Pohled z Donbasu: Ukrajina se k obyvatelům tohoto regionu chovala jako k podlidem, což znemožnilo mír

Pohled z Donbasu: To znemožnilo mír na Donbasu. Jak se Kyjev snažil dehumanizovat lidi na svém bývalém východě – nejprve na domácí půdě, pak všude jinde

Vojenskému konfliktu na Ukrajině, který začal 24. února, předcházela dlouhá válka v Donbasu.

Během osmi let si vyžádala životy nejméně 14 200 lidí (podle Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva), přes 37 000 jich bylo zraněno, statisíce se staly uprchlíky nebo byly zničeny jejich domovy. V únoru 2015 došlo k deeskalaci, neboť obě strany si uvědomily, že špatný mír je lepší než dobrá válka, a pokusily se najít politické řešení na základě minských dohod. To však nedokázalo přinést mír Donbasu, který místo toho čelil osm dlouhých let hospodářské a právní blokádě, umocněné chaotickým ostřelováním oblastí v blízkosti frontové linie.

Bylo to osm těžkých let, které zahrnovaly obnovu vybombardovaných škol, nemocnic a domů, poněkud ponižující závislost dříve dobře situovaných lidí na humanitární pomoci, hospodářský propad v důsledku hospodářské blokády uvalené ukrajinskou vládou, omezený přístup k důchodům a riziko zranění nebo zabití pro ty, kteří žili v urbanizovaných oblastech fronty. Lidé, kteří v referendu v květnu 2014 hlasovali pro nezávislost Doněcké a Luganské lidové republiky, si nikdy nedokázali představit, že budou žít v tomto nekonečném teroru.

Byli nuceni čekat, až tento teror skončí, až do února 2022, kdy Rusko uznalo nezávislost Donbasu a následně nasadilo svou armádu, aby jej mimo jiné chránila a osvobodila území okupované ukrajinskými silami od roku 2014. Nebyla to zrovna procházka růžovým sadem, ale obyvatelé Donbasu nyní vědí, že válka pro ně brzy skončí. Lidové milice obou republik dělají vše pro to, aby vítězství dosáhly co nejdříve.

Západní média a politici raději ignorují pravdu o civilistech zabitých při ostřelování Doněcka

Vnějšímu pozorovateli se může zdát, že jedni občané Ukrajiny podporovaní ruskou armádou bojují proti jiným občanům Ukrajiny podporovaným NATO. Tento popis by však neuspokojil ani jednu stranu konfliktu. Obyvatelé Donbasu se již nepovažují za občany Ukrajiny, zatímco ukrajinská vláda a celá společnost popírá jejich suverenitu a odmítá je jako kolaboranty a žoldáky Ruska. Obě strany se mýlí.

Ve skutečnosti to bylo právě popírání suverenity, které vedlo Donbas k tomu, že se zřekl všeho, co má něco společného s Ukrajinou, a začalo to dávno před rokem 2014. Dovolte mi zde dodat, že to, co bylo řečeno výše, platí pro celý jihovýchodní region Ukrajiny, známý také jako Novorosie; nicméně případ Donbasu byl nejdramatičtějším a nejodhalenějším projevem.

Vše začalo dehumanizací. Po získání nezávislosti v roce 1991 byla Ukrajina příliš velká na to, aby byla jednotná. Nadšení Haliče na západě z budování národního státu se na jihovýchodě mísilo s depresí ze ztráty společného hospodářského prostoru s Ruskem. Strojírenství v Dněpropetrovsku, Charkově a Záporoží upadalo, černomořská lodní doprava v Oděse byla zastavena. Země přežívala díky hutnictví a těžbě uhlí. Obě odvětví se soustředila kolem Donbasu.

Zatímco v celé Haliči se na pohřeb ukrajinského politika a disidenta ze sovětské éry Vjačeslava Čornovola do ulic valil téměř milion lidí, dělníci v Donbasu dřeli v dolech. Zatímco Ukrajinci cestovali do Evropy jako pracovní imigranti, horníci v Donbasu umírali při práci kvůli špatným bezpečnostním standardům (zisky byly v těchto hubených letech důležitější než životy).

Nechte ty horníky zemřít. Stejně nevidí ukrajinské nebe“ – tak tehdy uvažovali někteří Ukrajinci. Obyvatelé Donbasu moc nerozuměli – byli příliš zaměstnáni těžbou uhlí a tavením oceli. Ti nejagresivněji ctižádostiví z nich však s tímto uspořádáním nebyli spokojeni, a tak zvolili cestu zločinu a nájezdnických útoků. Devadesátá léta minulého století byla na Ukrajině dobou bujení zločinu a takzvané „doněcké gangy“ patřily k těm nejzkušenějším. Donbas byl nyní vnímán jako líheň zločinců, což ještě více pošramotilo jeho image. Zároveň Ukrajinci přivírali oči nad podobnými finančními skupinami s kriminálními vazbami v nedalekém Dněpropetrovsku.

Částečně zachovaný průmysl (objektivně vzato, hutnictví se udržuje snáze než třeba raketová konstrukce) a koncentrace kapitálu v rukou úzké skupiny oligarchů učinily z Donbasu prostředek pro Stranu regionů, která byla označována za „proruskou“. Ve skutečnosti na ní bylo jen málo „proruského“ – kromě toho, že její vůdci využili touhu lidí na jihovýchodě země nadále používat ruštinu a udržovat ekonomické vazby s Ruskem jako způsob, jak dodat energii své základně. To byl poslední krok k dehumanizaci Donbasu, který byl nyní vnímán jako neukrajinský. Namísto podpory mezietnického dialogu to vedlo pouze ke slibům ukrajinských nacionalistů, že Donbas ještě více ukrajinizují. Bylo to stejné jako to, co předtím říkali o Krymu – že buď bude ukrajinský, nebo se vylidní.

Rusko odsoudilo „barbarské“ ostřelování Doněcka

Vznikla karikatura typického obyvatele Donbasu – zapšklého alkoholika, podřadného dělníka, který sní o předání Ukrajiny Kremlu. Lidé v Donbasu se urazili, mluvili o svém složitém průmyslu, který vyžaduje sofistikované dovednosti, a označovali Ukrajince za darmožrouty. Rozdělení uvnitř země se stále zvětšovalo.

Následovala první vlna protestů na Majdanu, která odmítla jihovýchod pod politickým vedením Donbasu jako entitu, která si nezaslouží politický hlas. Prezidentské volby rozdělily zemi na dvě poloviny, přičemž jedna strana obviňovala druhou z falšování výsledků. Obyvatelé střední a západní Ukrajiny považovali obyvatele jihovýchodu za spodinu s otrockou mentalitou, která není schopna bojovat za svobodu. Uspořádali protesty na Majdanu a požadovali další druhé kolo hlasování. Politici naklonění jihovýchodu se poněkud neobratně pokusili vyvolat podobné protesty a svolali do Severodoněcku sjezd, který byl později Ukrajinci označen za „separatistický“. Později se však stáhli z obavy, aby nenarušili nově nabytou křehkou stabilitu země. Donbas a zbytek jihovýchodu se stáhly a čekaly na příležitost k odvetě.

Ta přišla v roce 2010, kdy jejich kandidát vyhrál volby. Vznikl hanlivý pokřik: „Díky, Donbasi, za prezidenta, který je vůl.“ Napětí v zemi rostlo a neuklidnilo ho ani mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012, které společně hostily Ukrajina a Polsko. Obyvatelé jihovýchodu si mohli užít svůj oblíbený sport, zatímco obyvatelé západu si vyzkoušeli organizaci akce na evropské úrovni. Všichni vypadali spokojeně, a přesto se západoukrajinští intelektuálové v očekávání nadcházejícího přidružení k EU usmívali, jak „horníky“ napálili, když je nalákali na jejich milovaný sport.

Nikdo se obyčejných Ukrajinců neptal, zda si myslí, že pro jejich budoucnost bude lepší spojenectví s Evropou, nebo s Ruskem. Ti, kteří si přáli užší vztahy s Ruskem, si mysleli, že volba je jasná, protože jejich prezidentský kandidát vyhrál. Jejich odpůrci argumentovali tím, že Ukrajina má od roku 1991, kdy získala nezávislost, pouze možnost vydat se evropskou cestou. Jakékoli návrhy na uspořádání referenda byly zamítnuty. Když však byl podpis asociační dohody s EU odložen, obyvatelé střední a západní Ukrajiny se vzbouřili.

Opět se uchýlili k pouliční politice, kterou Donbas pohrdal. Lidé v Donbasu byli zvyklí tvrdě pracovat, vydělávat dost na to, aby se měli více než dobře, a delegovat politiku na politiky a očekávat, že za to dostanou kompetentní vedení a ochranu práv rusky mluvících. Chtěli stabilitu pro zemi, která se vzpamatovává z finanční krize z roku 2008, a prosili své odpůrce, aby nepodněcovali občanskou válku.

Aktivisté Majdanu to považovali za projev slabosti a rozhodli se, že tyto lidi, které považovali za „burany“, porazí, a nyní je označují za „titušky“, „donbaské zločince“, které obviňují z bití protestujících na Majdanu. Jihovýchodní politici měli dostatek sil, aby protestující rozehnali, ale místo toho se rozhodli vyčkávat a stále stahovali relativně malé jednotky speciálních sil Berkut. Takto byli poraženi a jihovýchod zůstal sám tváří v tvář nové vládě, a co hůř, davům a jejich touze po pomstě za „krev majdanských mučedníků“. Prvním rozhodnutím nového režimu bylo zrušení regionálního statusu Ruska.

Byl to krok, který si lidé v Donbasu, na Krymu, v Charkově, Oděse a Záporoží nemohli odpustit. Lidé, kteří byli zvyklí dávat přednost tvrdé práci před politickým aktivismem, byli na nohou. Krym, který se těšil statusu autonomní republiky a byl základnou ruské černomořské flotily, měl štěstí na ruskou podporu. Oděsa takové štěstí neměla. Dne 2. května se do města sjeli ukrajinští nacisté a „ultras“ z celé země, rozehnali proruské bojovníky a pokračovali na Kulikovo pole, kde vypálili stanové městečko a Dům odborů a zabili důchodce, ženy a další obyčejné lidi, kteří se v budově zabarikádovali. Obyvatelé Donbasu se rozhodli vyčkat a doufali, že „přece nemohli…“ – nemohli přece použít armádu proti vlastním občanům, nemohli přece použít obrněné zbraně proti vlastním občanům, nemohli přece použít letectvo proti vlastním občanům, nemohli přece použít taktické raketové systémy proti vlastním občanům…“.

Na internetu se objevila videa z údajných následků útoku v Doněcku

Žádní ukrajinští politici nebyli svatí, stejně jako obyvatelé Donbasu – ne že by to po nich ale někdo chtěl. Faktem je, že každá eskalace násilí byla namířena proti nim. Byli to Ukrajinci, kdo neustále zvyšoval tlak, a nikoho to nezajímalo. Horníci přece vždycky umírali. Proč by je měl někdo litovat? Jsou to „hloupí otroci“, nenosí žádné balaklavy. Tehdy, v roce 2014, byly balaklavy považovány za symbol nadřazených lidí, zatímco „hloupí horníci“ z Donbasu (v čele s Valerijem Bolotovem) a jejich dobrovolní podporovatelé z Ruska (v čele s Igorem Strelkovem) je záměrně odmítali. Životy obyvatel chudých hornických měst stály méně než životy obyvatel prosperujících měst v blízkosti Karpat. Vzduch v Donbasu páchne sazemi a je plný uhelného prachu a průmyslových emisí, takže tam lidé umírají na rakovinu, zatímco horský vzduch v Haliči je svěží a voňavý a vítr svobody vane z Polska.

V Donbasu byly zabity děti. Nikdo se o to nestaral, kromě Ruska a utlačovaných Rusů ve zbytku Ukrajiny. Pro druhou stranu to bylo spíše zábavné – lidé seškrabávali své mrtvé děti z asfaltu a říkali: „Bombardují nás, máme strach, naše děti umírají!“. Ukrajinci to považovali za legraci, za spravedlivý trest pro ty odlidštěné kopáče země. Svým dětem říkali „larvy koloradského brouka“, protože pruhy koloradského brouka připomínají stužku svatého Jiří, která se stala symbolem povstání v Novorossii.

To vše přesvědčilo Donbas, že má morální převahu, což mu umožnilo postavit se na nohy a přečkat osm let neuvěřitelného strádání. Ukrajinci dostali Minskými dohodami šanci dosáhnout politického urovnání, pokud budou souhlasit s tím, že budou s Donbasem zacházet jako se suverénním regionem v rámci Ukrajiny. Kdyby to udělali, Donbas by ztratil zájem o politiku, vrátil by se ke svým průmyslovým kořenům a za několik let by ponechal tvorbu politiky opět v rukou západní Ukrajiny. Ale oni by to neudělali ani v zájmu zastavení války. Uznání suverenity Donbasu bylo pro Ukrajinu červenou linií, stejně jako dialog s Donbasem.

Těchto červených linií se ukrajinské vedení drželo i poté, co Rusko prohlásilo, že ukončí probíhající vraždění na svém prahu. Nyní tedy máme před sebou nové období války, která pro Donbas trvá již od roku 2014. Armády obou lidových republik útočí na ukrajinská opevnění, zatímco ukrajinská armáda pokračuje v bombardování obytných oblastí v Doněcku. Lidé v Donbasu se přestali divit, „čeho jsou schopni“. Teď už vědí, že ukrajinská armáda a vláda jsou schopny všeho – bombardovat města, mučit lidi a snažit se vydávat jimi zabité Doněčany za obyvatele Kyjeva, údajně zabité ruskými raketovými údery. Jediné, co nedokážou, je přiznat, že obyvatelé Donbasu jsou lidé jako oni, lidé, kteří mají své vlastní zájmy a jsou připraveni za ně bojovat, dokud nezvítězí, nebo nezemřou v boji.

Autor: Vladislav Ugolnyj, ruský novinář působící v Doněcku, zdroj: https://bit.ly/3crSiO8, překlad Pokec24

5 6 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
standa
standa
před 4 měsíci

Ukrajina je pouze státností. Státnost je útvar s administrativním ohraničením o kterém neználkové tvrdí, že je státem. Stát musí mít hranice a musí být řízen zevnitř. Ani jeden požadavek Ukrajina nesplňuje. Jsou řízeni zvenčí USA a hranice nemají odsouhlaseny nástupcem SSSR Ruskem ! Defacto se mluví o “státu” a dejure neexistuje. Hranice jsou neodsouhlasené a tudíž je… Číst vice »

maxim
maxim
před 4 měsíci

Pohled z Donbasu …., od novináře který pravděpodobně zažil a zná 30 letý vývoj východu Ukrajiny …
Článek je výborný, protože jde do hloubky a je to o psychologii lidí a mas …., a o tom, že pýcha a namyšlenost vždy předechází pád …., my na tom nejsme a nebudeme o mnoho lépe …

Vendol
Vendol
před 4 měsíci

V každém případě platí, že zde v ČR už je Ukroušů moc. Já žádnou česko – ukrajinskou federaci, jak halucinuje Fialova vláda pětišmejdů, nechci ani náhodou a pro Ukrouše mám jednoznačné poselství a jasný signál : Běž domů, Vasile, čeká tě Volodymyr. Běž domů, Vasile, a už se nevracej. Nikdy.