Oběti „našich historických chyb“: Je prezident Petr Pavel nacista?

převzato

Jan Schneider pročetl terezínský projev prezidenta P. Pavla, z jehož obratů vyplynula poněkud překvapující, ač logická otázka.

Otázka podivná, leč po prostudování páně prezidentova projevu při Terezínské tryzně 21. května 2023 naprosto logická, a vzhledem k naší legislativě úzkostlivě nezbytná.

„Vážení přeživší a pamětníci, vážení ústavní činitelé, vážení velvyslanci, představitelé Židovské obce, dámy a pánové,“ řekl prezident Pavel, „třetí květnovou neděli tradičně věnujeme uctění obětí nacistické genocidy. Na Národním hřbitově Terezín si už 76 let připomínáme více než 155 tisíc lidí, kteří prošli terezínským ghettem. Podle propagátorů zrůdné nacistické ideologie založené na představě vlastní nadřazenosti se tito lidé provinili špatným etnickým původem. Jako Židé byli zbaveni základních lidských práv. Čelili děsivým životním podmínkám, ponižování, a také trvalému strachu, že budou deportováni tam, odkud není návratu.

Na oběti našich historických chyb nesmíme zapomínat. Nesmíme zapomínat na rodiny ani jednotlivce, kteří šlapali pěšky, s těžkými zavazadly v rukách, z nádraží v Bohušovicích do Terezína, a domnívali se, že jedou za prací, a že se o víkendu vrátí domů. Domov, bohužel, už mnozí z nich nikdy nespatřili. Podle historiků každý čtvrtý vězeň v Terezíně zemřel. Téměř 90 tisíc osob odvezly transporty do vyhlazovacích táborů.“

Zde se musíme zastavit, pokud v nás nehrklo již dříve, při čtení věty, že „na oběti NAŠICH historických CHYB“ nesmíme zapomínat. Majestátní plurál, který si zvykli používat i politici, mající k majestátnosti daleko, lze používat velmi obezřetně. Rozhodně však – když tu jde o „oběti“ – nikoliv ve vztahu k vině a trestu!

Nevím, na jaké „naše“ historické „chyby“ prezident Pavel nabádá nezapomenout – jistě, kdyby to nebylo v souvislosti s terezínskou tryznou a kdyby hovořil v jednotném čísle, hned by mě něco napadlo, ale s tím tady nebudu zdržovat. V citovaném případě mohl mít prezident na mysli leda tak fašizující druhou republiku s jejím antisemitismem, což jistě byla jedna z okolností, usnadňujících holokaust, ať už to bylo kdekoliv. Každopádně takto nadhozené a nedořečené nařčení je toporné a přinejmenším problematické.

„Norimberské rasové zákony představují tragické memento zla, jakého se člověk na člověku může dopustit“,pokračoval prezident Pavel. „Ukázaly nám, jak zranitelná je lidská společnost pod tlakem propagandy a lživých zpráv. Je smutnou pravdou, že zločiny nacistického režimu procházely, protože většinová společnost o nich dlouho mlčela. Možná neměla sílu na odpor. Možná z pohodlnosti. Pomohla tomu i nacistická snaha skrýt pravdu a umění manipulace s myslí veřejnosti. Příkladem úspěchu propagandy je legenda o městě, které „Vůdce daroval Židům.“ Takto zněl název propagandistického filmu natáčeného právě v Terezíně.“

Tato pasáž je kritická a leckdo se u ní bude kroutit, věcně však nelze vytknout nic. Správně se zde vyhýbá kolektivní vině, v poslední době připisované celému německému národu, a za zločiny správně činí odpovědné nacisty. Ti totiž měli mnoho spolupracovníků neněmeckých! O krutosti pobaltských a ukrajinských dozorců v koncentračních a vyhlazovacích táborech bylo podáno snad již dost výmluvných svědectví. Ale i v Čechách bylo po válce v rámci retribučního soudnictví podáno přes 130 tisíc trestních oznámení, z nichž bylo vypracováno téměř 40 tisíc obžalob. Na druhou stranu lze jen s nejvyšší úctou vzpomenout hrdinů německého protinacistického odboje. Význam projevu prezidenta Pavla ovšem zásadně komplikuje skutečnost, že to je zcela jiná část německého národa, než se kterou prezident Pavel obcoval, když nedávno sesedl z motorky. Nebo byl tak vyklepaný z té cesty, že si to popletl?

„Tato unikátní pevnost, pokračoval prezident Pavel, po celé Evropě známá jako jeden z vrcholů vojenského inženýrství, se nakonec stala symbolem toho nejhoršího, čeho je člověk schopen. Odpovědnost za zločiny, které páchali naši předkové, musíme přijmout, a poučit se z nich. Nerad jsem se dočetl, že některé budovy v tomto městě, jsou v havarijním stavu nebo že se jejich část dokonce zřítila. Je důležité, aby vláda intenzivně hledala cesty, jak postupné destrukci tohoto místa zabránit, protože je zdrojem naší historické paměti. Umožňuje předávat svědectví dalším generacím. Je to důležité kvůli současným hrozbám, jako jsou různé formy extremismu, fobií nebo vypjatého nacionalismu.“

Tady je ovšem zásadní zádrhel, který mě vedl k formulaci nadpisu celého tohoto článku. Za zločiny, spáchané v průběhu druhé světové války, byli hnáni k odpovědnosti mnozí nacističtí, ustašovští, fašističtí, japonští a další zločinci – i když, pravda, mnoho z nich nalezlo pochybný azyl v zemích, které se rozhodly pokračovat v protisovětském tažení (jak o tom výmluvně píše třeba Eric Lichtblau). Nicméně, volí-li prezident Pavel citovanou formulaci, říká tím, že mezi své předky počítá nacisty. Jedinou omluvou (s příslušnými konsekvencemi) pro něj by mohlo být, že nevěděl, co říká.

„Podobně jako nacistická propaganda, dovozuje prezident Pavel, tak i Putinovo Rusko, dnes označuje válku na Ukrajině za něco nutného a spravedlivého. Paradoxně za pokus o „denacifikaci“. Absurdní ruské lži, že stát s demokraticky zvoleným prezidentem židovského původu, jehož rodina přežila holokaust, potřebuje osvobodit od nacismu, musíme důrazně odmítnout. Je to pouze snaha, jak odvrátit pozornost od slabosti vlastního Putinova režimu a sjednotit ruské domácí publikum proti údajnému démonickému vnějšímu nepříteli.“

Prezident Pavel zde používá eristickou techniku, která by se mohla jevit jako dětinské lhaní, kdyby nešlo o tak vážnou věc. Sám však byl účasten vojenské mise do Jugoslávie, takže jistě neuniklo jeho pozornosti pozdější napadení Srbska vojsky některých zemí NATO v roce 1999, které nejen bylo v zásadním rozporu s mezinárodním právem a zcela postrádalo mandát OSN, ale ke všemu bylo ještě propagandisticky vydáváno za zásah „nutný“, „spravedlivý“, vedený „humanitárními cíli“.

Jako vojákovi by prezidentu Pavlovi neměla být zcela cizí ani povědomost o americké agresi do Iráku v roce 2003, na základě zcela vylhaných důvodů, jako zásah „nutný a spravedlivý“, opět bez jakéhokoliv mandátu OSN.

Denacifikace se skutečně může prezidentu Pavlovi jevit jako „paradoxní“, když nevíme úplně najisto, na jaké straně vlastně stojí (mohl jen zmateně „bushovat“ či „bidenovat“, nebo jak se ta různá prezidentská ptydepe dají nazvat). Denacifikace Ukrajiny je však aktuální a nesmírně závažný problém, jak vyplývá třeba už jen z dokumentace prestižního amerického časopisu Forward. Paradoxní je pouze papírové „židovství“ kolaborujícího ukrajinského prezidenta.

„Přál bych si“, zakončil svou řeč prezident Pavel, „aby historie našim dětem a vnoučatům už nikdy v budoucnu nedala stejnou lekci jakou byla druhá světová válka. Doba není a nebude lehká. Občany v Česku, i v celé Evropě, trápí těžkosti každodenního života způsobené ekonomickými i sociálními důsledky války. Únava z války dostává politiky pod tlak a znesnadňuje úsilí o zodpovědné hospodaření se státními rozpočty. Udržet jednotu k podpoře Ukrajiny, tak bude stále náročnější. Na tomto místě bych proto chtěl apelovat, abychom nerezignovali na naši společnou snahu Rusko na Ukrajině porazit a odmítnout tak ignorování pravidel mezinárodního řádu, kterého jsme svědky. Motivací by nám měla být právě naše historická zkušenost, o které dnes mluvíme. Je správné, že si ji připomínáme a dáváme do souvislosti s dnešní situací. Jen tak se můžeme vyhnout opakování chyb minulosti.“

Je škoda, že politický rozhled generála ve výslužbě se nerozšířil a může být připodobněn asi tak výhledu tankovým průzorem. Jinak by věděl, že pravidla mezinárodního řádu jsou nerozlučně spjata s OSN, a že to jsou zejména Spojené státy americké, které dlouhodobě podkopávají autoritu OSN a nahrazují ji svévolnými kroky NATO, bez ohledu na mezinárodní pravidla, na stanovisko OSN, na mezinárodní právo, bez ohledu na humanitární aspekty svých výbojů.

Dobrá rada pro příští vystoupení prezidenta Pavla při podobných příležitostech, když už: důstojně mlčet!