Karel Havlíček Borovský – žurnalista stále aktuální

Marie Neudorflová
Marie Neudorflová

T. G. Masaryk: „Žurnalistu, jakým byl Havlíček, může nám cizina závidět.“

Vzhledem k tomu, jak nedostatečná je v současnosti znalost české historie 19. století, je nutné nejprve nastínit hlavní politický kontext Havlíčkova působení, poté podstatu jeho žurnalistiky a důvody, proč se Masaryk padesát let po úmrtí Havlíčka s takovou důkladností k jeho žurnalistice vrátil, a proč tyto návraty by měly být trvalé. V centru pozornosti bude Havlíčkova metoda demokratizační vzdělávací žurnalistické práce, kterou Masaryk nazýval poctivou, mající trvalou hodnotu.

Havlíček se narodil roku 1821 (mimochodem rok po narození Boženy Němcové). Tedy v roce, kdy jako kancléř v Rakousku, v habsburské monarchii, nastoupil hrabě Klement Metternich, po šestiletém volnějším období po napoleonských válkách. Metternich nastolil tuhý absolutismus včetně cenzury. Napoleonské války kromě násilí a bídy pro většinu lidí, rozsévaly po Evropě liberální myšlenky Velké francouzské revoluce o svobodě, spravedlnosti, rovnosti a právech všech lidí. V podstatě to byly myšlenky osvícenských filosofů 17. a 18. století, kterých se mocenské vrstvy, světské i církevní, nesmírně bály, neboť ohrožovaly existenci feudálních principů nerovnoprávné a právně a sociálně hierarchicky organizované společnosti s devastujícími sociálními důsledky pro nejnižší většinový stav.1 Metternich zůstal u moci až do revolučního roku 1848 a jeho systém uvrhl habsburskou říši do hospodářské, politické, sociální i kulturní stagnace, která byla už předznamenáním zániku habsburské monarchie i její říše.

V důsledku pohybů vojsk během napoleonských válek, konkrétně ruských, došlo v českém zuboženém, nerovnoprávném národě k poznání, že existuje více slovanských národů, zvláště velký ruský národ a Čechům zasvitla naděje, že jejich existence není ztracená. Začali se upínat na ideu, či spíše iluzi, slovanské vzájemnosti, jak ji konkrétně formuloval Ján Kollár (1793-1852) a to ve smyslu hledat a věřit v ruskou oporu v úsilí o důstojnější existenci českého národa. Byla to iluze, sen, ale posilující, inspirující.

Havlíček po svých tříletých cestách po Rusku a  Polsku v polovině 40. let zpochybnil reálnost této orientace. Rozpoznal totiž veliké rozdíly mezi úrovní a myšlením slovanských národů, i jejich hluboké animozity, které bránily nějaké užší spolupráci. V důsledku českého národního obrození s jeho kulturním a národním úsilím, začal Havlíček český národ považovat za daleko více připravený na případné politické změny k větší svobodě, než byly ostatní slovanské národy, většinou zápasící o holou existenci.

Češi, zvláště jejich kulturní vůdčí osobnosti, se i v době politické a kulturní nesvobody metternichovského absolutismu, obratně soustředili na odhalování a rozvíjení kulturních aspektů české minulosti a existence, zpočátku zvláště jazyka a historie (Dobner, Pelcl, Palacký). Sebeznalost, včetně historie, a modernizaci jazyka pokládali za nezastupitelný základ možnosti rozvoje vzdělání a to v češtině, jako cesty k celkovému pokroku, včetně sociálního. Jejich cílem byla úroveň národa srovnatelná s tím nejlepším ve vyvinutějších zemích západní Evropy. Zatím však český národ byl v nerovnoprávné pozici ve srovnání s mocensky a jazykově privilegovanými rakouskými Němci a to i v českém království, kde jich byla třetinová menšina.

V důsledku patentů císaře Josefa II. bylo více svobody k širším pohledům na historii, nejen katolickým, i když ty na školách ještě dlouho převažovaly. Češi začali odhalovat potlačené stránky své historie, zvláště reformační (Dobner, Pelcl, Palacký), ale i pobělohorské destrukce národa, která byla předkládána po dvě století jako úžasně pozitivní doba. Češi tím začali odhalovat svou národně kulturní identitu, historickou i lidovou a zalíbila se jim. Od 40. let zvláště Božena Němcová se na ni soustředila ve své literární tvorbě, což vyvolávalo u vlády tvrdé odvetné reakce. Ke své tvorbě byla povzbuzovaná i Karlem Havlíčkem Borovským. Němcová svým odhalování lidové kultury, moudrosti, tradic, života, dokazovala, že Češi nebyli bez kultury, bez historie, bez nadání, „nárůdek předurčený k poněmčení“, k zániku, jak tvrdili Němci. Stálo ji to život, na to nesmíme zapomenout. Podobný přístup měla i ke slovenskému národu.

Rakouská vláda ze strachu z revoluce, v důsledku revolucí ve Francii i v Polsku roku 1830 a dalších hnutí, začala být ve 40. letech nepatrně tolerantnější k některým kulturním snahám „svých“ neněmeckých národů. A do této situace se vrátil Karel Havlíček ze svých cest z Ruska a Polska. Byl v té době již značně vzdělaný a vrátil se s cennými, ne příliš pozitivními zkušenostmi. Zdá se, že se poměrně brzy seznámil s důležitými aspekty české reformace, včetně myšlenek Jana Husa. Byl hluboce věřícím člověkem, studoval bohoslovectví, ale dostával se do vnitřních i vnějších konfliktů v důsledku rozporů mezi tím, co bylo v Písmu a tím, co církev hlásala a jak žila. Pro své otázky a opozici měl být ze studia vyloučen, ale než se tak stalo, vystoupil sám. Jeho životním krédem se stalo biblické „víra, láska, naděje“. Hledání pravdy se stalo hlavní náplní jeho novinářské činnosti.

Po svém návratu z ciziny se rozhodoval, čemu se věnuje a vzhledem k určitým možnostem se rozhodl pro žurnalistickou kariéru.

Havlíček věřil ve vývoj (i to bylo tehdy zakázáno katolickou věroukou) – i když idea zdokonalování, ideál rovnosti a spravedlnosti byly součásti původního křesťanství. Znovu na tyto ideje začalo klást důraz osvícenství, spolu s důrazem na vzdělání, lidská práva a určité svobody. A také na politiku jako prostředek k jejich dosažení a k odstranění konfliktů a obecné bídy. K tomu patřila i svoboda slova, tisku a shromažďování. Ideálem tohoto úsilí byla zvláště rovnost lidí před zákonem, demokratizace a to i sociální, a požadavek kontroly mocenské vrstvy vzdělanou veřejností (prostřednictvím politických stran, svobodných voleb, atd.).

Havlíček velmi vítal osvícenské ideje, oponující tradičnímu katolickému pojetí hierarchicky organizované společnost jako dané bohem, s hlavním principem poslušnosti neprivilegované většiny mocenské vrstvě, která ji nevnímala jako plnohodnotné lidi, ale hlavně jako prostředky ke svým privilegiím a luxusu. Zvláště habsburská monarchie lpěla na katolickém konservatismu, který přispíval k násilnému potlačování sociálních i národnostních problémů neněmeckých nerovnoprávných národů, které ale v říši tvořily většinu. Byly drženy v nevzdělanosti, šestiletá školní docházka učila sotva základy, vyšší školy byly německé nebo latinské. Většina obecného lidu mluvila česky. Povinná osmiletá školní docházka a skromné možnosti zakládat neněmecké střední školy, byly vybojovány až v 60. letech, spolu s omezenou ústavností a parlamentarismem.

Bez politicky a demokraticky vzdělané veřejnosti nebyla naděje, že by politika mohla sloužit úrovni většiny lidí, obecnému dobru. Problém byl, že rakouští a čeští Němci neměli zájem na pozvednutí neněmeckých národů. Oni opravdu obecně věřili, že Češi jsou národ méněcenný, určený k poněmčení a podle toho s ním zacházeli.

Nejen Havlíček si uvědomoval, že cesta k politické dospělosti a rovnoprávnosti národa závisí především na jeho vzdělanecké a politické úrovni, a na jeho vlastní iniciativě a odvážnosti – neboť v podstatě nemůže od nikoho nějakou pomoc očekávat. Ale věřil ve spolupráci ba i budoucnost se Slováky.2 Od svého návratu z ciziny přispíval do několika málo existujících, spíše zábavných českých časopisů v Praze, uveřejňoval své názory na různé aspekty české existence, ale vážnou žurnalistickou práci začal dělat až jako redaktor jediného českého deníku Pražských novin, poněkud bulvárního charakteru (1846-48), Poté se stal zásluhou Františka Palackého, redaktorem nedávno založených, Národních novin. S Palackým Havlíček sdílel názor o veliké ceně národních celků, a to zvláště ve vztahu k demokratizačnímu procesu. Oba, Havlíček i Palacký byli pro decentralizaci Rakouska ve federalizaci rovnoprávných národů, včetně zavedení moderních politických institucí a všeobecného volebního práva. V důsledku Havlíčkových článků stoupl náklad Národních novin několikanásobně.

Havlíček rozuměl dobře poměrům domácím i vnějším, když napsal, že „lehko je lid nevzdělaný dráždit, těžko vzdělávat a proto my …. budeme si raději hledět poučování a vzdělávání“. Zároveň poznamenal, že to ale neznamená snižovat úroveň lidí k nízkému, („demokracie sprostoty“), ale naopak vzděláním zvyšovat úroveň všech, celého národa.3 Hlavním jeho předpokladem bylo, že bez vzdělání není možná svoboda. Proto věnoval politickému vzdělávání českého národa celý dospělý život, než ho vláda poslala šupem do Brixenu.

Z konkrétních potřeb považoval za důležité na začátku svého působení v Národních novinách vysvětlit již zmíněnou Kollárovu ideu „slovanství“, „co to je obec“, a soudobý liberalismus s jeho slabinami a nebezpečím. Masaryk nazval Havlíčkovu žurnalistickou činnost školou moderního politického myšlení, mající trvalou hodnotu.

Pokud jde o slovanskou ideu, je třeba předeslat, že oponoval jejímu zneužívání Němci k útlaku Slovanů s jejich argumentem, že probouzející se slovanské národy jsou pro Evropu a Němce nebezpečné, asi myšleno pro německé ovládání Slovanů a pro německou expanzi. Dovedl odlišovat zájmy a práva českého národa od stávajících zájmů habsburské říše i dominantních Němců. Nebál se odkrývat lži německého tisku; například, když si roku 1846 Češi založili v Praze Měšťanskou besedu ke svému vzdělávání, neboť tvořili v Praze většinu a neměli žádné organizace, německý tisk psal, že „Češi utlačují Němce“ a zároveň, že Češi nejsou schopni vzdělání.4 Přitom neměli žádný zájem se poučit o jejich kultuře a historii, pocit superiority Němců byl nezlomný.

Bylo znakem Havlíčkovy geniality, že v Národních novinách začal na pokračování uveřejňovat článek „Co je obec“, neboť si byl vědom, že demokratizační politika se nedá dělat na individuální bázi, jak hlásal liberalismus, ale že demokracie může vznikat jen na základě existence kolektivní entity, obce, národa — sdílející jazyk, území, důležité potřeby, problémy, tradice, kulturu, práva, povinnosti, možnost vzdělávání, zkušenosti, cíle. Takovou zakořeněnou entitou byla obec, národ. V něm lidé měli potenciál sdílet politiku jako veřejnou záležitost, možnost domluvit co je důležité a jak problémy řešit, měli společnou dlouhodobou perspektivu. Tedy byl tu daleko silnější potenciál aktivního občanství, než v jiných entitách.5

Aby lidé důkladněji rozuměli světu, ve kterém žili, Havlíček věnoval hodně pozornosti vývoji liberalismu jako ideologii, která sílila politicky podnikatelskými zájmy, vítězila proti tradičnímu aristokratismu, feudalismu a nesvobodě, ale zároveň stavěla na hodnotách, které už nesouzněly s širším demokratizačním vývojem: individualismus, upřednostnění konkurence před spoluprací, politické strany na základě skupinových ba i soukromých zájmů bez ohledu na celek, absence zájmů národních, společenských a sociálních pro slabší, kultura daleko více jako únik od života do soukromí než dobírání se podstatné pravdy o lidské existenci uměleckými prostředky. Scházel také realistický koncept rovnosti a spravedlnosti, spoléhání pouze na právní systém nebylo efektivní. To vše bylo nedostatečné pro vytvoření stabilní společnosti směřující ke spravedlnosti a fungující demokracii, která jediná měla potenciál dosáhnout vyšší míru spravedlnosti než systémy jiné.

Ale idea demokracie stála více na kolektivních hodnotách, respektu ke společnosti, národním entitám, jejich historii, kultuře, jazyku, důležitá byla idea spolupráce, nezneužívat slabších, společenské zájmy nejméně tak důležité jako individuální, spravedlnost jako politický a sociální princip, dostupnost dobrého vzdělání pro všechny, morální principy platné obecně i v politice, řešení konfliktů kompromisy, atd. V podtextu demokracie byly nebo měly být hlavně humanitní ideje. Velký problém byl, že i politické strany vznikaly často na základě dílčích zájmů, stavovských i soukromých. Ačkoli se přijímala jména stran z politicky pokročilejší západní Evropy, v každém národě pojmy znamenaly něco odlišného (demokratická, liberální, konzervativní, radikální, lidová, atd.), neboť podmínky jednotlivých národů byly velmi rozdílné, nejen jazykově, ale i úrovní a historicky. Upozorňoval, že nedemokratické strany, reprezentovaly obvykle nějaké menšiny, ale svými nečestnými metodami udolávaly strany demokratické. Chytře skrývaly své pravé úmysly, aby získaly podporu voličů. Demokratické strany ve svém programu sdílely pojmy jako svoboda, právo, vzdělání, vláda dle vůle většiny. Vysvětloval desítky dalších politických pojmů – klady i slabiny.

Neušlo mu, že obecný nedostatek znalostí i liberálních a demokratických principů se odrážel i v kvalitě a v úrovni poslanců roku 1848. Většina nebyla schopna se orientovat v problémech, neuměli se dohodnout, neuměli dělat kompromisy, atd. Zvláště problematické bylo, že většina poslanců se nedovedla postavit k národnostním problémům, které byly v říši urgentní. Nevstřícné oficiální stanovisko rakouské vlády k myšlence federalizace a rovnoprávnosti národů v říši vyjádřil Lev Thun v tisku 21. 11. 1849. (Beilage zu Nr. 325 der Algemeine Zeitung, 21. 11. 1849). Thun v článku odmítl ideu federace, za jedinou možnost pokládal centralizaci habsburské říše, v níž jen jeden národ, a to Němci, měl „vést stát“, měl vládnout jen jeden jazyk, a to německý. Thun byl přesvědčen, že i vzdělanost musí být v jazyce nejvzdělanějšího národa a to německého, a zákony měly být vytvářeny hlavně pro něj. O tom, že peníze na německá privilegia šly hlavně z českých daní, pomlčel. Havlíček nazval Thunovy germanizační názory – velkou nadutostí a jeho názory vyvracel.

Navzdory konfiskacím, zákazům, nabídkám na úplatky od vlády a dobře placené vládní místo, za celou svou kariéru Havlíček neuhnul ze svého mravního přesvědčení a oddanosti prospěchu českému národu. Jeho oddanost a optimismus měly až náboženský charakter. Dlouho si však nedovedl představit, že by vláda a panovník byly schopny tak lstivých podlostí, jak se ukázalo po poražených revolucích r. 1848-49.6

Vnitřní i vnější tlaky donutily rakouskou vládu k politickým reformám začátkem revolučního roku 1848: byla zrušena cenzura, v květnu byly volby na základě téměř všeobecného volebního práva, i Havlíček byl zvolen. Osvícenský princip, že „všechna moc vychází z lidu“ se měl stát v parlamentě vůdčím. Ale nevzdělanost a neefektivnost parlamentu ho vedla k názoru, že jako novinář bude českému národu prospěšnější a mandátu se vzdal. A měl pravdu. Když se konzervativní síly vzpamatovaly, a to i z poražených revolucí, zvláště maďarské, parlament byl po roce rozehnán a nastolen znovu absolutismus, tentokrát Alexandra Bacha. Některé liberální zákony však zůstaly pro formu v platnosti, včetně omezeného zákona o svobodě tisku. Havlíček, díky své výjimečné inteligenci a znalosti zákonů, byl schopen s velkou opatrností pokračovat ve svých politicky vzdělávacích článcích navzdory častým konfiskacím Národních novin, postihům, výslechům a žalobám. Byl schopen mezi zákony lavírovat.

Ale začal být nesmírně vyčerpaný, ba nemocný, a tak odešel do Kutné Hory, kam nesahal výjimečný zákon. Tam začal vydávat dvakrát týdně Slovana, ale konfiskacím se nevyhnul. Když po náročném soudním řízení, které vyhrál, pochopil, že vláda použije jakékoli prostředky, aby ukončila jeho žurnalistickou činnost, zastavil vydávání Slovana sám, a rychle napsal dvě publikace: Duch Národních novin (1851), v níž pro veřejnost uveřejnil nejdůležitější politické články z Národních novin.7 Druhou publikací byly

Kutnohorské epištoly,8 v nichž shrnul své zkušenosti a kritiku Katolické církve. Kutnohorské epištoly byly součástí strategie, kterou Havlíček bojoval proti reakci, proti znovuzavedení absolutismu, podporovaného katolickou církví. Chtěl, aby lidé pochopili, že není možné dosáhnout svobody a práv, pokud bude spojení církevní a světské moci, a církev bude používat svou pozici k podpoře konzervatismu a ohlupování lidí. Věřil, že Ježíš by byl i v současnosti kvůli svým názorům, obrazně řečeno, ukřižován. Na rozdíl od katolické církve uznával legitimitu i jiných náboženství.

Zároveň formuloval několik potřebných změn pro církev – zrušení celibátu, potřebu české liturgie, zrušení honosnosti církve, jasnost výkladu Písma a jeho spojení se životem. Neuznával dogma o neomylnosti papeže, ani neposkvrněné početí Ježíšovy matky. A nesmírně mu vadilo pomlouvání Jana Husa katolickou církví. Husovy názory, zvláště jeho důraz na respekt k pravdě poznané, kterou katolická církev stále deformovala, byl jistě hlavní důvod k jeho obsáhlému článku v září 1850. Oponoval tím i kontroverzní tradici vykládat dějiny jen z hlediska vítězů.

Epištoly vyšly dvakrát za sebou, napřed jako články ve Slovanu a pak samostatně r. 1851. Druhé vydání 700 kusů se policie snažila zkonfiskovat, což se jí částečně podařilo. Aby zkonfiskovala co nejvíce prodaných výtisků, dokonce chodila po vlasteneckých rodinách a výtisky vymáhala.

Vzhledem k tomu, že vláda nebyla schopna Havlíčkovi dokázat něco nezákonného, týden před vánocemi r. 1852 policie přepadla v noci Havlíčkovu rodinu a odvlékla Havlíčka do Brixenu. Dnes se tento jeho téměř čtyřletý pobyt různě idealizuje, ale ignorují se fakta, například, že to byla tehdy velmi drsná horská oblast, že byl odtržen od lidí, od práce, které věnoval svou duši a své nejlepší síly, a celou situaci nesl psychicky velmi těžce. Zcela zešedivěl. Ani návštěva rodiny mu nepomohla. Je velmi pravděpodobné, že tuberkulosu, kterou všichni dostali, a která byla oficiálně hlavní příčinou jejich smrti, dostali právě v Brixenu. Po téměř čtyřech letech, když se vládě zavázal, že se vzdává veškeré veřejné činnosti, se mohl vrátit domů. Byl jako stín, cestou se dozvěděl, že jeho žena zemřela dva měsíce předtím. Byl mu zakázán pobyt v Praze, nesměl opustit Havlíčkův Brod, ( tehdy Německý Brod), nesměl se věnovat žurnalistice, byl bez prostředků, bez sil, a bez zaměstnání. 29. července 1856 zemřel u svého švagra v Praze ve věku 35 let. Pohřbu se účastnilo na tisíce lidí a policie kvůli tomu řadu lidí pronásledovala.

Božena Němcová, která obstarala vavřínový věnec, a její muž byl za distribuci úmrtního oznámení na osm dní uvězněn, v jednom svém dopise o pohřbu Karla Havlíčka napsala: „Na všech koncích bez bázně se ozývalo“: …„ Od Husa se takový člověk nenarodil, který by se byl odvážil pravdu jim tak povědít!“ … „ Mnoho pro nás udělal, ten nám teprve oči otevřel, dříve jsme ani nevěděli, co jsme a čí jsme“.9

Se všemi neblahými politickými změnami bachovského absolutismu, cenzurou, všudypřítomnou policií, zatýkáním od začátku 50. let a obecným strachem, jakoby se na Havlíčka zapomnělo. Naděje na zrušení absolutismu přišly až s prohranými válkami Rakouska v 60. letech a silnými vnitřními tlaky na liberalizaci politického systému, což se postupně uskutečnilo do roku 1867 – nová ústava, rozšířené volební právo, parlament (říšská rada), zemské sněmy, zmírněná cenzura, uvolnění spolkového a shromažďovacího zákona, povinná osmiletá školní docházka. Politický systém byl formován hlavně pro svobodu podnikatelských zájmů, ne národnostních, to znamená na základě liberální ideologie, ne demokratické, ne humanitní.

Z národnostního hlediska bylo osudové, že si Maďaři prosadili téměř nezávislost Uherska a Češi svůj boj o větší nezávislost a rovnoprávnost prohráli. Jejich úsilí se neúspěšně táhlo po celý zbytek existence habsburské říše s vážnými konflikty s vládou i s Němci. Panovník v případě potřeby říše Čechům dával nezrušitelné sliby, které záhy rušil.

Čeští poslanci v říšské radě vznášeli při každé příležitosti státoprávní požadavky. Tradičně představitelé národní strany, zvláště F. L. Rieger, i představitelé radikálnější strany svobodomyslné, do níž se před, pro ni vítěznými volbami r. 1891, zařadili i realisté T. G. Masaryk, Josef Kaizl a Karel Kramář. Realisté vnesli do Říšské rady nového ducha. Nikdy předtím ani potom říšská rada neslyšela tak důkladné analýzy problémů říše, včetně národnostních. Některé projevy trvaly i tři hodiny, poslanci je nečetli. Masaryk, poučen již četbou Havlíčka, šel ve své důkladnosti příkladem.10 Němečtí poslanci, kteří tvořili neoprávněnou většinu v radě, byli hluší, ač všechny projevy byly v dobré němčině. Mnohokrát argumentovali, že jako vyvinutější národ mají na všechna privilegia právo. Téměř všechny vynikající projevy českých poslanců byly překládány do češtiny a publikovány v českém tisku, což českou veřejnost vzdělávalo i radikalizovalo a zároveň svým způsobem připravovalo na novou příležitost k úsilí o svobodu. Vláda proto vyhlásila nad Prahou a okolím v září 1893 výjimečné právo.

Masaryk pochopil, že ani důkladné argumenty, ani princip rovnosti a spravedlnosti  německou mocenskou vrstvou nepohne ke kompromisům, a vzdal se krátce předtím poslaneckého mandátu. Zároveň měl správný dojem, že česká veřejnost stále nebyla dostatečně politicky vzdělaná, že příliš věřila liberální ideologii, příliš důvěřovala slibům panovníka a vlády, příliš byla ještě pod vlivem katolické církve. A tak jako řada českých velkých osobností se vrátil k historii jako ke zdroji poučení, inspirace a oprávněné hrdosti a sebeúcty. A nejvíce se soustředil na politickou žurnalistiku Karla Havlíčka, kterou stále považoval za aktuální.

Ale napřed napsal Českou otázku, v níž se vrátil k české reformaci, zvláště k Mistru Janu Husovi, a k určité její inspirativní kontinuitě v národním obrození. Narazil tím hlavně u katolíků, zvláště historika Josefa Pekaře, který nebyl schopen vybočit z pozitivismu, reprezentovaného principem, že „fakta mluví za sebe“ a netáže se po hlubších příčinách, důsledcích a souvislostech. Další práci Naši nynější Krizi psal hlavně pro studenty, kteří nekriticky přijímali liberální svobody a nechápali jejich záludnosti a nebezpečí pro existenci malých národů, ale i pro morálku a zdraví mladých lidí.11

A o dva roky později, roku 1896, vydal již zmíněnou knihu o Karlu Havlíčkovi.12 Chtěl ukázat nejen vzácnou poctivou žurnalistickou tradici, která nemanipulovala, politicky vzdělávala v demokratických principech, učila myslet, a tím přispívala k politické dospělosti české veřejnosti a k její schopnosti účastnit se politiky ve prospěch svůj i celku – národa. Jinými slovy, aby byla schopna rozvíjet a případně bránit demokratickou cestu, veřejnost musela rozumět světu, ve kterém žila, musela rozumět politice. Skutečná demokracie (Masaryk ji nazval „humanitní¨), je stále jediný systém, který usiluje o spravedlnost pro všechny, nezneužívá slabších, poskytuje dostatek svobody k rozvíjení jednotlivců i celku, rozděluje společné statky ve prospěch úrovně všech – sociální, vzdělanecké, zdravotní. A také považuje kulturní a mravní úroveň lidí za důležitou. V podtextu těchto demokratizačních idejí byla humanitní filosofie s respektem pro pozitivní potenciál a směřování k rovnosti a spravedlnosti všech lidí. Problém je, že dosud vždy liberalismus převálcoval demokratické hodnoty i principy.

S Havlíčkem Masaryk sdílel přesvědčení, že bez svobody národní, která respektuje národní jazyk, kulturu, dějiny, tradice, a umožňuje lidem dobré vzdělání, neexistuje skutečná svoboda ani důstojný život většiny lidí. Nesvoboda národa je často způsobena přímo nebo nepřímo cizím, silnějším národem ke svému prospěchu, často za spolupráce menšiny, která klade osobní prospěch na první místo na úkor celku za každé situace. Nedemokratické politické systémy, včetně liberálního, kladoucí soukromé a podnikatelské zájmy nad společné, rozdělují lidi i národy na privilegované – s většími právy a neprivilegované, podřízené. Tento „aristokratismus“, znamenal obvykle kulturní, jazykový a sociální a tudíž i mravní útlak slabších národů.

Masaryk napsal práci o Havlíčkovi také s nadějí, že se Češi svou iniciativou vrátí k široce pojatým demokratizačním hodnotám, které byly v podtextu kulturního úsilí našich obrozenců, z nichž Havlíček pochopil moderní potřeby českého národa nejvíce. První světová válka tento proces zmařila, dá se říci záměrně. První československá republika, zvláště zásluhou T. G. Masaryka, na úsilí obrozenců značně navázala s obdivuhodnými kulturními, ekonomickými a sociálními výsledky obecně, které byly trnem v oku nejen Německu a opět jím byl nadějný vývoj zmařen.

A nám nezbývá, pokud chceme, aby náš národ žil důstojně, vracet se k cennému morálnímu a demokratickému dědictví Havlíčka a Masaryka, ale také k českému národnímu obrození s důrazem na znalosti, hodnotnou kulturu a statečnost. Vše, co Evropa kulturně, filosoficky a sociálně během moderní doby vytvořila, bylo vědomě i nevědomě do velké míry svázáno s existencí národů, s jejich zakořeněností, podmínkami, jazykem, pocitem sounáležitosti, spoluprací, společnou perspektivou, občasnými konflikty i obranou. Obecnější duchovní, kulturní i politické ideály, bez konkrétní zakotvenosti v národních entitách a jejich rozdílných potřebách a možnostech, se ukázaly nejen jako neužitečné, ale často jako přímo škodlivé.

I Masaryk byl proti násilí a zbytečným revolucím, se kterými si mocní s pomocí brutálního i skrytého násilí lehce poradili. Ale uznával, že národní entita stojí za obranu i železem, protože poskytuje cenné dimenze, které jiné entity v takovém rozsahu a míře neposkytují. Národy, které své zájmy a potřeby svých občanů preferovaly nad zájmy cizími, budily daleko větší respekt obecně. Národy vznikaly dlouhým unikátním historickým procesem většinou v rámci větších říší a navzdory jejich existenci. Postupně poskytly svým členům životaschopné pozitivní dimenze, týkající se jejich kolektivní identity a potřeb, včetně svobody, důrazu na hodnotnou kulturu vytvářenou tradicí i hlubším vhledem do života lidí a jejich problémů, hodnoty umožňující pozitivní rozvoj jednotlivců i celku k mravní i politické dospělosti a tím i iniciativě. To znamená i důraz na zodpovědnost rozvíjet tyto dimenze s ohledem na úroveň dalších generací. Nesmíme se nechat odradit tím, že hodnota tohoto dědictví je opět mocensky snižována a mrzačena. Už Havlíček věděl, že jedině národ vzdělaný, mravně zachovalý a dospělý má naději spojit svou existenci s úspěšnou státností a zaručit národu důstojnou existenci.


Odkazy:

1 Nevolnictví bylo sice zrušeno císařem Josefem II.,r. 1781, ale robota venkovského lidu přetrvala až do r. 1848, nevzdělanost obecného lidu byla alarmující, moc katolické církve znovu dusící rozvoj vzdělání.

2 Od svého názoru, že Češi a Slováci jsou jeden národ a měli by používat češtinu jako společný spisovný jazyk, se brzy dopracoval k názoru, že pokud se Slováci cítí jako svébytný národ s vlastním jazykem, bude to respektovat.

3 „Směr Národních novin“ (30. 8. 1848). Politické spisy Karla Havlíčka Borovského 1848-1850. II. Ed. Z. Tobolka. Praha 190, s. 108-117, také s. 135-141.

4 Série článků „Slovan a Čech“ vycházela v únoru a březnu 1846 v Pražských novinách (1846-1848). Obsaženo ve vydání: Z. Tobolka, Ed., Karla Havlíčka politické spisy, I. II. Praha 1900.

5 Karel Havlíček, „Co jest obec?“ (Listopad–prosinec 1846). I. Karla Havlíčka politické spisy. I. Pražské noviny (1846- 1848). Z. Tobolka, Ed., Praha 1900, s. 126-152

6 Hlavní relevantní myšlenky Havlíček shrnul v článku: „Článek, o kterém bych si přál, aby jej každý přečetl a rozvážil.“ (30. 8. 1848). Politické spisy Karla Havlíčka Borovského 1848-1850. II. Národní noviny 1848-1850. Ed. Z. Tobolka. Praha: Jan Laichter 1903, s. 108-117.

Hlavní články z Národních novin Havlíček vydal pod názvem Duch Národních novin. Kutná Hora 1851.

7 Hlavní články z Národních novin Havlíček vydal pod názvem Duch Národních novin. Kutná Hora 1851.

8.Kutnohorské Epištoly Politické spisy Karla Havlíčka Borovského. III. Ed. Z. Tobolka. Praha: Jan Laichter 1903.

9 Božena Němcová, Listy, II. Ed. Miloslav Novotný. Praha: Československý spisovatel, 1952, s. 221.

10 Projevy jsou vydány souhrnně: T. G. Masaryk, Parlamentní projevy 1891-1893. Praha 2001, 451 s. Podobně jsou vydány Masarykovy parlamentní projev z let 1907-1911.

11 Obě práce spolu s prací Jan Hus vyšly souborně: T. G. Masaryk, Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus.Praha: Masarykův ústav 2000.

12T. G. Masaryk, Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1896 (První vydání).

3 2 hlasy
Hodnocení článku
1 komentář
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
spartak
spartak
před 17 dny

Žijeme v době , kdy učitelé na všech úrovních vzdělávání nedokáží zastavit hnědou morálku.