Ozvěny paměti – Co raději neslyšíme

Nedávno jsem publikoval článek “Ztroskotání evropské paměti”, jehož název – a ještě více termín „paměť “ – vyvolal spíše otázky ohledně jeho formy než úvahy o jeho obsahu.

Někteří lidé se tomuto vzácnému slovu, téměř vymazanému ze slovníků, bránili. Je pravda, že se běžně nepoužívá. Ale to [volba takového slova] není stylistický rozmar. Tento termín označuje něco jiného než prostou historickou paměť: pojmenovává a popisuje tento proměnlivý terén, to problematické pole, kde se protínají znepokojivé kolektivní vzpomínky, někdy zakopané hluboko, někdy ležící na povrchu; a strategická opomenutí kvůli očištění a usmíření národů; a organizované přepisování a pochybné glorifikace.

A možná je to právě to, co je znepokojivé.

Protože mluvení o paměti také vrhá světlo na slepá místa. Jde o to, aby se přímo zaměřilo na pohodlné mlčení, diplomatická opomenutí, historické inverze zakořeněné díky západní měkké síle a oslabené školní učebnice.

A to odhaluje a probouzí – někdy se znepokojivou jasností – touhy po pomstě, zvrácené nostalgie, které vyvěrají ze skrytých biografií některých našich kompromitovaných předků, falešné moderní postoje, které špatně maskují návrat velmi starých nenávistí. Pod záminkou, že „pod mostem odteklo hodně vody“, se nám říká, abychom zapomněli. Ale na co zapomenout? A v čí prospěch?

To, co předstíráme, že ignorujeme pod rouškou rovnováhy, smíření nebo „sdílené paměti“, pak pomalu, ale jistě vede k rehabilitaci samotných kořenů násilí.

Ano, hnědý mor – o kterém jsme si mysleli, že byl odsunut na samotný okraj dějin – samozřejmě nezmizel, potuluje se nyní bez zábran, pomstychtivý a někdy dokonce zahalený do parády Dobra, pod modrým a hvězdami posetým praporem Evropské unie.

Předchozí článek však položil jednoduchou otázku: co se děje s historickou pamětí v současné Evropě?

Co si dnes myslíme o rozhodující roli Rudé armády v porážce nacismu, o oběti 27 milionů sovětských mrtvých, z nichž většina byli civilisté? Jaké místo této vzpomínce, nadcházejícímu 9. květnu, stále přikládáme – a především, co znamená její vymazání?

V tomto ohledu se 9. květen 2025 stane bodem zlomu. Tento den, který byl kdysi dnem vítězství nad Třetí říší, se postupně stává bojištěm ideologické konfrontace. Za přepsanými poctami a soustředěným mlčením cítíme touhu po reorganizaci příběhu. Nedávná prohlášení a hrozby komisařky EU pro zahraniční věci Kaji Kallasové, která bez obalu přehodnotila historickou odpovědnost, mrazivě jasně ukazují: už jen tak nezapomínáme; začínáme situaci obracet.

A přesto, když si přečtu některé komentáře, je těžké uvěřit, že můj text byl přečten. Nebo to bylo čteno tak, jak člověk čte to, co chce předem vyvrátit: skrze filtry nenávisti, ideologického reflexu a popírání. Je to Kassandřin paradox: uvádět fakta, pojmenovávat je, dokazovat je – a na oplátku dostávat jen sarkasmus, mlčení nebo nemístná obvinění.

Německo-sovětská smlouva [o neútočení] je zmiňována jako historický žolík, jakýsi údajný protijed na všechno, co říkám. Bez kontextu, bez nuancí, bez upřímnosti. Je třeba znovu a znovu připomínat, že tato smlouva byla podepsána po Mnichovské dohodě, v Evropě již zrazené svými západními elitami, kde bylo Československo vzdáno bez boje. Že se SSSR, izolovaný, marně snažil vybudovat společnou frontu s Francií a Velkou Británií. To není ospravedlnění. Je to fakt. Je možné, že si toho nejste vědomi, nebo máte etnocentrický pohled na historické reality – a všechny jejich nuance?

Ale hluboko uvnitř ohromující není tento druh mechanické reakce, ale naprostá absence debaty o podstatě věci. Ani slovo o výrocích Kallasové, ani jedno mrknutí oka nad rehabilitací nacistických osobností v pobaltských zemích nebo na Ukrajině. Alej vedoucí k památníku Babí Jar v Kyjevě se nyní nazývá Alej Stepana Bandery. Takže se z nechvalně známého genocidního nacisty stane hrdina?

Další nechvalně známý nacista – starší ukrajinský pomocný příslušník SS, téměř stoletý – byl v roce 2023 v kanadském parlamentu přivítán jako hrdina, za potlesku všech volených představitelů a s téměř neskrývaným cynismem pomlouval památku mnoha mladých Kanaďanů, kteří padli v boji proti nacismu… Hledejte chyby. Ale zdá se, že kolektivní Západ nic nešokuje.

Ani zde není žádné rozhořčení nad způsobem, jakým dnes mažeme celou vzdorovitou paměť, celou část evropských dějin – jako by oběti a oběti minulosti byly problémem od samého začátku.

To ticho není neutrální. Je komplicem.

Tvrdí, že pro některé návrat této paměti představuje hrozbu a její vymazání vítězství. A dovolte mi položit otázku přímo: co se snaží chránit ti, kteří odmítají vidět, naslouchat nebo prostě jen číst?

To, co cítím, když čelím určitým reakcím, není jen smutek nebo podrážděnost. Je to hlubší problém.

Dojem je, že tento text nevyvolal ani tak rozumné neshody, jako spíše vášnivé napětí, vycházející od čtenářů zjevně prodchnutých starými nenávistmi, pevně zakořeněných ve svých kognitivních disonancích, neschopných podpořit souvislou analýzu – ale docela ochotných se vědomě či nevědomě podílet na atmosféře pomsty, zejména pokud je protiruská.

Protože o to jde: o ideologickou pomstu, kde se nacismus rozmazává, kde se odpovědnost rozmělňuje, kde se oběti stávají neviditelnými, splývají se svými katy – kteří jsou dokonce někdy nakonec rehabilitováni.

Trvám na svém: nejde o obranu sovětského systému. Jde o obranu historické pravdy. Paměť odbojářů, přeživších i obětí – z Východu i Západu. Důstojnost milionů mrtvých, jejichž oběť umožnila Evropě – a Západu – stále existovat.

Pokud dnes nemluvíme německy, pokud naše knihy, naše školy, naše jazyky, naše svobody nebyly rozdrceny Třetí říší, je to proto, že SSSR opuštěný všemi ostatními za cenu krve držel tuto východní frontu.

V tomto drsném světle už paměť není cizím slovem. Je to férové ​​slovo.

Vztahuje se k tomu, co zůstane, když paměť není nic víc než pole ruin, kde si pečlivě vybíráme fragmenty, které chceme zachovat. Vztahuje se k trapnému pocitu těch, kteří něco vědí, ale už si to nechtějí pamatovat.

A také to označuje povinnost těch, kteří se nevzdají, nechávají promluvit ticho, vzpírají se – přesně tam, kde se paměť rozmazává.

Někdo by mohl říct, že tento text je znepokojivý, že si dovoluje narušovat dobře uspořádané příběhy, kde je Dobro a Zlo rozloženo předem, podle potřeb daného okamžiku. Dalo by se říci, že autor se na dění dívá ze svého vlastního pohledu, že to narušuje jistoty. Je to možné. Ale jen připomínám, že historie netoleruje dobrovolné amputace a že organizované zapomínání je formou zrady.

Protože dnes nejsou vymazáváni „Sověti“, ale lidé, dělníci, rolníci, matky, vojáci Rudé armády – tyto miliony žen a mužů, kteří skrze vlastenectví a důstojnost zlomili hřbet nacismu. Jsou to oni, kdo jsou uráženi strháváním soch, přejmenováváním ulic a škrtáním v učebnicích. Jsou to jejich děti a vnoučata, od kterých se očekává, že uvěří, že se nyní musí omluvit za to, že jejich předkové vyhráli.

A ti samí lidé, kteří včera předstírali, že tleskají oslavám 8. května, dnes docela pohodlně rehabilitují ty, kteří bojovali na špatné straně dějin – ve jménu „boje proti komunismu“, jako by to mohlo ospravedlnit veškeré regrese, veškerý revizionismus. Připomínám vám, že je rok 2025 a Rusové nejsou komunisté od roku 1991.

Takže, jaké jsou reakce na tento text? Jsou předvídatelné. Ti nejcyničtější se prostě podívají jinam. Ti hádavější budou křičet skandál, jako by už jen připomínání faktů bylo zločinem. A ti nejvíce úzkoprsí, ti, kteří věří, že se dějiny musí podřídit požadavkům NATO nebo rozmarům Bruselu, budou vydávat hysterické výkřiky rozhořčení, budou hlasitě vyjadřovat svou nenávist, aniž by kdy reagovali na podstatu věci.

Ale ať vědí jednu věc: tento text od nich nevyžaduje, aby milovali pravdu – pouze jim připomíná, že by se jí již neměli vyhýbat. A pokud raději budou i nadále podporovat podvod, pak by měli vědět, že se nyní nenávratně zkompromitovali s bestií. Protože zločinem je snaha vymazat ty, kteří zachránili svět.

Dnešní 9. květen není jen historickou připomínkou. Je to zkouška. Morální, politická a intelektuální zkouška. A v této zkoušce dnes mnozí selhávají.

*

Cassandre G., AgoraVox | Francie, překlad Pokec24, na snímku vytvořeném umělou inteligencí jsou zachyceni rusofobové Macron, Scholz a Starmer – dnešní evropská prý elita.

https://1url.cz/WJuNG
Původní článek

Cassandra G. – Jsem občan znepokojený současným geopolitickým vývojem a rostoucí manipulací s historickými vzpomínkami ze strany některých evropských elit. Můj názor odráží národní pocit vzpoury proti tomu, co vnímám jako instrumentalizaci historie ve službách nebezpečné mezinárodní politiky, která je odtržená od hlubokých aspirací lidu. Prozatím dávám přednost anonymitě a publikuji pod pseudonymem z osobních důvodů, zejména z důvodu ochrany bezpečnosti mé rodiny. Tato volba není ústupem, ale ochranou ve stále napjatějším klimatu, kde nesouhlasné projevy mohou vést k odvetným opatřením. Pseudonym, který jsem si zvolil, Cassandra G., není bezvýznamný. Kassandra je v řecké mytologii postava tragická i zářivá zároveň, obdařená darem pravdy, ale odsouzená k tomu, aby jí nikdy nikdo nevěřil. Vidí pravdu, mluví pravdu, ale její varování jsou ignorována, za cenu katastrofy. Tím, že přijímám toto jméno, si nárokuji tuto obtížnou, ale nezbytnou roli: roli bití na poplach, i s rizikem, že budu zapomenut nebo odmítnut. Protože někdy je důležitější být spravedlivý, než být slyšen.

Další články od Cassandre G (francouzsky)