Tenkrát u Lipan

Nemůže-li pravda být projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, než pustit pravdu, hlásal Mistr Jan Hus.

Lenka Procházková
Lenka Procházková

Hodnocení dějinných událostí je vždy současné

Ani kronikáři nebývali nestranní, když koncipovali své dílo tak, aby zobrazilo postoj (či postavení) zadavatele. Ovšem ani u slovutných historiků nelze očekávat sterilní objektivitu, neboť i oni popisovali děje minulépřesahem do přítomnosti (oslavným, varujícím, burcujícím, sjednocujícím apod.). Spisovatelé, dramatici, výtvarníci a filmaři jsou při tvorbě příběhů z historie zdánlivě nejsvobodnější, ale i jejich fantazie a um naráží na aktuální (politické) požadavky doby, kterým se snaží buď izpůsobit, nebo jdou odhodlaně proti hlavnímu proudu a riskují, že jejich dílo bude přijatopo změně stávajícího režimu.

Také pohled na epochu husitství procházel v průběhu staletí proměnami. V období rekatolizace to byl pohled zkřivený nenávistí, zatímco doba národního obrození husitství vnímala jako stěžejní etapu českých dějin, která se stala inspirací pro vlastenecké umělce, vědce i politiky. František Palacký ve svých Dějinách oslavoval husitství jako vrcholné období, kdy „znovu vítězil slovanský duch demokratismu nad autoritativním germánským feudalismem“. Německé historiky ten přístup znechutil, ale T. G. Masaryk jím byl hluboce zasažen, pokládal Palackého za Otce českého národa a rozpracoval jeho pojetí smyslu českých dějin ve svém díle Česká otázka. Oběma však bylo zřejmé, že husitská revoluce nebyla zaměřena národnostně ale nábožensky.

Mezi husity byli i Němci a předchůdcem samotného Jana Husa byl anglický filozof Jan Viklef (John Wickliffe), který ve svých traktátech kritizoval římskokatolickou církev a usiloval o její reformu.

Husitský program: Království Boží na zemi

Nemůže-li pravda být projevena bez pohoršení, lépe je přijmout pohoršení, než pustit pravdu, hlásal Mistr Jan Hus. Hodnostáři římskokatolické církve se však tradičně bojí přijmout pohoršení plynoucí z projevené pravdy a překrývají je lží, aby ochránili své status quo. I Jana Husa přece v Kostnici přemlouvali, aby se snížil ke lži. Když odmítl, domnívali se, že jej musí pro zachování své autority zabít. Jistě nepředvídali, jakou odezvu vyvolá Mistrova věrnost pravdě až do smrti v jeho rodné zemi a v jakou hrozivou sílu se změní v následných husitských válkách.

Vzrušená atmosféra oné přelomové doby je nám dnes srozumitelná jen zprostředkovaně, ani citem se jí přiblížit nedokážeme, protože už v nás zakrněla touha večeřet s Bohem. V oněch časech pozdního středověku však Ježíš podruhé vstal z hrobu, když překlady Bible do národních jazyků začaly pronikat i do kostelů. Příběhy evangelií ukazovaly lidem Ježíše v úchvatně pozměněné podobě a jeho krátká veřejná činnost se náhle zdála být aktuální. Protikladem evangelií, tedy dobrých zvěstí, se pak logicky jevila církev, která se vyvinula v hierarchickou pevnost, v mocenskou instituci. Střet těchto protikladů vytvářel napětí v myslích lidí. Nejen učených, ale všech, kteří po srozumitelném výkladu Písma toužili, protože chtěli něco vědomě následovat.

Husité bránili Ježíšův návod k životu vezdejšímu a usilování o království Boží na zemi, jak jej prostřednictvím Mistra Jana pochopili. Jejich cílem nebylo nic menšího než reforma církve a návrat společnosti ke zdroji křesťanství. V počátečních obranných bojích vítězili, neboť šlo o střet autentické víry proti majitelům jejího loga. A tak jako Boží bojovníci i po smrti Jana Žižky v bojích pokračovali a v průběhu patnácti let odolali čtyřem křížovým výpravám.

Už v době obléhání Prahy vojsky Zikmunda Lucemburského se všechny proudy husitů sjednotily na společné deklaraci nazvané Čtyři pražské artikuly (články). První článek žádal přijímání podobojí pro každého. Druhým požadavkem bylo svobodné hlásání Božího slova kněžími (bez cenzurních zásahů). Třetí artikula vyslovovala zákaz světského panování kněží (čili návrat církve k původnímu pastoračnímu poslání, což vylučovalo hromadění majetku a podíl církve na světské moci. Poslední článek se týkal potírání smrtelných hříchů a měl zaručit rovnost před světským zákonem pro všechny. S tak revolučními požadavky pochopitelně uspět nemohli. Nicméně už v červnu 1421 na sněmu v Čáslavi husité vyhlásili Čtyři pražské artikuly za svůj program a povýšili je na zemský zákon.

I při dnešním čtení artikulí je zřejmé, že husité neusilovali o odluku od jednotné církve. Vnímali ale, že církevní hodnostáři se svým vrchnostenským jednáním odlučují od Boha, a proto se husité snažili zavedené praktiky zrušit, a znovu přizvat k jednomu stolu (tedy svatému přijímání chleba a vína) každého člena křesťanské obce, tak jako kdysi Ježíš své učedníky.

Na rozhraní středověku a novověku to byl revoluční program a i když se opíral o smysl evangelií, odpovědí Říma byly další křížové výpravy. Přestože se počáteční jednotnost husitů v čase rozdrobila, proti vnějšímu nepříteli se pokaždé dokázali znovu spojit a válečná taktika vozové hradby se zdála být nepřekonatelnou. Ale teprve drtivá porážka křižáků u Domažlic přiměla církevní hodnostáře změnit strategii. Místo na poli válečném se rozhodli porazit tvrdohlavé české „kacíře“ disputacemi. A pozvali je na koncil v Basileji.

Basilejský koncil

Basilej není daleko od Kostnice a vzpomínky na statečnou smrt Mistra Jana Husa (1415) byly i v roce 1432 stále aktuální, takže husitský sněm tuto hozenou rukavici hrdě zvedl, vyjednal podmínky pro basilejské rokování a vybral své delegáty v čele s Prokopem Holým. Dochované zápisy z průběhu jednání svědčí o tom, že husitští bohoslovci, mezi nimiž byl i Jan Rokycana, dokázali v disputacích hájit své reformní požadavky a odrážet útoky teologů a inkvizitorů se stejnou energií a důmyslem jako jejich bratři v poli při střetu s křižáky. Umím si představit nadšené zaujetí Františka Palackého, s jakým o čtyři sta let později pročítal, třídil a glosoval dokumenty z Basilejského koncilu.

Ani po třech měsících české delegaci nedošly argumenty, ale finance už vyčerpala, a tak slovní souboj o uznání pražských artikul pak pokračoval přímo v Praze. Zdánlivě to působí jako precedentní ústupek ze strany církevních vzdělanců, že odjeli vyjednávat na území „kacířského“ protivníka. Ve skutečnosti plnili zadání císaře Zikmunda, který měl od svých zvědů dostatek informací o sílícím rozporu mezi husitskými radikály a umírněnými kališníky (utrakvisty)sázel na zákulisní dohody církevních delegátů a diplomatů.

Patová situace

V průběhu disputací, které se pak opět přesunuly do Basileje a potom znovu do Prahy, se delegáti koncilu přesvědčili o tom, že jejich profesionální výřečnost na husitské kněze nestačí. Pro některé to byla šokující zkušenost. Ale protože byli pověřeni úkolem, museli hledat a najít jinou metodu, jak českou rebelii udusit.

Zemi, v níž se zrodily tak předčasné myšlenky, opakovaně postihla neúroda. Hospodářskou krizi prohlubovala i vleklá blokáda (sankce) na vývoz i dovoz zemědělských a řemeslnických produktů. Také následky povodní i poryvů moru značně utlumily všeobecnou odhodlanost k pokračování v odporu. Zástupci koncilu tedy pilně vyjednávali s umírněnou částí kališníků, která byla ochotnější ustoupit z původních požadavků a spokojit se kompromisem. Ale radikálové (v čele s Prokopem Holým) tuto starou metodu „rozděl a panuj“ prohlédli, a protože měli v českých zemích stále nejvyšší autoritu (opřenou o polní vojska), chtěli vnitřní rozkol zastavit obléháním katolické Plzně (od poloviny roku 1433). Po neúspěchu, když za hradby obleženého města tajně a opakovaně pronikly zásobovací vozy, vytáhli na jaře příštího roku radikálové k Praze. Doufali, že udrží Nové Město, ale ani to se nezdařilo, a tak polní vojska (táboritů a sirotků) zamířila v květnu 1434 na pomoc „svému“ Českému Brodu, který obléhala aliance umírněných kališníků a katolíků. Této koalici „ochotných“ velel Diviš Bořek z Miletínka, někdejší spolubojovník Jana Žižky. Když zjistil, že radikálové se blíží, upustil od obléhání Brodu a vytáhl jim vstříc. Obě vojska se přiblížila na dohled 27. května 1434. Bylo to u obce Lipany.

Osudově tak proti sobě rozestavila vojenská ležení dvě uskupení disponující nejen stejnou válečnou technikou a taktikou, ale i společnými zkušenostmi z předchozích bitev proti křižákům. Mnozí muži z protilehlých táborů se dobře znali a představa, že nyní mají bojovat proti sobě, jim příjemná nebyla. Začalo vyjednávání o smíru, ale protože obě strany kladly nepřijatelné podmínky, rokování se točilo v kruhu a nervozita čekajících vojsk rostla. Zpráva o patové situaci ve vyjednávání dostihla i husitského kněze a hejtmana Bedřicha ze Strážnice a tento někdejší spolubojovník Diviše Bořka ve spěchu k Lipanům přijel. Nejprve autoritativně žádal a pak naléhavě prosil vyjednavače radikálů, aby přistoupili na smír za každou cenu. Jeho prorocká řeč o nesmyslnosti bratrovražedného boje vyvolala bouři rozhořčení i posměchu a hejtman byl i se svými příznivci přinucen opustit budoucí bojiště. Nakonec bezvýchodná jednání trvající dva dny zakončil odhodlaný výkřik kteréhosi z radikálů: „Tak to tedy rozhodneme pěstmi!“

Šílenství pravdy a hoře z rozumu

Bitva započala v neděli 30. května v pozdním odpoledni. Pozice vojsk Prokopa Holého na úpatí Lipské hory byla výhodnější, koalice utrakvistů a katolízase měla mírnou početní převahu. Podle dochovaných písemných svědectví vsadil velitel panské jednoty Diviš Bořek na riskantní lest. Po začátku bitvy předstírala první linie jeho vojska chaos a útěk a radikálové klamu podlehli, „Běží, běží, dávají se na útěk!“ volali a rozpojili vozovou hradbu. Seskákali z vozů, další vyjeli na koních, aby utíkající pronásledovali. V dopise určeném pro basilejský koncil je situace popsána těmito slovy: My však, kteří jsme byli v části zadní, pozorujíce, že se již vzdálili od svého tábora i vozů, zdvihli jsme se ve jménu Páně, (…), udeřili jsme na ně odzadu a zabránili jim v návratu do jejich tábora i vozů. Skrytá záloha panské jednoty pak napadla radikály z druhé strany: napadli je soustředěným útokem jako jeden muž a tak odzadu i zepředu jsme je shazovali jako snopy, pobíjejíce je, ačkoli se mnozí vzdávali a byli by se bývali vzdali do zajetí. Nebylo tehdy času k zajímání, ale jen k zabíjení…

Amputace

Krvavá bitva připomínající jatka trvala téměř čtyři hodiny, z tábora radikálů bylo zabito asi 1300 mužů, mezi nimi i Prokop Holý. Další stovky zajatých byly pod falešným slibem shromážděny ve stodolách a hromadně upáleny. Z koalice panské jednoty a katolíků v boji zahynulo přibližně jen 200 bojovníků. Na vítězné straně bojoval i umírněný kališník Jiří z Poděbrad, tehdy teprve čtrnáctiletý. Byla to pro něj první (zasvěcující) bitva. Tímto krvavým prologem tedy začínala Poděbradova účast na dalším směrování českých dějin.

Porážka radikálního křídla posílila politickou pozici umírněných kališníků, kteří v dalších disputacích s koncilem o artikulích byli svolni ke kompromisům. Výsledná smlouva mezi husity a koncilem pod názvem Basilejská kompaktáta byla slavnostně vyhlášena 5.července 1436 v Jihlavě. Text přečetl Jan Rokycana. Kompaktáta stvrzovala právo Čechů a Moravanů přijímat pod obojím způsobem, další články byly přijaty ve značně okleštěné podobě. Listinu kompaktát stvrdil svou pečetí i císař Zikmund, což byla podmínka pro jeho uznání za českého krále.

Husitské války doznívaly v omezených střetech ještě řadu let. Poslední baštou odporu se stal hrad Sión, kde se opevnil husitský hejtman Jan Roháč z Dubé, muž, který přežil Lipany a nesmířil se s kompromisními kompaktáty ani se Zikmundem na českém trůně. Hrad Sión byl dobyt 6. září 1437 po čtyřech měsících obléhání a zajatý Jan Roháč byl na příkaz Zikmunda mučen a pak veřejně popraven v Praze.

Království dvojího lidu

Prohra radikálního křídla husitů v bitvě u Lipan a smrt mnoha statečných Božích bojovníků (včetně těch, kteří byli zákeřně upáleni) je tragická především proto, že byli poraženi „vlastními.“ To, o co marně usilovaly čtyři intervenční křižácké výpravy, dokázala bratrovražedná bitva. Vyprovokované rozpojení vozové hradby, které fakticky rozhodlo o vítězství panské jednoty, má dodnes symbolický význam jako varovné memento. Je ale spravedlivé si přiznat, že tenkrát u Lipan se otevřením vozové hradby současně otevřelo i východisko z katastrofické situace, v níž se zbídačené české země po patnácti letech válek ocitly a kdy jednání o smíru beznadějně ztroskotala. Bitvu u Lipan lze tedy hodnotit i tak, že v ní byli husitští radikálové obětováni, ale idea, kterou odpočátku bránili a která nemohla být v úplnosti prosazena, přežila.

Následná legalizace dvojího vyznání byla vítězstvím, které si husité jako první na světě vydobyli na římskokatolické církví. Kališník Jiří z Poděbrad – pozdější „husitský král“ trval na dodržování Basilejských kompaktát, které se staly zemským zákonem, a bránil je i mečem, protože papež smlouvu koncilu s husity neuznával. Sto let před Lutherem tak „čeští kacíři“ prolomili vrata církevní autority a otevřeli je protestantismu.

Svoboda vyznání (pod jedním a pod dvojím způsobem) však soužití kališníků a katolíků nezajistila. České země měly i za panování Jiřího z Poděbrad glejch kacířů, což způsobilo jejich další hospodářskou i politickou izolaci a prohlubovalo vnitřní nejednotnost. Navzdory opakovaným intrikám katolické šlechty ale v království dál přetrvala velká početní převaha kališníků. Ani v době, kdy zástupci stavů osudově zvolili na český trůn prvního Habsburka (1526), už návrat k jednotné „ideologii Říma“ nebyl možný. Byl by vnímán jako ponížený krok zpět.

Než přišla Bílá Hora

A po ní Obnovené zřízení zemské (1627), které ten krok zpátky nařídilo a v zemi dvojího lidu nastolilo jedinou víru pravou. Uzákonilo absolutismus, povýšilo němčinu na úřední jazyk, omezilo práva měst, přerozdělilo majetky popravených a exulantů do rukou cizí šlechty a církve, nastolilo cenzuru a dohled svěřilo jezuitům. Ani Vestfálský mír, kterým třicetiletá náboženská válka v Evropě skončila (roku 1648), obyvatelům zemí Koruny české nevrátil právo na svobodné vyznání. Osudovost bratrovražedné bitvy u Lipan tím nebyla popřena, protože těch téměř dvě stě let (od Lipan k Bílé Hoře) byl český národ (byť v ohrožení) stále tvůrcem svých dějin a jeho inspirující myšlenky ovlivňovaly vývoj Evropy. Vestfálský mír je dodnes slaven a uznáván jako předěl k národním státům s volbou vyznání (podle konfese panovníka), ale země Koruny české se staly dědičným lénem Habsburků a ti je uzamkli do karantény katolicismu. Toleranční patent Josefa II., vydaný roku 1781, který legalizoval protestantské konfese, přišel pozdě, protože v té době už byla rekatolizace téměř dovršena a počet protestantů v někdejším národě husitů klesl pod dvě procenta populace.

Nebylo to poprvé a ani naposledy,

kdy český národ svými předčasně zrozenými myšlenkami inspiroval jiné a pak byl sám ztrestán jako původce změn, sražen na kolena a podroben cizím zájmům.

Opakuje se to napříč časem znovu a znovu. Zpětně je i Vestfálský mír vnímán některými historiky jako „první Mnichov“, neboť už tam se v roce 1648mírově“ rokovalo o nás bez nás. I první Československá republika se navzdory překotnému vývoji k funkční demokracii (a navzdory spojeneckým smlouvám) v době lámání chleba znovu ocitla na dražební listině. Ani to však nebylo naposledy. Jakoby země ležící uprostřed Evropy v průsečíku vlivů měla vždy jen krátkodobé právo na vlastní směřování. Dnes už je znovu parcelou v područí „Říše“ a s místní populací se zachází jako s inventářem, který lze využívat a zneužívat.

Vozovou hradbu prolomenou tenkrát u Lipan „vlastními“ bude těžké znovu společně zformovat k obraně proti dnešním „křižákům“. Národu, který ztrácí respekt ke své minulosti, tak pro budoucnost nezbývá mnoho, co by měl zachovat a chránit, když mu chybí důvod PROČ.

5 9 hlasy
Hodnocení článku
31 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Jana
Jana
před 1 rokem

Proboha, přátelé, článek je napsán jako podnět k zamyšlení, nikoli jako skripta k maturitě, z nichž budete přezkoušeni. Na Reproduktora se vykašlete, delší dobu byl klid, teď si zase našel stránku v novodobé Wikipedii – a jede. Co jsme to za pitomce, kteří se pořád rýpou ve své historii jen proto, aby ji zneuctili, aby… Číst vice »

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  Jana

Jsno, wiki neberu jako studnu znalosti a mam i jiny odkazy. Souhlasím, že co se stalo nelze zmenit, ale uctivat husity jako národní obrozence je blbost. Na takovou pitomost ani pri svém konání nepomysleli. Co bylo starterem jejich boju vime a jak dlouho jim boudrznost vydržela taky. Vice bych je neobhajoval. Článek je… Číst vice »

Naposledy upraveno před 1 rokem uživatelem reproduktor
Václav Dvořák
Admin
Václav Dvořák
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

Husitství,jako odpor k oficiálním lžím, jako pevné stání na straně pravdy, to byl základ i Masarykovy, Štefánikovy a Benešovy Československé republiky. To zkrátka není a nebyla blbost, Reproduktore! Ostatně české husitství čili reformace byla základem pozdější reformace německé a ta Evropu posunula do moderní doby. Naše země po husitské revoluci zažily dvě století rozkvětu. To se… Číst vice »

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  Václav Dvořák

To nepopírám ohledně reforem. Hus se inspiroval u Johna V., Martin L., atd. Nazor, že husitská revoluce vykrvácela u Lipan, už dlouho neplatí. Na polích mezi Českým Brodem a Kouřimí byla podlomena síla radikálních husitských svazů. Je fajn hledat inspiraci a poučení v historii, ale delat z někoho ci z neceho ikony není vzdy v pořádku.

Václav Dvořák
Admin
Václav Dvořák
před 1 rokem
Odpověď uživateli  Jana

Naprostý souhlas. Navíc poměřovat historii dnešními často pokroucenými měřítky nikam nevede. Švédové a Norové se nám diví, že dopouštíme, aby nevýraznější část českých dějin někdo dohonestoval, zatracoval a falešně vykládal. Oni se pyšní svými vikingy, a že to byli velcí piráti a loupežníci na tom nic nemění. Buďme hrdí na české dějiny. Naši předci… Číst vice »

Karel2002
Karel2002
před 1 rokem

Moc pěkná úvaha. Rok 1648 byl pro náš národ tragický. Mariánský sloup na Staroměstském náměstí je naší dnešní ostudou.

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  Karel2002

Jak se uvádí na Wikipedii: „Sloup byl vztyčen jako projev díků Panně Marii za úspěšnou obranu pražského souměstí před Švédy na podzim roku 1648. Základní kámen byl položen 26. dubna 1650, hotový sloup vysvětil pražský arcibiskup kardinál z Harrachu 13. července 1652 za přítomnosti císaře Ferdinanda III. a jeho syna Ferdinanda IV. Autorem sochařské… Číst vice »

Karel2002
Karel2002
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

Pro mně je to symbol rekatolizace, poněmčování, přidělování naší půdy cizákům (Schwarzenbergovi atd.), vyhánění našich nejlepších lidí (viz Komenský) a v podstatě zániku národa. Plno lidí muselo odejít do Holandska či Ameriky (Moravská církev) A Švédy jsem měl raději než Habsburky, i když se chovali také hrozně. Takže musím trvat na té ostudě, i když se… Číst vice »

Mira
Mira
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

Když Pražané tu sochu (tzv. mariánský sloup) odstranili, jsem rád, protože ta socha byla politickou potupou pro nás. (Tomáš G. Masaryk: Cesta demokracie I.)

Karel2002
Karel2002
před 1 rokem
Odpověď uživateli  Mira

Přesně tak.

Primak
Primak
před 1 rokem
Odpověď uživateli  Mira

Strženo za pomoci jisté Milady Králové, později provdané za Bohuslava Horáka…

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  Primak

A codtrhnout vsechny Morové slouoy. Mor uz není a jen na nich parkují holubi

jbskalensky
jbskalensky
před 1 rokem

Vynikající úvaha, paní Procházková. Děkuji za ní. Jen si povzdechnu, že to nečtou, nechtějí číst, zejména dnešní mladí. To “PROČ” , začnou vnímat, s pravděpodobností hraničící s jistotou, až přijdou nejprve o své pohodlí, a pak i svobodu myšlení a rozhodování, jakkoliv už jí moc nemají ani teď. Lze jen doufat, že už nebude pozdě, na… Číst vice »

cablik
cablik
před 1 rokem

213 tisíc Kč za náboj do tanku. A F-35… Skryté ceny lezou ven
https://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/213-tisic-Kc-za-naboj-do-tanku-A-F-35-Skryte-ceny-lezou-ven-737032

MIGRACE JE VÍCESMĚRNÁ
https://pravyprostor.net/?p=161076

NĚMECKÁ SPOLEČNOST PRO VÝŽIVU (DGE) ŽÁDÁ: JEN 10G MASA DENNĚ JE DOBRÉ PRO KLIMA
https://pravyprostor.net/?p=161074

Vzkaz vládě: Jděte
https://zvedavec.news/prispevky/2023/05/9651-vzkaz-vlade-jdete.htm

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem

Husitství a vse co po nem následovalo mi připomíná *spanilou” jízdu Francisca Pizarra ve střední Americe. Naprosto stejny scénář jako meli husité.

cablik
cablik
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

To se velice pletete husité bojovali s tehdejšími vládci kteří měli srovnatelná vojska. Zatímco Španělé měli brnění koně a muškety a indiáni neměli šanci.

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  cablik

To nepopírám, ale husité uvrhli české království do doby temna. Oslavovat je se rovná oslavovat Francisca Pizarra.
Nebylo nikdy hůř pro království. Zde chybí zminka o Zikmundovi, který byl v té době skvělý král. Palacký toho nakecal dost a dost.

spartak
spartak
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

Československo vzniklo také na tradici husitství a první republika se velice hlásila k Janu Žižkovi ,proto stojí jeho mohutná jezdecká socha ,která byla postavena až v padesátých letech ,protože dřív nebyly peníze. Názor o době temna je projevem souchotináře ,protože husitský Český král Jiřík z Kunštátu a Poděbrad byl ozdobou našeho státu.

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  spartak

Zde jsi zapomněl na skvělého krále, který vládl spolecne s Jirkou z Podebrad a tim byl Matyáš Korvin. Jo jo, husite a jejich vliv na vznik Československa. Vybavil jsem si scénu z Černých a baronu se soudruhem Žižkou, jak drží haluz.

cablik
cablik
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

Pro mě jsou husité Český hrdinové rozpustili EU už v středověku a Hejtman Žižka neprohrál jedinou bitvu. I když proti nim šla většina Evropy a kapitálu. Pizarra k Čechům nepleťte to byl Španěl a jejich imperialismus nemá s námi nic společného.

unkas
unkas
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

hloupý provokatér, který nezná ani české dějiny, ani co a proč dělal Pizarro v Americe… Jeví se jako katolický sudeťák… nebo jejich sluha.

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  unkas

A proto jsou zde odborníci jako jsi a vše nám náležitě vysvetlis po vzoru Fialenka ….
Co delal Pizarro v Americe? To samé jako husité. Kradl, vypaloval mesta a vraždil pro obohacení ve jménu Krista

Naposledy upraveno před 1 rokem uživatelem reproduktor
jbskalensky
jbskalensky
před 1 rokem
Odpověď uživateli  unkas

Také mě něco podobného napadlo. Hloupě provokuje, a otázka je jestli z přesvědčení, nebo proto, že je jenom splašený pošuk. Ani v jednom případě nemá cenu mu něco vysvětlovat. Mele si svou, jako hysterická domovnice.

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  jbskalensky

jbs Nemám naladu se dohadovat o husitech. Tohle téma je opravdu velmi složitý a malo kdo se v tom bordelu orientuje. To ovsem neznamená, že to nebyla banda vrahu a zlodějů, která uvrhla korunu do stagnace a úpadku. Vlastně muzeme děkovat Habsburkům, že nás vzali pod sva křídla. Palacký je kritizoval s bandou nespokojencu, ale takový Smetana… Číst vice »

Naposledy upraveno před 1 rokem uživatelem reproduktor
Mira
Mira
před 1 rokem
Odpověď uživateli  reproduktor

Husité bojovali za víru a ty boje byly vždy kruté, i později mezi katolíky a protestanty, za třicetilé války zůstalo prý u nás jen 20 procent obyvatel, v Angli náboženské boje rozvrátily zem. A třeba slavní a opěvování Vikingové, těm šlo jen o dobývání a kořist za pomoci krutostí a přece tvoří součást švédské historie, na kterou jsou pyšní. Husité… Číst vice »

kutnohorsky
kutnohorsky
před 1 rokem

Tedy já bych chtěl ještě doplnit bitvu u Malešova (obec blízko hradu Sion), kde již slepý Žižka porazil na hlavu umírněné kališníky Pražany, kteří u stále existujícího rybníka prosili Žižku o milost. O té doby jeho jméno Prosík. Boj mezi bratry Čechy…

reproduktor
reproduktor
před 1 rokem
Odpověď uživateli  kutnohorsky

Taky bych zde rád zminil drtivou porážku husitu v srpnu 1421 u Mostu. Husite ještě pred tim zmasakrovali obyvatelstvo kolem dnešního Chomutova, Porážka husitů, ale rovněž znamenala i záchranu Mostu od násilí. Husité totiž severní Čechy drasticky plenili, což odnesly například kláštery v Bílině a Oseku i řada měst. Tuhle “epizodu” i bitvu Palacký nikde neprezentoval a komouši… Číst vice »

Naposledy upraveno před 1 rokem uživatelem reproduktor
cablik
cablik
před 1 rokem

Pokus se opoziční strany nespojí tak bude vyhrávat panská jednota a pokud nás zatáhnou do plnohodnotné války s Ruskem tak to bude konečná

sekul
sekul
před 1 rokem

Paní Procházková, jako komentátorku současného dění si vás vážím, ale vaše hodnocení středověku a zvláště doby husitské je nešťastné. Jak například můžete uvést obecné tvrzení, že “Husité bránili Ježíšův návod k životu vezdejšímu a usilování o království Boží na zemi, jak jej prostřednictvím Mistra Jana pochopili. Jejich cílem nebylo nic menšího než reforma církve… Číst vice »

jbskalensky
jbskalensky
před 1 rokem
Odpověď uživateli  sekul

Naopak, Sekule, to hodnocení, spíše popis, doby husitské je naprosto v pořádku. Rovněž zmínka o Palackém a Masarykovi je velmi vhodná. Určitá souvislost, možná i podobnost, se současnou dobou je viditelná a varující. Vrchnost, dnešní i ta středověká nedodržovala žádná přikázání, tedy ani to druhé. A proto došlo k bouřím. A, dáli bůh, jak říkáme my ateisti, dojde… Číst vice »

Karel2002
Karel2002
před 1 rokem
Odpověď uživateli  sekul

“Miluj bližního svého jako sám sebe”…on to nějaký křesťan
(katolík, pravoslavný, husita, luterán, kalvinista…) někdy dodržoval?