Začátkem února roku 1929 panovaly tuhé mrazy

A právě v jednom z těch ledovatých večerů vyběhla rozčilená (tehdy sotva osmnáctiletá) Ludmilka (moje budoucí babička), toho času těsně před porodem, obalená vlňákem ze dveří statku Horní Hlinky č. 1 a spěchala zavátou cestou z Ivančic do Padochova.

Lenka Procházková
Lenka Procházková

ZAČÁTKEM ÚNORA ROKU 1929 PANOVALY TUHÉ MRAZY.

A právě v jednom z těch ledovatých večerů vyběhla rozčilená (tehdy sotva osmnáctiletá) Ludmilka (moje budoucí babička), toho času těsně před porodem, obalená vlňákem ze dveří statku Horní Hlinky č. 1 a spěchala zavátou cestou z Ivančic do Padochova. Ludmilka byla vzpurná povaha, a tak ji na té mrazivé pouti zahříval vztek. Ke starší sestře došla ještě před půlnocí. Manžel Lojzek (můj budoucí dědeček) byl ale taky vzpuřok, a i když tušil, kam se Ludmilka po hádce s ním uchýlila, nezkoumal, zda v těch mrazech vůbec došla.

Za několik dní dorazil z Padochova do Ivančic posel se zprávou, že se narodil syn. Lojzka zastihl v hospodě. Prvorozený syn je pro sedláka událost, která potěší i vzpuřoka, a tak Lojzek bez protestu přijal i manželčino rozhodnutí, že chlapec se bude jmenovat Jan a slíbil u slivovice poslovi, že hned ráno zajde věc oznámit na ivančické faře. K tomu „ránu“ se ale radostně propíjel další dvě noci, a tak si potom v sakristii den synova narození nevybavil úplně přesně.

Ludmilka ale zjistila až v březnu, když přišla s manželem a nemluvnětem do kostela na křest, že Jan má v matrice i v křestním listu zapsané špatné datum. Pan farář ale na detailech nebazíroval, a tak to chybné datum narození 4. února měl pak můj táta ve všech dokladech a úředních spisech, které jej provázely na krátké životní pouti. Ten čtvrtý únor spisovatelva narození je i na náhrobku hřbitova Kotlářka a také na pamětní desce Mistrova „rodného“ domu v Ivančicích. Přesto se narodil až 6. února (a navíc v Padochově).

Rozhovor z archívu je z roku 1969 a týká se filmu Směšný pán, což byl poslední snímek, kde v titulcích smělo být uvedeno tátovo jméno. Scénáře dalších rozpracovaných filmů (Páni kluci, Už zase skáču přes kaluže, Svatby pana Voka a Na kometě) už místo něj kolegiálně podepisovali jeho přátelé, aby realizace nebyla ohrožena. A kritici pak jásali, že i bez (zakázaného) Procházky se točí skvělé filmy podle výborných scénářů…

Táta odmítl emigrovat, tvrdil, že spisovatel musí sdílet osud svého národa, ať je jakýkoliv. Zemřel na důsledky mediální štvanice dva týdny po svých dvaačtyřicátých narozeninách 20. února 1971.

Jako nejstarší dcera jsem se přestěhovala do jeho osiřelé pracovny. Celou jednu zeď zabírala knihovna. Nejblíž psacího stolu s pietně zavřeným kufříkovým Consulem byly regály s ohmatanými knihami, po kterých sahal nejčastěji. Stačilo, když se naklonil na židli a natáhl ruku. Otisky jeho prstů na skle knihovny zůstaly a knihy v poličce za nimi mi v první fázi smutku pomáhaly přečkat zoufalé noci, protože vytvářely most. Znovu jsem pročítala Hemingwaye, jehož způsob popisování krajiny a styl dialogů tátovi kdysi svítily na cestu k hledání a nalezení vlastních výrazových prostředků, pak jsem si „zopakovala“ Sallingera a jeho knihu Kdo chytá v žitě, kterou mi táta doporučil, když mi bylo patnáct, protože správně vytušil, že pro mé pubertální období mi bude Holden tím správným parťákem. Jenže v předjaří roku 1971 už mi bylo téměř dvacet a prožitky s tátovým umíráním a pak pohřbem, který se navzdory manévrům tajné policie konal v Praze, mi zrychleně otevřely dveře do dospělosti. A k pochybám. Má vůbec smysl psát další knihy v zemi, jejíž režim své nejlepší spisovatele lynčuje a vyřazuje jejich dílo z veřejných knihoven?

Ale jaký smysl bude mít můj život, pokud se psaní, se kterým už jsem začínala, sama vzdám?

Když jsem si zopakovala Sallingera, sáhla jsem o regál níž, kde měl táta německé autory. A začetla jsem se do protiválečného románu Heinricha Bölla „Kdes byl Adame?“ v překladu Ludvíka Kundery. Na okraji jedné z potištěných stránek byl průpiskou nakreslený vykřičník a vedle něj tátovým chvatným písmem připsaná poznámka „použití tří časů v jediné větě, nádhera!“ Proud mravenčení mi přejel po páteři. Rychle jsem otevřela tátovu likérku a z načaté osiřelé baňaté láhve upila hlt koňaku, abych tu znovu navázanou komunikaci podpořila a oslavila.

V následném dni mi na dobírku přišla knížka z Klubu čtenářů, kterou mi zřejmě ve svých posledních týdnech života táta objednal z nemocničního lůžka. Byla to sbírka povídek od Čechova nazvaná „Srdce nechodí samo.“ Toho večera jsem sundala víko z kufříkového Consulu, namotala do válce arch papíru a naťukala po dlouhé odmlce několik odstavců fejetonu. V další noci jsem text dopsala. Vyšel pod pseudonymem Lenka Burianová ve Svobodném slově.

Zítra (6. února) by tátovi bylo bývalo 95 let, ale jeho nedožité narozeniny jsem s dětmi a vnučkou oslavila už včera (4.února), protože co je vytesáno na pomnících, to je závazné i pro rodinné příslušníky. Nejen ty, co nebožtíka znali za živa, ale i ty mladší, kteří jej pro sebe teprve začínají objevovat a milovat.

4.6 25 hlasy
Hodnocení článku
3 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
spartak
spartak
před 3 měsíci

Že někdo zemře předčasně je tragédie ,ale. také osud ,který si ten člověk vybere.Můj táta byl z.e. Smíchova v Praze a bojoval v roce 1945 u rozhlasu(byl ročník 1923).Vstoupil do KSČ a odstěhoval se do pohraničí Mladé Buky ,kde v nejstarší textilce pomáhal budovat socialismus.Pomalu postupoval na žebříčku od dělníka až v Brně na vedoucí místo ekonoma… Číst vice »

vera havrankova
vera havrankova
před 3 měsíci

Paní Procházková, píšete krásně, čtu to bez dechu a na chvíli zapomenu na hrůzu, co se děje teď. Děkuji!

mikkesh
mikkesh
před 3 měsíci

Čest jeho památce.