Rozkol Evropy na troskách Ukrajiny

Východoevropští politici a publicisté ve snaze doklepat se na své západoevropské kolegy aktivně využívají tezi, podle níž východní Evropa nikdy neodpustí té západní ruské vítězství na Ukrajině. Už jsem se v ruských internetových médiích setkal s výsměchem nad mimořádně ambiciózními Východoevropany. Prý našli něco, čím vyděsit své šéfy, jejichž ruka je krmí, urazí se, neodpustí to. Ale není to tak jednoduché téma, jak se na první pohled zdá.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Jde o to, že nejen v Rusku, ale i v západní Evropě se dávno odnaučili chápat jemnou duševní organizaci limitrofů +). Z toho plyne mnoho, jak našich, tak euroamerických chyb v celkovém hodnocení geopolitické situace. Pro nás tyto chyby nebyly tak fatální jako pro Západ, protože Rusko, vůlí osudu a chyb spáchaných pozdním sovětským a raným ruským vedením, se po mnoho let ocitlo v geopolitické osamělosti a mohlo spolehlivě počítat pouze samo se sebou. Předpokládaný postoj limitrofů byl brán v úvahu jako určitý rozsah pravděpodobnosti, který mohl zlepšit celkovou situaci Ruska a mohl ji zhoršit, ale nemohl ji zásadně změnit.

Na druhé straně naši euroameričtí oponenti vážně spoléhali na hyperaktivní protiruskou pozici limitrofů, které stačí jen spustit z vodítka a oni se vrhnou útočit na Moskvu. A přepočítali se. Ukázalo se, že povykovat jsou limitrofové připraveni, jsou ochotni dokonce táhnout ve vozatajstvu na Moskvu (a zvláště horliví i v předvoji) armád NATO. Ale sami ani válčit za Západ bez Západu, natož financovat takovou válku neplánují. Vidí se v roli prostředníků, kteří Ukrajině tranzitují západní pomoc tak, aby se trocha přilepovala na jejich ruce a předávají ukrajinské požadavky na Západ v hypertrofované podobě, aby ten dal víc, než může Kyjev utratit (aby přebytky zůstávaly u limitrofů).

Tento postoj limitrofů dramaticky zvýšil zátěž na původní ekonomiky Západu, snížil zátěž na Rusko a předurčil konečnou porážku Západu v kampani, která se mu zdála být snadnou procházkou – finančně-ekonomický blitzkrieg, následovaný okupací ruin odpáleného zevnitř Ruska vojenskými a policejními silami limitrofů, pod empatickým vedením skutečných bílých pánů z původního Západu. Západ se dnes také přiklání k tomu, že sténání limitrofů považuje za blaf, jehož cílem je vymačkat z něj další asignace a vojenské kontingenty pro umístění ve východní Evropě. Podíl pravdy na takovém hodnocení je, ale jen z pěti procent zobrazuje skutečnost. Zbývajících 95 % je to, co limitrofové nazývají “neodpustíme”. A že Západ nemůže pochopit: “jak to, že neodpustí, když se až s třesoucími koleny bojí Ruska a nepředstavují si svou existenci bez opory Západu?”

Svého času také pozdní sovětské a rané ruské vedení nerozumělo svým socialistickým spolutáborníkům a postsovětským sousedům, kteří také vysvětlovali, že “neodpustí” SSSR “perestrojku” a Rusku soustředěnost na vlastní problémy. Zatím podobné výroky jednotlivých proruských limitrofů vyvolávají v ruské společnosti skákání s chechotem. Podstata jevu je přitom již dávno jasná a v žádném případě nejde o zášť či odpuštění. Faktem je, že společnost velmocí s globálními zájmy disponuje imperiálním myšlením, které se zásadně neshoduje s městysovými hodnotami limitrofů. Zhruba řečeno, tam, kde impérium napíná všechny síly, aby vydrželo a zvítězilo, se limitrofové radostně vzdávají a pak se po staletí chlubí tím, že si udrželi svá loutková města a neobětovali žádného svého vojáka. Limitrofovi je jedno, kdo ho řídí. Pokud vládce nemá v úmyslu spáchat genocidu obyvatelstva limitrofa a neokrádá ho prostřednictvím nadměrných daní, pak změna pána nemá žádný vliv na životní styl limitrofního obyvatelstva. Život se navíc může ještě i zlepšit.

Například Česko vzkvétalo za císaře Rudolfa II. Habsburka, který z Prahy na dlouhá léta udělal své sídlo. Proto právě v Čechách císař, jeho dvůr a přijíždějící zahraniční velvyslanci a císařská knížata utráceli peníze získané z celé říše. Stejné Česko, které se vzdalo v letech 1938-39 Německé říši, uniklo hrůzám války a okupační režim v Protektorátu Čechy a Morava byl mnohem mírnější než v generálním gubernátorství (bývalé Polsko, které se snažilo bojovat). A takové zůstalo i po atentátu na Reinharda Heydricha a za něj Česko v zásadě nežilo hůř než německé provincie, a vzhledem k absenci mobilizace na frontu dokonce i lépe. V letech 1945-48 totéž Česko získalo všechny bonusy od SSSR, ocitlo se pod jeho křídly a v klidu (bez odporu) vyměnilo lidově demokratickou vládu za ryze socialistickou. Nakonec v roce 1989 Češi opět vystřídali pány a spolu s Poláky získali nejvíce bonusů z EU a NATO. Možná ještě více než Poláci, protože Češi v zásadě neutráceli za konfrontaci s Ruskem, ale pouze vydělávali. A tak se to dělo po celé východní Evropě. Tato věčná ochota limitrofů změnit pána je všem dobře známá, ale existuje nuance, které se téměř nevěnuje pozornost. Každý přechod od pána k pánovi je doprovázen prakticky totální změnou vládnoucí elity. Samotné postavení limitrofa mezi dvěma až třemi civilizacemi vede k vytvoření odpovídajícího počtu skupin s příslušnou orientací v jeho elitě. Imperiální národy považují tuto orientaci z hlediska své (imperiální) mentality, v jejímž rámci se frankofil hrabě Rastopčin stal se zahájením Vlastenecké války v roce 1812 nejdůslednějším nepřítelem Francie.

Totéž lze říci o anglo-a germanofilech v ruském a později Sovětském vedení první poloviny dvacátého století. U limitrofů však politická orientace určité skupiny pevně spojuje skupinu s politikou státu, na který se zaměřuje.  Pokud stát orientace posílí, posílí se i příslušná skupina limitrofních politiků. Dostanou se k moci a jejich politická linie se stává naprosto dominantní a nepodléhající kritice, protože obyvatelstvo, které jasně vidí, kdo je v tu chvíli silnější, těmto politikům žehná a posvěcuje jejich volbu dalšího pána. Když globální nebo regionální mocenské centrum upadne, pak obyvatelstvo limitrofa nenápadně pro sebe mění pouta, s jekotem vyhání (nebo dokonce posílá do vězení) politiky spojené s předchozím mocenským centrem a povolává politiky zaměřené na nové centrum síly. Nyní musí zamířit k novému imperiálnímu dvoru, potvrdit stará privilegia limitrofního národa a vybojovat pro něj nová privilegia.

Jak to funguje je dobře vidět na příkladu Gruzie. Zatímco Saakašvili s podporou Západu zvítězil (zlikvidoval nezávislost Adžárie), Gruzínci mu odpouštěli diktátorské moresy a téměř se modlili za nového Davida a Tamaru v jedné osobě. Stačilo, že prohrál jihoosetinskou avantýru a přivedl ruské tanky na práh Tbilisi, jeho politická kariéra skončila. Dotáhl prezidentské období, ale ani on sám, ani jeho strana v následujících volbách neměli ani jednou žádnou perspektivu. A politická síla, která ho vystřídala, přestože nemiluje Rusko o nic víc než Saakašvili, začala rychle obnovovat s Kremlem normální vztahy. Prostě si uvědomili, že jim Západ nepomůže a Rusko je blízko a mohlo by udusit bez tanků (ekonomicky). Rusko v Gruzii nezačali mít rádi víc, jen vzali v úvahu reálně předvedené rozložení sil v roce 2008 a vyzvali k moci politiky-pragmatiky, kteří jsou ochotni toto uspořádání vzít v úvahu. A Saakašvili šel do vězení. Změní se geopolitická rovnováha a vystřídají se politické síly v čele Gruzie. Čím silnější bude Rusko, tím dominantnější budou proruské nálady v gruzínské společnosti a tím více se budou k moci dostávat rusofilští politici. Čím slabší bude Rusko, tím rusofobnější, s plnou podporou společnosti, bude gruzínská moc. A tak to bude všude, ve všech limitrofiích. Je to po staletí osvědčený způsob přežití, a dokonce i relativní prosperity malých států limitrofních národů.

Evropští politici a publicisté proamerického zaměření se nyní snaží svým západoevropským a zaoceánským protějškům sdělit jednoduchou myšlenku: pokud Západ prohraje na Ukrajině, pak společnosti jejich limitrofií, které již stejně začínají pochybovat o síle Západu, to budou vnímat jako jeho totální neschopnost čelit nové geopolitické síle. Ve svém (“sametovém” nebo nepříliš) stylu ukáží na dveře rusofobním politikům a začnou vítat rusofily, kteří zásadně změní orientaci východoevropského “sanitárního kordonu”. Imperiální Západ však tomuto limitrofnímu myšlení nerozumí a myslí si, že je vydírán.

Ve skutečnosti se u nás v zemi nepočetní skeptici ptají: “Jak je možné, že Rusko (čtvrtá až pátá ekonomika a první armáda světa) nemůže dva roky porazit nějakou Ukrajinu?” a musíme vysvětlovat, že Rusko bojuje proti celému kolektivnímu Západu. Z východní Evropy vypadá stejný proces jinak. Tam se již ptají: “Jak je možné, že ten velký Západ, neporazitelné USA a jejich spojenci v NATO, celý civilizovaný svět, nemohou dva roky porazit nějaké Rusko, 2 % světového HDP?” Hlodají je mlhavé pochybnosti, že pokud Západ prohraje s Ukrajinou, pak se jejich pochybnosti změní na přesvědčení, že “ten kůň chcípl” a je čas změnit sázku. V takovém případě se celá vratká konstrukce pozdně amerického světa (přesněji řečeno čtvrtiny světa) začne rychle rozpadat. Ty zdroje limitrofů, na které jsou impéria zvyklá spoléhat jako na svá vlastní, jsou jim k dispozici pouze do té doby, dokud jsou limitrofové přesvědčeni o jejich síle a plánují s nimi sdílet trofeje budoucích vítězství.

Když si limitrofové uvědomí, že vítězství není zaručeno, poběží do jiného tábora (aby stihli zaujmout místo blíže k pánovi, který rozdává koláčky) takovou rychlostí, a tak náhle, že někdy dokonale naplánované a téměř vyhrané války jsou prohrávány kvůli takovému živelnému útěku “spolehlivých spojenců”. Limitrofové, jako každý pochybující, závislý na pro něj nepochopitelné a cizí síle člověka, jsou náchylní k panice. Východoevropští politici se ve svém ptačím jazyce snaží západním kolegům vtlouci do hlavy, co je pro ně samozřejmé, ale imperiálním činitelům nepochopitelné, a sice že panické nálady v jejich společnostech začínají převládat, manévrovací prostor pro ústupky už Západ nemá. To, co bude vnímáno limitrofními společnostmi jako porážka (i když to ve skutečnosti nebude nic jiného než manévr), bude pro Západ katastrofou, která začne plošnou změnou orientace limitrofů (“sametové revoluce” naopak). Stejně jako na počátku až v polovině 90.let limitrofové terorizovali NATO a EU, bušili do jejich dveří svými nemohoucími pěstičkami, se seřadí v ruské předsíni s naléhavými žádostmi, aby je znovu přijali mezi antifašisty, budou mávat na znamení své nově nabyté oddanosti hlavami prozápadních politiků sraženými z ramen a drze budou požadovat pomoc a podporu proti “prolhanému a pokryteckému Západu”, “který podvedl naivní caparty”.

Vlastně právě proto pobaltští politici, kteří jsou nejvíce ponořeni do hříchu rusofobie, jsou připraveni kdykoli vstoupit do jakékoli vojenské avantýry namířeného proti Rusku. Počítají tak s tím, že své obyvatelstvo svážou ruskou krví, aby byl co možná nejsložitější (nebo vůbec nemožný) obrat místních společností k Rusku.  Polsko se snaží jít jinou cestou, narvat svou zemi americkými jednotkami, aby jejich samotná přítomnost blokovala jakékoli proruské projevy. Souběžně se východoevropští lídři snaží vnutit Západoevropanům jednoduchou myšlenku, že celoevropská válka s Ruskem už není nutná k vítězství nad Kremlem, ale ke konsolidaci a udržení před rozpadem samotné euroamerické jednoty. Chtějí doslova zopakovat ukrajinskou cestu a zatarasit cestu k přeorientování svých společností na Rusko těly svých spoluobčanů, které odsuzují k záhubě ve válce s Ruskem.

V náš prospěch zatím hraje jediný, ale vážný rozpor v tom, že USA a západní Evropa jsou ochotny poslat do války s Ruskem kohokoliv, ale zatím kategoricky odmítají bojovat sami. Zároveň Východoevropané, kteří se obávají, že budou zrazeni Západem stejně jako ten zrazuje Ukrajinu, chtějí, aby alespoň dvě-tři země z vážených “starých” členů NATO poslaly své divize na ruskou frontu, aby se Západ mohl hůře vykroutit. Zároveň je třeba si uvědomit, že napětí na našich hranicích je tak vysoké a neustále se stupňuje a beznaděj prozápadních východoevropských politických elit dosáhla takové úrovně, že vojenský konflikt s účastí Východoevropanů může začít spontánně kvůli jakékoli hlouposti. Ovládají se stejně špatně jako žaludek, který dostal na oběd mléko s okurkami. Ve skutečnosti všechny velké války začínaly drobnými ambicemi limitrofů. Země, které nejsou zodpovědné za svůj osud, nemohou pociťovat odpovědnost za osud světa.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo

+) země hraničící s Ruskem

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

*

5 11 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
7 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 1 měsícem

Děkuji za informace z fronty.

Praded
Praded
před 1 měsícem

Perfektně popsaný proces v němž vznikla chátra 77 a jiné dobroserské uskupení. Natloukly lidem do hlav že čím méně státu, tím více demokracie a jaké potom má ta většina motroků možnosti. Základem demokracie je hodně dobře kontrolovaná osobní účast na volbách, postižitelnost zvolených politiků za jejich rozhodnutí v neprospěch společnosti, všechny přírodní zdroje státu… Číst vice »

standa
standa
před 1 měsícem

Pravdivé. Anglosasové budou tzv. nové země EU strkat před sebou -běžte bojovat, stejně vás nepotřebujeme ! Až zmizíte, my se dohodneme s Ruskem, bude vymalováno.

Ludvik
Ludvik
před 1 měsícem

“Každý přechod od pána k pánovi je doprovázen prakticky totální změnou vládnoucí elity.”

U nás jsme k její přípravě dokonce měli příslušnou instituci – Prognostický ústav. Otázkou je, zda v současnosti jeho funkci “nepřevzal” Ústav pro studium totalitních režimů ? V poslední době o něm “není slyšet”…

Ludvik
Ludvik
před 1 měsícem

Тимофей Бордачёв: Шутки Макрона затянулись

Источник: https://rusnext.ru/recent_opinions/17091193871354588

Není žádným tajemstvím, že v případě krajní nouze Američané snadno obětují kterýkoliv evropská stát nebo všechny.” 

vaclav
vaclav
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  Ludvik

Oni obětují i své spoluobčany

standa
standa
před 1 měsícem
Odpověď uživateli  vaclav

Jen pár tisíc, do velkého střetu nechtějí, protože statisíce mrtvých Ukrajinců jim dokonale ukázalo co je může potkat ! To už si rozmyslí co a jak. Země je jen jedna.