V jakém režimu vlastně žijeme?

Bude řeč o francouzské společnosti. Podobnost s Francií je čistě náhodná…?

Morální deprese a intelektuální dezorientace, které se v posledních dvaceti letech zmocnily naší země, mají jednu hlavní příčinu: už nevíme, v jakém politickém režimu žijeme. Přesněji řečeno, režim, ve kterém žijeme, už není tím, ve kterém bychom měli žít. Měli bychom žít v liberální demokracii, ale instituce tohoto režimu pracují naprázdno a nejsou schopny plnit svou funkci. V jakém režimu vlastně žijeme?

Liberálně-demokratický režim je založen na spojení dvou principů, které musí být úzce propojeny, má-li režim správně fungovat, ale které jsou samy o sobě odlišné a mohou být odděleny, jak vidíme právě dnes v Evropě a zejména ve Francii. První zásada: stát je nestranným strážcem práv občanů a členů společnosti a chrání stejnou svobodu každého jednotlivce. Druhá zásada: vláda je reprezentativní – zastupuje zájmy a přání historicky vzniklého národa, reprezentuje jeho způsob života a jeho touhu vládnout sám sobě.
Tyto dva principy jsou spojeny třetím principem, a to principem suverenity lidu.
V moderním režimu si tedy historický národ vládne suverénně sám za podmínky, že při tvorbě a uplatňování práva je respektována rovnost a svoboda občanů. Stát je nestranný, ale ve vládě se nutně střídají dílčí strany. Toto střídání umožňuje, aby se názory a zájmy, které rozdělují občanské těleso, cítily být dostatečně zastoupeny vládnoucími institucemi.
Tento systém, který umožňuje nejostřejší opozici, je základem největší stability, protože umožňuje morální a emocionální výměnu mezi vládci a ovládanými, mezi důvěrou ovládaných, když ne ve vládnoucí stranu, tak alespoň v systém, který střídání organizuje, a pocitem odpovědnosti vládců, kteří vědí, komu se zodpovídají.Dnes je tato morální a citová výměna prakticky zmrazena, protože střídání bylo zbaveno své reprezentativní a očistné síly. Od 70. a 80. let 20. století se pravice i levice vzdaly svých referenčních „národů“ – pravice národa, levice „pracujících“ – a zastupitelský systém vyšel naprázdno.Takzvaná „vládnoucí“ pravice a levice se spojily ve společném odkazu na „Evropu“, ale to, co se zdálo být příslibem méně stranické politiky, vedlo místo toho k nedůvěře, a dokonce k určitému oddělení obou takto zanedbaných „národů“.

Vládnoucí třída nyní nečerpá svou legitimitu z reprezentativnosti, která jí uniká, ale z dodržování „hodnot“, které hodlá vštípit nepoddajnému obyvatelstvu. Tímto způsobem jsme umožnili atrofii reprezentativní vlády, která přesunula většinu politické legitimity na stát jako producenta nestranné normy. Aby byla norma dokonale nestranná, aby byla mimo podezření, musela by se nakonec zcela odpoutat od politického těla, v němž je stát zakořeněn a s jehož legitimitou je jeho vlastní legitimita úzce spojena.

Depolitizace státu

Vidíme, kam nás toto hnutí vede. Pokud je instituce státu ochotna a schopna účinně zaručit rovná práva svých členů, jakož i svobodné a nerušené prosazování jejich partikulárních zájmů, opravdu potřebujeme zastupitelskou vládu s onou věčně nejistou morální a emocionální výměnou mezi vládci a ovládanými, o níž jsem se zmínil? Proč by měl být stát, garant našich práv a zájmů, úzce, nerozlučně spjat s historickým politickým tělem známým jako Francie?

Změna legitimity, které jsme svědky, je způsobena tím, že stát napojený na určitý politický subjekt se bude vždy jevit jako méně nestranný než stát oddělený od jakékoli politické příslušnosti. Pouze úplné odpolitizování státu může zaručit jeho dokonalou nestrannost.

Podle nové legitimity má například právo „klimatického migranta“ nespornou převahu nad právem politického těla, které se může odvolávat pouze na své „obecné dobro“ – pojem, který je dnes pro soudce, ať už správního nebo soudního, který chce soudit pouze ve jménu lidskosti obecně, lidskosti bez hranic, vlastně nesrozumitelný.

A tak – a to je ta obrovská revoluce, které jsme nyní svědky, nebo spíše v ní jednáme a jsme její obětí v tomto novém režimu – je to právě politické tělo, jehož jsme občany, které je u kořene všech nespravedlností, protože se nemůže zbavit pocitu vlastní prospěšnosti a nemůže ji neuplatňovat. To je bod, který stojí za zvážení.

Neboť názor, který nám vládne, každý politický orgán, každá republika, je svévolným vymezením v celistvé struktuře lidstva. Jakým právem se takto oddělujeme od lidstva? Jaké máme právo prohlašovat za „obecné dobro“ to, co je nanejvýš dobrem několika málo lidí, „my“?

A co víc, v rámci našich vlastních svévolných hranic „my“ vykonáváme neméně svévolnou moc nad nejrůznějšími skupinami – „menšinami“ -, kterým toto údajné „společné dobro“ vnucujeme.

Práce spravedlnosti tedy spočívá v tom, aby se utlačované menšiny dostaly na světlo, aby jejich volání bylo vyslyšeno – což je neurčitý úkol, nekonečný úkol, protože dnes nemůžeme tušit, jaká nová utlačovaná menšina se objeví zítra.

Všimněte si, že ti, kdo volají po novém právu, obvykle nepředkládají jiné zdůvodnění než obecnou „rovnost“, aniž by se obtěžovali zjistit, zda je toto kritérium v uvažovaném kontextu použitelné nebo relevantní.

Proč jsou nová práva osvobozena od povinnosti je odůvodnit? Proč se odmítá argumentace? Jednoduše proto, že rozvažování, výměna argumentů, nutně předpokládá konstituovanou společnost, občanskou konverzaci, sdílenou formu života, společný svět – zkrátka vše, co menšinový nárok odsuzuje a odmítá jako svého utlačovatele, dusiče, kata.

Debata totiž nepředpokládá shodu na politické, náboženské či jakékoli jiné pravdě, ale alespoň ono minimum sdíleného smyslu a důvěry, které diskusi umožňuje a které menšinový nárok odmítá jako nejzákeřnější formu útlaku většiny.

Falešné sliby Evropy

Na tomto dvojím pohybu, který se snažím definovat, je nejškodlivější to, že se navenek i uvnitř řídí principem neomezenosti. Nikdy neskončíme se zrušením hranic, stejně jako nikdy neskončíme s emancipací menšin. Nikdy neskončíme s dekonstrukcí toho, co politické zvíře vybudovalo, s rušením toho, co tak pečlivě nařídilo.

Možná bychom se nikdy nepouštěli do tak neplodného dobrodružství, kdybychom nevěřili, že vymazání národních hranic slibuje „novou hranici“, „vnější hranici“ Evropy, nebo že vymazání národního „společného“ slibuje nové „společné“ Evropské unie.

Důkazem toho, že tento příslib byl iluzorní, je skutečnost, že Evropská unie není schopna ukončit své „rozšiřování“.

Každý krok tímto směrem však znamenal politické oslabení Evropy, a to jak zvýšením její vnitřní heterogenity, tak snížením její schopnosti rozumně se vztahovat k vnějšímu světu. Toto nutkání rozšiřovat se ignoruje skutečnost, že čím více se rozšiřujeme, tím více se dostáváme do kontaktu s novými souvislostmi a bezprecedentními obtížemi, které vyžadují stále větší schopnost uvažovat, rozhodovat a jednat – něco, co Evropě od samého počátku chybělo.

Evropská unie tak zdaleka nenahrazuje slabost národů, které ji tvoří, ale pouze potvrzuje a činí nezvratným opuštění zastupitelské republiky, která byla režimem, v němž naše země, zejména Francie, našly v moderní době spojenectví síly a spravedlnosti, které je samotným smyslem politické existence.

*

Pierre Manent působí jako politický filozof na Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales, Centre de recherches politiques Raymond Aron a Boston College. Jeho četné knihy jsou hojně překládány do angličtiny, mimo jiné Metamorfózy města: A World beyond Politics?: Proměny Západu: On the Western Dynamic, A World beyond Politics? A Defense of the Nation State (Obrana národního státu) a Modern Liberty and its Discontents (Moderní svoboda a její nespokojenost).

**

Pierre Manent, Are We in a Liberal Regime? vyšel 1.3.2024 na thepostil.com, překlad  Zvědavec.

4.5 4 hlasy
Hodnocení článku
6 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
palasovar@gmail.com
palasovar@gmail.com
před 3 měsíci

Rezim je korporatni fasismus ( sam si tedy rika liberalni demokracie)..Velke penize vytvari ruzne ” neziskovky”, ktere udajne zastupuji “obcanskou spolecnost”..Ale vazne,zkuste vytvorit nejakou neziskovku od spodu ( bez penez) urcite neco protlaci…Priklad ” Obycejni lide” nebo jak si rikali..nebo nejake ty co se zastavaly bezne rodiny.. jsou bez sance

Karel2002
Karel2002
před 3 měsíci

Náš současný režim je kombinací obsahu děl jako Matrix, “My” od Jevgenije Zamjatina či “1984” od George Orwella. Každý den je úplně stejný, milujeme své vládce a kolektivně nadáváme na zlosyna Goldsteina (Putina, Fica, Orbana, Číňany).

Praded
Praded
před 3 měsíci

V EU vládne parazitická oligarchie, která dává příkazy podřízeným parazitečkům a ta vytváří podle jejich dispozic zákony a vydává vyhlášky v jejich prospěch. Pokud by byla vláda státu a celý státní aparát odměňován podle výsledků hospodaření státu, docházelo by k samoregulaci neschopných pracovníků státu. To co u nás probíhá, mi připadá, jako cílená činnost, vedoucí k zničení… Číst vice »

cablik
cablik
před 3 měsíci

Pán neví v čem žije v korporátním fašismu kde vládnou pošahané a nefunkční ideologie. Kde se lže až se hory zelenají kde nefunguje slušnost a tolerance zatím jsme v (__!__)

orinoko
orinoko
před 3 měsíci

Obsah mi nějak připomíná bláboly sametového teoretika o nepoliticke politice. To není kritika autora článku, nýbrž jen připomenutí zacarovaneho kruhu , kdy posouvání “hodnot” nakonec skončí u popírání křesťanského desatera, a léty ověřenou sociologickou konstrukci a její terminologii nahradí selektivní cvokhaus , který neznají ani v Bohnicích.
I Fool on the Hill už je minulostí.

orinoko
orinoko
před 3 měsíci

Jsme na tom takhle nějak. Vytvořeno už dříve, vlastně už skoro nemusím nic psát. Stačí jen vybírat.

https://youtu.be/osu-HXMtBbU?si=ZA5pkEN_smz1WN5D