Nizozemský světoběžník kmotrem znovuobjevené dopravní tepny

Přinášíme zajímavý text z webu významných českých sinologů ASIASKOP, který se však překvapivě věnuje jižní Africe, holandské kolonizaci a počátků kapitalizmu. Věříme, že i pro vás bude text zajímavým poznáním.

Tok zboží, kterým východní Asie zaplavuje Evropu, se po 155 letech vrací zpět na starou trasu kolem Mysu Dobré naděje. Dnes tudy pluje až 80 % lodí, proplouvajících dříve Suezským průplavem. Z Evropanů Afriku poprvé v roce 1488 obeplul portugalský mořeplavec Bartolomeo Diaz a název „Mys Dobré naděje“ (Cabo da Boa Esperança) je připisován portugalskému králi Janu II. V procesu rozvracení tehdejšího světa evropskými lupičskými státy je důležitým datem 6. duben 1652, kdy poblíž Mysu Dobré naděje založil nizozemský obchodník Jan van Riebeeck (1619-1677) zásobovací stanici pro holandské obchodní lodě, pozdější Kapské město. Pojďme se na tuto událost a dobu i na osobu van Riebeecka podívat poněkud podrobněji a osvětlit si tak další z kořenů nepřátelství industriálního Severu a zemědělského Jihu.

Jan van Riebeeck se narodil 21. dubna 1619 v malém městečku Culemborg (poblíž Utrechtu) v rodině vojenského lékaře. Nizozemsko v té době prožívalo svůj zlatý věk (Gouden Eeuw) a mohlo se pyšnit náboženskou a názorovou tolerancí. Bylo tehdy nejbohatší zemí na světě a na vrcholu této éry připadala na nizozemské obchodníky celá polovina veškerého světového obchodu. Kapitalismus se zrodil právě tady: objevily se první burzy, dražby, akcie, opce, investoři i investiční bubliny.

Když bylo van Riebeeckovi 18 let, odehrála se v Nizozemí tzv. tulipánová horečka, jakýsi vrcholný výstřelek řádění „neviditelné ruky trhu“. Někteří investoři do tulipánů (které do Holandska přivezl z Vídně známý botanik Carolus Clusius roku 1593) přišli po pádu cen o celý svůj majetek. Na vrcholu tulipánové horečky v roce 1637 se za některé variety platily tisíce guldenů, takže např. honorář, který dostal nejslavnější holandský malíř Rembrandt van Rijn za svůj obraz Noční hlídka, by mu tehdy nestačil ani na nákup jedné jediné předražené tulipánové cibule, zatímco dnes by za tento obraz bylo pravděpodobně možné pořídit veškeré tulipány, které se v Nizozemí nacházejí.

Souběžně s rozmachem podnikání a obchodování kvetly v té době v Holandsku vědy a umění. Avšak latinské přísloví „inter arma silent musae“ přesto jako by neplatilo, protože se téměř po celé 17. století válčilo. Republika spojených nizozemských provincií (Republiek der Zeven Vereinigde Nederlanden), vyhlášená roku 1581, vedla válku za nezávislost na španělském království celých 80 (!) let a Španělsko tuto nezávislost uznalo až roku 1648 v rámci Vestfálského míru. Jakkoli se v učebnicích dějepisu uvádějí náboženské důvody války, šlo ve skutečnosti spíše o peníze a neplacení daní španělskému králi. Jak však lze zápas o majetek a pozice vysvětlovat pozdějším generacím vznešenými ideály svobody, to nakonec důvěrně známe i z naší historie.

Někteří autoři považují za počátek nizozemského Zlatého století 20. březen 1602, kdy došlo k historicky prvnímu úpisu akcií při založení Sjednocené východoindické společnosti (VOC – Vereenigde Oost-Indische Compagnie). Právě do služeb této korporace vstoupil Jan van Riebeeck ve svých 20 letech, v roce 1639. Pro společnost pracoval v různých funkcích, mimo jiné v Japonsku a Vietnamu. Protože před rokem 1639, ještě jako lékařský učeň s jinými společnostmi navštívil Severní (Grónsko) i Jižní Ameriku (tehdejší Nizozemská Brazílie), lze jej považovat za opravdového světoběžníka. Jeho nejslavnější plavba, která mu nakonec vynesla místo na pomnících a v muzeích, začala v prosinci 1651 a směřovala do Jižní Afriky, kde loď Dromedaris s van Riebeeckem na palubě dne 6. dubna 1652 zakotvila ve Stolové zátoce u Mysu Dobré naděje. Tam z pověření svého zaměstnavatele zřídil zásobovací stanici (Fort de Goede Hoop) pro obchodní lodě, aby zde na svých cestách mezi Nizozemím a Indonésií mohly nabrat pitnou vodu a doplnit zásoby potravin.

Zdroj: www.meisterdrucke.ie, Charles Bell: The Landing of Jan van Riesbeeck (1850)

Společnost VOC zde původně vůbec žádnou stanici stavět nechtěla, protože její šéfové měli jednak obavy z domorodců, jednak jim tradiční „holandské šetřílkovství“ velelo vyhýbat se mimořádným nákladům. Názor změnili až v důsledku ztroskotání lodi Nový Haarlem (Nieuw Haarlem) u Mysu Dobré naděje v roce 1647. Loď najela na mělčinu a její náklad byl zčásti přeložen na dvě další lodě v konvoji, přičemž zbytek drahocenného zboží (porcelán, indigo apod.) musela na místě posádka ztroskotané lodi hlídat. Trosečníci byli ve vlastním zájmu přinuceni mít co nejlepší vztahy s domorodými lidmi, jejichž tradiční jméno je Kojkojnové (KhoiKhoi), zatímco Holanďané je pro nesrozumitelný jazyk s mlaskavými zvuky nazvali Hotentoty. Kapské město, které poblíž původní osady trosečníků později vzniklo, je tedy zřejmě jediným městem na světě, které bylo založeno kvůli námořní nehodě.

Van Riebeeck přijíždí až 5 let po ztroskotání lodi Nový Haarlem. Obtížný úkol vybudování zásobovací stanice přijímá jako možnost rehabilitovat se ze zpronevěr, kvůli nimž jej společnost před několika lety odvolala z východní Asie. I jemu velí okolnosti chovat se k místním co nejlépe a s velkou obezřetností, ale soužití bílých a černých začíná i přes veškerou snahu brzy pořádně skřípat.

Kojkojnové neznají žádné jiné než společné vlastnictví nemovitých věcí a v důsledku toho často pochodují se svým dobytkem přes zaseté a osázené pozemky bílých osadníků, čímž maří hlavní poslání založené osady, totiž zásobovat obchodní lodi potravinami z vlastní produkce. Van Riebeeck nakonec nechává osadu oplotit, čímž vzniká permanentní casus belli. Do svého domu přijímá jako služebnou domorodou ženu jménem Krotoa, která se postupně naučí jazyku bělochů a pomáhá při vyjednávání míru mezi Kojkojny a osadníky. Osud Krotoy byl ovšem velmi smutný, po odjezdu van Riebeecka z Kapska se provdala za jiného holandského osadníka a po jeho násilné smrti zůstala opuštěná se dvěma míšeneckými potomky.

Krotoa (zdroj Wikipedia)

Van Riebeeckovi nebylo dovoleno vrátit se po pěti letech zpět do Nizozemí a musel si v Kapsku odsloužit plných 10 let. První válečný střet s domorodci proběhl ještě za jeho působení v roce 1659. Ze zachovaných deníků vyplývá, že na svůj počáteční smířlivý přístup k domorodcům postupně rezignoval a na konci svého působení v Kapsku se již o Hotentotech vyjadřuje se značným rasistickým opovržením. V roce 1662 van Riebeeck Afriku opouští a přesouvá se do Nizozemské východní Indie (dnes Indonésie), kde v hierarchii koloniální správy zastával vysoké funkce a roku 1677 v Batávii (nyní Jakarta) zemřel ve věku 58 let.

V témže roce do Batávie připlul po skončení studia leidenských práv jeho syn Abraham, který se v letech 1707 -1713 dokázal vyšplhat na nejvyšší funkci generálního guvernéra celé Nizozemské východní Indie. Jan van Riebeeck je pohřben v Jakartě. Dodnes má v Kapském městě sochu a ve svém rodném městečku muzeum, které nemohlo být otevřeno dříve než v roce 2011, protože takovému záměru dlouhá léta bránili nizozemští aktivisté boje proti apartheidu.

Dnešní hodnocení světoběžníka Jana van Riebeecka není jednoznačné. Někteří jej ctí pro jeho zakladatelské skutky, jiní jím opovrhují jakožto jedním z mnoha bílých kolonizátorů, rasistů a otrokářů. Bývalý jihoafrický president Jacob Zuma soudí, že veškeré problémy Jihoafrické republiky začaly právě přistáním Riebeecka u jihoafrických břehů v roce 1652. Sám Riebeeck žádal brzy po příjezdu do Tabulové zátoky o povolení využívat otrockou práci. Toto povolení mu zaměstnavatel nejprve odepřel a zejména bylo zakázáno brát do otroctví místní obyvatele – Kojkojny. Později byl ale dovoz otroků povolen a po roce 1658, tedy ještě za působení van Riebeecka, byli dovezeni otroci z Madagaskaru, Mosambiku a Angoly. Tehdy se jednalo o desítky osob, ale za další dvě desítky let, již po odjezdu van Riebeecka, dosahoval počet otroků v kapské kolonii téměř tisícovky.

Ovšem celkový odhad počtu otroků, které Spojená nizozemská východoindická společnost (VOC) za dvě století zobchodovala a využívala, se pohybuje mezi 600 tisíci a jedním milionem. O dalších zhruba 600 tisících otroků, dovážených ze Západní Afriky na práci v zemědělství do Jižní Ameriky, se „zasloužila“ Nizozemská západoindická společnost (Geoctroyeerde West-Indische Compagnie, založeno 1621) a dalších několik milionů otroků z Afriky a Asie jde na vrub obdobných společností a podnikatelů z Portugalska, Španělska, Anglie a Francie. Nástup kapitalismu je tak smutně spojen s loupením v koloniích, otroctvím, galejemi, dětskou prací (zejména v Anglii) a nesmiřitelným rasismem.

Zdroj: www.islaminindonesia.worldpress.com

Otroctví bylo v části Nizozemské východní Indie zrušeno v roce 1860, v Surinamu a nizozemských Antilách 1863, ale v některých částech Nizozemské východní Indie dokonce až v roce 1910. V anglických koloniích bylo otroctví zrušeno v roce 1834, ve Francii roku 1848 a ve Spojených státech 1865. V “našem” Rakousku otroctví v té době neexistovalo, nevolnictví bylo zrušeno v roce 1781 a poddanství v roce 1848. Tyto historické údaje je dobré mít na paměti zejména v případech, kdy Američané nebo Západoevropané vyučují ostatní o svobodě, demokracii a lidských právech.

*

Vysvětlivka:

Holandsko, holandský – vztahuje se k území dvou historických provincií Noord-Holland a Zuid-Holland, kde leží nejvýznamnější nizozemská města jako Amsterdam, Leiden, Den Haag, Haarlem, Gouda apod.

Nizozemsko, nizozemský – vztahuje se k evropskému území nizozemského království, které se dnes skládá z 12 provincií.

*

Pavel Křivkabotanik, lingvista, soudní tlumočník nizozemštiny a lektor českého jazyka

Titulní obrázek jsme vytvořili s pomocí umělé inteligence.

Zdroj: Asiaskop

3.4 5 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
2 komentáře
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
cablik
cablik
před 19 dny

Pěkný článek o historii a ten rasismus oni nemají rádi bílé a bílí je to je vrozené v genech a žádný liberální sociální inženýr s tím nic nenadělá. Imperátoři jen kecají o právech a na lidi kašlou.

unkas
unkas
před 19 dny

zajímavý článek, díky autore!