Schneider: Společnost musí zastavit nástup tohoto autoritářského režimu

Vrcholí trend, kopírující vývoj po únoru roku 1948, který byl započat po tom podivném předání moci v listopadu 1989. Lustrační zákon, založený na jindy zavrhovaném principu kolektivní viny, na jednu stranu plošně ostrakizoval protagonisty minulého režimu, avšak na druhou stranu cíleně vynechal „juniorku KSČ“, tedy SSM (Socialistický svaz mládeže), jehož někteří funkcionáři vyvinuli velké úsilí, aby se v lustračním zákoně vůbec neobjevili, a mohli tudíž v novém režimu hned atakovat ty nejvyšší posty.

A kdyby jen to! Neskutečně drze začali kádrovat druhé! Nyní jsou z nich největší obhájci čehokoliv, co jim opět zajistí „vedoucí úlohu“. Jsou jako korek – ať se přes ně přelije třeba tuna pomyjí, najdete je zase na hladině. Analogií tomu, co dělali komunisté po únoru 1948, bylo založení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) bývalým svazáckým funkcionářem Pavlem Žáčkem.  Blokace zmíněných webů je pak pokračováním tohoto deviantního vývoje.

Co se mé situace týče, shledávám poněkud výstředním, zažívat podruhé v jednom životě „normalizaci“. Bohužel, to, co se teď děje, je něco jako déja vu, silně to připomíná ona neblahá sedmdesátá léta. Včetně různých charakterových veletočů a agresivního prosazování se chorobně ambiciózních kreatur (příkladně moderátor z České televize Jakub Železný).

Paradoxně jsem však touto nepříjemnou vzpomínkou docela omládl a objevil nové zdroje sil. Velmi mě potěšilo, když se podobně vyjádřil znovu zakazovaný, a jako živou vodou politý Jarek Nohavica.

Zablokovány byly weby Aeronet.cz, Protiproud.cz, Ceskobezcenzury.cz, Voxpopuliblog.cz, Prvnizpravy.cz, Czechfreepress.cz, Exanpro.cz, Skrytapravda.cz. Jednalo se podle Vašeho názoru o nutný krok zdůvodnitelný snahou ochránit náš veřejný prostor před něčím škodlivým, nebo tím byly sledovány jiné cíle – a pokud ano, tak jaké?

Znovu se sama vynořuje analogie s předchozím režimem. To, o co se nyní snaží ti šašci, k nerozeznání připomíná rušení zahraničního rozhlasového vysílání například Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy, tedy pokus uzavřít maximum kanálů, kudy za minulého režimu k nám pronikal „škodlivý ideologický vliv“. Pikantní je, že ti novobolševici opravdu neznají historii, aby se z ní poučili, přestože neustále někomu říkají, že kdo nezná historii, je nucen ji opakovat. Budeme jim ji muset připomenout.

Úplně jak z Orwellova románu pak je to, že ti novodobí cenzoři žvaní o tom, že mají co společného s liberalismem. Shrnuto, sečteno – kdyby se opravdu snažili ochránit náš veřejný prostor před něčím škodlivým, sami by z něho zmizeli. Budeme jim muset pomoci.

Připadá mi, že se znovu ocitáme v situaci, kdy je třeba opatrně našlapovat, máme-li vyjádřit nekonformní názor a znovu se začínáme bát, zda jsme svůj názor alespoň opatřili dovětkem ve stylu „Soudruzi, chyby se staly, ale socialismus je natolik silný, že si s tím poradí”, aby byl náš názor v lepším případě publikovatelný, v horším případě pouze beztrestný. Souhlasíte s tím, nebo slyším trávu růst a vidím ohrožení svobody tam, kde není? Pokud můj pocit sdílíte, je tato řekněme „opatrnost” podobná tomu, co společnost zažívala a musela řešit za minulého režimu?

Máte naprostou pravdu. Jen bych uvítal, kdyby lidé ty obavy překonali a své výroky nedoprovázeli žádnými úlitbami a vyjadřovali se hlasitě a směle a důstojně, tedy svobodně. Všechny nás zavřít nemohou! Svoboda, jak říkával slovutný profesor Milan Machovec, se totiž pojí s odpovědností a s rizikem. Jinak to není svoboda.

Myslím, že vládnoucími devianty započatý souboj o svobodu slova je poměrně dost zásadní. Společnost má možnost zachytit nástup tohoto autoritářského režimu a zastavit ho dřív, než se z něj stane režim totalitní. S tím bychom se pak vypořádávali hodně dlouho, a mnoho škody by mezitím nadělal, i na školství a tudíž na dalších generacích.
 

Sněmovna umožnila vládě prodloužení nouzového stavu do konce května. Stav nouze je podle vlády nadále nutný ke zvládání přílivu ukrajinských běženců. Vládní představitelé zdůrazňují, že nouzový stav na rozdíl od jeho trvání při koronavirové krizi neomezuje české obyvatele.

 
Pro souhlas s prodloužením nouzového stavu do konce května zvedlo ruku 82 ze 148 přítomných poslanců. Pro byli poslanci vládních ODS, STAN, KDU-ČSL, TOP 09 a Pirátů. Proti byli všichni přítomní zákonodárci SPD a většina poslanců ANO. Někteří poslanci ANO se hlasování zdrželi.

Jiří Kobza: Cenzura je mezi námi

Přejděme od tématu svobody slova k bezpečnostním hrozbám pro naši zemi. Jaké jsou podle Vašeho mínění ty nejzávažnější vnější a nejzávažnější vnitřní hrozby pro současnost a bezprostřední budoucnost České republiky? Do jaké míry bude na bezpečnost naší země mít vliv příchod několika set tisíc uprchlíků z Ukrajiny? Do jaké míry bude ohrožen sociální smír v naší zemi v důsledku ruské invaze na Ukrajinu?

Profesorka Kelly Greenhillová napsala knihu „Weapons of Mass Migration“ (stále čekám, kdo se odváží ji vydat česky!). Masová migrace je politicky i bezpečnostně zneužívána již od starověku, takže bychom měli být v této otázce mnohem poučenější – ve školách se ale preferuje nepřetěžovat žáky “nadbytečnými” znalostmi, takže političtí manipulátoři mají usnadněnou práci.

Lidé tudíž nebudou zkoumat, co je za tou migrací skryto, co bylo tím impulsem, proč se ti lidé dali na pohyb. Důvodem může být, že jsme jim třeba při „exportu demokracie“ roztřískali domovy, nebo že tam nemají vodu, nebo je nalákaly převaděčské zločinecké gangy. Nelibost veřejnosti se ale neobrátí proti těm, kteří to způsobili, ale proti těm příchozím. Někteří z nich si ale okamžitou pozornost našich bezpečnostních složek zaslouží právem, o tom není žádný spor. Vzniklé bezpečnostní riziko bude spíše až to odvozené, totiž vzrůst extremismu a rasismu. To je rakovina společnosti, to jsou podmínky, v nichž nabyl nacismus smrtící síly.

S naprosto pomatenou politikou EU v oblasti energetiky a zemědělství pak souvisí vznik velmi vážného rizika, totiž ohrožení potravinové bezpečnosti. Začalo to ztrátou potravinové soběstačnosti v rámci naší republiky, a kumulace dalších krizí v jednom období může mít daleko závažnější důsledky, než si nyní připouštíme. Viděli jsme to však už při kovidu, jak se státy najednou přestaly chovat „eurounijně“, protože košile bližší než kabát. Proto je potřeba, aby se občané začali starat o zemědělství, aby se nenechali manipulovat ideologickými floskulemi, a aby se pokusili proniknout například do problematiky zemědělských dotací. Hezky na toto téma mluvil nedávno herec Ivan Vyskočil .

Přes to všechno život plyne dál a přináší mnoho pozitivních věcí. Vzhledem k tomu, že kultura a umění Vás provází celý život, co z nich Vás v poslední době zaujalo, potěšilo, co byste doporučil pozornosti čtenářům?

Nedávno jsem byl v královéhradecké Galerii moderního umění na výstavě „Originál? Umění napodobit umění“. Téma padělků výtvarného umění mě zajímá už dlouho. Orson Welles na toto téma natočil velmi poutavý film (F jako falzifikát). Těším se ještě na podobnou výstavu „Falza? Falza!“ ve Šternberském paláci v Praze. Fascinující je příběh Hana van Meegerena , který byl po válce považován za kolaboranta, než se k jeho velké slávě zjistilo, že se mu podařilo prodat falsum Hermanu Göringovi.

V jedné z čím dál řidších chvil, které trávím před televizní obrazovkou, jsem velmi ocenil drama „Podezření“  o zdravotní sestře, soudem osvobozené z podezření, že úmyslně způsobila smrt pacientů. Je to svým způsobem detektivka, psaná ale z té opačné, neatraktivní strany. Skandálně medializovaný příběh najednou osvobozujícím rozsudkem ztratí mediální přitažlivost a zůstane tu jenom těžce poškozená osoba a její okolí. A také poznání různě se vybarvených charakterů. Od zkušených kriminalistů vím, že by to bylo na moc dlouhý seriál, vylíčit osudy lidí, kterým byla způsobena nevratná újma „pouhým“ trestním stíháním, aniž by byli odsouzeni – a přitom jednání trestněprávních orgánů bylo z hlediska zákona zcela v pořádku.

Zkusím dát trochu optimističtější knižní tip: Rutger Bregman napsal knihu „Lidstvo. Dějiny naděje“ (Argo). Boří v ní předsudky o zlé lidské přirozenosti, které se zdály být dokázány sociologickými experimenty Philipa Zimbarda a Stanleyho Milgrama. A nejen o tom je tato velmi inspirující kniha.

A co se hudby týče, doporučím všem vážnou hudbu, včetně té ruské, kulturtérgům navzdory, ať je šlak trefí. A pro posluchače s vybraným vkusem již čtvrtý rok, neděli co neděli, nabízím ku poslechu něco jazzové a k jazzu přítulné hudby, formou odkazů na youtube, a to vše díky laskavosti provozovatelů nezávislého analytického a komentátorského webu „!Argument“.

Autor: Jan Schneider, Zdroj: prvnizpravy.cz a blog autora