Přibližně 50 let – ani o rok méně

Slyšeli jste, že USA vyhrožují svým spojencům, že odejdou z jednání o ukrajinském urovnání, pokud v nejbližších několika týdnech nedojde k zásadnímu pokroku? Z mého pohledu je to neoddělitelně spojeno s nutností toho, aby USA zcela přešly na blízkovýchodní a dálněvýchodní (íránsko-čínský) směr. Ale tento zajímavý moment globální politiky nebudeme rozebírat ani teď ani zde.

Internetová stránka “Alternativa” je specifická. Od doby před patnácti lety, co jsem se o její existenci dozvěděl, až dodnes větší část jejích čtenářů zneklidňuje ukrajinské téma. To zůstalo pro ni hlavní i v době, kdy se jeho redakce přesunula do Ruska a psát pro ni začali převážně ruští občané (včetně lidí, kteří se nikdy, až do roku 2014, o Ukrajinu nezajímali a nijak s ní nesouviseli). Proto důraz tohoto materiálu přesuneme na potenciální dopad realizace této hrozby na situaci v ukrajinském směru.

Předem řeknu, že hrozit a realizovat hrozbu jsou různé věci. USA nemusí svou hrozbu splnit, ale my se podíváme na tu variantu budoucnosti, kdy Washington svou hrozbu nechat plynout ukrajinskou krizi (s jejími účastníky) svým samospádem, aby se zabýval jinými pro USA důležitějšími záležitostmi, realizoval.

Existují také různé možnosti rozvoje americko-ruských vztahů po vystoupení USA z procesu urovnání krize. Washington se může vrátit ke konfrontačnímu modelu vztahů, může přijmout neutrální model (Rusku se prostě nevěnuje pozornost, ale uvalené sankce fungují, i když se nezesilují), může přetrvat vyjednávací model, v jehož rámci se Moskva a Washington budou i nadále snažit urovnat své vlastní rozpory tak, jak to okolnosti dovolí.

Budeme posuzovat variantu budoucnosti, v níž se Rusko a USA nevrátily ke konfrontačnímu modelu (převládl buď model neutrality, nebo model spolupráce). Tato varianta (nekonfrontační model) je z našeho pohledu v nadcházejících měsících nejpravděpodobnější (situace se velmi dynamicky mění a plánovat na roky dopředu se nepodaří), protože ani Rusko ani USA nemají zájem na obnovení konfrontace právě nyní. Pro Ameriku je v popředí výzva k odstranění ekonomické síly Číny, pro Rusko je důležité, aby dokázalo co nejvíce ukotvit výsledky svého vítězství na Ukrajině.

Samozřejmě, že naši evropští a ukrajinští nepřátelé se pokusí obnovit rusko-americkou konfrontaci a již pro to připravují bestiální provokace co do rozsahu i cynismu. Ale připravovat a realizovat jsou různé věci. Jak my, tak Washington jsme si vědomi jejich provokativních plánů a budeme jim odporovat, takže uvidíme, co se jim podaří, a doufejme, že jim to nevyjde.

V případě vystoupení Spojených států z ukrajinské krize ve výše popsaném formátu se pokusí Ukrajina a EU pokračovat v odporu převážně ukrajinskými silami, omezený kontingent Evropanů se na Ukrajině z principu neobjeví, a pokud se objeví, pak ne pro plnohodnotnou účast v bojových akcích, ale výhradně pro organizaci provokací (střet “sil NATO” a ozbrojených sil RF). Pokusí se získat čas na organizování provokací, které by jim byly s to vrátit (jak se mylně domnívají) konfrontační formát do rusko-amerických vztahů.

Od konce roku 2023 pravidelně píši o tom, že OSU ztratily možnost organizovaně ustoupit za Dněpr kvůli ztrátě převahy v dronech, ztrátě mobility většiny svazků v důsledku ztrát bojové techniky a také kvůli snížení kvality mužstva. Špatně vycvičené mužstvo může sedět v zákopech pod střelbou v obraně poměrně dlouho (dokud nebudou všichni zabiti), ale provedení tak složitého manévru, jako je ústup pod tlakem protivníka, který je lepší ve všech složkách (kvantitativně, kvalitativně, ve spotřebním materiálu, mobilitě, štábní kultuře, organizaci týlového zabezpečení, v rozsahu zdrojové základny atd.), způsobuje rychlý rozklad a rozpad jednotek a svazků, které jsou doplňovány nekvalitním, špatně vycvičeným a nedostatečně vyzbrojeným a vybaveným mužstvem.

S každým dalším dnem bojů (a od té doby, co jsem o tom poprvé psal, uplynul téměř rok a půl) se poměr sil měnil nikoli ve prospěch OSU a v případě strategického ústupu za Dněpr je čekala stále větší katastrofa. Ukrajinská strategie udržení fronty na Donbasu a na jihu Novorossii za každou cenu proto není střízlivým propočtem, ale vynuceným řešením. Ukrajina má obrovské ztráty, doslova je pálena na linii dotyku, ale jen tak může udržet frontu, jejíž rozpad povede k okamžitému kolapsu ukrajinské státnosti.

Otázka vojensko-politické katastrofy Ukrajiny je tedy jen otázkou času. Ve skutečnosti se to již stalo, protože hlavní sponzor této války, a sice USA, uznal, že není schopen dále podporovat své spojence proti Rusku, kteří i s americkou podporou více než rok zakoušeli porážku za porážkou a ustupovali stále rychleji, když nebyli schopni změnit situaci na frontě. Odmítnutí USA bezplatně sponzorovat OSU povede k dalšímu snižování vybavení ukrajinských vojáků technikou a urychlí proces vyčerpání spotřebního materiálu (v dělostřeleckých hlavních, munici a dronech je Ukrajina i tak mnohonásobně pozadu, v projektilech řádově a odstup roste).

Zároveň se Zelenskému vyčerpává mobilizační rezerva. Ukrajina se samozřejmě může pokusit povolat do zbraně všechny ženy a muže od 18 do 65 let, jak to požadují její vojáci. Kritickou otázkou není ani to, jak bude bez lidí fungovat týl, ale to, že celá tato masa musí být odchycena, oblečena, obuta a poslána na frontu, i když hladová a nevycvičená, v co nejkratším čase, a možnosti územních mobilizačních center (podle ukrajinských údajů) umožňují poslat na frontu ne více než 20 tisíc lidí měsíčně, což je kriticky málo a vede to k rychlému snížení početnosti OSU. Pokud se pošle na frontu mládež a ženy v dávkách 15-20 tisíc měsíčně, nezlepší to, ale zhorší, jak stav OSU, tak celkovou situaci Ukrajiny: dojde k socioekonomické a politické destabilizaci a situace na frontě se bude pro Ukrajinu nadále zhoršovat.

A tak odchod USA z vyjednávacího procesu ohledně Ukrajiny definitivně zbavuje Rusko možnosti omezit své územní zisky na šest (DLR/LLR, Sevastopol, Krym, Záporožská, Chersonská oblast) a zpochybňuje budoucnost Ukrajiny, jejímž hlavním správcem bude Rusko, bez ohledu na to, zda se rozhodne Ukrajinu zcela zlikvidovat, nebo zda nechá něco na opakování války s banderovci v další generaci.

Evropa se zase pravděpodobně pokusí, pokud možno protáhnout agónii ukrajinského režimu s předpokladem, že se změní americký postoj. Dokud budou OSU schopny udržet frontu, většina zemí EU je bude podporovat a zároveň zajišťovat možnost na zorganizování provokace, která by se stala přesvědčivým argumentem, používaným vnitropolitickými odpůrci Trumpa, ke změně režimu vztahů USA s Ruskem na konfrontační.

Je také nutné si uvědomit, že ke zhroucení fronty nedochází současně a okamžitě po celé její délce. Nejprve se zhroutí jeden strategicky důležitý úsek fronty, poté jednotky začnou volně působit v hloubi nepřátelského území, přičemž některé části fronty budou i nadále stabilní. A konečně, s obsazením nejdůležitějších politických a logistických center v týlu se také vyčerpává možnost odporu vojsk na zbývajících stabilních místech: vzdají se nebo jsou zničena. Připomenu, že skupina armád “Kuronsko”, odříznutá od hlavních sil Wehrmachtu a přitlačená k pobřeží Baltského moře na konci roku 1944, formálně kapitulovala až 10. května 1945 a dobývání jejích jednotlivých jednotek, které nebyly ochotny splnit rozkaz ke kapitulaci, trvalo až do začátku června. To znamená, že nesourodý odpor jednotlivých frontových jednotek je možný i po oficiálním ukončení bojů.

Soudě podle směrů úderů ruských raket a dronů dlouhého doletu na týlovou infrastrukturu OSU, podle zaměření úderných skupin a podle bojové aktivity zůstává strategický záměr Hlavního štábu OS RF stejný a spočívá v maximálním roztažení a vázání rezerv OSU na severu (podél hranice z Charkova do Černigova). Vytvoření eventuálního ohrožení Černigova a Sum a jejich prostřednictvím Charkova a Kyjeva nemůže nepřimět GŠ OSU přesouvat bojeschopné jednotky k ohroženým oblastem. Přičemž směry hlavního úderu zatím zůstávají z jihu (přes Ořechov a Guljajpole) na Záporoží a z východu (přes Pokrovsk a Pavlograd) na Dněpropetrovsk.

Ofenzíva v těchto směrech představuje hrozbu úplného zablokování logistických tras jižní části levobřežní fronty OSU ještě před výstupem OS RF k mostům přes Dněpr, stačí vystoupit k předměstím Záporoží a Pavlogradu. Vzhledem k neschopnosti OSU manévrovat při strategickém ústupu celé levobřežní fronty za Dněpr by úspěch Ruska na jihu postavil do kritické pozice pravé (ze strany OSU, pro nás levé) jižní křídlo levobřežní ukrajinské fronty v prostoru od Pavlogradu po Slavjansk s hrozbou průlomu do týlové charkovské skupiny OSU.

Vzhledem k tomu, že není možné ustupovat, budou muset OSU posílit toto prohýbající se křídlo přesunem vojsk z jiných směrů, především od Oděsy a Nikolajeva. Fakticky bude Kyjev muset odkrýt chersonský směr, aby udržel okres Dněpropetrovsk-Záporoží-Pavlograd, bez něhož se zhroutí celá obrana na levobřeží. OS RF dostávají příležitost prorazit za Dněpr a dostat se z jihu k Umani, což představuje hrozbu průlomu směrem ke Kyjevu z jihu a přes Vinnicu na západní Ukrajinu. Po obsazení Umaně by měl organizovaný odpor OSU skončit a rozpadnout se na jednotlivá navzájem nesouvisející ohniska.

Nehledě na to, že zatímco ofenzíva OS RF se rozvíjí relativně pozvolna, s vyčerpáním možností OSU se katastrofa ukrajinského frontu může vyvinout velmi rychle, a to během několika týdnů. Pokud se Londýn, Paříž, Berlín a Kyjev nestihnou včas vzdát a dohodnout se na zachování alespoň nějaké okleštěné Ukrajiny před úplnou katastrofou fronty, je vystoupení ruských vojsk na linii Žitomir-Vinnica prakticky bezalternativní a jejich další postup je velmi pravděpodobný.

Bez ohledu na naše přání nebo neochotu se tedy v zóně odpovědnosti ruských vojsk, a tedy i Ruska jako státu, ocitá větší část nebo celá Ukrajina. Nebudu znovu vysvětlovat, proč není možné podniknout žádné kroky k zajištění normalizace života civilního obyvatelstva (opět bez ohledu na přání či neochotu Ruska, zda má v úmyslu připojit tato území nebo ne): idioti, kteří sní o tom, že “všechno zaberou, všechny zabijí, opustí “Divoké pole”, to stejně nepochopí, a lidé chytří měli možnost prostudovat tento zdaleka ne jednoduchý problém již stokrát. Obecně platí, že život na obsazených územích bude muset dávat do pořádku Rusko a s vysokou pravděpodobností to nebude současných šest, a dokonce ani deset regionů, ale výrazně více (70-100 procent území Ukrajiny v hranicích z roku 1991).

Je to velmi nevděčný, na zdroje náročný a ve všech ohledech rozsáhlý úkol. Nikdo nám v jeho řešení nepomůže, budou jen škodit. Jiné zdroje, než zbytky místního obyvatelstva a místní ekonomiky, nebudeme mít. Rusko samo nemá dostatečný finanční a ekonomický a demografický potenciál pro bezbolestné zvládnutí těchto regionů v krátké době. Maximum toho, co může Moskva vyčlenit, je omezená finanční a technická pomoc, a také služební cesta na Ukrajinu omezeného okruhu vysokých řídících pracovníků, kteří mají zkušenosti s krizovým řízením v ruských regionech.

Na rychlý úspěch to zjevně nestačí. To znamená, že je třeba se připravovat na vleklý proces integrace velkého množství nových regionů.

Změnit mentalitu obyvatelstva v krátké době nebude možné ani změnou formátu televize a dalších médií, ani aktivní propagandistickou kampaní. Generace, která více než tři roky bojovala a utrpěla velké osobní ztráty, se nedá předělat. Lze ji pouze neutralizovat, tj. dosáhnout absence teroristického banderovského podzemí a různých forem otevřené sabotáže a dalších veřejných způsobů projevu nespokojenosti. V této věci bude velkou pomocí právě mentalita místního obyvatelstva a skutečná ekonomická situace (“kdo nám překáží, ten nám i pomůže”).

Ukrajinci se ve své mase za všech režimů rádi prodírali do “alespoň malinkých, ale přece jen nadřízených pozic”. Přitom ti, kteří se neprodrali, vždy hrozně nenáviděli ty, kteří se prodrali, a ti, kteří se prodrali, otevřeně pohrdali těmi, kteří se neprodrali. Vzhledem k tomu, že relativně normálně bude možné žít na území bývalé Ukrajiny pouze ve státní službě, mezi zájemci bude možné směle pořádat výběrová řízení.

Lidé, kteří se dostanou do orgánů moci spojených s Ruskem, budou dobře informováni, že teď je budou, pokud Rusko někdy opustí tato území, věšet jejich přátelé a sousedé. Ale dokud je moc, které slouží, pevná, titíž přátelé a sousedé neodejdou do krytů, ale ponesou jim úplatky a začnou jim podlézat za získání drobných bonusů a prostě pocit sounáležitosti s mocí. Přečtěte si nyní nadávky na sociálních sítích “proruských Ukrajinců” mezi sebou. Jsou v Rusku a hádají se kvůli nějaké naléhavé sbírce (ze které by každý z hádajících se chtěl mít svůj gešeft, ale pro dva to tradičně bylo “málo”), děsí se navzájem ministerstvem vnitra, prokuraturou, vyšetřovacím výborem, FSB, “wagnerovci”, “kadyrovci”, abstraktními “bojovníky SVO”, a zvláště horliví i Kremlem. Pocit žádanosti mocí, sounáležitosti s mocí, byť malou, ale mocí nad takovými, jako jsou oni sami, je pro ně velmi důležitý. I když osobně vědí, že ruská moc o jejich existenci v zásadě neví, budou nafukovat tváře a všem ostatním namlouvat, že Putin do postele nechodí a ráno nevstává, aniž by to s nimi předem nekonzultoval.

Tato mentální zrůdnost místní společnosti ji zaručeně rozštěpí na ty, kteří se již připojili k ruské moci, a na ty, kteří o tom jen sní, a bude paralyzován a marginalizován jakýkoli protiruský odpor, stejně jako byl svého času paralyzován a marginalizován odpor proruský. Těch, kteří bojovali za ideu v ukrajinské společnosti, bylo vždy mizivě málo ve srovnání s těmi, kteří přeprodávali sádlo.

Použijeme-li tuto mentální vlastnost, budeme schopni stabilizovat situaci natolik, abychom mohli začít normální práci na rozvoji ekonomiky, především díky místním zdrojům a vykovávání z nových generací normálních ruských lidí. Přičemž bude nejméně na dva až tři roky (nebo možná i více, v závislosti na celkové ekonomické situaci) nutné zachovat filtrační režim (možná přidáním k Šeremetěvu dvou až tří dodatečných stanovišť, ne více, aby nedošlo ke ztrátě kontroly), a také omezit každoročními kvótami proces přechodu obyvatelstva připojených území na ruské občanství (většinou s cílem omezit jeho ekonomickou mobilitu, jinak na nových územích zůstane příliš málo obyvatel pro normální ekonomické aktivity). Není možné počítat s efektivním filtrováním na nových územích. Vzhledem k objektivním podmínkám tam budou ještě dlouho (asi dvacet let) dominovat korupční vztahy, které se budou pomalu postupně splaskávat.

Jak ukazuje zkušenost nedokončené derusifikace ukrajinské společnosti, která ale dosáhla značných úspěchů a na kterou bylo vynaloženo 35 let, plnohodnotná rerusifikace nebude trvat o nic méně, přibližně padesát let, aby stihly vstoupit do dospělosti tři generace, které se narodily již za Ruska. Ekonomické úspěchy přijdou dříve, ale práce na rerusifikaci nesmí být přerušena, bez ohledu na to, jak příznivá by situace na Ukrajině byla a jak by místní kádry hovořily o nutnosti pořádat festivaly tvorby a výšivek, slavností boršče a špeku atd. Až za padesát let, kdy se proces reprodukce ruských lidí na Ukrajině stane rentabilní a generace Rusů automaticky bez váhání začnou vychovávat nové generace Rusů, bude možné si oddechnout.

No a pokud se Američanům podaří přesvědčit nebo přimět své evropské a ukrajinské spojence, aby přistoupili na dohodu s Ruskem, vykoupili se šesti regiony a slíbili Moskvě vše, co chce, a ještě trochu navrch, nestane se nic hrozného: v této fázi se rerusifikace omezí na šest stávajících regionů a za dvacet až třicet let Ukrajina, Západem znovu vyzbrojená, znovu přinese do Ruska válku a bude se muset přece jen dorazit.  Jen bude více obětí a zkázy a ruským knížetem založený Lvov se opět stane ruským (podle mentality obyvatelstva, nikoli podle státní příslušnosti, která se změní mnohem dříve) městem ne za padesát, ale za sto let. Ti, kteří dnes žijí, se toho nedožijí, ale historie si tak nepatrného rozdílu ani nevšimne.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

alternatio