. Stačí se pouze zamyslet nad skutečností, že Putin za dobu v úřadě jednal s pěti americkými prezidenty, kteří kvůli střídání politických stran v Bílém domě utvářeli politiku nekonzistentní a protichůdné povahy.

Bílý dům je držen jako rukojmí politických omezení, která jsou způsobena realitou domácí stranické politiky. „Je to, hlupáku, o ekonomice“ rezonuje mnohem více, než jakákoli fakty podložená diskuse o důležitosti NATO po Studené válce. To, co se vydává za celostátní diskusi o důležitých otázkách zahraniční a národní bezpečnosti, se často omezuje na jadrné fráze. Složitost vyváženého dialogu je nahrazena zjednodušujícím principem: dobro versus zlo, který voliči snáze stráví, kdy jsou finanční problémy a daňové sazby důležitější než geopolitika.

Západní Německo vstoupilo do NATO v roce 1955, což vedlo během Studené války ke vzniku konkurenční Varšavské smlouvy.

Místo toho, aby se americká politická elita snažila vysvětlit americkému lidu historické kořeny Putinových obav z rozšiřování NATO, nebo neproveditelnost spojenou s opětovným ustavením bývalého Sovětského svazu, radši charakterizuje Putina jako autokratického diktátora (jímž není), který je posedlý grandiózními sny o Ruskem vedené globální říši (přičemž žádné takové sny neexistují).

Je nemožné se domluvit s politickým protějškem, jehož politické formulace se musí shodovat s narativy založenými na neznalosti. Rusko, konfrontované s realitou, že jak USA, tak NATO nebyly ochotny zapojit se do odpovědné diskuse o potřebě evropského bezpečnostního rámce, který by přesahoval vnitřní nestabilitu expanzivního NATO, které se snaží rušivě zasahovat přímo u ruských hranic, přijalo opatření ke změně rámce, ve kterém by takové diskuse měly probíhat.

Rusko usilovalo o vytvoření neutrálního nárazníku mezi ním a NATO prostřednictvím dohod, které by znemožňovaly členství Ukrajiny v NATO a oddálily bojovou sílu NATO od jeho hranic tím, že by trvalo na stažení vojensko-technických kapacit aliance za hranice NATO, jak existovaly v roce 1997. USA a NATO odmítly byť jen uvažovat o takovém dialogu.

Ruská invaze na Ukrajinu musí být posuzována v tomto kontextu. Invazí na Ukrajinu ustavuje Rusko novou geopolitickou realitu, jež se zakládá na vytvoření nárazníkové zóny ze spojeneckých slovanských států (Běloruska a Ukrajiny), která hraničí s NATO na způsob linie Studené války, kterou tehdy představovala hranice oddělující východní a západní Německo.

Přesunutím 1. gardové tankové armády na území Běloruska militarizovalo Rusko tuto nárazníkovou zónu, čímž vytvořilo podmínky pro tentýž druh rovnováhy, který existoval během Studené války. USA a NATO se budou muset přizpůsobit této nové skutečnosti a utratit miliardy, aby vzkřísily své vojenské schopnosti, které zakrněly po zhroucení Sovětského svazu.

Zde je pointa – pravděpodobnost, že Evropa couvne před obnovením Studené války, je vysoká. A když se tak stane, Rusko bude schopné vyměnit stažení svých sil z Běloruska a Ukrajiny za své požadavky na návrat NATO do hranic v roce 1997.

Vladimir Putin může skutečně být crazy (šílený), ale crazy like a fox. [Pozn. překl.: tento těžko přeložitelný idiom použil autor v názvu článku. České rčení „mazaný jako liška“ mu významově neodpovídá. Výraz „crazy like a fox“ znamená, že něčí chování může na první pohled působit nesmyslně či šíleně, ale ve skutečnosti je velmi chytré.]

Scott Ritter je bývalý zpravodajský důstojník americké námořní pěchoty, sloužil v bývalém Sovětském svazu při realizaci smluv o kontrole zbrojení, v Perském zálivu během operace Pouštní bouře a v letech 1991-1998 byl jedním z nejvýše postavených zbrojních inspektorů OSN v Iráku. V češtině vyšla jeho kniha Cíl Írán: pravda o plánech Bílého domu na změnu íránského režimu (2008).

Autor: Scott Ritter, zdroj: Consortium News,  https://consortiumnews.com/2022/03/02/putin-crazy-like-a-fox/,

překlad: Karel Hyka