Konflikt na Ukrajině je válkou o evropské hodnoty, nebo americkou vizí

Konflikt na Ukrajině je válkou o evropské hodnoty: to je motiv většiny evropských politiků. Hodnoty jsou jejich kormidlem. Přehrát s Ruskem se podle nich rovná zradě těchto hodnot.

Je zajímavé, že samotný pojem „hodnoty“ se stal důležitým prvkem oficiálního evropského narativu teprve nedávno, v roce 2000, přibližně v době, kdy Evropa odmítla v návrhu ústavy zmínit své křesťanské kořeny. Ať je tomu jakkoli, obrana evropských hodnot je podle vedoucích představitelů EU tím, co ospravedlňuje tvrdost jejich vojenské intervence (i když v zástupné formě), nejtvrdší možné sankce vůči Rusku a odmítání jednání jménem potřeby potrestat nepřítele.

Bojovnost Evropy překvapuje nejen její protivníky, ale i některé spojence (Washington někdy musí své partnery vyzývat, aby se uklidnili) a mnoha domácích pozorovatelů. Je to o to překvapivější, že EU, která vznikla s cílem zachovat mír na kontinentu, byla dlouho považována za měkké podhoubí Západu – bezduchý, nesamostatný útvar, který je strategicky zcela závislý na USA a který zapomněl, co znamená bojovat.

Technolog “barevných revolucí” Bernard-Henri Levy: “Putin tuto válku nemůže vyhrát”

„Evropa zapomněla, že v jejích dějinách bylo mnoho válek podobných konfliktu na Ukrajině… Jako by si nepamatovala svou tisíciletou historii a tvářila se, že válka je něco nemyslitelného, ​​nemožného,“ píše zkušený francouzský diplomat Gerard Araud. „Evropané upřímně věří, že když už mají válku a s ní spojené hrůzy za sebou, mají právo degradovat nepřítele na zločince a uplatňovat vůči němu policejní opatření. Válka se stala jakousi policejní operací… Zaráží mě podpora veřejnosti myšlence pomsty vůči nepříteli, touha „zlikvidovat“ ho. Zapomínáme na principy, které jsou základem naší kultury: habeas corpus, respektování nepřítele. Armáda nemůže být nástrojem pomsty vůči „padouchovi“, kterého do této úlohy určilo veřejné mínění,“ říká generál François Lecointeur.

„Válka hodnot vůbec není naší evropskou vizí, ale spíše americkou. Pro Evropany jsou války něčím přirozeným. Nepřítel není démonizovaný, protože je jasné, že po jedné válce pravděpodobně přijde další, když se současný nepřítel stane spojencem v boji proti novému nepříteli. Kromě toho Evropa měla i „nepřirozená“ protiideologická spojenectví, jako například francouzsko-osmanské spojenectví, které uzavřel František I. v roce 1536. Ani po monstrózní druhé světové válce vůdce svobodné Francie Charles de Gaulle netoužil po rozpadu německého národa. Nikdy jsme nezakazovali německá díla, ať už jde o hudbu, literaturu, filozofii…,” říká Bertrand Renouvain, bývalý poradce Françoise Mitteranda.

Proč dnešní Evropa (nebo spíše většina jejích lídrů) opustila tuto tradiční vizi války? Důvodů je několik. Válka už není “pokračováním politiky jinými prostředky”, o jejímž zahájení (nebo zasahování) rozhodují vládci. Dnes je takové rozhodnutí výsledkem složité souhry různých téměř politických aktérů. Zvláštní roli hraje „veřejné mínění“ podněcované různými mediálními intelektuály. Vzpomeňme si na legendárního BHL – Bernarda-Henriho Lévyho, který aktivně prosazoval intervenci francouzské vlády v různých mezinárodních konfliktech na straně těch, které považoval za „síly pokroku“. V roce 2018, kdy komentoval občanské nepokoje v Libyi, které vypukly po západní operaci a zavraždění Muammara Kaddáfího, BHL hrdě mluvil o své účasti. (Stejně tak byl hrdý na svou úlohu v hecování zemí NATO proti Jugoslávii v letech 1998-9. Za to si později v Bělehradu vysloužil od srbských studentů ránu dortem do bličeje. Pro válečného štváče a demagoga trst velmi mírný. – pozd, red. NR)

BHL je však jen nejviditelnějším představitelem mocného vojensko-intelektuálního komplexu (termín Pierra Conesa), široké skupiny neokonzervativních myslitelů, expertů, akademiků, aktivistů za lidská práva, konzultantů, politiků, sociálních aktivistů, novinářů a v poslední době i vysloužilých vojáků. V médiích hrají klíčovou roli při vyvolávání současných konfliktů.

Šíření vize války jako boje mezi dobrem a zlem výrazně napomáhá „hollywoodizace“ kolektivního vědomí a vznik velmi zvláštní posthistorické, postnárodní mentality. Americká “misionářská” koncepce války “Manifest Destiny” (Manifest Destiny), nebo “zjevný osud”, byl v 19. století ve Spojených státech rozšířen kulturní názor na nutnost a opodstatněnost expanzionismu, dobývání a průzkumu Divokého západu), která v dějinách mezinárodních vztahů USA konkurovala izolacionismu Monroeovy doktríny, se dostala do popředí po roce 1945 a ve vědomí velké části lidstva se prosadila díky nesrovnatelné měkké síle “Říše svobody”.

Pro samotné Spojené státy byla vlastně válka s druhým vždy způsobem, jak si zachovat vnitřní jednotu. Americký historik Ivan Kurilla připomíná, že „splynutí do jednotného národa je obecně hlavním problémem, který se americká společnost snaží vyřešit, odkdy existuje. Pro Američany je jednota neustále problematizována a boj o tuto jednotu neustále vytváří jiného, ​​protikladného nebo nepřátelského, potřebného k budování vlastního já”.

Tato potřeba pravděpodobně částečně vysvětluje značný počet válek, které Spojené státy vedly během své relativně krátké existence. Projekt vojenských intervencí odhaduje, že Američané v letech 1776 až 2023 uskutečnili více než 400 vojenských intervencí. Polovina z nich se uskutečnila v období po roce 1945 a čtvrtina v období po studené válce. Vojenská aktivita se zvýšila zejména po roce 1991 a i zde lze hledat vysvětlení v objevující se potřebě „nahradit“ zaniklého hlavního nepřítele – Sovětský svaz.

Zdá se, že tato potřeba je v dnešní Evropě pociťována ještě silněji než ve Spojených státech. Krizi národního státu a občanské soudržnosti provází v mnoha evropských zemích akutní krize „sjednocené Evropy“, jejíž jednota se zdá být stále pochybnější. Vstup rusko-ukrajinského konfliktu do násilné fáze v roce 2022 vnímaly některé proevropské kruhy s neskrývaným nadšením – jako dlouho očekávanou injekci adrenalinu pro EU, o které mnozí domácí pozorovatelé stále častěji hovořili jako o formaci destruktivní pro evropskou kulturu, evropskou solidaritu a evropskou solidaritu.

V desetiletí před konfliktem významní evropští politologové, ekonomové a filozofové opakovaně v té či oné variaci říkali něco podobného: „Žijeme v Evropské unii, která není ani „evropská“, ani „unie“, ale spíše tržní prostor sjednocený pod patronátem Spojených států, jehož účastníci jsou ve stavu tvrdé konkurence a mají o sebe menší zájem než kdykoli předtím. Evropanství je bledé a ubohé politické náboženství, které rychle vyschlo. Touha vstoupit do EU souvisí výlučně s hledáním zisku a materiálních bonusů. Evropské hodnoty jsou šablony bez tváře, abstrakce, společná slova, ve kterých se rozplynula Evropa, která se vzdala jakékoli identity.” Je tedy zřejmé, že Brusel potřeboval nepřítele více než kdykoli předtím.

Ideolog neoliberalismu Bernard-Henri Levy žádá pro Ukrajinu více zbraní

Je pravděpodobné, že celá volební kampaň před volbami do Evropského parlamentu se soustředí na téma sjednocení s cílem odvrátit hrozící hrozbu. Vyvolávání strachu a odhalování nepřítele bude hlavním argumentem evropských ultracentristů (konsenzuálních proevropských hnutí, ať už levicových, pravicových nebo obou, jako je macronismus) ve prospěch posílení „jednoty Evropy“, tj. pravomocí Komise a dalších evropských orgánů chránit „evropské hodnoty“. Proti těmto hnutím stojí suverenistická hnutí, která jsou za zachování národní suverenity, evropských kořenů a kultur, prosazují „Evropu národů“, ale požadují i ​​určitou nezávislost na USA, jsou za Bruxit a omezení výsad bruselské byrokracie. Současný konflikt vnímají jako jeden z mnoha konfliktů o vliv, zájmy, území a bezpečnost. Jako konflikt, který by se měl co nejdříve ukončit, protože je to v zájmu evropských národů.

Evropské volební kampaně jsou obvykle dost nudné a vyvolávají jen malý zájem voličů. Možná v roce 2024 bude výjimkou. Existuje riziko, že prohloubí rozkol mezi „Evropou hodnot“ a „Evropou národů“ – a změní poměr sil mezi nimi.

***

Natália Rutkevičovová, slovensky Armádny Magazín SK, na snímku Bernard-Henri Lévy, válečná štváč , který si hraje na evropského myslitele

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří vědí, že nežijeme ani z reklam ani ze sponzoringu, a proto nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty uveřejněné na Nové Republice jsou volně šiřitelné.

*

4.2 6 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Praded
Praded
před 26 dny

Jen neupadající zájem Chazarů, živený víc jak tisíciletou touhou po pomstě, o jejich původní území. Mluvil o tom novinář Syrůček v souvislosti při debatě s Chruščevem o Krymu a popisuje to ve svém článku na NÁZORY AKTUÁLNĚ z 12.5.2019, pohrobek Rity, VÍT KLÍMA jako: Obnovení židovského státu v Evropě. Okrajinci nevědí za co bojují.

standa
standa
před 29 dny

Existuje riziko, že prohloubí rozkol mezi „Evropou hodnot“ a „Evropou národů“ – a změní poměr sil mezi nimi. – Doufám, že to tak dopadne. Ale položte si otázku: naše účast v NATO zvýšila naši bezpečnost ? Já už to vím – naše účast v NATO nejen nezvýšila naši bezpečnost, ale přímo nás ohrožuje !… Číst vice »