Recenze knihy Konzervatismus Yorama Hazonyho

Nedávno se mi, díky Institutu svobody a přímé demokracie, dostala do ruky velice
zajímavá kniha Yorama Hazonyho: Konzervatismus – Znovuobjevení.

Přišlo do redakce mailem
Přišlo do redakce mailem

Jde o rozsáhlé čtyřistastránkové dílo psané většinou velice exaktně a přesto jsem ho
přečetl téměř jedním dechem.

Úvodní část knihy přináší zasvěcený popis vzniku Spojených států a vývoje jejich
politického zřízení.

Čtenář s běžnými znalostmi dějepisu, za jakého se považuji, bude zaujat překvapivými informacemi o politických postojích historických osobností. Významní prezidenti najednou vyvstali jako složité osobnosti s ne vždy pozitivními činy. Velmi zajímavé byly i dobové souvislosti vývoje v Evropě a na americkém kontinentu, které člověk se školními znalostmi historie vnímá většinou izolovaně.

Jádro knihy se zabývá tématem, kvůli kterému byla napsána. Nebezpečím, které přináší
soudobý liberalismus pro přežití civilizace a konzervativními zásadami, jejichž znovuobjevením a uvedením do života je možné přežití zajistit. V následujících řádcích se
pokusím postoj autora, se kterým většinou souhlasím, stručně popsat.

Hlavním důvodem, proč jsem se do této stručné recenze pustil, jsou ale dvě myšlenky prezentované autorem jako přirozená součást konzervativního světového názoru, které však vedou k selhání takto chápaného konzervatismu. A to selhání je v praxi Spojených států vidět.

Čím je současný liberalismus nebezpečný a jak se tomu nebezpečí můžeme bránit?

Liberalismus, tedy snaha o osvobození jednotlivce, je v podstatě pozitivní reakce na svazující společenská pravidla, zvyky a předsudky a rozvíjel se spolu s rozvojem kapitalismu, který takovou svobodu potřeboval. Škála pozitivních projevů liberalismu je široká a pohybuje se od zrušení nevolnictví, přes volební právo žen až po zrušení kriminalizace stejnopohlavních styků. Dokud tento pozitivní liberalismus existoval spolu s konzervatismem, který udržoval osobní svobody v rozumných mezích, bylo vše v pořádku.

Co si pod pojmem „rozumné meze“ máme představit?

V zásadě všechny povinnosti, které na jednotlivce klade potřeba přežití člověka jako biologického druhu a jako civilizace. Tedy povinnost přistupovat ke vztahu muže a ženy jako ke svazku, jehož hlavním účelem je přivést na svět děti, povinnost rodičů věnovat se výchově dětí tak, aby jim předali znalosti a postoje umožňující pokračování civilizace a povinnost dětí ctít rodiče tak, aby blahodárné předávání znalostí a zkušeností mohlo pokračovat i v jejich dospělém věku.

Udržitelná rovnováha mezi liberalismem a konzervatismem byla podle autora narušena
revolučními sklony moderních liberálů, kteří se snaží vnucovat růst osobních svobod na
úkor minimální nezbytné úrovně konzervativních zásad. Nebezpečí této revolučnosti,
kterou autor, jak sám přiznává nepřesně, nazývá marxismem, spočívá zejména v tom, že
nemá horní mez. Dosažení nějaké úrovně je pouze výzvou k zahájení boje za dosažení
dalšího, ještě nebezpečnějšího cíle.

V čem je autorův konzervatismu již kontraproduktivní?

Za jednu z nezbytných pozitivních vlastností konzervatismu zcela správně považuje
zásadu loyality jednotlivce k celku a celku k jednotlivci a to zespoda nahoru. Největší míru
podpory může člověk očekávat od své rodiny a proto by ji měl také nejvíce podporovat.
Významná, i když postupně slábnoucí míra loyality pak pokračuje až na úroveň národa. A
tady jsem poprvé narazil na postoj, se kterým nemohu souhlasit.

Na konci třetího odstavce na str. 111 autor píše, že loyalitu lze pozorovat na všech úrovních společenské hierarchie ale „co však není nikdy k vidění, je vzájemná loyalita , která by poutala k sobě navzájem všechny lidské bytosti“. V zájmu udržení rozsahu tohoto textu v přijatelných mezích se nebudu pouštět do výčtu příkladů, kdy taková loyalita k vidění byla a je. Uvedu pouze, že s autorem popisovaného konzervatismu absence loyality na úrovni lidstva nevyplývá, vyplývá z ní pouze (a ne nutně) její postupné slábnutí.

Může se zdát, že se jedná o nevýznamný detail, ale v osmém bodě výčtu vlastností
konzervativní demokracie se na str. 333 pod názvem Zahraniční politika autor píše:

„Jejím ústředním cílem je zajistit, aby nepřátelské cizí mocnosti nedosáhly vojenské a
ekonomické převahy a tedy schopnosti diktovat podmínky a omezovat naši národní
nezávislost.“

Použití slova nepřátelské místo konkurenční předznamenává, že to bude „zajišťováno“ přednostně vojenským omezováním, ne snahou o vlastní růst a mírovou soutěž. Podle mého názoru je takovýto přístup k zahraniční politice přímým důsledkem předchozího citátu o loyalitě.

Autor doplňuje výše uvedenou charakteristiku zahraniční politiky prohlášením že

„nezávislé národy si vyhrazují právo zasahovat do záležitosti jiných v případech zjevné
kriminality“

místo aby napsal, že nezávislé národy musí být připraveny se účinně bránit
kriminálnímu zasahování jiných.

Myslím si, že autor, který jinak všechny deklarované zásady promýšlí ze všech úhlů
pohledu, považoval tuto zásadu, ospravelňující zbytečné války, za přijatelnou proto, že se
jí Spojené státy nezřídka řídí.

Uvědomění si tohoto detailu považuji pro SPD a její úspěšnou službu národu za důležité.

Jiří Matuszek

 

Na podporu Nové Republiky je určen účet ve Fio-bance: 2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět, napište do zprávy příjemci, že se jedná o dar.

2.7 7 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
1 komentář
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Praded
Praded
před 15 dny

Na čem v podstatě vznikly na to i zajdou. Vydávat za prospěch společnosti v podstatě úchylky, jen urychluje rozkladný proces. Chytrý nebo vzdělaný, automaticky neznamená moudrý. Moudrý včas rozpozná co je pro něj špatné a snaží se to změnit. Parazitizmus je největší hrozba pro všechno na této planetě a člověk byl nadán rozumem, takže by… Číst vice »