Zvítězit nad syndromem poraženého

Na Ukrajině je čas nalaďovat se na dlouhý obnovovací proces, kdy důraz je třeba klást ne až tak na zrychlený ekonomický vzestup osvobozených území, jako na práci s lidmi. Ukrajinci musí pochopit a přijmout, že prohrávali, dokud vedli válku s Ruskem, a jakmile složili zbraně, začali získávat.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Na snímku: zatýkání na znovudobytých územích okolo Izjumu začalo. 

Západní impérium epochy úpadku

Rusko zvítězí i na Ukrajině, i při konfrontaci s celým Západem. Za prvé, máme větší zdrojovou základnu: Západ sám sebe se svým zeleným programem přivedl na mizinu. Za druhé, máme obrovský intelektuální potenciál, v porovnání s absolutní ubohostí ducha na Západě: Západ se svým programem pozitivní diskriminace sám sebe předurčil k vítězství omezenosti. Vždyť vítězem se stáváš ne podle výsledků čestné soutěže, ale proto, že se dostáváš do určité kvóty – vymysli si neobyčejný gender a tvá kvóta na tebe vždy a všude čeká.

V důsledku po Kohlovi, Mitterandovi, Reaganovi a Tatcherové přicházejí nejdřív Merkelová, Sarkozy, Clinton a Cameron, a potom Scholz, Macron, Biden a Johnson. Ostatně, dokonce klaun Johnson se neudržel – byl příliš chytrý pro zastávanou funkci, bylo nutno odevzdat premiérství dočista tupé Liz Truss.

Ve výsledku Západ ztratil vojenskou, technologickou, ekonomickou převahu, přišel o morální autoritu a skromné kouzlo buržoazního komfortu. Evropa a USA se prudce mění z edenu na peklo přímo před očima ohromeného lidstva. Máme před sebou Římské impérium epochy úpadku. V Římě posledního století neřest také zvítězila nad pravověrností a jeho železné legie přestaly sloužit nejen jako hrozba pro barbary, ale také jako ochrana před nimi. Politici, kteří konsolidovali Impérium, přenechali místo prodejným pokrytcům, kteří obchodovali se zájmy Říma. Filozofové a básníci se pustili do dekadence. Občané přestali platili daně, protože masově přestali pracovat a vydělávat, když dávali přednost životu na účet antické “sociálky” (rozdávání potravin, vína a drobných mincí). Zvítězil princip “po nás třeba potopa”.

Pokud ve schématu nahradíme legie letadlovými loděmi, denáry a solidy dolary a euro, a také změníme módu a architekturu, dostaneme na místě Říma současný Západ. Tak rozložená společnost nemůže zvítězit. Takže vítězství Ruska je otázkou času a zdrojových ztrát, ale ne principu.

Co máme s nimi, nenasytnými, dělat?

Nicméně bezprostředně po vítězství před námi nastane otázka: Co se vším tím západním dědictvím dělat? Nechat je vařit se ve vlastním šťávě? Tak zorganizují na našich hranicích další temné doby. Pokoušet se je navrátit do civilizace, je jich přece příliš mnoho a jsou příliš chamtiví – civilizace to nemusí ustát.

Dejme tomu, že Korejská republika a Japonsko se bez rozkladného vlivu USA ještě mohou obnovit samostatně. Jsou postiženy nákazou levoliberálního tolerantního globalismu podstatně méně, než Evropa. Dejme tomu, že USA a Austrálie jsou od nás daleko a hlava z nich bude bolet Čínu. Dejme tomu, že v západních a některých zemích východní Evropy se můžeme opřít o místní pravé, kteří třeba ne rychle, a ne zcela humánními způsoby, ale potenciálně jsou schopni vyléčit od ohavnosti alespoň část své společnosti (nevyléčitelnou část bude nutno obětovat). Ale dokonce v tomto, prakticky ideálním případě, na nás padne úkol ozdravit část východní Evropy a postsovětský prostor.

Jde o to, že pravicové rusofobní režimy Polska, Pobaltí, Ukrajiny, Moldávie a Rumunska jsou poslední dvě desetiletí ve službách u amerických liberálních levičáků globalizátorů. Přestože jsou formálně praví, v zahraniční politice provádějí levoliberální program.

Ve vnitřní politice je situace komplikovanější. Ukrajina, například, rukama pravicových radikálů provádí  levoliberální vnitřní politiku (zavádí hodnoty LGBT a zelený program). Polsko a Pobaltí si pokoušejí ohradit svou vnitřní politiku od “všelidských hodnot”, ale je to každý rok stále horší. Rumunsko “tápe s linií státu” a snaží se neodmlouvat “starším přátelům”, ale ani příliš spěchat se zavedením novinek euro-amerických standardů.

Nevíme přesně, kdy nastane doba denacifikace Pobaltí a pacifikace Polska, ale Ukrajina už je problémem. Minimálně čtyři její oblasti, bez Charkovské, které je obsazeny ruskými vojsky méně než z poloviny, se nacházejí v procesu vstupu do struktury Ruska. Technicky ještě není započat, ale je již vyhlášen a příslušné politické kroky (vydávání ruských občanských průkazů, převedení na ruské důchody, zavedení ve školách ruského systému výuky a ruských programů) se už podnikají.

Přitom sdělení Putina, že cílem speciální operace je zničení protiruské enklávy na našich hranicích, nás nenechává na pochybách, že po skončení bojových operací ne-li celé území Ukrajiny, tak její značná část (o hodně víc než nynější čtyři oblasti) se stane Ruskem.

Mezitím bojové postupy vynuceně nabývají stále ničivějšího charakteru. Ukrajinské úřady očividně hodlají přimět zahynout na frontě co největší počet svých občanů, a také úplně zničit ekonomiku a infrastrukturu, čímž zanechají Rusku spálenou zem. Západ ji v tom podporuje a doufá, že nutnost obnovit Ukrajinu přiměje Rusko se vyčerpat.

V principu už nyní se dá říci, že obydlí, cesty, energetiku, některé průmyslové podniky, které jsou schopné vyrábět konkurenční (na světovém trhu) výrobky, Rusko nejen obnoví bez zvláštní námahy, ale ještě na tom i vydělá. Zaplatí právě Evropa, svědectvím jejíž kapitulace bude její souhlas s novými sazbami na energetická média a návrat k plně rozsáhlé ekonomické spolupráci s Ruskem.

Alternativou takového řešení je celkový zánik evropské ekonomiky během nejbližších pěti let.

Pokud Evropané zvolí horší variantu (a oni mohou), tak bude nutno od nich brát nikoliv peníze, ale ruce a mozky – odborníky, kteří z hladu a nezaměstnanosti budou utíkat do Ruska a zvyšovat náš potenciál spolehlivěji, než desítky miliard dolarů a euro, které je ještě třeba stihnout vynaložit do něčeho spolehlivého dříve, než se definitivně znehodnotí.

Co nám dá Federální okruh Ukrajina

Už jsem psal, že asi deset milionů z počtu nynějších občanů Ukrajiny, po připojení jejich regionů k Rusku, se nejdřív zaopatří prací v zemědělství, pro část jehož produkce (ovoce, některá zelenina) je nika na vnitřním trhu naší země, a hlavní část (slunečnicový olej, obiloviny) pohltí zahraniční trh. Přičemž Rusko s jistotou obsadí první místo v exportu obilnin a slunečnicového oleje, což mu určujícím způsobem umožní ovlivňovat ceny těchto komodit. Významný je i logistický potenciál těchto území, přičemž, jak je zřejmé už podle krymských a azovských přístavů, Rusko je schopno ho použít s mnohem větším užitkem než Ukrajina. Pokud se ropy a plynu na ukrajinských územích těžilo méně, než potřeboval místní průmysl, tak uhlí Kyjev exportoval. Rovněž šla na vývoz železná rudu a rudy barevných kovů. Nevím, zda se podaří obnovit bývalou ukrajinskou metalurgii a zda stojí za to to dělat, ale právě důlní průmysl může pracovat jak pro potřeby ruských podniků, tak i pro vývoz.

Dále, podle toho, jaké množství regionů (a které konkrétně) vstoupí do struktury Ruska, dostaneme od 15 do 25 milionů dodatečného obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že od začátku SVO na území Ruska vycestovaly více než tři miliony bývalých občanů Ukrajiny, a také, že dosud se mnozí pokoušejí přestěhovat se do Ruska přes Polsko a Pobaltí, můžeme učinit předpoklad, že následně se do Ruska (v hranicích před zahájením SVO) přesune až pět milionů občanů Ukrajiny, a na znovu připojených územích zůstane 10 – 20 milionů. Horní meze bude dosaženo, pokud bude připojena celá Ukrajina (až po Mukačevo), a dolní, pokud hranice s Polskem bude probíhat někde na linii roku 1939 nebo dokonce, když se Polsku odstoupí pouze Halič (Maďarsku Zakarpatsko, a Rumunsku Severní Bukovina).

Zde vznikají hned dva problémy. Tento počet lidí bude jednoduše nedostatečný, aby se zajistila rychlá obnova a normální fungování ukrajinské ekonomiky.

Je třeba mít na paměti, že až půl miliónu mladých zdravých mužů zahyne na frontě dříve, než se Ukrajinu podaří přimět ke kapitulaci. Už nyní, podle realistických odhadů západních, ruských a ukrajinských expertů, se celkové ztráty ukrajinských silových struktur v podobě zabitých, raněných, zajatých a nezvěstných blíží k dvěma stům tisícům osob (přičemž zajatců, tedy těch, kteří se po skončení bojových operací mohou vrátit k normální ekonomické činnosti je relativně málo, 15 – 20 tisíc, s přihlédnutím k těm, co byli vyměněni).

Na bývalých ukrajinských územích dostaneme tedy nejen demografickou jámu, ale také vážné zkreslení normálních proporcí – věkem práceschopných mužů bude relativně málo, v porovnání se ženami, starci a dětmi. Přitom, zejména v první letech, bude na osvobozených územích žádána těžká fyzická práce. Tak to bývá vždy, když je třeba dělat pořádek po bojových akcích a stavět zničené. Dodatečné lidí není kde vzít, na původních územích Ruska už dávno chybí ruce dělníků. A tak, obnovení ukrajinské ekonomiky půjde relativně pomalými tempy, a jizvy, které zůstanou po bojových operacích, se budou ještě dlouho připomínat (zejména v hlubokém vnitrozemí).

To s sebou přinese druhý problém. Během bojových operací zahyne nebo bude zmrzačeno 10 až 40 procent mobilizovaných. Konečný počet závisí na schopnosti ukrajinské moci plně využít mobilizační potenciál, a také na tom, jak dlouho a vytrvale budou OSU klást odpor. Dnešní tempo likvidace musí dát do jara až čtyř sta tisíc krvavých ztrát. Ale pokud bude zahájeno hromadné přebíhání do zajetí, tak je jasné, že zabitých bude podstatně méně.

Nejen rodiny zahynulých, ale i jejich spolubojovníci budou mít depresi kvůli prohrané válce a přineseným ztrátám. Přičemž čím déle a úporněji budou vzdorovat, tím hlubší bude deprese. Depresivní stav, objektivní ekonomické těžkosti, jizvy války před očima budou jitřit duševní rány a vyvolávat snahy po odvetě. A nemožnost této revanše bude vyvolávat další hněv.

Beznadějně nespokojení – živná půda pro další majdan

Na rozdíl od Výmarského Německa, v němž žili pouze poražení, u nás vítězové a přemožení budou chodit v ulicích jedněch a těchže měst, přičemž přemožení nejenom prohrají válku, ale ztratí zemi. Stanou se občany státu, proti kterému bojovali. Není třeba se opájet iluzemi ohledně jejich možné emigrace. Většina těch, co chtěli, už odjela. V předvečer našeho vítězství bude ještě dost masový (až milión duší) odliv majdanové inteligence, která si neumí představit sebe mimo Evropu. Ale hlavní masa bojujících – vesničtí obyvatelé a městští marginálové zůstanou. Nemají kam utéct, nikde je nečekají.

Těmto lidem už vštípili, že jsou také “Evropané”. Bojovali přece s Ruskem za své právo žít “jako Němci “. Nevědí, jak žili Němci, ale jejich vlastní život se po skončení bojových akcí nadlouho zhorší. Přičemž dokonce změny k lepšímu nebudou pozorovat, bude překážet “syndrom majdanu”. Z nich se pouze jednotlivci pokusí zorganizovat odpor, vybudovat nějaké ilegální buňky. Myslím, že je rychle chytí. Zbývající budou činit ohromnou masu (25 – 30% obyvatelstva osvobozených území) beznadějně nespokojených.

Budou si myslet, že Rusko jim pokazilo život a proto se ne oni musí namáhat při obnově, ale Rusko to hezky musí udělat. Bude to velmi komplikovaný kontingent. Protiprávní akce neprovádí, pohnat je není za co, prostě pracují špatně, zvyšovat kvalifikaci si nechtějí a věčně jsou nespokojeni s mocí – živná půda pro další majdan.

Mimo to, na původním ruském území se už nyní po desítkách začínají objevovat bývalé hvězdy a hvězdičky majdanu, dobrovolníci a různého druhu aktivisté, u nichž část se opravdově překovala, a část se převlékla. Přitom se ničím (kromě upřímnosti nebo pokrytectví) od sebe neliší. Jsou radikální, hyperaktivní, jsou přesvědčeni o své genialitě a nenahraditelnosti. “Mýlili se” v majdanu a ukrajinském státu a pokoušejí se se všemi podělit o tento svůj tajuplný poznatek. Ale velmi rychle zjišťují, že část lidí jim nevěří, a ti kdo věří, považují je za hlupáky, jelikož jim přece říkali i v roce 2004, i v roce 2014, že ničí zemi a vedou k moci nacisty, ale oni se smáli a odpovídali, že to vědí lépe, neboť jsou progresivní a mají sakrální znalosti.

Když se urážejí na společnost, která je nechápe, sbližují se s levými (méně často s pravými) radikály, kteří chtějí tuto společnost “opravit”, jelikož je pro ně v Rusku také dusno. Je také společnost nebere, nežije jejich zájmy, nebude se přeorientovávat na revoluční tóninu. Je to stejná levo-pravá sešlost, jako ta, co byla páteří všech ukrajinských majdanů, z níž vyšli všichni známí ukrajinští nacisté a jejich přisluhovači méně rozmazlení pozorností společnosti .

Oni chtějí pro Rusko dobro. Stejně tak, jak chtěli pro Ukrajinu. Ale nemohou přinášet dobro jinak, než organizováním majdanů a jiných revolucí. Když se marginální postukrajinští intelektuálové semknou s marginálními postukrajinskými revanšisty, jejich komplexy, jejich psychické poruchy, jejich celková neadekvátnost dá kumulativní efekt. Bude stačit přiblížit k této mase zápalku, aby se vznítila.

Myslím, že podobného druhu vystoupení bude bez mimořádných problémů potlačeno ruskými silovými strukturami, ale dodatečně zkomplikuje práci při obnově ekonomiky osvobozených území, a také vytvoření normální společnosti z postukrajinské atomizace.

Budovat – ne bořit

Proto je nutno, za prvé, připravovat se na dost dlouhý proces obnovy. Za druhé, důraz je třeba klást nejen, a možná ne až tak na zrychlený ekonomický vzestup osvobozených územích, jako na práci s lidmi. Je nutno u co možná většího počtu obyvatel osvobozených území odstranit syndrom poraženého. Musí pochopit a přijmout, že prohrávali, dokud vedli válku s Ruskem, a složením zbraní začali získávat. Lidi, kterým celý život vštěpovali, že je jen třeba vstoupit do EU a potečou mléčné řeky s kyselovými břehy, je nutno přesvědčit, že svou “Evropu” mohou vybudovat pouze sami, třeba v Oděse, třeba v Charkově, třeba za polárním kruhem.

V mnohém napomůže prohlédnutí definitivní porážka Západu v boji s Ruskem. Proto, čím dříve přinutíme ke kapitulaci Evropu, tím míň problémů budeme mít na Ukrajině. Vždyť když se dokonce Evropa vzdala Rusku, tak kampak se má vydat nebohý ukrajinský zemědělec.

Když se nám podaří vrátit pauperizirované masy bývalých ukrajinských vojáků k tvořivé práci, vyřešíme dva základní problémy: za prvé, početně kriticky oslabíme revanšistickou opozici na osvobozených územích. Za druhé, vyřadíme základnu zpod marginální lumpen-bohémské rusko-ukrajinské pravo-levé majdanové sešlosti. Bez masy nepříliš vzdělaných, ale připravených se obětovat mužiků, všichni tito “vládci dum” jsou běžný undegraund, žijící podle principu: já ti zahraji na píšťalku, a ty mně na houslích, a potom se navzájem pochválíme. Bez zlých mas jsou směšní a nikoli nebezpeční smolaři.

Proto pro budoucí obnovení nejen ucelené ekonomiky, ale také jednotné společnosti je dnes tak důležitá práce se zajatci, práce přes linii fronty s těmi, kteří možná nemohou nic říci nahlas, ale mohou nás uslyšet a pochopit. Po skončení bojových akcí právě tito lidé budou předními oddíly agitátorů ve společnosti, kterou je pro nás těžké pochopit, jelikož jsme tak nežili a o něco takového jsme se nesnažili. Vypracováním formátu překování na malé skupině, lze poté začít práci s celou společností, kterou tato skupina prezentuje.

 

Autor Rostislav Iščenko, zdroj: https://zvezdaweekly.ru/news/2022961025-4dcqd.html

Poznámka redakce Nové rpeubliky:  Iščenkova úvaha je vizionářská, zajímavá, ale mnohdy bohužel totalitární, jak to často ve válečných úvahách bývá. Bohužel u Charkova a v Izjumu se tato vize silně vzdálila realitě. Ruská armáda ustoupila bez ohledu na osud rusky mluvících místních civilistů, které vydala napospas silových struktur kyjevské nacistické junty. Jsou zaznamenány první drakonické represe. Nejen střílení lidí, kteří přijali ruskou humanitární pomoc, což ukrajinští náckové považují za vlastizradu. Jen si vzpomeňte, jak civilisty se stejným prohřeškem postříleli nacisté na jaře v Buči u Kyjeva. V Izjumu a okolních obsazených městech jsou zatýkáni učitelé, kteří učili podle ruských školních osnov a hrozí jim až 15 let žaláře. Rusové hození ruským vojenským velením přes palubu si křivdu a útrapy budou do smrti pamatovat a viníkem nebude jen banderovský režim. Kotel nenávisti živený nacistickou propagandou i chybnými kroky ruské armády přetéká a mluvit v této chvíli o úspěšné převýchově celé ukrajinské společnosti je čirá utopie.

-vd-

4.5 4 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
mikkesh
mikkesh
před 17 dny

Iščenko jak překročí hranice, nevím po čem, ale skoro vždy, sklouzne k převýchově. Ještě štěstí, že nemá tu pečlivost demokrata Porošenka s jeho slavným proslovem : “My děti a důchodce zajistíme, oni ne. Naše děti budou chodit do školy a školky, jejich budou sedět ve svých sklepech. A  tuhle válku vyhrajeme”. To je panečku jinačí… Číst vice »

shoty
shoty
před 17 dny

Kde sa berie výpotok, že Zakarpatsko sa má pričleniť k Maďarsku?! Veď to môže byť Rusínsky štát, doteraz ho nemajú, v Slovensku postupne asimilujú.. Pod správou Budapešti je do 20 tokov po nich.

spartak
spartak
před 18 dny

Poznámka N.republiky je výstižná a co se stalo pod Charkovem je neomluvitelné.

Primak
Primak
před 17 dny
Odpověď uživateli  spartak

Úlitba bohům…

jirkat
jirkat
před 17 dny
Odpověď uživateli  Primak

Nevím, jaké byly příčiny “nepřipravenosti” spojenců, ale v situaci, kdy na vás zaútočí dobře organizovaná (velení NATO) pětinásobná převaha, je stažení a přeskupení sil asi to nejrozumnější, co se dá dělat. Nechat se zabít/zajmout by ničemu nepomohlo.