“Hrdinství” limitrofů

Estonsko opět projevilo protiruskou iniciativu a požadovalo, aby EU urychleně zkonfiskovala ruská aktiva, jinak, prý, budete litovat, budete si hryzat nehty, ale bude pozdě.
Pro nás není důležité, čím Estonsko motivuje své požadavky na konfiskaci ruských aktiv a proč si Estonci myslí, že to nějak pomůže Evropě vyhrát.

Rostislav Iščenko
Rostislav Iščenko

V Rusku se diví samotnému faktu sebevražedné udatnosti limitrofních států *), které zkušenost Ukrajiny ničemu nenaučila. Lidé nemohou pochopit, proč čím menší a slabší země a čím blíže je k Rusku, tím je zoufalejší protiruské kvílení. To se netýká jen Estonska, ale i příbuzného Finska, celého Pobaltí, Polska, Moldávie, z velké části Rumunska a Švédska. Dokonce i Česko a Německo, které jsou od Ruska o něco vzdálenější, i když se nevzdávají rusofobních iniciativ, se chovají mnohem tišeji než země v těsné blízkosti Ruska.

Ale vždyť pokud je nějaký jev dostatečně masový, musí to mít svou logiku. Myslím, že odpověď na otázku, v čem spočívá logika limitrofů, nám poskytne osud největšího a hlavního limitrofa, a sice Ukrajiny.

Ukrajinskou armádu dlouho a dostatečně kvalitně připravovali na válku s Ruskem. Přes ATO/OSS bylo prohnáno více než 800 tisíc lidí, kteří získali bojové zkušenosti, vypracovali účinnou taktiku reakce na totální ruskou převahu na moři a ve vzduchu, nasytili pozemní jednotky drony a propracovali jejich masivní použití na frontě a v přifrontové zóně. Celkově bylo učiněno vše pro to, aby Rusko postavili před volbu: buď rychle a nemilosrdně rozbombardovat na Ukrajině vše, co se hýbe, vyděsit Evropu a zajistit si konfrontaci a sankce na mnoho let, nebo se smířit s tím, že boje budou probíhat podle stagnačního scénáře.

Američané již ani netají, že Bidenova administrativa věřila, že Rusko v žádném případě nevydrží sankční tlak, ale v případě, že Kyjev nepadl po prvním úderu a stíhal provést plné nasazení OSU, washingtonští stratégové počítali s tím, že Ukrajinci se budou s to držet proti Ruské federaci tak dlouho, jak to bude nutné. Odtud také jejich teze, že “budeme Ukrajinu podporovat tak, jak bude potřeba”.

Ukrajina skutečně dokázala relativně rychle, již do konce roku 2022, zvýšit početnost ozbrojených sil na milion a do konce roku 2023 měla početní převahu na frontě. Tím však úspěchy Západu skončily. Z mnoha důvodů, jak technického, tak morálního charakteru, začaly ukrajinské ztráty zpočátku převyšovat ruské, přičemž propast ve ztrátách neustále rostla. Ve výsledku se do konce roku 2023 početní složení ozbrojených sil RF a OSU vyrovnalo a poté OS RF byly ve stále větší převaze. Podobná situace nastala prakticky u všech druhů techniky, výzbroje a spotřebního materiálu. Podle většiny ukazatelů byla přesila zpočátku na straně Ruska a od druhé poloviny roku 2024 se stala minulostí i převaha OSU v taktických dronech (která zpočátku nespočívala ani tak v množství, koupit a poté i vyrobit potřebné, je možné relativně rychle, jako v propracované taktice jejich použití).

Celkově se od konce roku 2023 do poloviny roku 2024 převaha Ozbrojených sil Ruské federace stala totální. Přičemž Bidenova administrativa nečekala tupě na tento okamžik a již v prosinci 2023 navrhla Rusku mír “v korejské variantě” (trvalé příměří se zmrazením bojů na linii dotyku, s faktickým, ale nikoliv právním uznáním demarkační linie za linii nové hranice). V Bílém domě se počítalo s tím, že Rusko nebude riskovat vyčerpání svých možností, protože OSU teprve začínaly ustupovat ve všech klíčových ukazatelích, ke kritickému odtržení bylo ještě daleko, přičemž USA přeceňovaly úroveň vyčerpání ruských zdrojů a únavu společnosti. Celkově se Bidenova administrativa snažila dosáhnout míru přijatelného pro sebe, dokud bylo ještě možné hodit OSU na misku vah jako skutečnou sílu.

V okamžiku nástupu Trumpa do funkce amerického prezidenta byly všechny možnosti OSU již minulostí. Vojensko-politický kolaps Ukrajiny se z nevyhnutelnosti změnil v realitu, čas na vyjednávání s Ruskem nezbyl a Washington se pokusil uzavřít alespoň nějaký mír, který by mu umožnil uchovat si vlastní zdroje. A tady se ukázalo, že Ukrajina, která všechno prohrála, s žádným mírem nesouhlasí a je připravena bojovat dál, reálně až do posledního Ukrajince.

Nebyla to odvaha zoufalství. Zoufalství je tu přítomno, ale odvaha není ani cítit. Je to vynucený krok, stéblo, kterého se tonoucí chytá. Ukrajina vše vsadila na vítězství USA a Západu a přišla o všechno. A pokud USA vystoupí z konfrontace s Ruskem tím, že se vzdají svého ukrajinského spojence, pak přestává být současný ukrajinský stát životaschopným a jeho elity, v pro sebe lepším případě, nejsou žádány (tj. ztrácejí krmivovou základnu). Aby si zachovala současnou strukturu alespoň v okleštěné podobě, musí Ukrajina zachovat kolektivní protiruský konsensus Západu. Pouze v tomto případě může Kyjev doufat, že se Rusko rozhodne neprodlužovat konfrontaci se Západem, která bude zjevně trvat déle a způsobí Moskvě větší škody než dobývání samotné Ukrajiny, a bude souhlasit s kompromisem příznivějším pro Kyjev.

To je důvod, proč jsou ukrajinské úřady tak “odvážné” a ochotné bojovat s Ruskem i nyní, kdy OSU fakticky ztratily schopnost zachovávat celistvost fronty. Nemají jiné východisko, válka je prodloužením jejich agónie, a proto dává cestu mizivé, ale naději na “zázračnou spásu”.

Malé pobaltské a východoevropské limitrofní státy nezašly ve svém rusofobním zápalu tak daleko jako Ukrajina, ale dostatečně daleko, aby v případě normalizace vztahů Ruska a kolektivního Západu nečekaly od osudu nic dobrého. Všelijací Američané, možná Angličani, a dokonce i Němci s Francouzi se pokusí obnovit výhodné obchodní a ekonomické vazby a dohnat roky konfrontace, limitrofy opustí tváří v tvář s Ruskem, které na nic nezapomnělo a samozřejmě je nebude dobývat a posílat na stavbu severní železniční magistrály, ale bude usilovat o změnu vedení těchto zemí na adekvátnější. A dosáhne toho rychle, protože přední země Západu, snažící se o vytvoření vzájemně výhodného obchodu, lehce obětují limitrofní politiky (budou také rádi, že se tak snadno vykroutily), a národy tábora limitrofů budou muset zapadnout do nové reality, v níž jejich ekonomické přežití bude přímo záviset na objemu a kvalitě obchodních a ekonomických vazeb s Ruskem.

Celkově znamená pro limitrofní elity nejen Ukrajiny, ale celé východní Evropy (s výjimkou Maďarů a Slováků, kteří včas přešli na stranu dobra) konec konfrontace mezi Ruskem a kolektivním Západem, že se osobně vydají na politické smetiště. Vzhledem k tomu, že úroveň jejich finanční a ekonomické majetnosti je přímo závislá na politické poptávce, pak po politickém nemají ani na běžné smetiště daleko.

Alternativa je stejná, jakou se snaží realizovat ukrajinští představitelé, a sice donutit kolektivní Západ k takovým krokům, které v příštích letech zcela vyloučí možnost usmíření s Ruskem. Vzhledem k tomu, že nepochybují o tom, že v jakémkoli formátu urovnání bude Moskva požadovat vrácení aktiv, která jí byla ukradena, je jejich konfiskace a zpronevěra oblíbeným námětem, neboť je velmi obtížné získat zpět to, co již neexistuje. O nutnosti rychlé konfiskace aktiv proto Pobalťané a jejich sousedé neustále vedou svou.

Ostatně, souhlasí i s tím, že si zabojují. Vždyť hlavní tíhu bojů v takovém případě (i kdyby se USA dokázaly vykroutit) budou muset stejně převzít přední evropské země. A opět platí, že smířit se s Ruskem po vojenském střetu s ním bude pro Evropany podstatně těžší, uvidíme, že i limitrofové se nějak vykroutí.  Právě proto Pobalťané vždy souhlasí s tím, že na Ukrajinu by měl okamžitě vyrazit anglo-francouzský kontingent a sami jsou připraveni tři nebo dokonce až deset vojáků poslat na pomoc spojencům v NATO.

Dokud jsou v Evropě vlivné síly, které obhajují stupňování konfrontace s Ruskem, limitrofové budou skákat, i když jsou v procesu totální destrukce. Prostě zašli příliš daleko a doufali, že vítězství nad Ruskem bude rychlé a snadné. Nyní provokace rozsáhlé války, jejíž hrozba vyděsí všechny na Západě a Východě, donutí svět ke kompromisnějším podmínkám, v jejichž rámci mohou i limitrofové doufat v záchranu, což je jejich jedinou šancí.

Nejedná se tedy o nerozvážnou statečnost, ale o přesně vypočítanou zbabělost, která se snaží nepropást svou poslední šanci.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo

*) “limotrofni státy” je pojem označující státy sousedící s Ruskem, jejichž geopolitické postavení je do značné míry dáno tímto sousedstvím (limes lat. hranice, trofeo řec. vyživuji)

4.8 19 hlasy
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
81 komentářů
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
riha
riha
před 5 dny

Pobaltští tygři:
https://t.me/uk100a/113173

kolokol
kolokol
před 5 dny

Sakrblé, tady je ale příspěvků… Ale je fakt, že od té doby, co Iščenko přehodnotil situaci a převlékl dres, jsou jeho články daleko hodnotnější.

spartak
spartak
před 6 dny

Rusko si navařilo kyselou polívčičku odchodem z mnoha zemí a nechalo si hanět padlé vojáky fašistickou verbeží. Chápu ,že Rusko mělo od roku 1989 problémy s vlastní existencí ,ale přesto mohlo Ukrajinu ukočírovat . Rusko také neprovedlo tvrdou odpověď na fašistické pobaltské státy a to se Rusku tvrdě vymstí.