Esej o pravdě, otevřenosti a prolomení hradeb

Na snímku rakouský filozof kritického racionalismu Karl Popper

Rusko je svou samotnou podstatou tak agresivní, že ohrožuje celý svět. Globální oteplování brzy zničí život na zemi, nebude-li v Evropě dosaženo uhlíkové neutrality. Migrace z kulturně naprosto odlišných regionů je přínosem a obohacením, a nepředstavuje vážné riziko pro domácí populaci. Ženský mozek není odlišný od mužského, rozdíly mezi muži a ženami jsou dány převážně diskriminací. Výchova homosexuální skupinou prospívá dětem. To jsou „všeobecně uznávané“ pravdy naší doby, které nesmí být rozporovány.

Jak moc se západní svět změnil, to lze ilustrovat na porovnání dvou soudních případů. V roce 1925 probíhal v USA tzv. „opičí případ“, kdy byl středoškolský učitel obžalován z toho, že dětem přednáší Darwinovu evoluční teorii, přestože to předpisy zakazují. Učitelovi právníci povolali množství svědků, provedli řadu důkazů a pokusili se přesvědčit porotu, že Darwinova teorie je pravdivá. V roce 2023 byl český historik Josef Skála obžalován z toho, že zpochybnil většinově akceptovanou verzi jedné události druhé světové války. I Skálův právník povolal svědky a připravil řadu důkazů. Jenže český soud je nepřipustil. Soudce vyjádřil přesvědčení, že historik má respektovat převládající výklady událostí a pokusy tyto výklady zpochybňovat jsou trestným činem. Jak nesmírně se poměry změnily!

Proto tvrdím ve sborníku o lidských právech, který brzy vyjde, že současné dění bychom měli interpretovat spíše jako návrat do před-osvícenských a před-racionálních časů, než jako extrémní modernitu.

Ještě více boje proti dezinformacím?

Tak nebo onak, dalo by se očekávat, že v takové situaci budou moudří lidé volat po pluralismu a po různosti pohledů. Že budou volat po tom, aby různé skupiny a společenské vrstvy mohly formulovat soupeřící stanoviska. Jenže někdy je to přesně naopak. Třeba ctihodný katolický filosof Roman Cardal (výraz „ctihodný“ zde píšu bez nadsázky i ironie) například tvrdí, že problém je v relativnosti. Prý málo trváme na jediné opravdově pravdivé pravdě. Píše to v reakci na knihu Prolomení hradeb dvojka . Ta kniha je o střetnutí západní civilizace s islámem a o mechanismech, které určují směřování vývoje západních společností. Nicméně v pozadí každého hlubšího myšlení je otázky – je to tak opravdu? Jak poznáme, že to tak opravdu je? Jak se můžeme dobrat správného poznání? I já si takové otázky pokládám a považuji je za naprosto zásadní. A proto jsem v rámci Jungmannovy národní akademie nezačal výukou třídních konfliktů, ale kurzem logického myšlení a vědecké metody.

Nemám ale za to, že by naše doba byla příliš relativistická a že by bylo možné požadovat cokoliv. Zkuste požadovat, aby homosexuální styk s osobou pod 21 let byl trestným činem. Zkuste požadovat vyvlastnění nadnárodních korporací. Zkuste popisovat výhody připojení České republiky k Rusku. Rychle zjistíte, že nežijete v době názorového ani mravního relativismu.

Samozřejmě rozumím tomu pokušení. Teď je prosazování jediné pravdy špatné, ale až budeme u moci my, pak prosadíme ty správné hodnoty a správné názory. Jak to bude skvělé! Jenže člověka by mělo trochu zchladit vědomí, že ještě nikdy (!) v evropských dějinách nebylo období, kdy by se podařilo prosadit tu správnou jedinou pravdu. Všechny pokusy o něco takového skončily bez výjimky katastrofou. Sám Roman Cardal je natolik inteligentní, že si uvědomuje, na jak obtížnou půdu vstupuje. Proto se raději tváří, že žádné pokusy o prosazení té správné jediné pravdy nikdy nebyly a že z nich tudíž nemůže být vzato žádné ponaučení. Tvrdí, že „žádná speciální věda, matematiku nevyjímaje“ nemůže přinést bezpečné poznání, ale že to bezpečné poznání může přinést konzervativní katolická filosofie, to jenom naznačuje. To je vlastně základní problémy Cardalovy argumentace – sám si uvědomuje, že hájí stanoviska, která jsou neudržitelná, takže je nucen zůstat v rovina naznačování a vyvolávání dojmů. Neříká jasné „ano“ ani jasné „ne“.

Bez cenzury i bez rozumu?

Jenže ono nejde o Romana Cardala ani o Hampla ani o Karla R. Poppera. Jde o to, jak máme myslet a jak máme žít.

Ono je snadné odmítat cenzuru, kromě dočasného omezení některých extrémně nebezpečných věcí. Jenže není snadné dosáhnout toho, abychom se neztratili v záplavě snů, subjektivních představ, pověr, pravdivých informací i nejrůznějších lží. Právě to dnes paralyzuje opozice a brání pozitivní změně. Opozice není schopna akce nikoliv proto, že je rozhádaná, ale že je zmatená. A s každým pokusem o sjednocování tento zmatek roste. Není vůbec náhoda, že když chtějí různí despotové utlumit odpor, vypouští konspirační teorie. To je dobře zdokumentováno přinejmenším od konce 19. století.

Na jedné straně je zřejmé, že pravdivost nebo nepravdivost není otázkou dohody či názoru. V tom má Roman Cardal hlubokou pravdu. Ano, můžeme se shodnout na názoru, že ruské armádě dochází munice, ale ten názor nebude na bojišti příliš platný.

Na druhé straně je ale také zřejmé, že ve spoustě věcí prostě nevíme, jaká ta pravda je a nejsme schopni to zjistit spolehlivě. Jsme omylní jako jednotlivci i jako celé společnosti. A až příliš často se stává, že nabydeme naprosté jistoty o něčem, co je ve skutečnosti nepravdivé. To, ostatně, vidíme každý den, když „kavárna“ upozorňuje na některé příšerné lži šířené „alternativou“, „alternativa“ upozorňuje na příšerné lži šířené „kavárnou“ a žádná ze stran není schopna si připustit vlastní mentální problémy.

Zabíjení myšlenek, zabíjení lidí

A tady se dostáváme k popperovské odpovědi, zatím nejlepší, jaká se v dějinách západní civilizace objevila. Popper navrhuje, abychom přijali nějakou jednoduchou proceduru, na níž se shodnou všichni, a podle níž budou všechna tvrzení posuzována. Co při testu touto procedurou neobstojí, to nebude zakázané, ale bude to pokládáno jaksi za horší, respektive za „pouhý“ výraz subjektivního osobního přesvědčení. To je to, co označuje termínem „otevřená společnost“ – společnost, kde se používá jednotné kritérium pro posuzování myšlenek. Rozhodně by nefandil otevřeným hranicím ani 76 pohlavím. Požadoval by nicméně, aby tvrzení o střežených nebo nestřežených hranicích byla testována podle stejné procedury. Stejně tak by požadoval, aby byla podle stejné procedury testována tvrzení o dvou pohlavích i o 76 pohlavích.

Náboženství pak má podle Poppera získat zvláštní status. Věda má podle něj od náboženství oddělena, což by prospělo oběma stranám.

Osobně s tím nemám nejmenší problém, protože vím, že dvě pohlaví a střežené hranice by bez problémů obstály v jakémkoliv testu. A pokud by se v něčem ukázalo, že se mýlím, raději přijmu bolestnou změnu názoru než setrvávat zbytek života v omylu.

Jenže to je postoj, který není všeobecný. Mnoho lidí je do svých názorů zamilováno. Pro mnoho lidí jsou určité názory součástí jejich identity. Mnoho lidí je členy skupin, kde je příslušnost ke skupině potvrzována právě určitými názory. Zkoumání pravdivosti je tedy ohrožuje velmi osobně.

Popper radí, abychom tenhle postoj překonali. Pokud nenecháme umírat myšlenky, budou místo nich umírat lidé, říká.

Past pojmového realismu

Jenže na tohle Roman Cardal nemůže reagovat, protože to neví. Protože pracuje s metodou, která je zcela chybná. Filosof vidí název knihy a začne přemýšlet o tom, co by mohlo vyplývat z výrazu „otevřená společnost.“ Přidá k tomu poznatky z jiných knih, které opravdu přečetl. Přidá k tomu svou subjektivní zkušenost a názory svých přátel. A dojde k nahodilému subjektivnímu názoru, který prohlásí za absolutní pravdu. Tak postupovali Aristoteles a Platon, na které se Roman Cardal odvolává. Tak postupoval svatý Tomáš Akvinský. Tak postupoval Karel Marx. A mnozí další. Nepopírám, že u nich najdeme některé skvělé myšlenky, ale problém jejich metody spočívá v tom, že nebyli schopni odlišit pravdu od nepravdy. To je normální – každá naše myšlenka nám připadá geniální, pokud nemáme jasné vnější měřítko.

Ostatně, stejně chybnou metodu používá i Roman Cardal, když pracuje s předpokladem, že správně odvozená teorie prostě nemůže být chybná, a že tudíž není zapotřebí provádět kontrolu vůči empirické realitě. Doporučuji ke zhlédnutí svůj starší rozhovor s anarchokapitalistou Urzou, zastáncem utopického modelu, v němž absolutní nadvláda světových korporací a zrušení všech pravidel povede k nastolení světového dobra, všeobecného blahobytu a likvidaci nevhodných. V použité metodě není žádný rozdíl. Mimochodem, v učebnicích ji najdete jako „pojmový realismus“.

Na staré myslitele se kvůli tomu nemůžeme zlobit, stejně jako se nemůžeme posmívat technologickým možnostem starých Řeků. Ti lidé prostě žili v jiné době a my stojíme na jejich ramenou. Na druhou stranu to ale neznamená, že bychom měli zahazovat dosažené poznání a vracet se do středověku nebo se tam dokonce pokoušet násilně vracet celou společnost. V tomto kontextu je dobré připomenout, že Osvětim nevytvořili progresivisté, nýbrž pomýlení konzervativci toužící po obnově předmoderní pospolitosti (jaká ve skutečnosti nikdy neexistovala).

Kde že je ta otevřenost?

Karel Popper ve skutečnosti nikdy neprosazoval to, co Roman Cardal označuje výrazem otevřenost. A nejspíš ho ani nikdy nenapadlo, že by mu mohly být podobné nápady přisuzovány. Jeho přínos spočívá hlavně v tom (v a podstatě jenom v tom), že nahrazuje velká slova a velké principy jednoduchými procedurami, které může aplikovat každý. Každý může vzít popperovskou proceduru a zkontrolovat, jestli je politický režim demokratický. Každý může vzít popperovskou proceduru a zkontrolovat, jestli je tvrzení racionální.

Popperova koncepce je často kritizována s tím, že velké vznešené věci nahrazuje jednoduchými škrtacími seznamy. Že nedokáže působit na emoce. Že nikdo nebude umírat kvůli ověřovací proceduře. Nejspíš je to pravda. Stejně jako je pravda, že on sám několikrát porušil svá vlastní kritéria. Ale kdyby se našel někdo, kdo by mu to připomenul, nejspíš by se zastavil.

„Prakticky nikdo z těch, kdo se „kritickou otevřeností“ ohánějí, vůbec nepřipouští, že by tato jejich „kritičnost“ mohla být sama podrobena konzistentní kritice,“ píše Cardal, a z kontextu je zřejmé, že má na mysli Karla R. Poppera. Ve skutečnosti Popper počítal i s možností, že jím navržená procedura se v budoucnu může ukázat jako chybná. Jeho měřítko je jednoduché – pokud některá procedura jednou jedinkrát zamítne pravdivou teorii nebo potvrdí nepravdivou teorii, pak tu proceduru přestaňme používat.

„Zákony logiky jsou všeobecně platné a staví každého na stejnou úroveň. Proto jsou podle Nietscheho jen fintou, jíž se lůza snaží získat převahu nad tím, kdo je jí ve skutečnosti nadřazen a pokořit ho. Řídit se vlastními instinkty je vznešené, řídit se logikou znamená ustupovat davu.“ Tak to formuloval John Carey v knize Intelektuálové a masy. Obávám se, že to je skutečné jádro problému. Kam bychom došli, kdyby teorie každého Jíry z Maršova byla posuzována podle stejných kritérií jako Aristotelova teorie? Kam bychom došli? K lepšímu světu, než v jakém žijeme dnes.

„Když tedy naše angažované liberály slyšíme vzývat „otevřenost“ a „kritičnost“, uvědomme si, že jde většinou jen o pohodlný ideový pendrek na oponenty,“ píše Cardal. Já si nemůžu pomoci, ale žádné volání po otevřenosti a kritičnosti od nich neslyším. Slyším tupý dogmatismus, mechanické opakování pouček a mentalitu davu.

3 2 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 10 měsíci

Bohužel logika a pravda se v dnešní době nenosí všechno co propaguje liberální transatlantická propaganda je blábol. Jak migrace nebo zelený blábol a gender nesmysly též. Je třeba liberální šílenost odstranit z vládnutí než nás zlikvidují.

mikkesh
mikkesh
před 10 měsíci

Že by tedy platilo ono Leninovo – Pravda je vždy třídní a vždy v čase? Jak prosté Watsone.

Naposledy upraveno před 10 měsíci uživatelem mikkesh
Pavel 1964
Pavel 1964
před 10 měsíci

Je zajímavé, že v době covidu byl autor nejen mimo, ale stal se dokonce agresivním věrozvěstem jediné pravdy.

spartak
spartak
před 10 měsíci

Hledat pravdu v dnešnich podmínkách je iluzorní.Moc si vždy pohlidá svou pravdu a demokracie je někde vzádu.