Češi to ve vztahu k Tchaj-wanu rádi horké

V atmosféře znervóznělých vztahů Evropské unie s Čínou, v průběhu kampaní strategické rivality, decouplingu, Covidu-19, nejnověji de-riskingu a války na Ukrajině, se nedá mnoho příznivých zpráv čekat. Že se Peking rozhodl pokusně uvolnit vízovou politiku pro skupinu zemí v Evropě, to lze ale určitě přivítat. V minulém roce naši žadatelé mohli zaregistrovat zjednodušení vízových formulářů do ČLR o zhruba polovinu a vypuštění nadměrného množství osobních informací, které korunovala samotná povinnost poskytnutí otisků prstů. Od začátku prosince minulého roku Čína vyhlásila roční vízovou úlevu pro turisty a byznysmeny z Francie, Německa, Itálie, Španělska, Nizozemí a Malajsie na cesty do Číny v rozsahu 15 dnů. Podle stejného zdroje rozšířila letos od 7. března Čína vízovou úlevu do 15ti dní pro skupinu šesti evropských zemí, čítající Švýcarsko, Lucembursko, Belgii, Irsko, Rakousko a Maďarsko.

Není od věci si připomenout, kolik zemí v Evropě má přímé letecké spojení s pevninskou Čínou, případně i současně s Tchaj-wanem. Jen v našem regionu jde prakticky o všechny sousední země kromě Slovenska, které to má ovšem do Vídně blíže než do Prahy. Naše přímé linky do Pekingu, Šanghaje, Si-anu a Čcheng-tu byly v době karantény Covidu-19 zastaveny a už nebyly obnoveny. Šli jsme z počtu čtyři na nulu, což je vskutku unikát. Tak například ve Vídni letí naši sousedé do Číny na dva týdny přímou linkou a bez víza. To se tak někdo má. Naše vztahy s Čínou nejsou alfou a omegou české ekonomické a politické budoucnosti, avšak slouží jako důležitý vedlejší identifikátor české mezinárodní pozice. Výsledky zahraniční politiky jsou měřitelné na základě faktů. Nestálo by za pokus pořídit si něco jako ministerstvo zahraničí?

Tchajwanská vicepresidentka Siao v Praze

Mezitím, jak se dalo čekat, série politických česko-tchajwanských setkání na vysoké úrovni pokračuje tempem, které přijali během posledních pěti let předseda Senátu Miloš Vystrčil, předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéta Pekarová Adamová a tchajwanský ministr zahraničí Joseph Wu (2021, 2023). České kontakty s Tchaj-wanem mají už třicet let trvání a patří určitě ke světlým okamžikům české asijské agendy. Nikoliv však v potřebě vyšroubovat záležitosti do extrému tak, aby zatahovaly Česko do bezpečnostně a politicky ožehavého dění v trojúhelníku USA – ČLR – Tchaj-wan, kde vůbec nemáme co dělat. Část naší veřejnosti v tom snad spatřuje přidanou hodnotu, naneštěstí omylem, dosah české zahraniční politiky má limity dané naší kapacitou a tradicí.

V mezinárodních vztazích si nikdo nemůže dělat co chce, nechat se vlákat do sporů vedených o suverenitu cizích států a pouštět se do dobrodružství z neznalosti je přinejmenším diletantské. Nemůžeme na státní úrovni přijmout představitele nezávislosti Katalánska, protože Španělsku bychom tím zavařili. Nemůžeme přijímat lídry Skotské národní strany na nejvyšší úrovni, v Londýně by si ťukali na čelo, jestli v Praze nedochází k nadměrné konzumaci alkoholu a psychotropních látek. Vstoupíme do sporů o Kypr?

Nic nebrání pěstování kontaktů s Tchaj-pejí na politické úrovni, která je ji přiměřená a ukotvená v seriózní analýze, a nikoliv pod vlivem lidí, kteří reprezentují ideologickou publicistiku a jsou ve střetu zájmů. Návštěva nastupující vicepresidentky Tchaj-wanu Hsiao Bi-Khim (Siao Pi-kchim) 19. března, která se oficiálně ujme funkce v květnu 2024, je jistě událostí zajímavou, ale politicky nepatřičně sladěnou se zájmy ČR v Číně, které mají již zhruba stoletou tradici.

Sdělení tchajwanské političky, jak hluboce si v Tchaj-peji cení dvou českých regionálních politiků, kteří se vypracovali na šéfy českého Senátu, je formálně standardní, ale obsahově prázdné. Tchajwanská strana si musí být stoprocentně vědoma toho, že ČR si neúměrnou úrovní politického dialogu s ní bourá své pozice v Pekingu.

Podstatné je přitom to, že režisérem politických aranžmá je vždy hlavně systematická a profesionální práce tchajwanských diplomatických a zpravodajských složek, které ve své branži představují mezinárodní extra třídu. Pustit je na nepřipravené české politiky, pseudoakademiky a věci neznalá české média, je surové. V tom, jak Tchaj-pej využívá fragmentované české politické scény a ideologické sinofobie velké části českých elit, začíná být cosi darwinisticky zdivočelého.

Jsme vydáni na pospas, a ještě se z toho div neradujeme. Dálněvýchodní oblast a vztahy s pevninskou Čínou jistě nejsou hlavním tématem české zahraniční orientace, avšak drastické fluktuace politických kontaktů s Pekingem, vycházející většinou z české strany, a neschopnost uvažovat neideologicky doprovázejí a charakterizují český sesuv do chudoby a bezvýznamnosti.

Sousední evropské země jako Německo, Polsko, Maďarsko, Rakousko, mají své dlouhodobé zájmy v Číně a své vztahy s Tchaj-wanem pojímají jako běžnou rutinu na neoficiální úrovni. Určitou úlevou je, že mezipřistání tchajwanské budoucí vicepresidentky v Praze mělo tentokrát nezvykle omezenou mediální prezentaci a že k tomu nebyly uloveny další vyšší figury, včetně presidenta.

  **

Rudolf Fürst, politolog a sinolog 

Autor v letech 1994-1996 pracoval v Taipei Economic and Cultural Office, v neoficiálním zastupitelském úřadě Tchaj-wanu v Praze.

Foto: https://twitter.com/Vystrcil_Milos