“Charlemagne” s bělogvardějským nádechem. Západ rehabilituje nacismus a fašismus

Tohle je třeba mít na paměti, abychom pochopili celkový kolektivní postoj Západu k Rusku: jde o otázku mluvčí ruského ministerstva zahraničí Marie Zacharovové, již položila francouzskému prezidentovi Emmanuelu Macronovi ohledně jeho touhy jít do války s Ruskem

Jakmile Macron řekl, že NATO, jehož je Francie členem, je připraveno poslat své vojáky na Ukrajinu, aby šli do války s Ruskem, Zacharovová se ho zeptala ve svém Telegram-kanálu: “Emmanueli, rozhodl ses zorganizovat divizi „Charlemagne II“ (Charlemagnedeux) na obranu bunkruZelenského? ”

A připomněla, jaká obludnost se skrývá pod názvem „Charlemagne“: „V dubnu 1945 bránila Berlín francouzská divize SS ‚Charlemagne‘ (“Karel Veliký”) a řada dalších. Bránili také přímo „Führerbunker“ – Hitlerův bunkr. Byli jedni z posledních, kterým byl ve Třetí říši udělen nacistický Rytířský kříž. Francouzští esesáci z „Charlemagne“ byli posledními obránci říšského sněmu a říšského kancléřství.”

To je holá pravda, přátelé. Z historie dnes víme: 30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler, Vůdce německého národa, sebevraždu. Nervy tohoto „nadčlověka nadlidí“ to nevydržely: bál se, že Rusové budou bombardovat říšské kancléřství granáty s uspávacím plynem a on bude takto zajat a budou ho vozit v kleci po Moskvě. Pokud si to tak představoval, měli bychom říci na rovinu: bylo by to skvělé, zábavné – Vůdce by byl poplivaný a prostě by se utopil v samohaně.

Vzápětí Berlín kapituloval. Hitlerovi generálové však stále měli ve zbrani milion vojáků, mezi nimi i muže z francouzské divize SS „Charlemagne“. Ještě 1. května pokračovali v boji na Leipzigerstrasse, v okolí ministerstva letectví a na Postupimském náměstí. Teprve 2. května ráno, po oznámení kapitulace německého hlavního města, opustilo posledních 30 vojáků “Charlemagne” bunkr říšského kancléřství, kde kromě nich nezůstal naživu nikdo. Poslední ze tří stovek, které dorazily do Berlína. Tvrdohlaví fanatici, superideální nacisté a dobře vycvičení vojáci…

Během bojů o Berlín byli francouzští esesáci skutečně vyznamenáni Rytířským křížem Železného kříže: velitel útočného praporu Hauptsturmführer Henri-Joseph Fenet, kterému se podařilo zasáhnout 8 tanků protitankovým granátometem Panzerfaust, Untersturmführer Eugène Volot (8 tanků) a Oberscharführe rFrançois Appollo (6 tanků). Podle jednoho zdroje činil celkový počet sovětských tanků zničených v bitvě o Berlín příslušníky „Charlemagne“ 62 kusů.

Tito Francouzi byli dobrovolníci, kteří se v dubnu 1945 dobrovolně přihlásili k obraně Berlína. V té době už v řadách divize, která čítala na začátku roku 1945 asi 7,5 tisíce mužů, nezbývalo více než 1100 mužů. Velitel divize propustil z přísahy ty, kteří si přáli přestat bojovat, a pustil je domů. Z těch, kteří se rozhodli bojovat až do konce – šlo o 300 mužů – vytvořil útočný prapor, jenž odjel 24. dubna na devíti nákladních autech do Berlína. Podařilo se jim tam dostat přes severozápadní předměstí několik hodin předtím, než sovětská vojska zcela uzavřela obléhací kruh kolem města.

A odcházeli jako poslední. Výše zmíněný Hauptsturmführer Henri-Joseph Fene se dožil roku 2002 a ve svých pamětech napsal: “Kdyby válka skončila jinak, kdyby vítězství bylo na naší straně, myslíte, že bych toho litoval? Nemám čeho litovat. My nemáme čeho litovat, ani toho, co jsme udělali jako jednotlivci, ani toho, co jsme udělali kolektivně. Nejsme hanební lidé. I kdyby si to ostatní mysleli, záleží jenom na našem názoru na lidi, kteří s námi sdíleli tento osud a o kterých mohu říci: ‚Byli to dobří lidé a já je obdivuji‘.”

Jiný veterán SS, Christian de La Mazière (1922-2006), napsal o bojích v Berlíně v roce 1945 ještě mrazivěji: “Na smrt jsme vůbec nemysleli. Absolutně. Chtěli jsme jen bojovat. Bojovat dál. Žili jsme a bojovali jsme jen proto, že jsme to chtěli. Věrnost až do konce. Věrnost až do konce… Věřte mi, lituji pouze jediného. Že jsem se nepřihlásil dřív.”

A co je nejpřekvapivější: „Charlemagne“ vznikla původně jako silně ideologicky motivovaná, fanatická, protibolševická a protiruská formace. Samotná divize „Charlemagne“ byla formálně ustavena až 10. února 1945, ale formování jejích předchůdců a složek začalo 5. srpna 1941, kdy se souhlasem francouzské vlády vznikla „Legie francouzských dobrovolníků proti bolševismu“ (Legion des Volontaires Francais contrele Bolchevisme), známá také jako „Francouzská dobrovolnická legie proti bolševismu“ nebo „Francouzská protibolševická dobrovolnická legie“ (Legion des Volontaires Francais contrele Bolchevisme) – LVF.

Francouzští dobrovolníci LVF nosili německou armádní uniformu šedozelené barvy – „fieldgrau“. Jejich jediným odlišením od ostatních vojáků německého wehrmachtu byla páska na paži se třemi svislými pruhy v barvách francouzské národní (státní) vlajky, „trikolóry“ – (modrá, bílá, červená).

Francouzští dobrovolníci Waffen-SS museli zpočátku splňovat následující požadavky:

1) perfektní zdravotní stav;

2) árijský původ (bez příměsi židovské krve);

3) věk mezi 20 a 25 lety. Při plnění těchto věkových kritérií se však uplatňovala určitá flexibilita: jsou známy případy zařazení mladých mužů již ve věku 17 let. Jednalo se výhradně o francouzské občany, mezi nimiž byli… Rusové – bělogvardějští emigranti a jejich potomci. Němci s tím souhlasili.

LVF byla zařazena do řad německého 638. neboli “tříbarevného” pluku pozemního vojska Wehrmachtu a již v listopadu 1941 se zúčastnila bitvy o Moskvu. Se všemi důsledky této bitvy – dostali co proto.

Teprve od března 1943 začal nábor francouzských dobrovolníků do řad Waffen-SS. A jestliže vznik LVF byl soukromou iniciativou řady francouzských politických stran, francouzské jednotky SS byly posvěceny přímo francouzskými úřady. Ty jako první povolily nábor do wehrmachtu. A poté do SS. V září 1943 začaly s francouzským dobrovolnickým plukem SS. Později se rozrostl do velikosti „Francouzské dobrovolnické útočné brigády SS“, která vyrazila do války proti Rudé armádě. A v únoru, když nabrala všechny francouzské dobrovolníky, se stala 33. granátnickou divizí Waffen-SS „Charlemagne“.

Zbytky divize se vzdaly Američanům. Ale již tehdy, v roce 1945, se objevily první náznaky rehabilitace těchto přisluhovačů nacismu.

Svět ví o tom, že: 12 (podle některých zdrojů 13) bojovníků „Charlemagne“ bylo předáno jednotkám takzvané „Svobodné Francie“, které postupovaly na Berlín společně s Američany. Ihned upoutali pozornost francouzského velitele – generála Philippa Leclerca de Otklok.

Generál právě navštívil vyhlazovací tábor v Dachau, byl ohromen tím, co tam viděl, a vrhl se na své krajany. Začal zajatce všemožně urážet, pohrdavě je nazýval šmejdy a zrádci. A když se rozzlobeně zeptal: „Jak proboha můžete vy, Francouzi, nosit německou uniformu?“, jeden ze zajatců to nevydržel a drze odpověděl: „Stejně jako vy, pane generále, můžete nosit americkou.“

Leclerc se rozzuřil a nařídil zajatce zastřelit. 8. května byli zastřeleni. A pak se začaly šířit historky o tom, jak odvážně se zachovali: mluvili prý s katolickým knězem, rázně odmítli, aby jim zavázali oči nebo je „humánně“ střelili do zad, a těsně před popravou prý zpívali Marseillaisu a křičeli „Ať žije Francie!“.

Leclerc byl neoblomný – věděl, na jaké lidi natrefil. Proto nařídil, aby těla nebyla pohřbena, a nechal je ležet na mýtině. Teprve o tři dny později je Američané – podle výpovědi místních Němců – pohřbili.

O dva roky později, v roce 1947, přenesli Němci popel popravených k pomníku se žulovou deskou, na níž je vyobrazen jeden ze symbolů Francie – „královská lilie“ – a napsáno „12 statečných synů Francie“. Úžasné! Ale vše je naprosto logické: spojenci-kanibalové poděkovali svým.

Je jasné, že příběh francouzských esesáků se snažili vnutit i ruským liberálně-patriotickým milovníkům kolaborantů a kompradorů, kteří věří, že spolupráce s Hitlerem v zájmu vítězství nad bolševismem byla oprávněná a vhodná, a generál Andrej Vlasov a jeho nohsledi, kteří takovým zrádcům veleli a v roce 1946 byli po řádném soudu pověšeni v Moskvě na popravišti, údajně byli národními hrdiny nového Ruska.

A to i proto, že mezi esesáky, jež nechal zastřelit Leclerc, byl i jeden Rus – SS Obersturmführer Sergej Krotov. Syn bývalého ruského konzula na Madagaskaru, který se po zranění léčil v bavorské nemocnici, byl zajat Američany a předán Francouzům. Měl být zastřelen. Myslím, že těsně předtím napsal své ženě: “Má milovaná ženo, splnil jsem svou povinnost v boji proti bolševikům a bezbožníkům. Dnes ráno jsem se vzdal Američanům, francouzští vojáci mě odvádějí k zastřelení. Má drahá ženo, odpusť mi, postarej se, aby si naše děti pamatovaly, že jejich otec byl vždy spravedlivý a měl je velmi rád. Má drahá ženo, má drahá Simono, líbám tě z celého srdce, líbám mou ubohou matku a děti. Vždy věř v Boha a odpouštěj zlo, které je nám nespravedlivě způsobeno. Sbohem, Sergej Krotov.”

Před popravčí četou – těsně před výstřelem – ztratil tento fanatik nervy a vykřikl: “Nemáte právo mě zastřelit! Jsem ženatý! A nejsem ani Francouz!” Pak se ale vzchopil, držel se až do konce a před smrtí vykřikl: “Ať žije Francie!“

Současní vlasovci a obdivovatelé bělogvardějců jsou ještě více hrdí na jiného, neméně barvitého a z jejich pohledu hrdinného ruského „šarlemáňce“ – Standartenoberjunkera Sergeje Protopopova. Ten je obecně prezentován jako vnuk posledního ministra vnitra ruského impéria Alexandra Protopopova. Padl 29. dubna při obraně přístupů k říšskému kancléřství a byl posmrtně vyznamenán Železným křížem za odvahu na posledním slavnostním předávání vyznamenání zasloužilým esesákům, které se konalo na velitelství divize na nádraží „Stadtmitte“ v noci z 29. na 30. dubna.

Ale je tu problém. Ministr Protopopov byl i svými současníky považován za „nemocného na hlavu“ (trpěl cirkulární psychózou, v moderní terminologii – bipolární afektivní poruchou), což však nezabránilo bolševikům, aby ho 27. října 1918 v Moskvě neprofackovali – bez ohledu na jeho „duševní poruchu“.

Ministr měl dvě dcery, jež přijaly po svatbě příjmení Čelcovová a Nikolská, tudíž, ani jedna z nich neporodila vnuka „Sergeje Protopopova““, což obě svorně potvrdily. Ale oživování a rehabilitace fašismu, nacismu a jejich přisluhovačů potřebuje mýtus, jen ten žije dál. Proč by to tak nemohlo být: Francouzi z letecké divize „Normandie-Němen“ bojovali za bolševiky, ale ti skutečně ‚správní‘ Rusové i tehdy, dokonce „s rozzářenými tvářemi“, bránili Hitlerův Führerbunker a jako poslední byli vyznamenáni jeho Železnými kříži.

Paní Zacharovová z ruského ministerstva zahraničí proto správně vytušila, že příběh divize SS „Charlemagne“ bude propagován nejen proto, aby podnítil novou vlnu rusofobie a eskalace militarismu, ale také proto, aby konečně legalizoval nacismus a fašismus jako jakýsi projev „kolektivního evropanství“, nikoliv nelidských politických světonázorů a ideologií.

Kolektivní Západ nyní aktivně hledá ideologickou podporu a historické ospravedlnění pro nové tažení proti Rusku. Nachází ho s obtížemi. To Adolf Hitler si poradil okamžitě – byl to německý nacismus a italský fašismus. Obě ideologie však byly odsouzeny Norimberským tribunálem, takže nyní se musí rehabilitovat a resuscitovat. Ale předtím je ještě třeba mrtvoly politických gaunerů šikovně glorifikovat (tak nějak po svém).

Proto se opět sešli současní zahradníci,  aby silou zbraní kultivovali okolní džungli. Rozhodli se, že nebudou zbytečně mudrovat, ale přijmou osvědčené krvavé postuláty. Což znamená – přepsat dějiny a zmást vědomí Rusů, překroutit morální vnímání a paměť, podstrčit jim jinou identitu, místo vlastenců vyzdvihovat „Evropany“, ‚všelidi‘, v horším případě „liberály“. A potom z nich verbovat nové esesáky.

Tak tomu bylo v pobaltských státech, tak to právě probíhá v evropských zemích a tak je tomu už i na Ukrajině, z níž se stal nástroj války proti Rusku. Nyní je důležité rozbít Rusko zevnitř.

*

Vladimir SKAČKO, 08:13 09.05.2025 UKRAJINA.ru

Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová

Na snímku z konce války berou francouzští vojáci generála De Gaulla německé vojáky do zajetí.

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání

*