Toaleta ducha

Tlak vždy generuje protitlak – viz fyzikální zákon o akci a reakci. Chudina se začala organizovat a identifikovat do společenské vrstvy kdysi zvané proletariát, která vznesla požadavek spravedlivějšího rozdělování bohatství, jež vzniklo její prací.

Na konci 18. století, v období Velké francouzské revoluce, zasedli v Generálních stavech přívrženci nového řádu nalevo a zastánci starého řádu, napravo. Ti vlevo se ozdobili heslem francouzské republiky Liberté, égalité, fraternité (Svoboda, rovnost, bratrství). Organizovaný proletariát byl mocnou silou. Taková stávka proletářů bývala účinnou zbraní, protože vážně zasahovala chod společnosti. Kdybychom dnes chtěli dosáhnout podobného účinku, museli by asi stávkovat IT pracovníci. Ale z těch proletáři jen tak nebudou. Dvě stě let bylo toto pravolevé schéma hlavním zdrojem politického života.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let až do poloviny osmdesátých let minulého století proběhla světem kontrarevoluce korporací jako reakce na sociální stát a stále větší práva pracujících. Pochopitelně  prezentovaná jako studentské revoluce, které ji ale skutečně předcházely. Jenomže ty marné studentské boje (viz např. Snílci) vycházely z myšlenek Sartra a Marcuseho a měly své emociální motivy v nespravedlnosti a špatnosti kulturních, morálních a společenských norem konzervativní buržoazní společnosti, jež považovala za zpátečnické a přežilé (např. v Západním Německu to byli činitelé nacistického režimu a opět v čele), kdežto korporace se emocemi nezdržovaly a usilovaly o konec keynesiánských regulací a zdanění. Klíčem k porážce proletariátu se ukázala být liberalizace. Jenom se trochu přizpůsobila době.

Klasický (osvícenský) politický směr, či filozofický pohled liberalismu založený na svobodě, rovnosti a volnosti stabilizuje demokratické procesy a tím, že usiluje o rovnost, tak také podporuje sociální stát. Přizpůsobený liberalismus někdy označený předponou neo- je ekonomickou ideologií (jednostrannou ekonomickou idejí), která hlavní devizu liberalismu (svobodu a volnost) šikovně (deregulací a privatizací) nasměrovala na soukromé držitele přírodních zdrojů a majetku obecně a především na volný trh.

Protože tento ekonomický liberelismus významně oslabuje rovnost a jeho aplikace přispívá k nerovnoměrnému rozdělení bohatství (důrazem na „schopnější“ část populace a na „právo na osobní štěstí“), přirozeně nepodporuje sociální stát a protože před společností jednoznačně upřednostňuje jednotlivce, popírá vlastně demokracii, která je systémem správy celku (společnosti).

Liberalismus společnost neuznává. Říká, že jde o množinu lidí, kteří mají různé sny, touhy a přání. Liberalismus konce 20. a začátku 21. století se soustřeďuje především na privátní sektor, na individuum, kterému nic nemá bránit v cestě za osobním štěstím. Proto by měl mít jedinec co největší volnost a platná pravidla by měla co nejvíce omezovat případy, kdy by měl zasahovat stát. Ještě lépe to vyjadřuje heslo liberalismu laissez faire – znamenající přibližně „nechte věcem volný průběh.“ Odráželo přesvědčení, že hospodářství i sociální život je dán přirozeným řádem a lidské zásahy věci spíše zhoršují, než zlepšují. Že je proto třeba „méně, ale lépe vládnout.“ Je to vlastně popření snahy vládnou s vizí, stanovit cíle a snažit se je naplňovat – „nechte to na evoluci!“

Liberalismus je strašlivě prázdné slovo. Vágnost pojmu liberalismus je prokázána různým významem stejného slova v různých zemích:

„Být liberální ve Francii znamená až ocitnout se extrémně napravo. Být liberální v Americe znamená být nalevo. Liberální v Británii znamená centristickou politiku, spíše levý střed.“

Toho (zcela pochopitelně) zneužívají politici, kteří ve svých výrocích obě variace pojmu liberalismus účelově zaměňují takže z toho nakonec vyšel oblíbený protimluv „Liberální demokracie.“ Je jedno jestli tomu budeme říkat contradictio in adjecto, oxymóron nebo protimluv.

Libovolná část naší politické „reprezentace“ bude blábolit něco o liberální demokracii, ač současný středoevropský liberalismus nemá s demokracií – s výjimkou ryze formálních institucí (parlament, vláda, soudní moc) – vůbec nic společného. Zatímco demokracie je vládou lidu, liberální demokracie je nadvládou zájmových skupin bezskrupulózně prosazujících zájmy části proti celku. Signifikantním znakem současného západního liberalismu, ať už vystupuje pod jakoukoliv hlavičkou, je ve společenskopolitické sféře prosazování šílených představ Green Dealu, multikulturalismu a práv obskurních menšin na úkor většiny, v oblasti demokratických procedur všemožné omezování prostoru pro národně orientovanou opozici.

Vládnou nám korporace vhodně skryté přes osobní klientelismus anebo přes vhodné „neziskové“ organizace, případně přes jejich konsorcia (např. Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty ) a to proto, že majetek generuje moc. Čím bohatší tím mocnější a tedy i povídání o rovnosti je jenom pohádkou pro nedospělé. I u soudu vyhrává ten kdo má lepšího (= dražšího) právníka, lhostejno v jaké funkci (advokát, státní zástupce, nebo i soudce). Korporace převzaly kontrolu i nad společností a ta, oslněná lesklými obaly a obluzena potravinářskou chemií to nakonec ráda přijala. Nakonec to není nic jiného než aplikace myšlenek Reinharda Heydricha:

„Když chcete od Čechů práci, musíte jim dát nažrat“

Kontrolovaný konzum místo důstojného výdělku zjednodušil životní podmínky „těch dole.“ A tak postupnou fragmentací proletariátu ztratila tradiční levice sílu, ztratila „tah na branku.“ Kupodivu to není jenom levice; ze stejných (jaký paradox!) příčin ztrácí i pravice. Ta smutní po konzervativních hodnotách bývalé ODS. Žádná skutečná pravice už není, říká Vlastimil Tlustý. Zatím co se ulevuje korporacím, zátěž střední třídy, se kterou stojí a padá demokracie, nepovoluje, spíše narůstá. Ti, co tak prahnou po svobodě podnikání musí nejen „zatáhnout“ účet za ty nejchudší, ale ještě hradí i úlevy těm nejbohatším. Zatím jí to nedošlo. Tradiční pravo-levý střet v průběhu posledních desítek let byl nahrazen zápasem liberalismu s  přirozeným patriotismem. Progresivní liberalismus ovládl pravicové i levicové strany, radikalizuje se a vytlačuje klasické vlastenectví a demokracii. „Jsme liberálně demokratická středová strana a není to žádný populistický postoj. Některá řešení problému mají nálepku pravice a některá levice,“ opakuje Ivan Bartoš naučenou mantru aniž by o ní přemýšlel.

Adjektivum liberální však působí jako psychedelický trip a proto si ho asi za své osvojili Piráti, jak je vidět i z jejich programu:

…Pokud se totiž jako voliči, občané a politici nejsme schopni upřímně zcela identifikovat s žádným ze zmíněných proudů, měli bychom mít možnost i méně vyhraněné volby. Věříme, že pokud se člověk přimkne k nějaké jasně vymezené ideologii, měl by tak činit především z přesvědčení a nikoliv z nutnosti. Pirátská strana se nepřiklání k politice ani vpravo ani vlevo Piráti se věnují tématům napříč politickým spektrem a přinášejí řešení, která považují za nejlepší. […]

Fakt že se vymykáme polarizovanému pravolevému stranickému systému, nepovažujeme za znak antisystémovosti, naopak středové strany představují konstruktivní prvek, neboť nacházejí programový průnik s velkým spektrem stran, mají velký koaliční potenciál a ve stranickém systému své místo.

Liberalismus se v našem pojetí týká především osobních a občanských svobod. Jsme bytostně přesvědčeni že osobní svoboda je jednou z nejvyšších společenských hodnot a hodláme ji chránit. Zároveň si uvědomujeme, že svoboda jednotlivce končí tam kde začíná svoboda druhého a že striktní zákonná regulace není vždy tím nejlepším řešením pro vymezení společného soužití. Jsme tedy proto pro regulaci přiměřenou, nejnižší nutnou…

Použil jsem další frekventované slovo – progresivní. Slovník cizích slov udává progrese = postup, šíření, pokračování, pokrok, vzestup, růst…Nejčastěji je to slovo používáno v lékařství (např. progrese nádoru). Ač to říká slovník, přece jenom máte alespoň v podvědomí blok, když srovnáváte civilizační pokrok s progresí zánětu v ráně. Abychom mohli mluvit o pokroku, muselo by se vynaložit úsilí, práce. Experimentovat s vizí nějakého účinku. Norsko má nový zdroj Omega-3 oleje, Paraguay novou pšenici, píše Biotrin. Takhle vypadá skutečný pokrok.

Vidíte, lidstvo se stalo prací vědců odolnější k změnám klimatu!

To je velká věc, kdežto v liberalismu jde spíš o symbolismus. Liberalismus kupříkladu podporuje naprosto zanedbatelné menšiny a někdy dokonce ty menšiny vytváří (například tvrzením o nebinárních pohlavích). A samozřejmě tento naprosto umělý konstrukt použije k tomu, aby tak inzeroval očividný nesmysl, svoji „demokratičnost.“

„Použiji slovo liberální jako adjektivum (liberální demokracie)…a jsem demokrat!“

Samé symboly. Poleji Brandenburskou bránu žlutou barvou. Omotám si kolem sebe tibetskou (ukrajinskou, izraelskou) vlajku – a podporuji Tibet (Ukrajinu, Izrael). Opravdu?

Jak to pocítí ti v Tibetu (na Ukrajině, v Izraeli)?

Není to spíše chvástání se (inzerce) příslušností k aktuální moci? Je to také rozšíření onoho laissez faire na zpochybnění jakýchkoliv vládních zásahů. „Proč se máme bránit migraci? Vždyť ta existuje od nepaměti. V somálské chatrči se rodí stejné děti jako jsou ty naše (jak poučuje děti ve školách nevládka Člověk v tísni).“ Že to není pravda, že nejsou stejní jako naše děti slyšíme často. Zvláště, když jim Evropské úřady nechtějí dát to, proč sem přišli. Slyšíme o útocích, vidíme proti izraelské demonstrace, ale stále je sem pouštíme. A stále dovolujeme Člověku v tísni manipulovat děti ve školách. Je to útok na city. Jako ti „sirotci“ europoslankyně Šojdrové. Kde zůstal rozum? Co je na úvahách o prospěšnosti migrace demokratického? Čím tedy pomáháme, když inzerujeme naší příchylnost k někomu vyvěšením vlajky a adresujeme to tak svému nejbližšímu okolí, maximálně své vládě? A ještě jednou – co je na tom demokratického – mimo to, že se takto můžeme projevovat? Že ze sebe můžeme dělat burany, kteří si státní vlajkou chrání svoje oblečení a zaváží si ji na uzel pod bradou. Neměli bychom se svým chováním spíše přihlásit ke své zemi? Přihlásit se k hodnotám, ve kterých jsme byli vychováni? To všechno považujete za špatné? A nenechat nepovšimnuté, že jsme zvolna tlačeni k odnárodňování – téměř jako po bitvě na Bílé hoře? Že se klade důraz na „evropanství“ a euroatlantismus, což po nás chce Evropská unie a její čelní představitelé – v Bruselu i u nás doma.

Hegemonie Západní civilizace spočívá v uznání řádu a pravidel, které tato diktuje. Jenže většina světa už nechce žít podle pravidel „diktovaných Západem.“A tak dochází k uznání, že Samuel Huntington měl pravdu se Střetem civilizací. Zatím však platí, že jsme nedorostli k přechodu od civitas k humanitas a to bez ohledu na výrazně humanitní tradice Karla Čapka (Bílá nemoc) nebo Voskovce a Wericha (Lidi na lidi jsou jako saně, člověk na člověka jako kat, podívejte se na ně musíte naříkat…)

Děláme politiku pro a za Evropskou unii, děláme politiku pro a za Ukrajinu. Teď se na základě vývoje posledních dní děsím, že budeme dělat politiku ještě i pro a za Izrael. Souvisí to i s naším členstvím v NATO. Ale NATO přece není žádná mezinárodní organizace.

Je to organizace Spojených států amerických s 29 neamerickými členy.

A Američané chtějí bojovat tu v Afghanistánu, tu v Iráku, tu na Ukrajině, a proto nutí všechny členské země, aby zvyšovaly své výdaje. Dlouhá léta to nikdo nedodržoval a teď, po Ukrajině, se dodržování stalo mimo Německa módou. Chybí ono Fialovo „dělání co je třeba“ pro nás, pro naši ekonomiku. Bezmocnost naší vlády považuji za něco mimořádného. My totiž stále žijeme hlavně evropskou zelenou agendou a nežijeme potřebami a zájmy občana České republiky. To je alfa a omega absolutně všeho a od toho je třeba při hodnocení všeho vycházet.

Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů, především geografických a jazykových, ale také politických, ekonomických a náboženských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území. Došlo to tak daleko, že „díky“ Bruselu se cítíme jako cizinci ve vlastní zemi, když neustále slyšíme, že musíme pomáhat Ukrajině, musíme být solidním partnerem pro Brusel, pro NATO, ale nějak se z toho vytrácí politický český občan. A liberalismus, který zpochybňuje všechno, co bylo dříve oporou (rodinu, vlast, řeč), nás bulíkuje, že národ je konstrukt teprve průmyslové revoluce.

No ovšem, dnešním „vzdělancům“ to říkat může.

My starší víme, že kronika tak řečeného Dalimila, jejíž zápisky končí rokem 1314 je dokladem, že tomu tak není. Na mnoha místech vybízí k odporu k cizím škodlivým vlivům a módám (turnajům, dvorským slavnostem, odívání apod.), zamítá sňatky českých feudálů s cizinkami (jmenovitě Němkami) a výchovu jejich dětí podle cizích vzorů nebo v cizině. Patříme na Západ, ale tak tomu bylo vždycky s výjimkou mise Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Že to na Západě nevědí není naší chybou. Václav Klaus řekl v jedné přednášce následující případná slova:

…Po celou dobu, dokonce i v době komunismu, jsme byli součástí evropského myšlení.  Byli jsme mnohem lépe informováni o Západu než Západoevropané o nás. Například před půl stoletím se lidé – jako já, se všemi svými vlastními starostmi a problémy – báli důsledků kulturní revoluce 60. let. Během této doby jsme snili o kapitalismu, zatímco tady – v našich očích – bojovali proti kapitalismu. Přes všechny potíže jsme to mohli vidět přes železnou oponu.[…]

Přesto nás Západoevropané v těchto desetiletích, zejména na začátku, považovali za  nevyzrálé partnery, neschopné pochopit dnešní svět a všechny krásy Západu. To nás nesmírně naštvalo. […]

V posledních letech jsme si dovolili porovnávat podobnosti mezi dnešním světem a světem pozdní komunistické éry, což některým lidem vadí. Tyto podobnosti jsou již viditelné pro každého, kdo je chce vidět. Dnešní zásah do svobody projevu je srovnatelný s tím, co jsme zažívali tehdy. Dnes už nemůžete svobodně mluvit, musíte se bát o svou kariéru, rodinu, svobodu, dokonce i život.  Jako tenkrát.

Nyní jsme zpět v éře intelektuální konformity.  Nejde jen o zjevné omezení svobody projevu, ale také o přijetí vlády jediné ideologie, což mi připomíná totalitní povahu komunismu. Globalistická, progresivistická doktrína se neukazuje jako pokrok, ale spíše zřejmý krok zpět…

Těžko nás mohlo postihnout něco horšího než ekonomický liberalismus vydávající se za demokracii. Zkusím to říct ještě jednou trochu jinak. Demokracie je systém vlády, který vyvažuje každou moc jinou mocí tak, aby výsledkem byl stabilní dynamický systém. Stabilita je v něm dosažena dynamickou změnou (stálým vyvažováním) a proto nejde o protimluv. Ekonomický liberalismus nemá na zásazích (zmíněné vyvažování) žádný zájem, horuje o co největší svobodu a laissez faire pro držitele moci a tak není divu, že ze všeho nejvíc připomíná autokracii. Jestli je přes to planoucím štítem současné společnosti, tak tato skutečnost nejvíc hovoří o úpadku našeho školství, ať mají jeho reprezentanti jakékoliv formální vzdělání.

Cosi to prozrazuje o obvyklé formulaci, že voliči pětikoalice jsou obvykle mladší, vzdělanější a pocházejí z větších měst.

Taková formulka skvěle potvrzuje předešlá slova o úpadku našeho školství a výsledkem je národní katastrofa v podobě našeho bizarního vládního kabinetu.

**

Leo K., Kosa Zostra