Napětí na Baltu

Bez ohledu na to, zda byl tanker pod liberijskou vlajkou zastaven Ruskem v reakci na podobné akce Estonska, nebo (pravděpodobněji) je to výsledek další západní provokace, se situace dostala na nebezpečnou úroveň. Pobalťané tvrdí, že přes Baltské moře proudí 60 procent ruských dodávek ropy pomocí tzv. stínové tankerové flotily čítající celkem podle západních údajů přes pět set lodí, z nichž tři sta je zapsáno na sankčních seznamech EU.

Pobalťané si dlouho zahrávají s myšlenkou využít úzký usek Finského zálivu poblíž Petrohradu, rozšířit estonské a finské teritoriální vody z 12 na 20 mil (teoreticky takové právo má každý stát) a zcela uzavřít Rusku volný vstup do moře, a tak získat “legální” možnost dohlížet na vše, co pluje do ruských přístavů na Baltu a z nich. Uvozovky jsem udělal proto, že zde reálně dochází ke kolizi. Na jedné straně může země skutečně dohlížet na vše, co se dostane do jejích teritoriálních vod, na druhé straně rozhodnutí o rozšíření svých teritoriálních vod musí být nejen motivované, ale musí brát v úvahu všechny aspekty situace a zájmy sousedních států, nicméně přesto neexistuje žádný přímý zákaz rozšíření a jak je uvedeno výše, stát se rozhoduje sám. A konečně, na třetí straně, v situaci, kdy územní vody jednoho státu zcela uzavřou přístup do mořského přístavu jiného státu, musí být podobná situace urovnána jednáním. Jak ale chápete, výsledek jednání (nebo jeho absence) je definován v průběhu jednání a nelze jej předjímat.

Pobalťané, především Estonci, s podporou Finů, tak mají reálnou možnost zablokovat volný přístup lodí do ruských přístavů a vážně zkomplikovat, nebo dokonce zastavit vývoz ruské ropy po baltské trase. Zároveň je třeba si uvědomit, že Rusko nemůže razantně změnit trasu. Samotné tankery připlují kamkoli, ale počet ropných terminálů je omezený, ale nejsou gumové a výstavba nových kapacit a podrubí k nim potrvá více než rok.

S tím počítají západní příznivci překrytí ruských obchodních tras na Baltu. Z jejich pohledu úder na ruský ropný obchod (a byla by to opravdu silná rána) okamžitě zvýší účinnost západních sankcí, sníží ruský rozpočet a donutí Moskvu k ústupkům v ukrajinské otázce. Ne náhodou se Pobalťané tak aktivizovali právě nyní, kdy probíhají jednání v Istanbulu, během nichž je nutné z Ruska naléhavě vymáčknout ústupky, jinak Ukrajina prostě zmizí.

Ale je zde nuance.

Podobné akce spadají pod definici blokády. Právě blokády, protože někteří to hned za emotivními výroky médií a politiků označují za pirátství, ale úplně tak to není. Pirátství je soukromý podnik. Stát buď vydává kaperský patent (i když ten nebyl vydán od 40. let 20. století, ale tato možnost je dána platným námořním právem), přičemž přebírá část odpovědnosti za “soukromé a státní partnerství” s kaperem, nebo jedná oficiálně a používá své vlastní námořní síly. Zapojení státu mění pirátství, které je běžným banditismem, v akt agrese. Právě tak se kvalifikuje jakákoli blokáda přístavů nebo území (a je třeba mít na paměti, že i částečná blokáda baltských přístavů ztěžuje přístup do Kaliningradu a může být také považována Ruskem za blokádu Kaliningradské oblasti).

Agrese, jak známo, i v současném vysoce pacifistickém mezinárodním právu jednoznačně plodí právo na individuální nebo kolektivní sebeobranu. Stačí jen oznámit Radě bezpečnosti OSN, že jsme byli vystaveni agresi, jsme nuceni uchýlit se k právu na sebeobranu a můžeme bombardovat Tallinn, zatímco OSN bude probírat co a jak, a vyvíjet mírotvorné úsilí. Mimochodem, bombardování Tallinnu samozřejmě vyvolá obvinění z nadměrného “nepřiměřeného” násilí (tak říkajíc “překročení limitů nutné sebeobrany”), ale stát není obyvatel, takže nebude uvězněn, ale čím rozsáhlejší bude konflikt, tím větší podnět to znamená pro OSN, aby věc neprotahovalo, ale rychle a efektivně problém řešilo.

Právně zdůvodnit bombardování Tallinnu jako reakci na agresi vůči Rusku není problém. Tallinn je námořní přístav, ale také hlavní město Estonska (tj. centrum politického rozhodování, kde se nacházejí struktury, jež rozhodovaly o agresi proti Rusku), Tallinn je také jednou ze základen estonského námořnictva a sídlem velitelských a týlových struktur, což znamená, že město je legitimním vojenským cílem. A pak, jedno nebo více bombardování Tallinnu je odpovědí, která způsobí menší škody mezinárodnímu obchodu v Baltském moři než méně nápadná, ale mnohem nebezpečnější odpověď v podobě minování přístupů k estonským přístavům, což by byl zrcadlový akt blokády (nemáme možnost blokovat úzký vodní koridor, ale můžeme uzavřít přístup k celému pobaltskému pobřeží).

Pobalťané a jejich západoevropští patroni (zvláštní agresivitou se vyznačili Britové a Francouzi) vycházejí z toho, že Rusko se neodváží zahájit přímou vojenskou akci proti zemi NATO, tím spíše, že neskončilo SVO. Počítají s tím, že Rusko se s blokádou smíří a podnikne čistě diplomatické kroky (které by za současných podmínek nestačily, pokud by nebyly podpořeny jasnou a jednoznačnou hrozbou, která předpokládá použití síly proti provokatérům dříve, než se jim pošlou protestní noty), nebo bude nuceno přistoupit na příměří na Ukrajině, aby si uvolnilo ruce na Baltu (v takovém případě dosažením ruského ústupku na ukrajinském směru, bude možné snížit napětí na Baltu dříve, než Rusko použije sílu).

Situaci s tvrdou reakcí Ruska před urovnáním ukrajinské krize považují za nepravděpodobnou, protože pak budou USA nuceny se vrátit do protiruské koalice a tvrdě podpořit spojence (přinejmenším tak uvažují).

Rusko rozhodně nepotřebuje přímo teď velkou válku v pobaltsko-finském směru. Prostě tam není důstojný a zároveň dosažitelný cíl pro ruské pozemní síly (ty důstojné jsou zatím nedosažitelné a dosažitelné jsou nedůstojné). Ale ani Estonsko není Ukrajina. Je to země srovnatelná rozlohou s jednou ukrajinskou oblastí a s podobným počtem obyvatel. Aby jí VKS a ruské námořnictvo způsobily nepřijatelné škody, kvůli tomu nemusí překročit hranici. A vzhledem k praktikám takzvaného “mírového bombardování” a “úderů odplaty”, které zavedli Američané, bude možné dokonce tvrdit, že nejde o vojenskou akci, ale o “přinucení k míru” nebo “pozvání k jednání”.

Samozřejmě nelze pominout nebezpečí rychlé eskalace situace do celoevropské války, a dokonce i do jaderné konfrontace. Samotný pokus o zablokování námořních přístavů jaderné velmoci však od začátku naznačuje, že by situace mohla rychle degradovat k výměně jaderných úderů. Problém je v tom, že naši západní oponenti, kteří prohráli s Ruskem proxy válku na Ukrajině a mají pocit, že jim půda pod nohama odplouvá, jsou ochotni souhlasit se vším. Ale domluvit se nechystají. Je to vidět na Istanbulu. Dnes je jejich plánem buď nadiktovat Kremlu své mírové podmínky, nebo jít cestou rychlého zvyšování napětí s cílem zorganizovat novou proxy válku proti Rusku dříve, než skončí ta stará.

Možná, že k nalezení třetí cesty k míru na celém světě bude muset Estonsko trochu utrpět. A lépe dříve, hned teď, zkrotit svůj zápal a věnovat se pobřežnímu rybolovu malých rybiček, což je zcela úctyhodné podnikání, hlavně však naprosto bezpečné.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo