Smrt na geopolitickou objednávku. Epidemii rakoviny vystřídala série atentátů.

Tisková agentura Mehr již informovala: “Íránský prezident a jeho doprovod zahynuli při havárii vrtulníku … Ebrahim Raisi, prezident naší země, zahynul při havárii vrtulníku v hornaté oblasti na severozápadě Íránu, mezi mrtvými je i ministr zahraničí Hosejn Amir Abdollahian.”

Íránská agentura opatrně označila okolnosti prezidentovy smrti za ” nehodu”. Možná proto, aby se vyhnula tomu, co nikdo neříká rád – totiž, že šlo o smrtelný teroristický útok.

I kdyby sebevíc nestranná expertíza potvrdila, že šlo o strašlivou souhru nepříznivých okolností, jež vedly k pádu vrtulníku, málokdo tomu uvěří a nebude v tom vidět zlověstnou ruku vrahů, kteří dávají poslední – smrtelné – varování všem, kdo ještě žijí, ale nesplňují jejich ten či onen požadavek.

Zesnulý Raisi byl jedním z nich – konzervativní anti-západník, který sloužil své zemi, zatímco “zlatá miliarda”, chcete-li, kolektivní Západ, který se považuje za hrad na kopci, povolaný k tomu, aby učil žít všechny ostatní, prohlásil Írán za součást “osy zla”, uvalil na něj sankce ze všech stran a chtěl ho strašlivým nátlakem na mocenské orgány přeorientovat. Geopoliticky “správně”. Tedy – na souhlas s monopolárním světem pod záštitou USA, což je současná sofistikovaná forma neokolonizace. Západ si dokonce zvykl nazývat nepoddajného mrtvého Raisiho nenávistným označením “teheránský” nebo “íránský řezník”.

Všichni budou tušit, že šlo o teroristický útok, a hledat jeho potvrzení. Už proto, že okolnosti smrti íránského prezidenta jsou velmi podivné. Delegace, kterou vedl, se vracela třemi vrtulníky. Dva doletěly na místo určení bezpečně, a to navzdory opravdu hrozným povětrnostním podmínkám – sněžení a dešti, větru, tmě, tomu a tomu.

Nyní se již pátrá po nějakém obskurním Indovi, který se prý motal kolem prezidentského vrtulníku a někam zmizel, což ponechává prostor pro otázky na bezpečnostní a ochrannou službu hlavy Íránu a nutí nás přemýšlet o možných vnitropolitických sporech a hádkách, které mohly vést k smrti politika, jenž mohl být pro kohokoli nežádoucí.

Prezident Raisi naháněl strach nejen Západu, ale možná se nelíbil ani mnohým v samotném Íránu. Měl například blízko k nejvyšší autoritě (Nejvyššímu vůdci) této země, 85letému ajatolláhovi Alímu Chamaneímu. A mnozí se domnívali, že by se právě Raisi, který má také islámské duchovní vzdělání, mohl stát novou duchovní hlavou země, která je z hlediska autority a moci povolanější než prezident.

Írán je navíc dlouhodobě zemí, proti níž se Západ a jeho výspa v regionu – Izrael – neštítí použití jakýchkoli prostředků, včetně kolektivního a individuálního teroru. V posledních letech se už ani nedají spočítat pokusy o atentáty – včetně těch, jež byly pro organizátory úspěšné – na íránské jaderné vědce vyvíjející jaderný a protiraketový štít země. Zabití vědci se počítají na desítky a rozmanitost metod likvidace by jim mohli závidět i středověcí vrahouni.

Kromě toho byl 3. ledna 2020 na přímý rozkaz amerického prezidenta Donalda Trumpa zabit Qassem Suleimani, generálporučík a velitel speciální jednotky Al Quds Sboru islámských revolučních gard (IRGC), která je určena k provádění speciálních operací mimo Írán. Byl to právě Sulejmání, kdo dohlížel na činnost Hamásu v pásmu Gazy, Hizballáhu v Palestině a Libanonu a pravděpodobně i hútíovského Ansarulláhu v Jemenu.

1. dubna tohoto roku byli při útoku na íránský konzulát v Damašku zabiti dva íránští generálové, Mohammad Reza Zahedi a Mohammad Hadi Hajjah Rahimi, a pět důstojníků IRGC: Seyed Mahdi Jalalati, Mohsen Sadakat, Ali Agha Babai, Syed Ali Salehi Rozbahani a Hosein Amanollahi, kteří byli vojenskými poradci IRGC v Sýrii.

Hned poté udeřil Írán na Izrael a ukázal všem, že může snadno a bez námahy splnit svůj vytoužený sen – “svrhnout Židy do Středozemního moře”. Aniž by se samozřejmě zeptal Spojených států. Západ tak mohl Írán jednoduše ” zkrouhnout” tím, že zabil prezidenta.

Za druhé, Raisiho smrt – naprosto příšerně, ale zcela organicky – zapadá do obecného vzorce pokusů o atentáty, které se odehrály v posledních dnech proti těm, s nimiž je Západ nespokojen. Tady je truchlivý seznam těch, kteří by si měli dávat pozor kvůli nesouhlasu se Západem: turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, kterého se pokusili svrhnout novým státním převratem, podobně jako v roce 2016. Slovenský premiér Robert Fico, na něhož pětkrát vystřelil místní fanatický příznivec ukrajinských neonacistů. A teď íránský prezident, který to, bohužel, nepřežil.

V poslední době proskakuje v telegramových kanálech následující názor: “Začíná být horko! Globalisté začali řádit. Rolničky koňského spřežení už zvoní, jdeme na to, chlapci, pobavíme se! Všechna omezení jsou zrušena, banda začíná močit v tlupě. Turecko a Slovensko jsou také členy bandy grázlů, ale mají vlastní názory. A to nelze strpět. Orbáne, taky se už chystej k odchodu!”

Jinými slovy, přímo varují maďarského premiéra Viktora Orbána, který se také tvrdošíjně nechce připojit ke společnému západnímu týmu a zničit svou zemi, aby se zavděčil Spojeným státům.

Za třetí, atentáty na politické vůdce v důsledku teroru nebo státního převratu jsou dávno osvědčeným a v mnoha případech všestranně výhodným způsobem, jak skutečně dosáhnout přeorientování kurzu země nebo dokonce celého kontinentu.

Státní převrat v Chile, který v roce 1973 vedl k zavraždění prezidenta Salvadora Allendeho, zvrátil socialismus v této zemi. Atentát na švédského premiéra Olofa Palmeho v roce 1986 zahájil přeměnu tohoto “severského ostrova socialismu” v protisovětský a nyní mimořádně agresivní rusofobní zapadákov na severu Evropy.

V roce 2003, kdy byl zavražděn srbský premiér Zoran Djindjič, superzápadní demokrat, chtěli „správní“ srbští „vlastenci“ zabránit vydání dalších srbských osobností Mezinárodnímu trestnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávii (ICTY) v Haagu.

O důsledcích státních převratů s masakry bývalých hlav režimů a diktatur v Africe, Latinské Americe a Asii není třeba hovořit. Tam se vše měnilo tak často a s takovou kaleidoskopickou rychlostí a rozmanitostí, že se z toho člověku může zatočit hlava.

Ale právě v Jižní (Latinské) Americe bylo možné před 10-15 lety pozorovat, jak se “zlatá miliarda” a konkrétně USA, za jejichž zadní dvorek je tento kontinent stále považován, snaží zabránit řadě zemí, aby se vymanily z područí Západu a z jeho dusivé kontroly. A rovněž zastavit nástup totálního antiamerikanismu a všeobecné politické polarity politických elit jihoamerických zemí.

Odborníci dokonce označili tuto hlavní metodu – jako “rakovinné spiknutí”. Nebo “epidemie rakoviny”, která zasáhla prezidenty mnoha zemí, kteří pozvedli svůj hlas proti USA a jejich nadvládě. Poprvé to v roce 2011 glosoval tehdejší venezuelský prezident Hugo Chávez. To už umíral na metastazující rakovinu tlustého střeva, kterou podle něj způsobilo ozáření v newyorském hotelu, kde pobýval během Valného shromáždění OSN.

Venezuelský prezident uvedl, že ho před ní varoval kubánský vůdce Fidel Castro, který již léta bojoval s rakovinou tlustého střeva. “Chávezi, buďte opatrný. Tito lidé už vynalezli technologii. Dávejte si pozor na to, co jíte. Mohou do vás vpravit malou jehlu a napíchnout vám cokoli,” připomněl. O dva roky později byl Chávez pryč a on sám ještě v roce 1996 řekl, za co byl zabit: “Nejsem marxista, ale nejsem proti marxistům. Nejsem komunista, ale nejsem ani proti komunistům.” A vedl svou zemi cestou společenské sociálně spravedlivé transformace, mírně řečeno, nekapitalistického charakteru.

V roce 2011 vyšlo najevo, že argentinské prezidentce Cristině Kushnerové byla diagnostikována rakovina štítné žlázy. Okamžitě bylo zmíněno, že i její předchůdce a manžel Nestor Kirchner zemřel o rok dříve na rakovinu střev.

Brazilskému prezidentovi Luizovi Inácio Lula da Silvovi, Chávezovu příteli a ideovému souputníkovi, byla diagnostikována rakovina hrdla. Ve stejném roce byla jeho nástupkyni v čele Brazílie Dilmě Rousseffové, rovněž levicově smýšlející, diagnostikována rakovina prsu.

Paraguayský prezident Fernando Lugo se léčil s lymfomem ve stejné době jako bolivijský vůdce Evo Morales s rakovinou nosu a kolumbijský prezident Juan Manuel Santos Calderon s rakovinou prostaty.

A všichni tito lídři, opakuji, všichni tito lídři, i když ne nutně levicoví, oznámili po nástupu do vedoucích funkcí odklon svých zemí od vlivu USA.

Ve Spojených státech byla tato konspirační teorie o rakovině okamžitě zesměšněna. Je prý všeobecně známo, že rakovina není nakažlivé onemocnění, a jak potvrzuje věda a medicína, nepřenáší se žádnými viry ani bakteriemi.

Ale už v roce 2021 doktor lékařských věd, profesor, hlavní vědecký poradce laboratoře virové karcinogeneze Blochinova onkologického výzkumného centra Vladimir Gurcevič v rozhovoru pro média jmenoval šest nebo sedm virů, které způsobují – za určitých okolností -rakovinu. Jsou to: 1) virus hepatitidy B a C – vyvolává rakovinu jater, 2) virus Epsteina-Barrové – Hodgkinův lymfom, nehodgkinský lymfom a rakovinu nosohltanu, 3) některé typy lidských papilomavirů – rakovinu děložního čípku, úst a hltanu, 4) lidský herpes virus typu 8 -Kaposiho sarkom a některé lymfomy, 5) lidský T-lymfotropní virus – lidský T-buněčný lymfom a T-buněčná leukémie, 6) polyomavirus Merkelových buněk – Merkelův sarkom.

A k tomu ještě nikdo ani pořádně neví, co dělají američtí vědci v tajných laboratořích rozesetých po celém světě, také na Ukrajině. Z toho vyplývá, že domněnky o uměle vyvolané epidemii rakoviny a možnosti nakazit se jí nejsou tak fantastické a přitažené za vlasy.

Ale to hlavní spočívá v něčem jiném: úmrtí nežádoucích politiků a jejich nemoci zpomalily, a v některých latinskoamerických zemích dokonce zvrátily jejich další rozvoj. A to byl ten kýžený výsledek “zlaté miliardy”, kdy účel světí prostředky. Jak se však ukázalo, ne na dlouho.

Mnoho levicových prezidentů bylo odstraněno a v Argentině se dokonce dostal k moci politický klaun proamerického fašistického ražení. Do Brazílie se však vrátil Lula da Silva a tato největší země Latinské Ameriky nepodporuje USA a jejich neokolonialismus. V současnosti se Afrika od neokolonialismu osvobozuje, přinejmenším země Sahelu (severní Afrika) se už prakticky osvobodily od francouzského a amerického jha.

Politickou váhu i finanční a ekonomickou dynamiku získávají nová mezistátní sdružení – EAEU, BRICS a SCO -, která se již neorientují na bývalého hegemona, ale zahrnují do svého vlivu země globálního Jihu.

Vzhledem k tomu, že kolektivní Západ v čele se Spojenými státy svůj styl nemění, pak, ať to zní jakkoli banálně, mají tito neo-kolonizátoři stále dostatek prostoru pro své zvěrské metody. A mnozí vůdci by se měli skutečně obávat – nejen obvyklé bombové demokracie, ale i jezuitské medicíny.

… Další události v Íránu po atentátu na jeho prezidenta naznačí, jak stabilní je politický systém této země a jak jednotná je její vládnoucí třída. A samozřejmě i to, jak je krvavý teroristický přístup v mezinárodních vztazích odůvodnitelný. Většina pozorovatelů je přesvědčena, že se v Íránu nestane nic mimořádného – stát s tisíciletou historií už zažil více ran.

Všichni se však musí mít na pozoru. Západ zvedá pomyslné sázky co nejvýše – už totiž nejde o jeho nadvládu, ale o jeho přežití…

*

Vladimír Skačko, UKRAJINA.ru (13:32 20.05.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová