Provokace Západu: měli bychom reagovat? A jak?

V souvislosti s poslední americkou provokací provedenou rukama Ukrajinců (úder na sevastopolskou pláž) a buněk banditského podsvětí na severním Kavkaze (střelba v Machačkale, Derbentu, na rusko-abchazské hranici) se v ruské veřejnosti opět začalo horlivě diskutovat o tom, zda a jak na takové útoky reagovat.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

Je zajímavé, že většina veřejnosti dokonale pochopila, že provokace je lepší ignorovat, když se upalovali lidé v Oděse nebo ostřelovala města v Donbasu. V té době Donbas ještě nebyl Ruskem, nehrozilo tedy bezprostřední ohrožení ruských občanů, s výjimkou těch, kteří tam odešli dobrovolně, aby tam bojovali. Proto fungovala teze “zájmy státu jsou vyšší než zájmy jednotlivce nebo dokonce samostatného regionu, zejména toho cizího, byť obydleného Rusy”.

Vše se změnilo, když začaly bomby a rakety dopadat na „stará“ ruská území. Stažení ruských ozbrojených sil z Chersonu (do té doby jednoho z regionálních center Ruska) nevnímala ruská společnost tak ostře jako ostřelování Bělgorodu, Kurska a dalších měst “starého Ruska”, stejně jako “průlomy” diverzantských skupin ukrajinského ministerstva obrany sto či dvě stě metrů od hranic, po nichž následovalo jejich demonstrativní zničení ruskými vojsky.

Nezmiňuji se o tom proto, abych někoho obviňoval nebo mu něco vyčítal. Košile je vždycky bližší než kabát. Když byl v Kyjevě Majdan, budoucím bojovníkům armád DLR/LLR to bylo také celkem lhostejné. “Vy tam máte ty svoje Majdany, zatímco my musíme pracovat”. To je normální vnímání situace běžným člověkem. Něco se děje někde daleko, tak se nemám čeho bát, mě se to netýká. Ve škole se všichni učili, že takhle prohrávali sedláci při největších povstáních – většina povstalců se nedostala dál než na okraj své vesnice: “Nás nezajímá, co se u vás děje – musíte porazit ty parazity sami, tak, jako jsme my porazili ty naše, nedá se nic dělat, musíme pracovat”.

Tak to bylo, je a bude. Tento rys lidské povahy však dobře znají i naši nepřátelé. A na tom zakládají své provokace. Pokud na vás dostatečně nezapůsobila Oděsa, tak tu máte Donbas, a pokud vám nebude stačit ani Donbas, přidáme reálnou hrozbu základen NATO na Ukrajině a blokády Krymu a Sevastopolu. Obecně platí, že je naprosto jedno, jak se budete chtít vyhnout válce, pokud bude nepřítel chtít, stejně vás donutí bojovat.

Některé typy provokací jsou zastaveny okamžitě, jakmile se zjistí, že nebudou fungovat a nebudou mít požadovaný efekt. Ukrajinci přestali ostřelovat ruské území v roce 2014, jakmile bylo zřejmé, že Rusko na Ukrajinu vojáky nepošle, ale ruské dělostřelectvo přímo z ruského území rozmetá na kusy základní tábory ukrajinských brigád blokujících hranici, zatímco horníci a hutníci vyzbrojení vším, co se dá najít ve stepích, roklích a dolech, zničehonic “najdou” masu tanků, děl, ručních zbraní a pro ně neomezené množství munice.

Připomínám, že do Slavjanska v roce 2014 vstoupila skupina několika desítek lidí vyzbrojených lehkými ručními zbraněmi a z něho vyšla brigáda o síle 1 500 lidí, skvěle vybavená obrněnými vozidly (obrněná vozidla – poškozená i zanechaná – tam zůstala i po odchodu tohoto uskupení) a  takovým množstvím munice, že ji ani nemohli všechnu odvézt – Ukrajinci se později chlubili trofejemi. Zároveň všichni těžce nesli, že jim Rusko “nepomáhá”.

Stejně tak na dlouhou dobu ustaly masakry v prvních týdnech po Majdanu, z ulic byly vyhnány gangy, města dostala opět slušný vzhled a státní bezpečnost na veřejnosti příliš  nevyváděla. Protože se ukázalo, že demonstrativní teror proti Rusům Rusko do války nezláká a domobrana najde v případě potřeby ve svých dolech letadla, dokonce i s piloty.

A tak se okamžitě sáhlo po provokaci s malajsijským boeingem. Ta vyřešila pro USA dvě otázky:

  1. Zavedení sankcí proti Rusku. USA totiž veřejně odmítly zavést sankce “za Krym” už v březnu 2014, proto potřebovaly nový důvod, aby do toho zapojily EU a pokud možno i OSN a OBSE.
  2. Snaha podřídit systémy protivzdušné obrany domobrany, které výrazně omezovaly ukrajinské letectvo a tím zbavovaly ukrajinské ozbrojené síly nadvlády ve vzduchu, “mezinárodní kontrole”, aby se ukrajinskému letectvu uvolnilo nebe.

První problém Spojené státy vyřešily, i když ne v plném rozsahu, druhý problém ano, a ten byl hlavním cílem provokace s Boeingem. Výsledkem byl první a poté druhý Minsk – příměří, které obě strany vnímaly a využily jako příležitost k přípravě rozhodujícího střetu. Když se v roce 2022 USA rozhodly, že jsou dostatečně připraveny, vyprovokovaly rozhodující střet. Teď si uvědomují, že se unáhlily, a jejich nové provokace mají další dva cíle:

* donutit Rusko k mírovým jednáním za amerických podmínek;

* získat čas na opětovné zformování a posílení ukrajinských ozbrojených sil, na rozjezd vojenské výroby v Evropě a ve Spojených státech, na zvýšení počtu osob a přezbrojení evropských armád a poté se s obnovenou silou pustit do „rozdělaného díla“.

Druhý cíl je hlavní, první je přechodný. Všechny současné americké provokace, bez ohledu na to, čí rukou jsou či budou realizovány, však budou směřovat k dosažení těchto cílů.

Co je hlavní v odpovědi na provokaci? Zabránit nepříteli v dosažení požadovaného účinku. Proto je lepší, pokud je to možné, na konkrétní provokaci nereagovat vůbec, a reagovat pouze na kaskádu po sobě jdoucích provokací.

Jde o to, že provokace jsou vždy zbraní slabých, kteří neočekávají vítězství v otevřeném boji a/nebo používají nedůstojné metody, které, pokud vyjdou najevo, budou muset odsoudit i jejich vlastní spojenci. V tomto ohledu je životnost provokace omezena na relativně krátkou dobu a určena pro vyvolání emocionální reakce (jako se to právě teď děje s Izraelem, který ztratil mezinárodní podporu kvůli předvídatelné, ale přehnané reakci na provokaci Hamásu). Pokud nedojde k žádné reakci, je třeba provokaci zintenzivnit a doplnit ji dalšími novými provokacemi. V důsledku toho se provokační povaha chování daného státu stává očividnou a stát ztrácí to, co by rád získal – podporu mezinárodního společenství.

Je třeba mít na paměti, že nereagovat na provokaci okamžitě je pouze taktický tah. Zlepšuje naši pozici, ale nemůže přinést vítězství (války se nevyhrávají v obraně). Pokud je cílem nepřítele získat od vás odpovídající reakci, dostane ji. Naším úkolem není nereagovat vůbec, ale zajistit, aby reakce nepřišla ve chvíli a v podobě, jakou provokatér zamýšlel.

To se velmi dobře osvědčilo v roce 2008 v případě Gruzie. Saakašvili očekával, že Rusko buď přesune své vojáky k hranicím, aby kryli Jižní Osetii, což vyvolá mezinárodní hysterii, odsouzení Ruska Západem a zvýší tok pomoci Saakašviliho režimu a posílí jeho šance udržet se u moci v roce 2012.

Nebo si Rusko útoku “nevšimne”, omezí se jen na protesty a Tbilisi dosáhne hlasitého a téměř nekrvavého vítězství (pro sebe). Autorita Moskvy prudce poklesne nejen v Zakavkazsku, ale i na severním Kavkaze, a Saakašvili se stane uznávaným regionálním vůdcem a v roce 2012 si opětovně udrží moc (postoupí do funkce premiéra – lídra vítězné strany).

Rusko našlo třetí, pro provokatéra naprosto nečekanou možnost. Dlouho předstíralo, že nepůjde dál než k protestům, ale jakmile Gruzie zahájila útok a gruzínská armáda, poblázněná beztrestností, začala v přímém přenosu hovořit o zahájení operace “k obnovení ústavního pořádku”, nikoliv o operaci „k odražení ruské agrese“, během několika hodin vstoupily ruské ozbrojené síly do Jižní Osetie, rozsekaly gruzínskou armádu na padrť a diktovaly mírové podmínky – a to vše na dosah ruky od zcela nechráněného Tbilisi.

Po této impozantní ostudě byl Saakašvili svržen samotným gruzínským lidem a vztahy mezi Moskvou a Tbilisi se začaly velmi pomalu, ale jistě zlepšovat. Západ nejenže nestačil pomoci, ale nestihl se ani podrbat na hlavě, a už bylo po všem.

Na Ukrajině to dopadlo jinak, vždyť i Spojené státy se učí ze svých chyb. Někdy i v dlouhém a krvavém boji.  Západ toto kolo prohrál – a ví to. Provokace na jihu jsou způsobem, jak zlepšit pozici ukrajinských ozbrojených sil.

V případě ostré ruské vojenské reakce mohou USA začít tlačit na Turecko – jako člena NATO – aby zablokovalo úžiny pro Rusko, a naopak je otevřelo pro válečné lodě NATO, aniž by omezovalo počet lodí a dobu jejich pobytu v Černém moři.

Vytvoření velkého uskupení lodí NATO v této uzavřené vodní oblasti by krylo jih Ukrajiny před možnou ruskou ofenzívou a poskytlo by ukrajinským ozbrojeným silám možnost přesunout své rezervy z této oblasti do oblastí více ohrožených. Lodní protivzdušná obrana by mohla rovněž vytvořit deštník nad velkou částí Ukrajiny, jakousi “bezletovou zónu” pro ruské rakety. Kromě toho by takové uskupení omezilo manévrovací prostor pro ruskou černomořskou flotilu a vytvořilo by případnou hrozbu pro pobřežní území, na což by Rusko muselo reagovat soustředěním svých sil a prostředků na druhořadém směru – místo posilování hlavní doněcké fronty.

Neměli bychom zapomínat i na propagandistické potřeby nepřítele. Vzhledem k tomu, že se evropské veřejné mínění mění, sice velmi pomalu, ale mění, ve prospěch míru s Ruskem, potřebují USA něco, co by Evropany vyděsilo, aby si mysleli, že je lepší poslat své vojáky na Ukrajinu teď, než čekat, až k nim Rusko stejně přijde. USA potřebují Evropě ukázat, že Rusko zaútočilo na některá zařízení NATO jako první (i kdyby jen bezpilotními letouny, ale hlavně ne jednou, ale systematicky), přičemž důsledkem ruských úderů na ukrajinská vojenská zařízení byly masové ztráty na životech mezi civilním obyvatelstvem, nebo nejlépe obojí najednou. Evropa se musí smířit s tím, že bude muset s Ruskem bojovat a stát se poslušnou, protože jedině USA jsou v tomto případě její “nadějí a oporou”.

Nebudu se zde pokoušet popsat všechny možné cíle americké provokace. Poukázal jsem pouze na ty nejzřejmější, i když ne nutně nejpravděpodobnější. Každopádně z mého pohledu se Rusko v posledních desetiletích chová naprosto správně, když nespěchá s odpovědí, a pokud už veřejnost moc naléhá, vydává jakékoli zesílené bombardování Ukrajiny za reakci na provokaci.

Moskva hledá bolavé místo nepřítele, vyčkává na vhodný okamžik a pak udeří, a to takovým způsobem, aby ji nebylo možné přímo obvinit. Ano, bohužel, musí odmítnout ovace a nadšení vděčného lidu, ale i tak to nepřítele bolí, o to víc, že nemůže ani obvinit svého protivníka, i když ví, že je to odpověď a na co, a my také víme, že to ví, a když to neví celý svět, tak ti, kteří to ve světě potřebují vědět, tak to vědí také, a vědí, o co skutečně šlo.

Jedině tak lze na provokace reagovat – pomalu, s rozmyslem a nepřímo, aby nepřítel ztratil hlavu a zakopal se natolik, že jeho provokace bude zřejmá všem a bude možné přejít k předem připravené přímé reakci.

Bombardování jako odpověď na bombardování, zabíjení jako reakce na zabíjení, a to otevřeně a veřejně, je dražší. Znamená to přijmout pravidla hry nepřítele na jeho hřišti. Nepřítel pak může tato pravidla měnit každou minutu. Mezitím se člověk (nebo dokonce skupina lidí) může jednoduše utopit, ztroskotat při nějaké katastrofě nebo odejít do hor a už se nikdy nevrátit – výsledek máme, ale pohledávky nelze uplatnit. Měli bychom reagovat tak, aby se nás obyčejní lidé nebáli (ať se bojí své vlády a očekávají nás – když ne jako osvoboditele, tak alespoň jako zachránce před hrozbou války a mobilizace. To platí i pro Evropu, nejen pro Ukrajinu).

Tak tedy, abychom si to ujasnili: můžete svrhnout jadernou bombu na nepřítele, ale ne tehdy, když si to přeje on, ale když si to přeje celý svět a tleská tomu, kdo to udělá. Pro jistotu je lepší najmout si na špinavou práci nějakého frajera, který se nemůže ani najíst, dokud neshodí bombu na nějaký objekt na prokletém Západě. Udržíme si ruce čisté. Ušpinit se můžeme kdykoliv jindy.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (16:17 24.06.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

3.9 10 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
13 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
oldo
oldo
před 29 dny

Po nějaké době zase vůbec nechápu, o čem se tady píše. Rusko tvrdí, že ze šesti střel pět sestřelili a jednu POŠKODILI A ONA SE ODKLONILA a vybuchla.
Jak tedy mohli UKRAJINCI UDEŘIT NA PLÁŽ????

mikkesh
mikkesh
před 29 dny

Pan Iščenko zase chvilkami blouzní. K zajímavějšímu mě zmínkou přivedl Karel 2002 (v článku “Opět ůtok na civilisty”) Připusťme tedy hloupaté názory mainstreamu jak udatní banderovci, tedy Ukrajinci bojují za svobodu svoji, i nás všech. A tak bez cizí pomoci satelitním naváděním poslali raketu dokonce se zakázanou kazetovou municí na Krymskou pláž s koupajícími se… Číst vice »

Naposledy upraveno před 29 dny uživatelem mikkesh
oldo
oldo
před 29 dny
Odpověď uživateli  mikkesh

Zakázat si tu munici musí každý stát sám,Rusko,USA ani Ukrajina to neudělaly,pro ně žádná ZAKÁZANÁ KAZ MUN.NEEXISTUJE!!!
Jedna ze šesti střel byla zasařena a odklonila se,jak víte kam směřovala původně??Zbylých pět Rusové zničili ve vzduchu.

mikkesh
mikkesh
před 29 dny
Odpověď uživateli  oldo

Byla zasažena a nevybuchla? Jen se odklonila? A Vy víte kam směřovaly ostatní rakety? Jinak zakázaná munice existuje. U kazetové nepodepsalo Rusko, USA, Izrael, Čína … Ukrajina nemusela podepisovat, protože ji neměla. Té jsme to dodali, zřejmě proto, aby mohli osvobodit děti na pláži.

Karel2002
Karel2002
před 29 dny

Na to se nedá nijak reagovat. Rusové by museli mít dokonale zajištěný vzdušný prostor a to není možné. Navíc Zelenskyj může zorganizovat terostické útoky v obchodních domech, školách, letištích atd., ostatně už jeden takový provedl. Pomoci mu můžou i jeho přátelé čečenští muslimští teroristé (u nás jim fandí hlavně P. Procházková a Štětina). Fiala, Rakušan, agent… Číst vice »

palasovar@gmail.com
palasovar@gmail.com
před 29 dny

Taktika..jednoduche to neni. Zvlaste kdyz kazdy by byl nejradeji, kdyby uz videl konec..Vsichni vime,ze eskalace by se tykala i nas, takze uz je to osobni

cablik
cablik
před 29 dny

Proti tomu je jediná obrana ukončit tu zástupnou válku mají na to Rusové jenomže se s tím mažou. Tak možná budou muset opravdu bojovat jestli tam nastoupí koalice ochotných a může to být horší.

cablik
cablik
před 29 dny
Odpověď uživateli  cablik

Ti co mě dali mínus tak ochotně narukují bránit US „hegemona” nejlépe do Azova.

danny
danny
před 29 dny

Tak dlouhý a zejména pitomý blábol už jsem dlouho nečetl. Ať naše civilisty, včetně dětí vraždí po desítkách, pouští na nás fanatické vrahy, my zůstaneme klidní! Nebudeme dělat nic a tím nepřítele zmateme. A on se tím čekáním na odvetu unaví a přestane. Necháme ho v klidu dovážet zbraně a munici do země i na frontu Ani nás… Číst vice »

vaclav
vaclav
před 29 dny
Odpověď uživateli  danny

Ještě blbější komentář.

standa
standa
před 29 dny
Odpověď uživateli  danny

Nepochopil jsi co je v sázce. ww3 ti nic neříká, nemáš ani představu co za hrůzu by to bylo !

kolokol
kolokol
před 29 dny
Odpověď uživateli  standa

«А зачем нам такой мир, если там не будет России?», řekl Putin v roce 2018. Tak kdo si už roky sedí na uších? A kdo k té hrůze svět tlačí?!

Karel2002
Karel2002
před 29 dny
Odpověď uživateli  danny

Milý Danny, pokud chce Rusko tuto válku vyhrát, musí skutečně obětovat miliony životů, nejen vojáků, ale i žen a dětí. Musí bojovat stejně statečně jako za Velké vlastenecké války. Pokud to neudělá, bylo lepší žádnou válku nezačínat a nechat Zelenskeho (Porošenka, Turčinova), aby rusky mluvící Ukrajince (nebo Rusy?) buď vyvraždil nebo aspoň vyhnal… Číst vice »