Co se bude dít po Ukrajině. Historické důvody pro konfrontaci mezi Ruskem a Západem v Arktidě

V současné době se o Arktidu zajímají téměř všechny významnější země světa. To platí i pro ty země, jejichž území se nachází velmi daleko od severního pólu. Jedná se například o Čínu, která investuje do arktických projektů obrovské částky a již nyní se připravuje na budování vlastní flotily ledoborců.

Vladimir Zotov
Vladimir Zotov

Zájem globálních hráčů o Arktidu se dramaticky zvýšil poté, co se ukázalo, že tání severního ledu výrazně zvýší dostupnost regionálních námořních tras, které bude možné využívat po celý rok. Změna klimatu usnadňuje – mimo jiné – i těžbu místních zdrojů, včetně obrovského množství ropy a zemního plynu.

Arktida je nepochybně jednou z možných arén budoucího globálního konfliktu – zejména pokud si uvědomíme, že všichni sousedé Ruska v arktické oblasti jsou členy NATO nebo se jimi stanou v blízké budoucnosti (např. Švédsko). Region je nyní aktivně militarizován. Tento proces je doprovázen stále rostoucími spory o vlastnictví jednotlivých území, o status obchodních cest a řadu dalších právních aspektů. Strany se snaží uzavírat výhodné smlouvy a úmluvy a vykládat ty stávající ve svůj prospěch.

Arktida je tedy skutečným uzlem politických, hospodářských a vojenských rozporů. Abychom je alespoň v prvním nástinu pochopili, je třeba si připomenout historii jejího objevování, jež pokračuje dodnes.

Ve středověku brázdily severní moře vikingské lodě, které hledaly nové možnosti rybolovu a kořisti. Nebyli to však Skandinávci nebo jiné germánské národy, kdo jako první systematicky rozvíjel a budoval arktické pobřeží, ale Rusové. Zejména Pomorové / také Pomořané/, kteří byli potomky novgorodských osadníků, sehráli v ruském rozvoji Arktidy obrovskou roli.

Život Pomořanů byl spojen především s rybolovem v pobřežních vodách. Vytvořili si vlastně samostatnou pomořanskou kulturu. Od dob Petra Velikého začali ruští námořníci používat lodní terminologii v holandštině a do značné míry opustili svou vlastní, která existovala stovky let. Kdyby k tomu nedošlo, dodnes bychom měli místo kapitána korščika, místo kýlu maticu a místo dříku (forštevna) korg.

Pomořané zakládali na pobřeží své osady a obchodní stanice, které se později často proměnily ve velká města. Jedním z nich byla legendární Mangazeja, které se říkalo ” zlatokopecká” – ne kvůli zlatu, ale kvůli hlavnímu zdejšímu bohatství, kožešinám, které byly hlavním zdrojem obrovských zisků pro obchodníky, kteří se zde usadili. Mangazeja se nacházela za polárním kruhem na území dnešního Jamalsko-něneckého autonomního okruhu.

Od 16. století se začalo Rusko vytrvale rozšiřovat na východ. Rozvoj Sibiře nemohl probíhat odděleně od rozvoje severu. V roce 1642 se kozáci dostali na Čukotku (nejvýchodnější území euroasijského kontinentu) a v roce 1648 ataman Semjon Děžněv se svým oddílem proplul podél pobřeží Čukotského poloostrova a vstoupil do Tichého oceánu, čímž objevil existenci průlivu oddělujícího Eurasii a Ameriku.

O sever se však nezajímali jen Rusové. Evropské země se stále více zapojovaly do hledání zámořských území, která je lákala vyhlídkou na pohádkové bohatství. Lídry v této objevitelské době byly zpočátku Španělsko a Portugalsko, ale na záda jim dýchaly i další evropské země včetně Anglie.

Britové aktivně hledali bezpečnou cestu na východ, do Číny a Indie, a v určitém okamžiku se začali zajímat o nalezení severní cesty z Atlantiku do Pacifiku. Mimo jiné se domnívali, že východních zemí by bylo možné dosáhnout cestou z Arktidy přes sibiřské řeky. O to se pokusila expedice vedená Hughem Willoughbym, kterou tvořily tři lodě. Jedna z nich, Edward Good Enterprise pod velením Richarda Chancellora, dosáhla ústí Severní Dviny, kde se angličtí námořníci setkali s místními obyvateli, čímž byly zahájeny obchodní, hospodářské a politické vztahy mezi Anglií a Ruskem.

Kromě Britů hledali cesty na Východ bohatý na suroviny, které nekontrolovalo všudypřítomné Španělsko, také Nizozemci. Jejich přítomnost v Arktidě je spojena především se jménem Willema Barentse, který rovněž usiloval o cestu do jihovýchodní Asie přes severní moře. Barents učinil mnoho významných objevů, ale nikdy cestu do Atlantiku nenašel. Pokusy o nalezení dalšího průchodu do Atlantiku, Severozápadního, podél pobřeží Severní Ameriky, rovněž ztroskotaly. Postupem času však už evropské země neměly naléhavou potřebu posilovat svou přítomnost v Arktidě. Britové dokázali s přehledem zmáčknout Španěly v teplých mořích a nebylo už třeba pokoušet se je obejít přes daleký sever.

Všechny severní výpravy byly navíc provázeny neuvěřitelnými obtížemi. Lodě se zasekávaly v ledu, jejich posádky musely znovu a znovu přežívat v extrémně nízkých teplotách ve vysloveně nelidských podmínkách. Posádka lodi Hugha Willoughbyho zahynula celá a o příčinách její smrti se dodnes vedou spory – námořníci, kteří během zimování utěsnili všechny mezery v bocích a palubě lodi, se možná jednoduše usmažili. Barents a ti, kteří ho doprovázeli, museli přezimovat ve velké chatrči, kterou si postavili, a přestože se nizozemským námořníkům podařilo zimu přežít, museli se vrátit zpět bez lodi a sám Barents onemocněl kurdějemi, na které zemřel.

Ano, Evropané měli stále zájem o provozování některých druhů rybolovu – zejména lovu velryb. To však neznamenalo, že budou i nadále dobývat neprozkoumaná studená moře a ledem pokryté země, kde i pouhé přežití nebylo zcela běžným úkonem. A tak to byli po mnoho dalších let především Rusové, kteří projevovali zájem o průzkum Arktidy. Rusko rozšiřovalo své hranice všemi směry a jeho vládci se nemohli nezajímat o to, co se děje na severu.

Osmnácté století se neslo ve znamení aktivního úsilí Sankt-Petěrburgu o prozkoumání regionu. Tato doba je navždy spojena se jmény Vituse Beringa, Semjona Čeljuskina, bratří Laptěvů a mnoha dalších cestovatelů a objevitelů. Jejich aktivita se nazývala “Velká severní výprava”. Tato výprava naprosto změnila představy tehdejších lidí o této části zeměkoule. Průliv, kterým předtím proplul Semjon Děžněv, byl pojmenován po Beringovi: plavba dánského mořeplavce v ruských službách potvrdila, že Eurasii a Severní Ameriku odděluje voda.

V 19. století hledal ruský stát námořní cestu, která by umožnila spojení se Sibiří. Pokračovaly četné zeměpisné objevy, ale nedařilo se vyřešit to hlavní, co bránilo plavbě lodí: co s ledem? To neplatilo jen pro ruské badatele: například britská výprava Johna Franklina, která se vydala na další hledání Severozápadního průjezdu, jednoduše zmizela a její stopy byly objeveny až o několik let později. Lodě opět zahubil led, jejich posádky zemřely hladem a zimou a ohledání nalezených těl potvrdilo vyprávění eskymáckých svědků, že mezi britskými námořníky bujel kanibalismus.

Legendární ruský admirál Stěpan Osipovič Makarov si uvědomil, že vybudovat námořní trasu ze Sibiře do evropské části Ruska je nemožné bez flotily ledoborců. Ve skutečnosti vytvořil první arktický ledoborec na světě, slavný Jermak. Obecně však ruské úřady ve druhé polovině 19. století věnovaly rozvoji nejrůznějších projektů v Arktidě neskutečně málo pozornosti: impérium se rozšiřovalo směrem na Dálný východ, a sever přestal být pro Petrohrad – z neznámého důvodu – zajímavý. Ve stejné době se v Arktidě stále aktivněji angažovaly jiné země: Velká Británie, USA a dokonce i Norsko, které se oficiálně osamostatnilo až v roce 1905. To mu nebránilo v tom, aby se zmocnilo Špicberků, obrovského souostroví, kde se dodnes těží nerostné suroviny a které je v mnoha ohledech “klíčem k Arktidě”. Spojené státy zase získaly od Ruska Aljašku, což jim umožnilo stát se arktickou velmocí.

Byla to doba rozvoje médií. Cestovatelé, mořeplavci, objevitelé se stali, jak se dnes říká, mediálními osobnostmi, jejich dobrodružství obdivoval celý svět. Slavný norský badatel Fridtjof Nansen se v roce 1893 pokusil dosáhnout severního pólu, když opustil Norsko na lodi “Fram”. Expedice trvala tři roky, Nansen pólu nikdy nedosáhl, ale byla to první taková snaha, při níž nezahynul jediný člověk. Nansen a jeho tým navíc aktivně zaznamenávali dění na fotografický materiál, což sehrálo velkou roli v popularizaci “polárního závodu”. Polárních výprav přibývalo a stávaly se stále více a více výrazně konkurenčními. Rusové se pokusili dosáhnout pólu poprvé v roce 1912, ale výprava Georgije Sedova nebyla úspěšná.

S tím, jak na mapě Arktidy ubývalo označení „neprozkoumané území“, vyvstala otázka, jak ji rozdělit. Země regionu začaly jedna po druhé prohlašovat celý prostor od vlastního arktického pobřeží až k severnímu pólu za své vlastnictví a ohraničovaly ho z východu a západu příslušnými poledníky. V roce 1926 tak učinil Sovětský svaz.

Od 20. let 20. století byl SSSR v Arktidě stále aktivnější a jeho přítomnost v regionu byla stále viditelnější. V roce 1928 zachránila posádka ledoborce “Krasin” posádku vzducholodi “Italia”, která havarovala, když se vracela z letu nad severním pólem. V roce 1937 sovětský pilot Pavel Golovin poprvé přeletěl pól letadlem. V témže roce posádka Valerije Čkalova uskutečnila vůbec první nonstop let ze SSSR do USA nad nejsevernějším bodem zeměkoule. Ve stejné době zahájila svou činnost polární sondážní stanice Severní pól-1, kterou vedl Ivan Papanin.

Stojí za zmínku, že mezi sovětskými arktickými projekty bylo i několik velmi kuriózních – od nápadu položit koridorové trasy přímo do ledu až po návrh zničit ledovou pokrývku Severního ledového oceánu jadernými bombami, aby bylo možné využívat Severní mořskou cestu po celý rok.

Během Velké vlastenecké války probíhaly v Arktidě aktivní boje. Do Murmanska putovaly spojenecké námořní konvoje, které pronásledovalo německé letectvo a ponorky. Od samého počátku války se nacistické Německo snažilo Murmansk dobýt a byl to téměř jediný směr, v němž Němci nemohli dosáhnout vůbec žádného úspěchu. Německé velení se nakonec omezilo pouze na letecké nálety a pokusy o přerušení námořního spojení. Historie si bude mimo jiné navždy pamatovat výkon posádky civilního ledoborce Alexandr Sibirjakov, která svedla nerovný boj se skvěle vyzbrojeným německým těžkým křižníkem Admirál Scheer.

V poválečných letech vynaložilo vedení SSSR značné úsilí na hospodářský, průmyslový a vojenský rozvoj Arktidy. Byla budována města, byly uvedeny do provozu nové ledoborce s jaderným pohonem a probíhal průzkum nerostných surovin. Po rozpadu sovětského státu však bylo financování regionu drasticky omezeno a arktické projekty začaly upadat. Navíc ještě před formálním rozpadem Sovětského svazu v roce 1990 sovětský ministr zahraničí Eduard Ševarnadze ve skutečnosti přenechal Washingtonu obrovské vodní plochy v Beringově moři. V roce 2010 udělala totéž ve vztahu k Norsku ruská vláda.

V posledních letech však začal zájem Moskvy o Arktidu opět růst. Rusko těží uhlovodíky z ruského šelfu, posiluje svou flotilu ledoborců a vytváří speciální vojenské jednotky určené k boji v Arktidě. I další země se stále více snaží o to, aby se v regionu prosadily. Konfrontace se rozhořívá s novou silou: v sázce jsou jak obrovské zdroje a kontrola nad jejich tranzitem, tak i snaha zajistit si vojenskou a strategickou převahu nejen v regionálním, ale i globálním měřítku.

Již na počátku 20. let 20. století se Velká Británie a Spojené státy pokoušely ovládnout Wrangelův ostrov nedaleko pobřeží Čukotky, který historicky patřil Rusku. Sovětský svaz tyto pokusy zmařil, ale dnes se ve Washingtonu stále častěji ozývají hlasy požadující, aby byl ostrov převeden pod americkou jurisdikci. To je součástí širšího problému – hranice arktických států jsou totiž stále předmětem sporů. Je zřejmé, že s postupným rozvojem konfliktu v regionu se bude každá země snažit o interpretaci stávajících dohod ve svůj prospěch, nebo je přímo revidovat.

Situace v Arktidě se vyhrocuje. Doufejme, že Rusko bude připraveno i na tu nejdramatičtější eskalaci v regionu. Při současném tempu vývoje situace se zdá, že vyostření bude nevyhnutelné.

**

Vladimír ZOTOV, UKRAJINA.ru (04:43 03.08.2023 ), z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

5 4 hlasy
Hodnocení článku
5 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
vaclav
vaclav
před 11 měsíci

Ti Us idioti neustále verbují gengstry a jiná hovada – buď budeš souzen nebo vstoupíš do armády. Dnes budou verbovat i lesby a homoseksualy. Jedno jest . třeba i masové vrahy. Nakonec i v nějakém minulém filmu to bylo ukázáno (druhá světová v. ) |Jo každý se může očistit a zbohatnout.

cablik
cablik
před 11 měsíci

Bující černošské násilí na amerických vojenských základnách
https://zvedavec.news/komentare/2023/08/9731-bujici-cernosske-nasili-na-americkych-vojenskych-zakladnach.htm

cablik
cablik
před 11 měsíci

Tak a je zase území které má velké nerostné bohatství a je se třeba opět prát v těch podmínkách co tam panují vydrží jen vojáci ze Sibiře. Nebo Finové a Švédi a proto je chtějí do NATO.

vaclav
vaclav
před 11 měsíci
Odpověď uživateli  cablik

No tito už jsou opravdu mimo mísu. Jsou stejně jako my už zženštělý. Chlapi už pomalu vymřeli. Bohužel,

cablik
cablik
před 11 měsíci
Odpověď uživateli  vaclav

Na tu krutou zimu a mráz jsou zvyklí středoevropan by byl za chvilku bradou vzhůru. No tak tam pošlou ty opěvovaný LGTB a ty to dají v tangách.