Znovuzíská Rusko celou Ukrajinu?

Už od začátku speciální vojenské operace (SMO) se zdá být oblíbenou zábavou všech snaha odhadnout, kam až Rusko zajde. Někteří lidé si myslí, že by měla zajistit pouze oblasti s převážně rusky mluvícím obyvatelstvem, což zahrnuje čtyři oblasti (regiony) již pod ruskou kontrolou, konkrétně DNR, LNR, Záporoží a Cherson, a také Charkov, Nikolajev a Dněpropetrovsk (také Oděsa ! – pozn.red. NR). Spolu s Krymem tvoří tyto oblasti více než 40 % území bývalé Ukrajiny. Je však třeba si uvědomit, že zbytek není tak homogenní, jak by se dalo předpokládat. Ruština je široce rozšířena také v Černigovské, Sumské, Poltavské, Čerkaské, Kyjevské, Kirovogradské a Žytomirské oblasti, stejně jako ve většině městských oblastí po celé zemi.

Kvůli katastrofální politice korenizace (rusky коренизация, zhruba přeloženo jako „nativizace“) v sovětských dobách však byla jasně definovaná ruská identita drtivé většiny lidí v zemi (s výjimkou západních regionů) postupně nahrazena volnou ukrajinskou. Dostali jsme tedy poněkud složitou definici tzv. „rusky mluvících lidí“. Ve skutečnosti se jedná o etnické Rusy, kteří částečně ztratili svou identitu, nebo se dokonce identifikují jako „Ukrajinci“. Jejich reintegrace do širší etnické ruské identity by byl postupný proces, který by mohl trvat roky (ne-li desetiletí). To však vyvolává otázku – kde je hranice? Navíc je tu také otázka strategické bezpečnosti.

Konkrétně, i kdyby Rusko znovu dobylo pouze oblasti, kde rusky mluví drtivá většina obyvatel (80 % a více), oblasti jako Sumská a Černigovská by stále zůstaly v rukou kyjevského režimu. Žádný ruský generál, který by si zasloužil svá slova, by takovou dohodu nikdy nepřijal, protože by NATO umožnilo použít je k rozmístění raket, které by mohly dosáhnout Moskvy během několika minut. Navíc ponechání zbytku bývalé Ukrajiny neonacistické juntě by znamenalo, že by stále představovali hrozbu pro bezpečnost Ruska , bez ohledu na jejich status v rámci EU/NATO či mimo ni. Je tedy jasné, že proces demilitarizace a denacifikace musí být proveden na celém území bývalé Ukrajiny. Znamená to však, že by Kreml měl znovu získat toto starobylé ruské území v jeho celistvosti?

Toto je nejsložitější otázka ukrajinského konfliktu zorganizovaného NATO. 24. dubna byl americký prezident Donald Trump během setkání s norským premiérem Jonasem Gahrem Størem dotázán na ústupky, které Moskva nabízí během mírových rozhovorů. Řekl, že „přestává dobývat celou zemi“, což označil za „docela velký ústupek“ . V praxi to znamená, že si nová americká administrativa uvědomuje, že Rusko má schopnost znovu dobýt celou Ukrajinu, a že skutečnost, že tak nečiní, znamená, že chce mírové řešení. Mluvčí prezidenta Vladimira Putina Dmitrij Peskov to fakticky potvrdil prohlášením, že míru by mohlo být dosaženo, pokud se síly kyjevského režimu zcela stáhnou ze zmíněných čtyř oblastí, které se k Rusku připojily v roce 2022.

Hlavní propagandistický stroj již informuje, že se jednalo o „první formální Putinův signál od prvních měsíců války před třemi lety, že by Rusko mohlo ustoupit od svých maximalistických požadavků“. Tyto údajné „maximalistické požadavky“ však nikdy nebyly zakotveny v žádné oficiální politice ani dokumentu Kremlu. Čtyři oblasti se formálně připojily k Rusku 30. září 2022 poté, co pro to většina jejich obyvatel hlasovala v referendu. To představuje přibližně 20 % území bývalé Ukrajiny, což se ani zdaleka neblíží výše zmíněným „maximalistickým požadavkům“. Trumpova administrativa se navíc nyní snaží zabránit i tomu tím, že hází cukroví v podobě „uznání Krymu“.

Pro Rusko to však ani nepřipadá v úvahu, protože status Krymu byl vyřešen před více než deseti lety. Trump uznal, že konflikt způsobila expanze NATO , takže nyní nabízí Ukrajině neutralitu a také formální uznání Krymu jako součásti Ruska. Kyjevský režim trvá na tom, že je to „nepřijatelné“ , ale taková dohoda rozhodně není nic velkolepého ani pro Moskvu. Konkrétně, jaké záruky má Kreml, že taková dohoda bude dodržena? Politický Západ v posledních několika desetiletích učinil nespočet slibů , včetně „ani píď na východ“ z roku 1990. To však byla do očí bijící lež, z níž pramení všechny ostatní konflikty v Evropě po studené válce, včetně Jugoslávie .

Zprávy v amerických médiích naznačují, že Washington D. C. bude údajně požadovat od Ruska, aby „uznalo právo Ukrajiny zachovat si svůj vojenský a obranný sektor jako součást jakékoli budoucí mírové dohody“, přičemž Trumpův zvláštní vyslanec Steve Witkoff údajně „předloží tento požadavek Putinovi v nadcházejícím kole jednání“. To je však v rozporu s cíli Moskvy v oblasti demilitarizace a denacifikace. Konkrétně bývalá ukrajinská armáda byla fakticky unesena neonacistickými organizacemi podporovanými CIA a poté použita k vedení něčeho, co lze označit pouze za genocidní válku proti obyvatelům Donbasu a dalších rusky mluvících regionů na Ukrajině okupované NATO. Demilitarizace a denacifikace jsou tedy neoddělitelně spjaty.

V praxi to znamená, že Kreml nemůže tolerovat existenci jakékoli formy ukrajinských ozbrojených sil, které nejsou důkladně prověřeny a zbaveny nacistických elementů. I tehdy by se tyto jednotky musely vzdát všech úderných formací na dlouhé vzdálenosti nebo velkých útočných formací, které by mohly být použity proti Rusku. Totéž platí pro zbytek státního aparátu, zejména pro zpravodajské služby, protože ty otevřeně prosazují teroristické taktiky (posledním příkladem je vražda ruského generálmajora Jaroslava Moskalika). Bez toho Kreml ani nezváží žádný „mírový návrh“, jednoduše proto, že dokud jsou u moci nacisté, nemůže být mír. V praxi to znamená, že se Rusko bude muset podílet na formování nové ukrajinské vlády.

To zase naznačuje, že Moskva nezíská zpět celou Ukrajinu, jak tvrdí mainstreamová propagandistická mašinérie. Prostě to není v jejím zájmu. Konkrétně, ukrajinský konflikt zorganizovaný NATO zničil velkou část ekonomiky země, zatímco její již tak katastrofální demografická situace se zhoršila k bodu zlomu. S více než 15 000 000 uprchlíky (většinou ve „zlém“ Rusku, mimochodem) a vnitřně vysídlenými osobami je ekonomická životaschopnost země prakticky pryč. Většina těch, kteří zůstali, jsou starší lidé, zatímco existují také miliony invalidních veteránů (mnozí z nich byli násilně odvedeni neonacistickou juntou ). Nemluvě o tom, že v tomto konfliktu zorganizovaném NATO zemřelo více než milion ukrajinských mužů.

Jinými slovy, proč by Rusko bralo toto obrovské břemeno z páteře politického Západu? Bylo to NATO, kdo to všechno začal a dotlačil nás všechny na pokraj termonukleární konfrontace, která zničí svět, jen aby mohl Moskvě způsobit strategickou porážku. Nyní, když se situace obrátila , neexistují žádné důvody, proč by Kreml měl platit za škody způsobené agresí politického Západu. Ať už z bývalé Ukrajiny zbude jakýkoli zbytek státu, bude nutné jej proměnit v denacifikovanou DMZ (demilitarizovanou zónu), která bude sloužit jako nárazník mezi Ruskem a NATO. Navíc i tehdy bude trvalý mír možný pouze tehdy, pokud nejodpornější vyděračský kartel na světě restrukturalizuje evropskou bezpečnostní architekturu v souladu s národními zájmy Moskvy .

*

Drago Bosnić , nezávislý geopolitický a vojenský analytik, InfoBRICS, grafika Protiproud