Židovsko – arabská tragédie aneb Palestina v britské pasti (2)

František Roček
František Roček

(foto: Ben Gurion čte deklaraci nezávislosti Státu Izrael)

K tomu jak začala nekonečná izraelsko – palestinská vražedná nespolupráce není na škodu si připomenout blíže britskou politickou špínu.
Geograficky starověká Palestina zahrnuje Stát Izrael, Izraelem okupované území po šestidenní válce (1967), řeku Jordán a části Libanonu a Sýrie. Dnes oblast je tvořena Izraelem, Západním břehem Jordánu, Pásmem Gazy a Východním Jeruzalémem. Pokud jde o dosud nerealizovaný Stát Palestina, je to Pásmo Gazy, Západní břeh Jordánu, včetně Východního Jeruzaléma, v hranicích z roku 1967.

Osudové bylo, že v 1.století před Kristem se oblast dostala pod nadvládu prý civilizovaného Říma. Častá povstání Židů proti Římanům skončila v letech 132-135 povstáním Bar Kochby. Římané zvítězili a vyhnali židy z Palestiny, a jejich diaspora byla rozprášena po celém světě.

Nová sekta vycházející z judaismu uctívající popraveného levicového aktivistu Ježíše z Nazareta se stala dominantním náboženstvím Evropy, a nepřijímala příznivě původní židovství. Nanejvýš ho tolerovala, židovské komunity ekonomicky vydírala a napětí ve společnosti bylo snižováno protižidovskými pogromy.

V důsledku antisemitismu a pogromů od konce 19. století se evropští židé začali stěhovat do Palestiny v rámci sionistického hnutí. Exodus do Palestiny zesílil po 1. a především po 2. světové válce. Jenže, na sionismus reagovali negativně i místní palestinští Židé. Neshledávali nutnost židovského státu v Palestině a nechtěli jitřit vztahy s Araby.

Docházelo ke střetům místních Arabů (Palestinců) s židovskými cizáky z Evropy a USA. Židé se bránili. V souvislosti s tím jsem uvedl v článku Taškařice z Gazy aneb třicet hodin slávy Hamásu: „V době 2. světové války začala v Palestině působit na ochranu židovského obyvatelstva polovojenská židovská organizace Hagana.“ Správně jsem měl uvést „začala v Palestině působit oficiálně“. Hagana (hebrejsky „obrana“) působila jako podzemní židovská vojenská organizace v době britského mandátu během let 1920–1948. V prvních letech 2. světové války požádali Britové Haganu o oficiální spolupráci kvůli válce v Africe. Ale když pominulo nebezpečí, Hagana byla opět v nemilosti.
 
Britští hadi v Palestině

Turci udržovali obyvatele Palestiny v chudobě – Araby i místní Židy. Palestina po 1.světové válce jako mandátní území Velké Británie jí bylo svěřeno Společností národů na Pařížské mírové konferenci z roku 1919. Tehdy začalo docházet k masivnímu židovskému přistěhovalectví.

Arabové brali nové židovské přistěhovalce jako zloděje půdy. Britové z nich také nebyli nadšeni. Situace se vyostřila s koncem 2. světové války. Ernest Bevin byl jmenován ministrem zahraničí premiérem Clementem Attleem poté, co Labouristická strana vyhrála všeobecné volby v roce 1945. Ve jménu britského impéria v roce 1945 usiloval o přátelství arabského světa. Byl proti vytvoření židovského státu v Palestině, protože by to mělo škodlivý dopad na vztahy s muslimy na Blízkém východě a v Indii a ovlivnilo rozsáhlé zájmy Británie v regionu.

Bevin očekával, že bude schopen vyjednat dohodu mezi Židy a Araby, ale po dvou letech snahy to vzdal. Británie vrátila mandát nad Palestinou v roce 1948 zpět pod OSN, ukončila správu Palestiny. To zjednodušilo vyhlášení Státu Izrael 15. května 1948. Nový stát byl okamžitě uvržen do boje o přežití s okolními arabskými státy. Ve skrytu Britové podporovali arabské státy.
 
Bevina frustrovaly židovské ambice, odmítal uznání Izraele, dokud nebyly jeho hranice vyřešeny, a odmítal podpořit izraelskou žádost o členství v Organizaci spojených národů.

Ropa je více než židé

Za snahou Velké Británie podporovat Araby byla ropa. V lednu 1947 Bevin a ministr Emanuel Shinwell předložili svým kolegům v kabinetu tajné memorandum “Ropa ze Středního východu”, ve kterém nastínili zásadní význam ropných zdrojů na Blízkém východě pro Británii a její impérium.

Do roku 1950 se těžiště těžby ropy přesune z Íránu do arabských zemí. Ropnými favority budou Saúdská Arábie, Bahrajn, Kuvajt a Irák. Bevin varoval, že si Britové nemohou dovolit luxus urazit Araby zdáním podpory židovské touhu po samostatném státu”.

Poté, co byly britské jednotky v květnu 1948 staženy z Palestiny, protože Britové ukončili správu této oblasti, probíhaly průzkumné lety nad Izraelem. Zpravodajské informace shromážděné z těchto letů byly použity k aktualizaci plánu, o kterém britský kabinet jednal v listopadu 1947. Plán předpokládal, že Británie půjde na pomoc Transjordánsku podle podmínek Anglo-Transjordánské smlouvy proti Izraeli. (Roku 1921 byla ustanovena monarchie Transjordánsko či Zajordánsko jako britský protektorát.)

Britská vláda začala mít obavy, že Izraelci získávají ve válce s arabskými sousedy navrch. Obávali se, že Brity vycvičená arabská legie je špatně vybavena, a letecká základna RAF poblíž Ammánu bude zranitelná, pokud se Izrael rozhodne napadnout Transjordánsko.

Británie v roce 1948 posilovala arabské státy proti Izraeli tím, že neuznala Stát Izrael a v oficiálních prohlášeních použila termíny „Palestina“ a “židovské orgány”‘ ne Izrael a izraelská vláda. Až 29. ledna 1949 Britové oznámili uznání Státu Izrael. Československá vláda uznala nezávislost Izraele již 19.5.1948.

**

První zprávy

3.5 6 hlasy
Hodnocení článku
1 komentář
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Plebej
Plebej
před 4 měsíci

Také i zde (https://otevrisvoumysl.substack.com/p/gabor-mate-o-konfliktu-v-izraelipalestine) je k poslechu zajímavý pohled na věc kořenů Arabsko-Židovského konfliktu.