Ze společenského vědomí se systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané (implementované) do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru – skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem. Na vytváření těchto mýtu se podílejí zpravodajské služby, zkorumpovaní a konformní akademici, politici a na konci tohoto řetězce tvoření mýtu jsou média. Těch, kteří vědí, že tvoří mýtus, odvádějící lidi od reality, je malý zlomek. Opakováním mýtu v médiích, ve veřejném prostoru a vzdělávacím systému se neustále upevňuje ve vědomí lidí, narůstá jeho neotřesitelnost. S fenoménem nabalující se sněhové koule stále více lidí věří v pravdivost daného mýtu.
Prvním předpokladem pozitivní společenské změny je nahradit u dostatečné části populace falešný obraz skutečnosti pravdivou realitou. A pro tento cíl je potřebné rozbít mýty, kterým lidé věří. V sérii článků se pokusím demytizovat některé mýty, kterými je česká společnost sycena a jsou součástí jejího vědomí.
Opakovaným bestselerem západní propagandy je tvrzení, že na rozdíl od jiných států je politika Evropské unie a západních států hodnotová. Je to skutečnost anebo pouhý propagandistický mýtus? Je obvyklé, že po výroku o hodnotové politice nenásleduje výčet hodnot, který tuto hodnotovou politiku tvoří.
Z výroků Věry Jourové a dalších evropských politiků a úředníků je zřejmé, že ani netuší, co to jsou hodnoty. Hodnoty nejsou svébytná, samostatná entita, nýbrž se jedná o dimenzi již existujících entit, vznikající reakcí subjektu na tuto entitu. Jedinec či sociální entita od sociální skupiny po Evropskou unii ve vztahu k primární entitě přiřazuje dané entitě význam (hodnotu) pro sebe. Může se jednat o entity materiálního či duchovně mravního charakteru. Tyto hodnotící dimenze jsou následně nazývány hodnoty a podle míry valorizace jsou tvořeny hodnotové žebříčky či hodnotové orientace lidí, společnosti či dalších sociálních entit. Cokoliv, s čím se v životě setkáme, má hodnotovou dimenzi, byť třeba i zápornou. Do určité míry je proto chování každého subjektu hodnotové, protože do rozhodování a chování se částečně promítají i hodnoty. Píši částečně, protože mezi hodnotou a chováním existuje korelace, nikoliv však kauzalita. To ilustruje, že i kuřák napíše, že největší hodnotou je pro něho zdraví, ale přesto kouří. I mafie stejně jako západní politici a úředníci může tvrdit, že jejich chování je hodnotové, vychází z hodnoty peněz, ze stejné hodnoty jako má kapitalizmus, z čehož vyplývá, že mafie hodnotově není v rozporu se systémem. Hranice mezi mafií a kapitalistickým podnikáním jsou někdy tak rozostřené, že se mluví o mafiánském kapitalizmu.
S kategorií hodnota se často pracuje odtrženě od procesu jejího vzniku, tedy jako hodnotící dimenze konkrétních entit a jsou proklamovány jako součást ideologie. Hodnoty jako proklamovaná součást ideologie a politické propagandy mají velmi volný vztah ke skutečnosti na rozdíl od hodnot, které jsou odvozené z reálného chování subjektů (jedinců, skupin, států, Evropské komise). Pokud je určitá hodnota subjektem proklamována, musí být v souladu s jeho jednáním. Pokud tomu tak není, tato hodnota netvoří hodnotovou orientaci subjektu.
Kdybychom úředníky (komisaře Evropské komise) či politiky tlačili k vyjádření, jaké hodnoty tvoří onu hodnotovou politiku, nejspíš by mluvili o demokracii, míru, svobodě slova a lidských právech.
Pokud se však podíváme na jednání západních politiků a hledáme v jejich jednání tyto hodnoty, jsme zklamáni.
Hodnota demokracie. „Západní demokracie“ je deklarativní nikoliv skutečná demokracie. Hlavní kategorií pro mocenské a oligarchické elity není demokracie, ale moc, pro jejíž získání a udržení využívají všechny prostředky, většinou nedemokratické. Ovládají policii, zpravodajské služby, justici a média. Tyto složky státu buď jednotlivě nebo provázaně jsou aktivní pro udržení moci těchto elit. Tato provázanost institucí státu s těmito elitami je pro ně výhodná, víceméně se jedná o korupci.
V poslední době se k nim výrazně řadí i vzdělávací systém (Bednářová), včetně vysokých škol. Rektoři vysokých škol, kteří od dob národního obrození představovali vzdělanostní a mravní elitu, se nezadržitelně stávají mravním póvlem po provalení korupčních kauz a nepřijatelného chování. Bývalá rektorka Danuše Nerudová prošla kauzou s korupcí ve vztahu k zahraničním doktorandům a permanentně ve svých mediálních vystoupeních prokazuje, že její znalosti nemají ani středoškolskou úroveň. Rektor ČVUT formou vlastního ústního osobního zadání vyplatil folkloristovi, příteli po boku Petra Pavla Petru Kolářovi za poradenství předané v mluvené formě několik miliónů. Rektorka Univerzity Karlovy, se zdůvodněním: „za mrtvé studenty“, převzala několikamilionovou odměnu. Rektor VŠE zlikvidoval děkana fakulty za odlišné politické názory. Negativní selekce, kdy na kariérním žebříčku stoupají jedinci s nejhorším morálním profilem, ale kompatibilní s mocenskou elitou, dospěla zřejmě na vysokých školách již do vrcholu, do funkce rektorů.
Ministr školství s kvalifikací hudebního vědce Mikuláš Bek (z „profláklé“ skupiny brněnských rektorů) úspěšně dokončuje likvidaci českého školství, které se stává experimentální laboratoří na proměnu pohlaví českých dětí. Jde hlavně o to, aby nezůstaly s pohlavím, s jakým se biologicky narodily, a tudíž se staly neschopné reprodukce.
Významným nástrojem k potlačení demokracie je justice. V poslední době vzbudila pozornost francouzská justice, která vyřadila elitám nežádoucí favoritku prezidentských voleb Marii le Pen. Elity mají francouzskou justici a zpravodajské služby dobře vycvičené a ty vždy, když je potřeba, tak zasáhnou. Při prezidentských volbách ve Francii v roce 2017 byl favoritem pravicový kandidát za republikány Françoise Fillon, což však bylo v rozporu se zájmy Bankovního domu Banque Rothschild & Cie, který si připravil svého kandidáta Emanuela Macrona. Proto zpravodajské služby opakovaně hledaly kompromitující materiály s výhružkou trestního stíhání tak dlouho, až F. Fillona z voleb vytěsnily.
Podobným způsobem byl zlikvidován další favorit v jiných volbách. Šéf mezinárodního měnového fondu (MMF) francouzský socialista Dominique Strauss-Kahn se svým řízením měnového fondu znelíbil USA. Současně byl favoritem v nadcházejících prezidentských volbách za socialistickou stranu, což bylo pro určité kruhy nepřijatelné. Při jeho návštěvě New Yorku byl obviněn pokojskou v hotelu z pokusu o znásilnění. Ženatý Strauss-Kahn byl znám svým bouřlivým sexuálním životem, včetně placeného sexu, avšak násilné sexuální chování s ním nebylo spojováno. Navíc žalující pokojská zcela postrádala jakýkoliv sex appeal. Po odstoupení z vedení Mezinárodního měnového fondu a rezignace na kandidáta na francouzského prezidenta pokojská stáhla obvinění.
Také v Česku justice nezahálí. Při posledních prezidentských volbách byl trestně stíhán a odsouzen nežádoucí prezidentský kandidát za diskusi v rozhlase o historické události.
Za plakát je trestně stíhána opoziční politická strana, které stoupají preference a její předseda byl parlamentem zbaven imunity. Souvisí s touto aktivitou milionová odměna, kterou ministr vnitra udělil Policejnímu prezidentovi?
Předseda Ústavního soudu pohrozil, že v případě neuspokojivého výsledku voleb Ústavní soud zasáhne. Podobně se vyjádřil prezident, že nejmenuje ministry reprezentující pro něj nepřijatelný program. Oba ústavní činitelé popírají demokratický smysl voleb, které jsou charakterizovány jako soutěž politických programů, což vylučuje silové vyloučení odlišných konkurenčních programů. Kde je znemožněna soutěž politických programů, není demokracie.
Byl přijat zákon o „neoprávněné činnosti pro cizí moc“. 22. 5. 2025 byl na Primě redaktorkou vyzván ministr spravedlnosti, aby objasnil, co znamená „neoprávněná činnost pro cizí moc“.[1] Tedy vlastně právní normu, kterou mají občané respektovat. Odpověď ministra byla šokující, „obsah zákona určí praxe. Těch případů bude do roka jen několik“ (ovšem stačí jeden případ typu le Penové). Právní řád stojí na dodržování právních norem, jak je však lze dodržovat, když dopředu tuto normu neznám a ex post lze jakékoliv chování označit za porušující tuto normu. Při kvalitě naší justice může být označeno za porušení této normy četba knih Dostojevského nebo návštěva koncertu České filharmonie dirigované Semjonem Byčkovem. Pro toho, kdo považuje uvedené příklady za absurdní, připomínám extrémistu Jiřího Pospíšila, který s předsudečnou nenávistí zakázal koncert Anny Netrebko. Snad ani v nacistickém Německu a v komunistickém Československu padesátých let takový zákon neexistoval. Pokud existuje exemplární příklad totalitní justice, tak je to tento zákon.
Nejaktuálnější případ poplivání demokracie pod zahraničním, eurounijním tlakem, pomocí spiknutí zpravodajských služeb a justice se odehrál v Rumunsku. Po prvním kole prezidentských voleb, v němž zvítězil opoziční kandidát ústavní soud nejdříve prohlásil, že volby byly v pořádku, ale posléze pod tlakem Evropské komise a zpravodajských služeb zrušil celé volby. V opakovaných volbách v prvním kole náhradník za vítěze předchozích voleb zvítězil s náskokem dvaceti procent (41 %) před kandidátem na druhém místě. Před druhým kolem výzkumy preferencí přinášely těsné výsledky, čímž připravovaly populaci na výsledek zmanipulovaných voleb v druhém kole.
Podobně to probíhalo na Slovensku, kdy výsledky z exit pollu přinášely jasné vítězství „progresivistům“. Výsledky však byly zřejmě do té míry výrazně ve prospěch tehdejší opozice, že progresivisté nedokázali výsledky tak výrazně zmanipulovat.
Opoziční kandidát oproti prvnímu kolu získal navíc pouhých pět procent (41-46), zatímco vládní kandidát třicet čtyři procent. Kdo má jen trochu zkušenosti s politickými a společenskými procesy a výzkumy a má aspoň minimální znalosti statistiky, ví, že posun v rumunských volbách z prvního do druhého kola je krajně nepravděpodobný. Zajímavé jsou také poznatky volebního týmu opozičního kandidáta, který odhalil ve volebních seznamech 4 miliony mrtvých voličů. Rumunsko má 19 milionů obyvatel (včetně nemluvňat) a ve volebních seznamech jich bylo zapsáno 18 milionů. Něco takového historie v žádné zemi nezná. Rumunské volby připomínají ukradené volby Donaldu Trumpovi v USA a rukopis zpravodajských služeb. Dokonce v předvečer druhého kola šéf francouzské rozvědky Nicolas Lerner navštívil Rumunsko, kde se setkal se zástupci tajných služeb a poté odjel do Moldavska. Titíž politici, kteří jsou za volbami v Rumunsku, budou nestydatě mluvit o hodnotové politice a boji za demokracii.
Role zpravodajských služeb při destrukci demokracie se ukazuje v současnosti v Německu. Spolkovým úřadem pro ochranu ústavy (BfV) byla Alternativa pro Německo (AfD) označena za krajně pravicovou organizaci. Tuto krajní pravicovost BfV popisuje politikou ve prospěch Němců. Je třeba si připomenout, že německou zpravodajskou službu budovali nacističtí zpravodajci v čele s generálem Reinhardem Gehlenem, šéfem nacistické zpravodajské služby. Předsedou Spolkové zpravodajské služby byl R. Gehlen až do roku 1968. Základy německé zpravodajské služby jsou tedy nacistické.
Hodnota svobody slova. Jak v různých prohlášeních, tak v konkrétním jednání ve vztahu ke svobodě slova Evropská komise a západní státy se chovají v duchu Orwellova newspeaku. Pojmům dávají opačný obsah, než jaká je skutečnost. Ve jménu svobody slova zavádějí cenzuru, zakazují alternativní internetové časopisy, hlídají a cenzurují příspěvky na sociálních sítích, a dokonce i zavírají občany s nepohodlným i názory a informacemi (Bednářová). Do až absurdně komické polohy boj za svobodu slova dovádí premiér Petr Fiala, který tvrdí, že občané mají právo na „korigované informace“ a vyzývá občany k udávání. Jeho výrok o právu na korigované informace je na úrovni hesla koncentračních táborů „práce osvobozuje“. Tuto politiku boje za svobodu slova dovedl ještě dále nejvyšší státní zástupce Igor Stříž, který prohlásil, že kdo bude mít jiné názory než vláda, tak bude trestně stíhán se sazbou až 3,5 roku a také desítky lidí byly takto odsouzeny.
V podobně absurdní rovině boje za svobodu slova se pohybuje vedle nejvyššího státního zastupitelství i Ústavní soud. Nabízí se znepokojivá otázka, “Jaké je právní vědomí ústavních soudců“? Zdůvodnění nálezu ústavního soudu postavili soudci na souladu s většinovým názorem populace. Trestné tedy není porušení právní normy, ale odchýlení se od většinového názoru. Němečtí nacisté, kteří řádili v pogromu křišťalové noci, byli podle našeho Ústavního soudu nevinní, protože antisemitizmus sdílela většina německé populace. Navíc je problematická kategorie většinového názoru. Jednak problém je ve zjištění většinového názoru a dále dynamika tohoto názoru. Co když během trestního stíhání se většinový názor promění a obžalovaný bude mít většinový názor, zatímco soudci budou mít názor menšinový? Vymění si role a obžalovaný bude soudit soudce?
Vedle brutálních nástrojů pro potlačení svobody slova jako je trestní stíhání a cenzura, existují také jemnější, ale systémové nástroje jako je autocenzura a postupná selekce jedinců s kritickým myšlením a vlastními názory. Dlouhodobá selekce vytvoří z akademické obce stádo jedinců konajících pouze ve svém egoistickém zájmu, který vylučuje zaujímat vlastní nekonformní stanoviska. Důsledkem je druhý jemný nástroj – autocenzura. Policie, státní zastupitelství ani justice nemusí konat, protože jejich funkci jedinec zvnitřní a jeho vnitřní policie a justice nepřipustí vyslovovat jiné než s vládou konformní názory.
Systémově nejdůležitější je však vlastnictví klíčových médií kapitálem. Tato média produkují obsah v zájmu kapitálu a vytvářejí fiktivní realitu, kterou implementují populaci a tímto způsobem ji indoktrinují. Každodenním působením média potvrzují fiktivní realitu ve vědomí občanů. Proto světové veřejné mínění a veřejné mínění jednotlivých zemí obsahuje jako nezpochybnitelnou pravdu spoustu dezinformací. Vztah mezi zájmem kapitálu a produkcí médií se ukázal během covidové krize, kdy stejný kapitál vlastnil farmaceutické firmy i média.
V současnosti probíhá intenzivní přeformátování historického vědomí. Zvláště ve vztahu k reflexi druhé světové války. Populace je tlačena k názoru, že „nacistický wehrmacht chránil střední Evropu před ruskými hordami“.
Lidská práva. Nejenže Evropská unie toleruje u svých členů, pobaltských států, upírání lidských práv etnické menšině Rusů, kteří se stali občany druhé kategorie, ale výrazné postavy této politiky Siima Kallas a Káju Kallas dosadila do vysokých funkcí v Evropské komisi.
V USA do šedesátých let existovala rasová segregace a velké části občanů USA byla upřena základní lidská práva. Koloniální mocnosti do poslední chvíle páchaly ve svých koloniích genocidu[2] a upíraly lidem v koloniích lidská práva. Západní korporace v zemích třetího světa i v současnosti dobývají zisky za podmínek nedodržování lidských práv, včetně dětské práce. Stovky vojenských základen USA, Velké Británie a Francie v zemích třetího světa složí k upřednostňování geopolitických zájmů před lidskými právy.
Ovšem z hlediska lidských práv největším proviněním Západu jsou války, které vede proti druhým zemím. Tyto války, vedle nejzákladnějšího lidského práva, práva na život, působí negativně a destruktivně na všechna lidská práva občanů napadených zemí.
V Iráku v důsledku sankcí na dovoz léků zemřelo půl milionu dětí, což podle ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové bylo v pořádku. Tato americká politička je také za bombardováním bývalé Jugoslávie bez jakékoliv legitimity. Toto bombardování představuje čisté zlo a protiklad lidských práv.
USA za dobu své existence pouze 17 let nevedla agresivní válku.
Jaké jsou tedy hodnoty, na kterých Evropská unie a její členské státy stojí? Nositelem a symbolem reálných evropských hodnot je Ursula von der Leyenová a postoj evropských politiků k ní, jako reprezentantce těchto hodnot. Na základě utajených soukromých sms zpráv mezi U. Leyenovou a ředitelem farmaceutické firmy Pfizer Albertem Bourlou byla přijata pro Evropskou unii naprosto nevýhodná smlouva s předraženými vakcínami, v množství dalece překračující potřeby Evropy a s vysokou cenu za vracené, nespotřebované vakcíny k likvidaci. Přes výzvy komise Evropského parlamentu a soudu U. Leyenová odmítla textové zprávy zveřejnit. Navzdory této gigantické korupční kauze, která nemá v Evropě obdoby, byla opětovně zvolena předsedkyní Evropské komise. O čem to svědčí? Hodnota peněz a jejich získávání jakýmkoliv způsobem, především však ne prací, která vytváří skutečné hodnoty, je prioritou nejen U. Leyenové, ale také evropských politiků, a proto si ji volí do čela jako reprezentanta jejich hodnot. To je tedy ta hodnotová politika Západu.
[1] Až do této odpovědi jsem ministra spravedlnosti Pavla Blažka považoval za relativně vzdělaného a inteligentního.
[2] Výrazného afrického politika Lumumbu západní zpravodajské služby rozpustily v kyselině.
