Stalo se to 13. dubna 1985 ve švédském městě Växjö, které se díky tomu stalo světově proslulým. Je to však velmi aktuální i nyní, kdy na Ukrajině probíhá skutečný boj proti neonacismu a neofašismu a mnozí hledají v tomto boji své místo, přičemž často tvrdí, že je nemohou nalézt.
Ukazuje se, že být antifašistou a bojovat proti neonacismu a neofašismu je možné různými způsoby – zbraněmi, slovy nebo zákony. Ale také, a tomu snad nebudete věřit, obyčejnou dámskou kabelkou. Tento čin má jediný rozměr – samotný čin, nikoli způsob, jakým byl vykonán. I jeden člověk může v boji proti zlu udělat hodně, když ukáže, že se ho nebojí.
Ale bojovat bohužel neznamená vyhrát. Danuta Danielssonová z městečka Växjö v jižním Švédsku to dokázala svým životem. Bojovala však ze všech sil.
V roce 1985, kdy právě začínala v SSSR perestrojka a byly učiněny první kroky k revizi velkého vítězství sovětského lidu nad nacismem a fašismem ve Velké vlastenecké válce, tehdy poprvé otevřeně zaznělo: “Kdybychom tehdy nezvítězili, pili bychom nyní bavorské pivo a jedli klobásy”.
V sociálnědemokratickém Švédsku už šlo všechno svou cestou: levice bojovala nejen za sociální lidská práva, ale také za nejrůznější zvrácenosti pod rouškou obrany těchto práv. Samozřejmě ne tak jako dnes, kdy je prioritní ochrana LGBT komunity kritériem všech lidskoprávních hnutí, ale už to začínalo.
Taková demonstrace se konala i ve Växjö. Proti ní šel poměrně skromný průvod skinheadských neonacistů s holými lebkami, v džínách, kožených bundách, těžkých botách, s vlajkami neonacistické Nordiska rikspartiet, ale i se švédskými státními vlajkami (aby měli klid od policie).
V tu sobotu vzala Danuta svého dospívajícího syna do cukrárny uprostřed města, kde se prodávalo cukroví, které mu vždy velmi chutnalo. A tam uviděla neonacisty. Její ženský instinkt nezklamal, přiběhla k průvodu a jednoho z nácků praštila malou dámskou kabelkou do hlavy.
Devatenáctiletý neonacista Seppo Seluska, Danuta ani její kabelka nijak neutrpěli. Zato neonacisté dostali pořádnou „nakládačku“. Rozhořčení občané a levičáci ze zmíněné demonstrace se na ně vrhli s klacky a výkřiky “international”, povalili je na zem a zbili. Nakonec museli nacisté utéct, ale občané je pronásledovali až na místní nádraží, kde se “bojovníci za rasovou čistotu” uchýlili na toaletu, odkud zavolali policii, aby je zachránila.
Policie tak učinila, ale naprosto jasně se ukázalo to, co je příznačné pro všechny podobné pouliční “bojovníky”: jsou silní, když jsou v přesile a když mají možnost zaútočit zezadu.
Od té chvíle se stala Danuta světoznámou osobností, a jak je v dnešní informační společnosti zvykem, stala se jednou z ikon protinacistického boje. Napomohl tomu fotograf Hans Runesson, který byl na akci přítomen. Zachytil totiž ten moment, kdy byla zasazena rána kabelkou. Snímek se stal nejprve fotografií roku ve Švédsku a poté i “fotografií dvacátého století”.
Samotné hrdince se nelíbil ani záběr, ani sláva, která na ni dolehla, ani zvýšená pozornost veřejnosti, politiků a novinářů. Na fotografii byla zachycena s krátkým, neupraveným účesem, v nevýrazném saku, dlouhé plisované sukni, nepohodlných botách a vypadala mnohem starší. A to jí v té době bylo pouhých 38 let.
Chválu na její adresu navíc střídaly výhrůžky neonacistů, že ji a její rodinu zlikvidují. A ona svou rodinu milovala ze všeho nejvíc. Kvůli synovi tolerovala obtížný vztah s manželem, který vůči ní ochladl, pracovala v několika zaměstnáních a chránila ho před dotěrnou pozorností okolí.
Tuto pozornost, pomluvy a dokonce i obtěžování okořenila skutečnost, že Danuta (dívčím jménem Sen) byla přistěhovalkyně z Polska a ve Švédsku žila před útokem na skinheady pouhé tři roky. Doma v polském městě Gorzów Wielkopolski porodila syna a v roce 1981 se na polském jazzovém festivalu seznámila se švédským sportovním novinářem Bjornem Danielssonem (“Bizonem”), který byl o 22 let starší než ona.
Vzali se a po roce – kvůli zhoršující se politické i ekonomické situaci v Polsku – se přestěhovali do švédského Växjö. Tam se Danuta dobře naučila jazyk a získala několik zaměstnání. Všichni si však všimli, že trpí depresemi, někdy je smutná a sklíčená, jindy plná energie, a dává přednost jen společnosti několika polských kamarádek, rovněž emigrantek.
Její reakce na neonacisty na náměstí byla přirozeným obranným reflexem a výrazem rozhořčení. Celý její krátký život byl přímo ovlivněn Hitlerovou nacistickou okupací, jejíž hrůzy zdědila po matce. Danutina matka ukrývala za války ve svém domě židovskou dívku, za což byla poslána do vyhlazovacího tábora Majdanek. Nějakým zázrakem se jí podařilo vyplatit a byla poslána „jen“ na nucené práce do Německa.
Odtud se vrátila s podlomeným zdravím, včetně duševní choroby, která se zhoršila, když byl její manžel, Danutin otec, krátce po narození dítěte, deportován v roce 1947 na Sibiř. Matka se z toho už nikdy nevzpamatovala a Danuta byla vychovávána příbuznými. Po matce pak zdědila psychické trauma a léčila se v klášterní nemocnici svatého Siegfrieda ve Växjö.
V atmosféře “všeobecné slávy” se Danutě podařilo přežít jen tři roky. V roce 1988 si s sebou vzala fotoaparát, vyjela výtahem na samý vrchol vodárenské věže ve Växjö a trvala na tom, aby jí otevřeli dveře, že si chce vyfotit město shora. A skočila z okna. Bylo jí pouhých 41 let. Všichni kolem ní si zřejmě oddechli, protože, jak napsala novinářka Lubawa Malysheva, “Švédsko mělo neškodnou mrtvou hrdinku, s jejíž památkou lze dělat cokoli, například i odhodit ji do koše”.
Příběh Danuty Sen-Danielssonové a její fotografie, na níž mlátí neonacistu, však neskončily v koši, ale staly se nedílnou součástí mainstreamové kultury. Potkal ji stejný osud jako slavnou fotografii Ernesta Che Guevary v baretu.
Danuta Danielsson se dočkala pozornosti podruhé v době vrcholícího militantního feminismu a boje za rovnost pohlaví, kdy se švédská umělkyně a sochařka Susanne Arvin, která vyrůstala ve Växjö, rozhodla v polovině 90. let upozornit na těžký úděl a roli obyčejných žen v domácnosti a vytvořila svůj první návrh “švédské tetičky s taškou v ruce”.
A v roce 2013 šla umělkyně ještě dál a vytvořila sochu “S kabelkou jako zbraní” po vzoru slavné fotografie, na níž Danuta bije neonacistu.
Fotografie švédské tety – přesněji: tety, která někoho bije kabelkou – se staly takzvanými memy a při příležitosti 30. výročí Danutina činu před osmi lety v roce 2015 se město Växjö rozhodlo připomenout si ho pomníkem. Tedy postavit velkou sochu s názvem “S kabelkou jako zbraní”.
A hned vyšla najevo nejen morální prohnilost, obyčejná lidská podlost, skrytý cynismus a rafinované farizejství velké části údajně “pokrokové” a “slušné demokratické” společnosti a její vládnoucí byrokratické třídy, ale také jejich skutečné politické preference a dvojí metr, vhodně skryté pod zdánlivou politickou korektností a tolerancí.
Proti instalaci pomníku ve městě se postavily místní úřady. Jednak proto, že je prý údajně zakázáno stavět pomníky oslavující… násilí. V rozhovoru pro americký deník Washington Post to uvedla Ewa Johanssonová, šéfka městské rady ve Växjö: “Jistěže jsme zastánci demokracie a svobody slova a nemáme rádi nacisty. Ale nemůžeme akceptovat situaci, kdy jeden člověk zmlátí druhého, protože se mu nelíbí.“
Za druhé – a to je obzvlášť nechutné! – Mnoho Švédů, včetně těch, kteří jsou u moci, se zastává konkrétní osoby, “pravého vikingského Švéda”, který byl obtěžován “bláznivou starou židovskou imigrantkou”. Ve Švédsku se opět předhazuje téma údajného židovského původu Danuty, která přišla o rozum, protože její rodiče a bratři byli pronásledováni nacisty v koncentračních táborech.
Skutečnost, že Danuta je čistokrevná Polka, jejíž předkové žili v malé vesnici na jihovýchodě Polska v lublaňském vojvodství a teprve před narozením dcery se rodiče přestěhovali do Gorzówa Wielkopolského, prokázalo i vyšetřování švédských novin Smaalandsposten.
Ale na druhou stranu, co by se v této situaci změnilo, kdyby Danuta byla Židovka nebo poloviční Židovka? Pak se začaly šířit informace o její duševní chorobě a šílenství, opakovala se svědectví očitých svědků, že Danuta za svého života na své imaginární protějšky mručela nebo dokonce křičela.
A vrcholem “tolerance” byla obhajoba “člověka, kterého nemáte rádi”. Tedy neonacisty Seppa Selusky, zasaženého kabelkou, údajné oběti “šílené ženy”. Přitom i stručný životopis této postavy svědčí o tom, že je to mentální vrah. Rok a půl po srážce s Danutinou kabelkou Seppo se svým komplicem utýrali a umučili k smrti homosexuálního Žida Ludwiga Buchwalda v Göteborgu a pak ho upálili v jeho vlastním domě, aby zakryli důkazy. Seppo za to šel na čtyři roky do vězení.
Po propuštění se již v roce 1992 pokusil utopit jednoho Araba a v roce 1995 se podílel na hromadné vraždě homosexuála v Göteborgu. Po dalším pobytu ve vězení pak Seppo v roce 2004 opět zabil člověka a nakonec byl odsouzen na doživotí. Přesto jsou mnozí ve Švédsku připraveni hájit práva tohoto muže jako vyšší prioritu než Danutin čin.
Proto nebyl v roce 2015 postaven pomník Danuty ve Växjö. Po celém Švédsku se však rozjela protestní kampaň: znepokojení Švédové věšeli na pomníky obyčejné dámské kabelky. A petice za instalaci pomníku nasbírala více než 100 000 podpisů, jejichž autoři uvedli: To není pomník násilí, ale odvahy.
Nakonec byl přece jen vybudován. Ale jaký! Sochařka Susanne Arvinová byla natolik pronásledována a tlačena řečmi o kompromisu, že souhlasila nejen se změnou názvu pomníku, ale změnila dokonce i tvář hrdinky. Teď už to není pomník Danuty a toho, co udělala, ale pomník s názvem: Žena s kabelkou.
Slušní lidé, kteří chtějí žít ve svobodné společnosti, kde diskriminace a xenofobie nemají místo, však chápou, o co jde. Novinář Zoralis Perez kdysi o Danutě napsal: “Představte si, že vaším městem prochází horda militantních mladých lidí, kteří propagují myšlenky nacismu. Většina lidí by v takové situaci pocítila strach, nejistotu, hněv, možná i nepříjemné pocity. Jsem si téměř jistý, že většina lidí by se snažila přejít na druhou stranu ulice nebo odtamtud úplně zmizet. Žena na obrázku však udělala pravý opak.“
Památník ve Växjö by měl být pomníkem této “jiné cesty”, která může být příkladem pro ostatní lidi a učinit je svobodnějšími a čistšími. Pokud si to ovšem budou sami přát.
Lidé ve Švédsku tomu – bohužel – nebyli nakloněni. A dnes, pokud se dá věřit průvodcům, švédský podnikatel Lasse Deeding sochu “S kabelkou jako zbraní” v roce 2015 koupil a daroval ji obci Varberg. Tam byla vystavena v místní pevnosti. V dubnu 2016 se však politicky a kulturně tolerantní rada města vyslovila proti přijetí daru. Ze známého důvodu: “Nemůžeme propagovat násilí”.
Nyní sochu najdete na zahradě Deedingovy vily ve Varbergu. V roce 2018 byla replika sochy instalována v Alingsosu, malém švédském městě s 22 000 obyvateli. Zato Švédsko se drápe na práh NATO – tak moc, až se samotným Švédům zdá, že žádné násilí neexistuje…
Autor: Vladimir Skačko, zdroj: Ukraina.ru, z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová
Je třeba stale hledat v historii a učit se z ní, ale to neni v zajmu vládců. Aristotelés pokládá demokracii za jednu ze tří špatných forem vlády vedle tyranie a oligarchie. Modifikuje platonské pojetí ideálního uspořádání a neradno zapomenout, že to činí jako říšský ideolog makedonských despotů Filipa a Alexandra.
Dnes už je jasné, že celý “slavný” demokratický Západ je ve skutečnosti fašistický a pokrytecký.
To bylo dávno jasné a furt mají stejné cíle jako Adolf. Jinak paní nikoho neporazila fašismus je v dnešní době silnější než před tím.
Náš skvělý Západ cyklicky po minulé bláznovské katastrofě ze svého liberálního dětství pochybným vývojem dospěl zase do stádia dospělého fašistického blázince, a jak je známo, v blázinci je všechno jinak než je normální… Blázni si neuvědomují, že jsou blázni a jsou přesvědčeni že jsou normální, a lidé kteří nezmagořili jsou z toho všeho nenormálního a z těch bláznů… Číst vice »
Ano ,demokracie je stále nekončící boj o…..
Demokracie je vláda lidu. Tak proč by to měl být stále nekončící boj? Asi proto, že se o žádnou demokracii tu i onde, nejedná.
zdroje a světovládu