Soudu prezident USA nic neříká

Bohužel, odvolací soud potvrdil prvoinstanční zamítnutí její žaloby, k čemuž jí přifařil ještě náhrady soudního řízení, aby si to propříště rozmyslela, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

Soud se odehrával v atmosféře, kdy mnozí přítomní z řad veřejnosti si jen protírali oči, zdali se jim to nezdá. Ty starší to přeneslo do soudních místností v době normalizace, kdy se v politických procesech postupovalo podobně. Jedním podobným rysem bylo svérázné uplatnění soudní zásady „volného hodnocení důkazů”, které by se přiléhavěji dalo nazvat totálně frivolním hodnocením důkazů. Nebo cosi na způsob takzvaného „urválkování”, kdy soud sice konstatoval, že dotyčný řekl “to a to”, nicméně dodal, že tím myslel “ono a ono”, za což se odsuzuje …

Jan Schneider: Politický proces zkrachoval

Trojice soudkyň například odmítla důkaz, jímž jsou výroky amerického viceprezidenta Mike Penceho a amerického prezidenta Joe Bidena, vyvracející bludy o úloze Spojených států amerických v „proxy” válce Ukrajiny s Ruskem, obsažené v takzvaně “odborném” posudku akademika Jana Šíra, který byl použit z trestního spisu proti Bednářové. Tyto tři soudkyně tak nedovolily vést s tímto pamfletem žádnou polemiku!

Učitelka Martina Bednářová se neubránila spontánnímu smíchu při zdůvodnění odmítavého rozsudku: tak byl směšný, popírající logiku a postavený na hlavu. Nebyla možná sama, kdo si přitom představil, že až se o arogantním odmítnutí výroků amerického prezidenta a viceprezidenta (s plytkým „zdůvodněním”, které potom opakovala Česká televize, že šlo o „novinové články”) dozví americká ambasáda, mohlo by to vést k diplomatické demarši, kvůli znevažování Spojených států amerických, k nimž se jinak česká vláda lísá jak hárající fena. Nemohli by se ale divit, vláda zde nastolila stav, kdy se třeba přihlásila k odkazu Charty 77, jejímž jádrem bylo dodržování zákonů země, a pak se zase od tohoto odkazu odhlásila, aniž by současně s hanbou podala demisi, naskákala sborově do Vltavy, nebo se aspoň začervenala (ono to vlastně ale ani moc nejde, když je už fialová).

Hlavním důkazem pro odmítnutí žalobního návrhu, aby byla zrušena výpověď ze zaměstnání učitelky Bednářové, byl zvukový záznam z vyučovací hodiny, který byl ještě dodatečně „upraven”. Soud nepřijal důkaz o jeho nepřípustném pořízení žáky, spočívající v písemné důtce, udělené žačce téže školy, když si nahrávala šikanózní jednání proti sobě, se zdůvodněním, že jakékoliv nahrávání je v průběhu školního vyučování zakázáno. Klasický příklad „dvojího metru”!

Pokud jde o fašismus, či neonacismus na Ukrajině, což je další z tvrzení učitelky Bednářové, o němž soudy tvrdí, že se nezakládá na pravdě, stačí se zorientovat podle skutečné státní autority, kterou je bezesporu Vojenský historický ústav. Ten na svých stránkách uvádí:

„Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN) byla vytvořena na vídeňské konferenci ukrajinských exulantů v roce 1929. Oporu měla v emigrantech žijících v Německu, ale i Československu a později Polsku. K základním rysům Organizace ukrajinských nacionalistů patřil extrémní nacionalismus a rasismus, včetně silného antisemitismu. V Československu byla proto již v roce svého vzniku zakázána.”

CIA: Stepan Bandera byl ukrajinský fašista a Hitlerův agent

Spojení s banderovci je pak doloženo na téže stránce větou, že

„na přelomu let 1946/1947 se změnilo složení Ukrajinské povstalecké armády, ve které zůstali skutečně jen banderovci. Slovenští, maďarští, rumunští, belgičtí a jiní fašisté včetně Němců zmizeli.”

O tom, že Stepan Bandera byl ukrajinský fašista a Hitlerův agent (s krycím jménem Consul II), hovoří i dokumenty americké Ústřední zpravodajské služby (CIA) z roku 1951, odtajněné v roce 2004.

O tom, že Bandera je v současné době na Ukrajině státem uctíván, svědčí dokumentace amerického časopisu Forward.

Je však možné, že pro ty tři nebohé soudkyně to jsou zase jen novinové články, které absolutně nemohou pohnout s jejich neochvějným přesvědčením, byť by bylo založeno v lepším případě na vodě, v horším případě na lžích.

Celkový dojem ze soudního jednání by člověk bral, kdyby se nakonec objevila „skrytá kamera” a komentář by vyčinil a zesměšnil všechny, kteří si takový tyátr nechají vnutit coby „nezávislý soud demokratické společnosti”.

Toto však bylo bez jakékoliv vtipné pointy. Toto je tvrdá neonormalizační realita.

**

převzato, na snímku Martina Bednářová