Vietnam – 50. let od konce této války

Kosa dnes uvádí nového autora -VK. A je to víc než dobře, protože nebýt jeho, uniklo by její pozornosti jedno zásadní výročí poválečných světových dějin – konec Vietnamské války!!!

Tuhle válku pamatuji celou. Od jejího začátku až do jejího konce. Mám ji spojenou s osobními emocemi – hodně velkými emocemi. Svět zažil tehdy něco nevídaného – vůbec PRVNÍ PORÁŽKU USA v dějinách!!! Dříve nepředstavitelné!

Tehdy zcela neohrožená světová ekonomická jednička kapitulovala před daleko menším národem tzv. III. světa a celý její hospodářský i lidský potenciál se musel sklonit před ekonomickým a lidským trpaslíkem. Klidně přiznám, že ač tehdy už dávno dospělý, jsem brečel jako malý kluk, protože vítězství Vietnamců znamenalo tehdy, navíc v husákovsko brežněvovském socialistickém Československu, že není cesta, jak sem někdy přivést svobodu a demokracii. Aniž by mi tehdy došlo, že pokud takovouhle neuvěřitelnou prohru utrpí nejmocnější země světa, ztělesňující právě tu demokracii a svobodu, pak s nimi asi něco není v pořádku. Že opravdová demokracie a svoboda by možná mohly vypadat tak nějak jinak. Protože nakonec za tyhle dvě hodnoty v tehdejší dobové fazoně nechtěli dále umírat ani Jihovietnamci, kteří měli bránit svou vlast před agresory, ani neochvějní hrdinové svobody a demokracie z USA a všichni jejich další spojenci, kteří je tehdy podporovali buď přímo na bojišti /např. Australané a Nový Zéland/ nebo všemožnými dodávkami /viz dnešní Ukrajina/.

Ale dost mudrování – je nejvyšší čas předat slovo novému autorskému objevu na forbíně Kosy – VK.

*

Paranoia a 30.dubna 1975

Paranoia je duševní porucha, vyznačující se bludy, chorobnými představami o vlastním ohrožení. Přehnané a nedoložené obavy o vlastní bezpečnost, někdy spojené s konspiračními teoriemi, se nazývají paranoidní.

Vyspělé společnosti a zvláště jejích elity, politici a jim sloužící média mají silnou tendenci podléhat stavům, které silně připomínají tuto duševní chorobu. Z určitého nebo domnělého nebezpečí, které by teoreticky mohlo narušit jejich pozice, vládnoucí vrstvy pomocí masové propagandy vytvoří atmosféra strachu, že může dojít ke konci státu, národa, politického nebo společenského systému či dokonce ke zničení civilizace apod.

Vytvoření paranoidní atmosféry lze velmi dobře využít k ovládání společnosti a dosažení cílů, které by se jinak těžko prosazovaly – preventivní války, masivní zbrojení, omezování demokratických svobod, sociálních výdajů atd.

V současnosti je naprosto dominantní paranoiou hrozba z Ruska. Nadále však přetrvává a je rozvíjena paranoia z ohrožení životního prostředí. V “záloze“ pro vytváření strachu zůstávají Čína, mezinárodní terorismus aj. V nedávné minulosti jsme byli svědky zveličování hrozby ze strany Iráku (údajné vlastnictví zbraní hromadného ničení režimem Saddama Husseina ospravedlnilo invazi do této země), KLDR a mnoha dalších.

Většinu 20. století ovládal strach z komunismu. Aniž se pojmenovaly a analyzovaly důvody šíření komunismu, nasadily se jakékoliv prostředky k jeho zadržení – bez uvažování o jejich důsledcích. Již před 2. světovou válkou byly v zájmu potlačení možnosti vzniku komunismu umožněny fašistické režimy v Itálii a především v Německu, západní demokracie jen přihlížely porážce demokratické vlády ve Španělsku. Důsledky jsou známé.

Po 2. světové válce se antikomunismus stal hlavním motivem skoro všech aktivit tzv. západního světa. Vedle správné orientace na povznesení životní úrovně vlastního obyvatelstva (jsem přesvědčen, že právě toto bylo rozhodující ve vítězství nad komunismem) se používalo cokoliv, co mohlo poškodit tzv. komunistický blok (státy, kde vládli komunisté) nebo zabránit převzetí moci komunisty v dalších zemích.

Hysterickou masivní propagandou byla vytvořena šílená atmosféra strachu z komunismu, která umožňovala použití čehokoliv a jakýchkoliv metod, které by jinak demokratická společnost jen těžko mohla akceptovat – stačí namátkou vzpomenout hon na čarodějnice v USA v době mccarthismu, podpora nejodpornějších diktátorských režimů v rozvojových zemích a naopak svrhávání vlád, které byly vyhodnoceny jako potenciální nebezpečí (ačkoliv tendencí směrování většiny vůbec nebyl komunismus – stačila snaha o větší samostatnost). Metodou byly přímé vojenské zásahy, dodávky zbraní i financí „správné straně“, vraždy, sabotáže, diverze všeho druhu, razilo se heslo „raději mrtvý než rudý“ (prezident Reagan např. řekl, že by raději viděl své děti mrtvé, než aby žily ve společnosti, kde by se nemohly modlit k bohu) atd. Seznam jednotlivých „případů“ boje proti komunismu je skoro nekonečný.

Příkladem nesmyslnosti vytváření paranoi a bezohledného boje proti nepříteli bez ohledu na následky je jihovýchodní Asie.

Po 2. světové válce vypukla ve Vietnamu válka proti koloniální mocnosti – Francii. USA sice deklarovaly svůj všeobecný odpor proti kolonialismu, avšak v této válce podporovaly Francii ze strachu, že by se ve Vietnamu mohly k moci dostat síly sympatizující s komunismem. Po porážce Francie a rozdělení Vietnamu na komunistickou Vietnamskou demokratickou republiku a Jihovietnamskou republiku zabránily USA konání voleb, které mohly vést ke sjednocení země (z obavy, že popularita Ho Či mina by vedla k nastolení komunistické vlády v celém Vietnamu).

Následně USA podporovaly vládu Jihovietnamské republiky v občanské válce proti povstalcům, kteří usilovali o sjednocení obou částí Vietnamu. USA razily dramatické heslo, že jde o boj proti komunismu, vytvořily teorii „domina“, tj. že pokud se Vietnam stane komunistický propadne komunismu celá jihovýchodní Asie. Pod tímto heslem zpočátku získaly i vysokou podporu v USA, kde se do války ve Vietnamu hlásilo množství dobrovolníků. V rámci tohoto „svatého“ boje byly jakékoliv prostředky vhodné – mohutné bombardování (letectvo USA shodilo celkem 2x více bomb než za 2. světové války) povstaleckých oblastí, severního Vietnamu (z důvodu podpory povstalců), území Laosu a Kambodži (zásobovací cesty povstalců) používání napalmu, agent orange (defoliant sloužící k odlesňování) v důsledku čehož se ještě dnes ve Vietnamu rodí tělesně poškozené děti (soudy v USA vytrvale odmítají odškodnění, ačkoliv vliv agent orange je jednoznačně prokázán).

Venkované byli vystěhováváni do opevněných vesnic, aby nemohli podporovat povstalce. Více než 500 000 amerických vojáků pořádalo lov na povstalce. Celá řada vesnic byla americkými vojáky zmasakrována – známá je vesnice My Lai, kde byly zavražděny desítky civilistů, aniž byl kdokoliv potrestán (např. jednotku, která zmasakrovala civilisty v jedné z dalších vesnic vedl pozdější senátor Kongresu USA, který se teprve ke konci života k činu přihlásil a vyjádřil politování).

V roce 1973 se Američané z Vietnamu stáhli – zjistili, že zkorumpovaný jihovietnamský režim nemá naději vyhrát a navíc se po celém světě a především v USA lidé vymanili ze zhoubné teorie o konci světa v případě vítězství komunistů ve Vietnamu – viděli neuvěřitelné barbarství této války a začali i registrovat tisíce mrtvých vlastních vojáků. A začali protestovat.

Cenou za tento boj USA proti komunismu bylo přes 3 miliony mrtvých a další miliony invalidních Vietnamců, přes 50 000 mrtvých Američanů, rozbombardovaný a chemicky kontaminovaný Vietnam, částečně i Laos a Kambodža, statisíce uprchlíků. V důsledku války došlo v obou zemích, tehdy královstvích, k proamerickým převratům, zinscenovaných USA. V Laosu to byl generál Nosavan v Kambodži pak generál Lon Nol, který svrhl z trůnu velkého přítele Československa – prince Sihanuka, jenž se snažil za každou cenu udržet svou zemi co by neutrální. Lon Nolův proamerický puč vedl nakonec až k uchopení moci režimem Pol Pota, což vedlo k dalším milionům mrtvých.

Po stažení Američanů, v rámci tzv. vietnamizace války, podle dohod z Paříže, už jihovietnamský režim neměl šanci a 30.dubna 1975 (přesně před 50 lety) vjely do prezidentského paláce v Saigonu tanky severního Vietnamu. Došlo ke sjednocení obou částí pod komunistickou vládou.

Hrozby, že dojde k ovládnutí celé jihovýchodní Asie komunisty se nenaplnily, dominový efekt se nekonal, svět se nezhroutil a nestal komunistickým. Vietnam je sice nominálně komunistickým, avšak obdobně jako Čína, implementuje do svého hospodářství volný trh, stal se jednou z nejrychleji rostoucích ekonomik a rozvíjí vztahy se všemi zeměmi světa včetně USA, které ho považují za důležitého partnera v soutěžení s Čínou.

Válku s komunismem nakonec v 80. letech 20. století nerozhodly armády, výzvědné služby apod, nýbrž určité navázání vzájemných vztahů a hospodářská soutěž, ve které komunistický blok nebyl schopen držet krok.

Komunismus jako největší strašák je minulostí. Připadá mi však, že svět, jehož hegemonem je tzv. západní civilizace, potřebuje vytvářet paranoiu, potřebuje nepřítele. Proto se v současnosti vytvořil obraz Ruska jako ztělesněného zla.

Ale mocní tohoto světa by se měli z historie poučit. Nevytvářet obrazy smrtelného nepřítele, s nímž za žádných okolností nelze jednat, kterého se musíme bát, nenávidět ho, bojovat s ním s nasazením všech prostředků a s rizikem nenapravitelných škod. Paranoia by vždy měla být nahrazena střízlivým a rozvážným postojem, snahou pochopit i postoj a názory domnělého nepřítele. Jen takový svět může v jaderném věku přežít!

*

Vlkův dovětek:

VK to v pár řádcích popsal naprosto přesně. Sdělil vše podstatné. Kladu si jednoduchou otázku – poučil se za těch 50 let svět? Zejména ten dnes náš, protože my patříme k těm, co změnili strany nebo dělá, jako by žádná vietnamská válka nebyla?

Samozřejmě, že B je správně!

Kdyby se poučil, nikdy by nemohlo dojít k okupaci malinké Grenady, k humanitárnímu bombardování Jugoslávie, které pro mne představovalo definitivní budíček! Následně samozřejmě ani k válce v Libyi, II. válce v Zálivu, válce v Afghu a DRUHÉ velké AMERICKÉ, tentokrát už ale přímé kolektivně západní, tedy i ČESKÉ, PORÁŽCE od jakýchsi hadrářů v sandálech. A především nikdy k nejhloupější válce lidských dějin – na Ukrajině!

U té poslední ještě nemůžeme říci jak skončí. Dokud nezazní poslední výstřel je možné cokoliv. Jen jisté varianty se jeví daleko pravděpodobnější než jiné. Afgh byl rozsahem a mírou ostudnosti horší pro prestiž a fungování Západu než Vietnam. Ovšem pokud Ukrajina by nakonec skončila jak se zdá, že by nejpravděpodobněji skončit mohla, pak by nejen USA, ale především kolektivní Západ utrpěly porážku horší než ty dvě historické před ní.

Po Vietnamu zde byly USA, sice vnitřně otřesené, ale pořád obrovsky silná supervelmoc a silné mocnosti II. řádu po jejich boku -Británie, Francie, Německo, Japonsko, Austrálie, Kanada, Nový Zéland. Se silnými výkonnými funkčními nezadluženými ekonomikami a stabilním státním a politickým systémem.

Po Afghu se USA neocitly v politickém otřesu, ale panický útěk z Kábulu ukázal, že už ta supersupervelmoc pajdá minimálně na jednu nohu, bývalé mocnosti II. řádu jsou stále více ve stínu, spíše jako III.řadé, nových nastupujících regionálních veličin typu Brazílie, JAR, Turecko, nemluvě o jasných budoucích lídrech typu Indie a především Čína, která se řadí po bok USA.

Ani tohle nebyla dostatečná lekce, takže zde máme Ukrajinu. USA, resp. Trump, pochopily, co je nutné strategicky učinit, aby Amerika nezinkasovala III. dějinnou prohru v řadě za posledních 50 let. Ostatní pretendenti téhle nesmyslné války – kdysi mocnosti II. třídy z Evropy se nenaučily nic. Ani z Vietnamu, ani Afghu. Ani z Libye. Ani z Iráku. Ani ze Sýrie!

Člověk kdysi ovládl planetu, proto, že se ze všech živých organismů nejlépe a nejrychleji uměl přizpůsobit podmínkám života. Někdy před 100 000 roky nebo ještě dříve.

Dnes stojí planeta na prahu jaderného zničení a vyhlazení lidstva lidstvem. Proč? Protože za 50let část planetárních elit, v rámci svého ega, naprosto zapomněla na všechno, co se během těch 100 000 roků před tím naučila. A bohužel jsou to přesně ti, co ovládají jaderné kufříky…

Moc děkuji VK, že se se svým článkem ozval právě teď! Trefil se přesně. Věřím, že mi promine jak úvod, tak dovětek a že tím jeho fungování na Kose nekončí.

*

Napsal VK a ing. Petr Vlk, Kosa Zostra, na úvodním snímku je zachycen bezhlavý útěk do evakuačních helikopter vietnamských spolupracovníků amerických okupačních sil a zkorumpovaného jihovietnamského režimu v poslední den války –  Saigon (dens Ho Či minovo město) – duben 1975.