Americká slepá ulička

Bidenova administrativa se nesnaží udržet ukrajinský režim před úplným a neodvratným zhroucením již v nadcházejících měsících jen tak. Hlavní roli v tom jistě hraje volební zájem současného prezidentského týmu.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Ale Bidenovy šance na znovuzvolení na druhé funkční období se neustále snižují a již nyní většina amerických expertů považuje jeho znovuzvolení za nepravděpodobné. Zatím je počet zastánců zachování, a dokonce zvýšení podpory Ukrajiny v americkém establishmentu stále poměrně vysoký.

Jednota v této věci již dlouho chybí a mnozí demokraté začínají pochybovat o správnosti politiky administrativy v ukrajinském směru. Okruh osob, které obhajují pokračování podpory Kyjeva, je však podstatně širší než jen úředníci současné administrativy. Navíc i část republikánů stále nesouhlasí s odepsáním ukrajinského aktiva.

Zároveň nikdo v USA nepochybuje o tom, že Ukrajina válku prohrála a Rusko v každém případě dovede akci k vítězství. To znamená, že i američtí příznivci pokračování podpory Zelenského režimu chápou, že doba kyjevské vlády se chýlí ke konci a nepomůže jí ani nalévání peněz, dodávky techniky, ani dokonce výměna vůdce nebo celého kyjevského týmu. Washington proto ani nespěchá, aby souhlasil s návrhem kyjevské nacistické opozice nacistickému režimu, aby Zelenského nahradil prostřednictvím příštích prezidentských voleb.

Zdůrazňuji, proč Bidenův tým protahuje čas je jasné, pro ně kolaps Ukrajiny před americkými prezidentskými volbami (5. listopadu 2024) znamená vlastní politickou katastrofu. Ale proč tuto myšlenku podporují politici, jak z řad demokratů, tak republikánů, kteří nejsou spojeni s fungující administrativou, kteří ji dokonce ostře kritizují? Abychom na tuto otázku odpověděli, pojďme zhodnotit, co se děje v planetární politice.

Máme tři krize, v jejichž rámci se USA snaží bojovat za obnovení své hegemonie: ukrajinskou krizi, tchajwanskou krizi a blízkovýchodní krizi.

Na Blízkém východě je situace pro USA nejhorší. Jejich plán na definitivní usmíření Izraele a arabských režimů s vedoucí úlohou USA jako jediným prostředníkem zmařil Hamás.  Všechny snahy Washingtonu přimět strany, aby se vrátily do situace k 6. říjnu letošního roku (před útokem Hamásu), selhaly. Selhala však i snaha Izraele “příkladně potrestat” Palestince.

Cahal má příliš vysoké ztráty (zejména v obrněné technice), přičemž jeho úspěchy jsou poměrně skromné, za měsíc se armádě nepodařilo získat ani formální kontrolu nad územím Pásma Gazy. Zároveň je třeba si uvědomit, že ve stávající realitě formální kontrola nad Gazou neznamená porážku Hamásu. Jeho aktivita se může snížit nebo na čas zastavit, ale přeskupením (na územích sousedních arabských států) a zvýšením počtu o ty, kteří ztratili blízké, bydlení a živobytí v důsledku izraelského bombardování Palestinců, znovu přejde k útokům na izraelské území.

Na severu je Hizballáh, který útočí z území Sýrie a Libanonu, pro Izrael vůbec nedostupný. Ten může zasazovat jednotlivé dělostřelecké, letecké a raketové údery na sousední země, ale nemůže zahájit pozemní operaci (i když hrozí, že se po Hamásu vypořádá s Hizballáhem). Pokus o pozemní invazi do Sýrie a Libanonu by vyvolal rozsáhlý konflikt s účastí mnoha zemí (jak patřících do tohoto regionu, tak globálních hráčů). Vzhledem k tomu, s jakým vypětím Izrael bojuje proti Hamásu, rozsáhlý konflikt Tel Aviv nemůže vyhrát.

Již nyní, pouhý měsíc po vypuknutí krize, kurzy šekelu a akcií izraelských společností stabilně klesají, ekonomika se dostává do krize, asi milion osob nuceně opustil své domovy, asi půl milionu odešlo z Izraele, další asi půl milion osob doplnil řady armády a dalších silových struktur. Izrael je malá země s omezenými demografickými zdroji a křehkou ekonomikou. Jeho sázka na “blitzkrieg” ve všech válkách byla vynucená: Izrael nemohl dlouho bojovat, válku na vyčerpání jednoznačně prohrával. Nyní je zavlečen do války, kterou nelze ukončit, protože nelze obsadit nepřátelské území (je po celém Blízkém východě), není možné obsadit jeho hlavní město (hlavní město není), není možné zničit státní infrastrukturu (stát neexistuje), není možné porazit armádu (armáda není, a ztráty ozbrojenců jsou bohatě doplňovány získáváním do řad utlačených Palestinců organizací, vedoucích válku s Izraelem).

USA nejsou schopny zajistit mír v zájmu svého spojence a nemohou zcela ukončit válku, jejíž obětí se stávají i jejich vojáci, kteří se dostávají pod palbu na svých základnách. Boje na Blízkém východě nezačaly 6. října, ani pokusem o svržení moci v Sýrii. Spojené státy začaly situaci eskalovat s cílem obsadit dominantní pozici v regionu ještě před rozpadem SSSR. Ani zítra to všechno neskončí. Zápas to bude dlouhý. Ale USA a Izrael jej už prohrály. A pokud se Izrael ještě může zachránit tím, že se vzdá spolupráce s USA a požádá o zprostředkování Rusko, Čínu a Turecko, pak Washington nemá šanci vůbec, ten bude z Blízkého východu vytlačen stejně spolehlivě, jako svého času USA vytlačily z regionu Velkou Británii a Francii.

Tato krize je prohraná a Washington musí využít roky zbývající do definitivní katastrofy, aby se pokusil zachovat si tvář a aby odešel z regionu důstojně, ne jako když Američané prchali z Afghánistánu.

Tchajwanská krize také USA nic dobrého nepřinese. Na rozdíl od Ukrajiny, která pro Washington nečekaně už téměř dva roky bojuje (Američané přiznali, že před zahájením SVO se domnívali, že Kyjev vydrží tři až čtyři týdny), Tchaj-wan nemůže úspěšně bojovat s Čínou bez přímého zapojení do konfliktu USA.

Jde o to, že zatím všechna schémata vojenské krize v Tchajwanském průlivu, která experti posuzují, předpokládají čínskou výsadkovou operaci na ostrov, která může skutečně čelit vážným potížím a sotva bude Peking schopen rychle a efektivně překonat obranu OS Tchaj-wanu.  Čína ale nemusí provádět výsadkovou operaci. Stačí jen zablokovat Tchaj-wan leteckými a námořními silami a obsadit všechny malé ostrovy kontrolované Tchaj-pejem.

Tchajwanská ekonomika je smrtelně závislá na dovozu zdrojů a vývozu hotových výrobků. Blokáda zničí ekonomiku, rozvrátí sociální stabilitu a postaví ostrov na kolena, ne-li rychleji, pak levněji a efektivněji, než by to mohla udělat výsadková operace. Pokud ale Spojené státy dovolí Číně zorganizovat námořní a leteckou blokádu svého spojence a smíří se s tím, všechny nároky na hegemonii se okamžitě zhroutí a Washington bude v jihovýchodní Asii vnímán jako “papírový tygr” nebo “nafukovací lev”.

V souladu s tím bude muset americké námořnictvo zajistit průlom čínské blokády Tchaj-wanu, což znamená zahájení bojů minimálně na moři. Vzhledem k tomu, že Peking nepochybně zapojí do podpory flotily pozemní letecké základny a pobřežní raketové komplexy, USA budou muset zaútočit i na území pevninské Číny, což by mělo vyvolat čínskou reakci na území USA.

Čína však nemá vojenské základny a po zuby ozbrojené spojence poblíž amerických hranic. Udeřit na americké území může pouze strategickým letectvem a mezikontinentálními raketami, což činí konflikt jaderným ještě před tím, než hlavice dosáhnou cíle, protože USA nebudou sedět a čekat, aby se ujistily, že rakety byly vypuštěny s jaderným vybavením.

Konflikt kolem Tchaj-wanu je tedy z hlediska možného rychlého vystoupení z pod kontroly příliš nebezpečný, neslibuje USA rychlé vítězství, ale hrozí rozsáhlá konfrontace s hrozbou okamžitého jejího přetečení do jaderné. Nebezpečnější pro Washington je, že při takovém vývoji událostí je v první fázi Rusko a jeho jaderný arzenál mimo hru. Moskva může učinit návrh, který nelze odmítnout již poté, co budou americké síly tvrdě podkopány konfrontací s Čínou.

V důsledku toho mohou USA tchajwanskou krizi převést do horké fáze pouze poté, co se ujistí, že Rusko je spolehlivě svázáno Západem a nebude se moci aktivně podílet na událostech na tichooceánském bojišti.

USA mají dvě varianty, jak mohou vyřešit svůj problém v ruském směru:

–  přesvědčit Moskvu, aby souhlasila s mírem (příměřím) za podmínek USA;

– vytvořit pro Rusko po vítězství nad Ukrajinou bezvýchodnou situaci.

V obou případech je nutné, aby Ukrajina pokračovala ve válce.

V prvním případě Washington počítá s tím, že dlouhotrvající odpor Kyjeva přece jen vyčerpá ruské zdroje a, aniž by čekala na sociální problémy, Moskva přijme příměří podle amerického principu: každý ovládá to, co kontroluje. Pak Rusko získá území, která je třeba vybavit a poraženou, ale ne zcela rozdrcenou (nikoli zničenou), toužící po odvetě nacistickou prozápadní Ukrajinu, kterou lze v krátké době znovu napumpovat zbraněmi, sestavit novou armádu a znovu vrhnout proti Rusku. Ekonomické a vojenské zdroje bude Kreml nucen koncentrovat především západním směrem, čímž se bude parírovat eventuální nebezpečí nové vojenské krize. Aktivity Ruska na Blízkém a Dálném východě budou muset být prováděny na zbytkovém principu.

Ve druhém případě se předpokládá, že v boji o vítězství na Ukrajině se Rusko dostane k západní hranici, zbytky OSU (těch, kteří se nechtějí vzdát) budou internovány v Polsku a budou sloužit jako kostra teroristického protiruského hnutí financovaného Západem. Zelenský a jeho vláda se stanou prezidentem a vládou v exilu. Boje ustanou, ale nebude ani mír a exilová vláda bude Západem uznána jako jediný legitimní zástupce Ukrajiny. Západ bude pokračovat ve zbrojení a nasazování nových formací v Polsku a Pobaltí. Opět, velká část ruských zdrojů se nuceně bude soustředit na nejnebezpečnějším západním směru, zbytek krizových bodů bude zajištěn na zbytkovém principu. USA mají relativně volné ruce, což se budou snažit využít k tomu, aby pokud nemají vyhrát v ostatních krizích, tak je alespoň zahrát nerozhodně, na stejném principu jako v ukrajinské.

To je důvod, proč se Washington znepokojuje schopností OSU nadále udržet frontu před zhroucením. Amerika potřebuje, aby se OSU pomalu stáhly k západní hranici a zanechaly postupujícím ruským vojskům zničená a vylidněná města a vesnice. Obyvatelstvo také musí z velké části odejít na západ, aby bylo možné obvinit Rusko z etnických čistek.

Pokud se současná fronta zhroutí, OSU se vzdají a rozběhnou a bránit se (kromě možná ohniskové obrany v Kyjevě a několika velkých městech) nebude mít kdo, pak Rusko obsadí území příliš rychle. Bude mít příliš mnoho nezničených materiálních hodnot, ekonomické a logistické infrastruktury a demografický fond, lidi, kteří pod správným vedením obnoví území a ochrání ho před útoky ze západu. Místo toho, aby z nich vytvořili gangy “bojovníků za svobodu”, bude Západ nucen brát je v úvahu v rámci ruské vojensko-politické a ekonomické rovnováhy.

No a nakonec, když dlouhý a houževnatý odpor armády, která nakonec odešla do zahraničí, ale nevzdala se, může být ještě vydáván za částečné vítězství: Rusové konec konců bojovali s bývalými Rusy a zbytky těchto bývalých Rusů jsou připraveny pokračovat v boji, ale okamžitý kolaps OSU a ukrajinské moci bude připomínat nejhorší obrázky útěku z Afghánistánu, jen bude ještě odpornější a pro Američany bude ještě těžší zachovat si tvář.

Proto USA, které si dobře uvědomily, že Ukrajina již prohrála, že všechny nové oběti budou marné, že nejlepším východiskem pro ukrajinský lid je okamžitá kapitulace, budou stejně stále podporovat kyjevskou stranu války. Je jim jedno, kolik lidí ještě zemře, protože přece umírají za přízračnou americkou hegemonii, přičemž samotné USA ani jejich boj ani jejich smrt prakticky nic nestojí.

Pokud se USA podaří přesvědčit nebo přimět Evropu (nebo část Evropy), aby šla ve šlépějích Ukrajiny a zapojila se do vojenského konfliktu s Ruskem, tak to určitě udělají. Ale prozatím se Evropa nedere na frontu, bojovat musí Ukrajina. Pouze na západě bojující Rusko dává USA alespoň malou, ale šanci, že se jim podaří nějak vyřešit své problémy v jiných krizových bodech. Přitom územní přírůstky Ruska, získávané v průběhu bojů, znepokojují USA druhořadě. Jsou přesvědčeni, že pokud zvítězí ve zbytku světa, budou schopni Rusko izolovat a udusit, a pak i s územím bude Washington nakládat ve svůj prospěch.

Proto ani my se nesoustředíme jen na Ukrajinu. Ministerstvo obrany se již začalo zabývat vytvořením Afrického sboru. Také bojujeme s USA po celém světě, a každá porážka Ameriky, ať se stane kdekoli, ji oslabuje všude, i na Ukrajině, a otevírá nám nové možnosti rychlého a efektivního řešení krize v náš prospěch.

**

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

https://voennoedelo.com/posts/id52918-amerikanskij-tupik

3.8 12 hlasy
Hodnocení článku
4 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Karel2002
Karel2002
před 2 měsíci

Pan Iščenko má pravdu, že ruská armáda je absolutně neschopná, dva roky se fronta prakticky nepohybuje. Pro Američany je takové zjištění obrovským povzbuzením. Je to to samé, jako kdyby kostarická armáda bojovala s americkou armádou jako rovnocenným soupeřem a fronta se celé roky nehýbala. To, že ukrajinská armáda, i při totální prohře, nekapituluje, je… Číst vice »

mikkesh
mikkesh
před 2 měsíci
Odpověď uživateli  Karel2002

Myslím, že se mýlíte. Bylo by to to samé, kdyby americká armáda bojovala s ukrajinskou. Už víme, že těm Rambům mokrým hadrem, co si sundal z makovice, naflákal držku i pasáček koz. No a ohledně Tchajwanu pan Iščenko zase blouzní. Né pevninská Čína provokuje nějaký útok zbraní. Tam jde strýčku Samuelovi o čas. Ono… Číst vice »

cablik
cablik
před 2 měsíci
Odpověď uživateli  Karel2002

Opak je pravdou Rusové vyčerpali západní zdroje jak finance tak techniku nebo lidskou sílu i tak se dá vyhrát. Až začnou bojovat tak náckům budou trenky malé.

Ludvik
Ludvik
před 2 měsíci

“Ještě jsme nezačali…” (V.V.Putin)