Dva malé příběhy z Izraele (a Palestiny)

Marie Divišová
Marie Divišová
Že to v tom Izraeli blbě dopadne, jsem si začala říkat asi před rokem. Po shlédnutí několika tamních videí.

Kromě obecně dostupných zpráv z různých webů mám z teritoria Izraele a Palestiny také „soukromé zdroje“.

Na vysoké škole jsem bydlela několik roků na koleji s cizinkami. Přihlásila jsem se tehdy dobrovolně do programu bydlení s cizinci a postupně jsem bydlela na jednom pokoji se studentkami ze Sýrie, Angoly a Vietnamu.

Syřanka se jmenovala Aiša. Byla o několik roků starší, než já. V Sýrii vystudovala francouzské lyceum, pak vysokou školu. A už s tou hotovou vysokou školou přišla studovat do Československa. Její otec byl v polosocialistické asadovské Sýrii ředitelem několika potravinářských podniků, zřejmě dost vysoko postavený papaláš a Aiša po jeho vzoru studovala potravinářskou chemii. Dost s tím studiem bojovala, navzdory faktu, že už ten obor vystudovala doma a mluvila velmi dobře česky. Ale to je jiný příběh.

Prostřednictvím Aiši jsem se seznámila s početnou tehdejší komunitou syrských a dalších arabských studentů (Libanon, Libye, Alžírsko …), znám se také s několika českými ženami, které se tehdy do Sýrie provdaly za svoje spolužáky a přátele. S mnohými z nich jsem dodnes ve styku na dálku, sociální sítě nyní hodně usnadňují. Vlastně se s nimi ani nebavím nijak aktivně, hlavně sleduji jejich profily na socialních sítích, co umísťují na FB, TW, Instagramu ap. Aiša se po skončení studií vdala a po několika letech života v Sýrii se nakonec s mužem odstěhovali do Francie.

Druhý můj neformální zdroj je úplně z opačné strany. Jsou to židé ze Sovětského Svazu, se kterými jsem se také dobře znala z několika svých pobytů v největší zemi na světě. Několik z nich se po pádu železné opony během hluboké krize devadesátých roků přestěhovalo z Ruska a Kazachstánu do Izraele, zařídili si tam byznys a žijí si tam docela dobře.

A z těchto hlubin dávných známých ke mně v poslední době začaly přistávat v kompu velmi zneklidňující hlášky a videa, atmosféra Blízkého Východu, z arabského i izraelského světa. Že v Izraeli už několik roků probíhá hluboká politická krize, je myslím dost známé. Každý rok vždy znovu pád vlády, vždy znovu předčasné volby, hádky, osočování, trestní stíhání a soudy jako forma politického boje, vášnivé protesty a demonstrace, mávání vlajkami a pálení jiných vlajek. Dramatické zesílení vlivu židovských náboženských radikálů, extremistů a fanatiků a zjevný jejich pocit, že si mohou dělat, co chtějí a nehrozí jim žádný postih. Až do situace, že jejich neustálé extrémní akce běžné obyvatele Izraele hodně obtěžují, zneklidňují a vyvolávají silný nesouhlas.

Ale dva příběhy z posledního roku mne hodně zasáhly a tehdy jsem si řekla, že tohle neskončí dobře:

1) Plivání na nevěřící. Těchto videí ke mně do kompu dorazilo několik, různých, z různých zdrojů. Skupina židovských mužů v ortodoxním oděvu, s klobouky a dlouhými kudrnatými pejzy plive před jinými věřícími, nebo dokonce přímo na ně. Postižení jsou jak muslimové, tak křesťané, poutníci, jeptišky … Větší ortodoxní židovská banda se shromáždí na nějakém významném muslimském nebo křesťanském poutním místě a tam flusají na kolemjdoucí poutníky ve snaze je ponížit a urazit. Dělají to nikoliv nějací výrostci, ale veskrze dospělí muži, třicátníci, kolem padesátky či dokonce starší. V jednom videu byly anglické titulky, kde dotyční vysvětlovali, že plivat na nevěřící je starý a ctihodný židovský zvyk, a je to tak v pořádku, aby si ti neznabozi uvědomili, že jsou méněcenní.

2) Druhé video bylo jedno, ale dorazilo mi do kompu několikrát od několika různých lidí. A vždycky mělo několik tisíc sdílení, takže ho musely vidět miliony lidí. Vysoká betonová zeď s ostnatým drátem, izraelská vojenská hlídka kontroluje Palestince procházející kontrolní bránou. Prochází skupina mužů a chlapců. Vojáci jim kontrolují tašky a prohlížejí zavazadla. Jeden malý chlapec drží cosi malého v rukou. A nechce to odevzdat vojákovi. Ten se na něj vrhne, vyrve mu tu maličkost z rukou, v komentáři se píše, že je to hračka, autíčko mu koupili příbuzní na výletě. Vojáci se chechtají, házejí si autíčkem, pak ho hodí na zem a jeden z vojáků ho rozdupe. Chlapec pláče a křičí, muži ho všemi silami drží, aby se nevrhl na vojáky a neskončilo to ještě hůře.

Možná si tím ponižováním radikálové zvyšují sebevědomí, ale hlubokou nenávist ostatních vyvolávají zcela určitě.
A takto z ponižování, frustrace a hněvu vznikají radikálové a extremisté na druhé straně.
A jak se ukázalo nyní, ohrožují přímo stabilitu a mír v zemi.

A pokud nyní Izrael zaútočí na Gazu, ten hněv se kumuluje a za každého zabitého Palestince povstane pět nových radikálů, možná rovnou teroristů. V nekonečném koloběhu nenávisti.

**

4.5 11 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
spartak
spartak
před 4 měsíci

Tento spor dvou náboženství nemá řešení.Židi chtějí koncentráky(Gaza) pro Palestince a ti se budou bránit protože mají pravdu.Jerusalém je hlavním bodem sváru.Židi jej chtějí jen pro sebe.Zde je vidět kam vede náboženství a nám se po roce 1989 snaží podsunout to samé díky křiži Kalouska.

Plebej
Plebej
před 4 měsíci

Autorka to sice pamatovat nemůže, ale. Ti, kteří to pamatovali, napsali, že do čtyřicátých let 20. století v palestinském regionu neznali úkaz zvaný “palestinský teror či terorista”. Jak samotní Palestinci (tehdejší majorita), tak početně menší židovská komunita žili pospolu relativně poklidně. Situace se změnila až s rozhodnutím mezinár. společenství naplnit sionistický program a umožnit Židům… Číst vice »

maxim
maxim
před 4 měsíci
Odpověď uživateli  Plebej

Teroristický okupační stát má o terorismu držet hubu …., odboj proti němu je přiměřený, a proto také teroristický ..