Zašmodrchaná obžaloba

1. února 2023 proběhla první část hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 7 v trestní věci Vladimíra Kapala, Josefa Skály, Juraje Václavíka a Spolku Svobodné rádio.

Obvinění podle obžaloby dne 2. 7. 2020 v diskusním pořadu Svobodného rádia o Katyňském masakru „prostřednictvím odvysílané diskuze a poté zveřejněním videa z předmětné diskuze v internetové síti YouTube, veřejně popírali a zpochybňovali sovětskou odpovědnost za válečný zločin tzv. Katyňský masakr, ačkoliv správnost historického výkladu tzv. Katyňského masakru je jednoznačně prokázána a jednotlivá fakta jsou obecně považována za nezpochybnitelná, tedy veřejně popírali a zpochybňovali válečný zločin, čímž spáchali přečin popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia podle § 405 trestního zákoníku“.

(Plné znění tohoto hrozivě znějícího paragrafu je „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo nacistické, komunistické nebo jiné zločiny proti lidskosti nebo válečné zločiny nebo zločiny proti míru, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta“.)

Naprosto zásadním problémem obžaloby je skutečnost, že ona klíčová věta obsahuje nepřekonatelný rozpor.

Jde o to, že obžalovaní nikdy nezpochybňovali, že se Katyňský masakr stal. A když jim obžaloba klade za vinu, že popírali a zpochybňovali odpovědnost za něj, pak ale sama obžaloba tímto tvrzením (v podstatě proti své vůli) dokazuje, že obžalovaní předpokládali, že se masakr stal (jinak by za něj nemohl nikdo nést odpovědnost, kdyby tvrdili, že se nestal).

Jinými slovy, obžaloba tvrdí, že obžalovaní zpochybňovali ODPOVĚDNOST za masakr, jehož EXISTENCI prý popírají. A za to stojí před soudem, protože podle „logiky“ státní zástupkyně popírat odpovědnost za zločin prý znamená popírat, že se zločin stal. Popíral-li by však kdo existenci zločinu, bylo by velmi výstřední diskutovat o odpovědnosti za zločin, který se nestal.

Omlouvám se za toto opakované kroužení kolem tohoto fatálního kiksu obžaloby, který je ale tak absurdní, že se obávám, že by mi čtenář mohl neprávem přisoudit odpovědnost za obtížnou pochopitelnost tohoto problému, která je však důsledkem oné absurdní konstrukce klíčové věty obžaloby.

Pro nalezení východiska z této šlamastyky by se obžaloba mohla inspirovat snad pouze jen ve zinscenovaných procesech v padesátých letech, kdy nejeden prokurátor konstatoval například, že obžalovaný sice něco řekl, ale hned kreativně dodal „čímž myslel“ — a teprve za to byl obžalovaný odsouzen.

Další velmi negativně pozoruhodnou skutečností je, že obžaloba tvrdí, že správnost historického výkladu je jednoznačně prokázána a je obecně považována za nezpochybnitelnou — přičemž doslova přebírá nacistickou interpretaci katyňského masakru, vygenerovanou pod vedením Josefa Goebbelse, který byl prokázaně válečným zločincem a původcem, dokonce symbolem prolhanosti, falše, podvodů a dalších instrumentů psychologické války, nyní zvané hybridní. Už sám tento fakt naprosto bortí všechny úvahy o obecné nezpochybnitelnosti jakýchkoliv historických interpretací, vycházejících z goebbelsovské propagandy, nebo s ní souladných.

Dokonce lze naopak dovodit, že již samotné tvrzení o správnosti historických výkladů, souladných s nacistickými, může být v kolizi s ustanoveními trestního zákoníku, týkajících se implicitního schvalování zločinů nacismu, protože falešné a lživé nacistické výklady a propaganda patří mezi skutky, odsouzené již norimberským tribunálem.

Samozřejmě, že nelze dovozovat, že by pravdou byl vždy pouze přesný opak nacistických výkladů, protože o všem je možno vést odbornou polemiku. Nicméně to by si soud přisvojil právo na pochybnost o výkladu historie, které však obžalovaným upírá!

K tomu je potřeba učinit zásadní poznámku. Všeobecně se má za to, že filosofie je jedním ze základních stavebních kamenů evropské civilizace. O její vlastní metodě mnoho přednášel slovutný filosof, disident, mluvčí Charty 77, profesor Ladislav Hejdánek. Stojí za to ocitovat část jeho sdělení z televizního medailónku „Gen“:

„Když filosof něco řekne, tak první, co musí udělat, je zkoumat, zda to, co řekl, je opravdu pravda, zda je to dosti zdůvodněno. … Filosof, jak říkal Jan Patočka, jde kupředu, když couvá. A couvá a ještě podhrabává tu pevnou půdu, na které stojí – protože chce vědět, kde vlastně stojí. Žádná věda nemá za svůj cíl samu sebe ZPOCHYBNIT, téměř zrušit, a založit se znovu. Filosofie je takováto disciplína. … Filosof musí myslet kriticky. A myslet kriticky může jedině tenkrát, když je kritický také k svému myšlení a také k svému kritickému myšlení, to znamená, musí i tu svou kritiku znovu podrobovat kritice.“

Jinými slovy, tvrdit o něčem, že je „nezpochybnitelné“, ba dokonce ještě místo respektu k „právu pochybovat“ ty pochybující kriminalizovat, to je nanejvýš brutální a ryze anticivilizační atak. To, co přednesla obžaloba státního zastupitelství v tomto případě, vrací nás do nejtemnějších dob.

Však také v celém civilizovaném světě nenajdeme obžalobu, podobnou této. V žádném státě, jehož právní prostředí lze respektovat, se k ničemu takovému nikdo neodhodlal. Tvrdit, že existuje pouze jedna jediná správná interpretace dějin, a všechny ostatní kriminalizovat, byť by šlo jen o vznesení řádně zdůvodněných pochybností, zcela v intencích těch největších duchů evropské civilizace, to je skutečně cesta do pekel.

Lze se tedy důvodně domnívat, že centrem celé kauzy je účelové trestní stíhání Josefa Skály, jehož kandidatura na funkci prezidenta republiky byla ohlášena 2. února 2022. V březnu 2022 byl Skála předvolán Národní centrálou boje s organizovaným zločinem k podání vysvětlení a už 20. dubna 2022, doslova přízračně v den Hitlerových narozenin, mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání za téměř dva roky starý skutek, který se odehrál 2. července 2020 v přímém přenosu v internetovém vysílání a zůstal veřejně dostupný. Nikdo však po něm po celou dobu ani nevzdechl.

Zřejmou roznětkou tedy byla Skálova kandidatura a snaha jej mediálně poškodit, čemuž nasvědčuje dotaz Skálovi od jakéhosi redaktora, zda je obžalován z popírání genocidy v případě Katyňského masakru (a redaktorovo bezelstné přiznání, že o tom ví přímo ze státního zastupitelství). V té době však kauza ještě veřejnou věcí nebyla a sám Skála o ní zachovával mlčení, jak to podepsal policii už při podání vysvětlení.

Tím, že byla skutečnost Skálova trestního stíhání mediálně zneužita v kontextu jeho prezidentské kandidatury, obvinění zřejmě splnilo svůj účel. Věc ale jakýmsi samopohybem došla až k soudu, protože původci této frašky se asi příliš neobtěžovali domyslet, jak se soud popasuje s touto kauzou, nebude-li včas zastavena. Nebude to mít lehké, protože obžaloba je doslova schizofrenně rozpolcená a naprosto protichůdně se vylučující.

Vzhledem k tomu, že každý obžalovaný má právo na to, aby byl proces veden v jeho rodném jazyce, a vzhledem k tomu, že v češtině nejsou synonymické pojmy „odpovědnost“ a „existence“, měl by právem a logicky a spravedlivě dojít k závěru, že žalovaný skutek není trestným činem. Pochybnost o odpovědnosti za masakr totiž není zpochybňováním masakru samotného.