Z Královských Vinohrad – tentokrát o zajímavé knize

Poznámky ke knize Dějiny píšou vítězové

Knihu ekonomů Ungermana a Šulce, která se týká období let 1948-89, jsem přečetl na jeden zátah. Tehdejší systém odrážel snahu „starých“ komunistů vytvořit nový socio-ekonomický model. Vznikal po válce a byl ovlivněn nejen vazbou na Sovětský svaz, ale i tlaky Západu, který se takový systém pokoušel zničit. Winston Churchill se již koncem  roku 1945 zabýval myšlenkou dorazit válkou oslabený Sovětský svaz. K tomu tehdy nebyla nálada a tak alespoň projevem ve Fultonu začal studenou válku.

Po válce vlastně vznikla první globální vesnice, která byla budována na vzájemné spolupráci a řekněme v uvozovkách i rovnosti. Pamatuji se na vyjádření našich ekonomů, že jsme na spolupráci uvnitř RVHP nijak nedopláceli.

V Cimrmanově hře Vražda v salónním kupé říká továrník Mayer, že mu na koníčky čas nezbývá: „V mém podniku pracuje skoro dvanáct zaměstnanců a řídit takový kolos to už vyžaduje celého člověka.“

Řídit tehdejší globální vesnici muselo být extrémně náročné a je neuvěřitelné, že se to do značné míry podařilo. Největší potíž spočívala v tom, že ve hře byla spolupráce, nikoli konkurence. V knize je zmíněn případ, kdy byla výroba televizorů umístěna do oblasti, která potřebovala ekonomické vyrovnání. Bylo to dražší, ale ve prospěch lidí. Holt plýtvání.

Socialistická vesnice nakonec padla stejně jako ta druhá globálně kapitalistická.

Kanadský matematik Laurence J. Peter (1919-1990) objevil přírodní zákon, známý jako Peterův princip: „V hierarchické společnosti směřuje každý zaměstnanec k dosažení stavu, kdy je nekompetentní dosaženou pozici vykonávat. Proto  má každá pozice tendenci být obsazena nekompetentním zaměstnancem.“ K tomu přistupují dvě vedlejší věty: Užitečnou práci vykonávají ti, kteří ještě nedosáhli svého stavu nekompetentnosti a Třídní a jiné bariéry zabraňují těm ještě kompetentním dosáhnout jejich stav nekompetentnosti.

Jasného film Všichni dobří rodáci popisuje první fázi budování oné vesnice. Znal jsem Bystré, kde vznikl a zažil i to, že se lidé z původního odporu ke združstevňování dostali až k hrdosti na to, co dosáhli. To městečko s dvěma tisíci obyvateli mělo relativně dobře prosperující JZD, Strojní a traktorovou stanici, základní školu, školku, zdravotní středisko, hotel, autoservis, několik restaurací, základní síť obchodů, pobočku Botany Skuteč a Armu, kde šili parádní vojenské uniformy.  A Vitku, jedinou přádelnu angorské vlny v Československu. Na zámku bylo jeden čas odborné učiliště švadlenek a později zařízení pečující o mentálně postižené muže.

Gustáv Husák kdysi připomínal veřejnosti: „Vy ani nevíte, co tady máte.“ Myslím, že měl říct „Vy ani nevíte, co jste tady dokázali.“

Když se po Listopadu dostala k moci ODS, starostka Bystrého mluvila o tom, jak chudé za komunistů Bystré bylo. Když jsem jí napsal, že to nemůže myslet vážně, nereagovala. Když jsem po nějakých 75ti letech navštívil kamaráda z dětství, zjistil jsem, že mnohé z té infrastruktury bylo zlikvidováno.

Jasného film končí návštěvou Varhaníka (Brodského). Na kopci nad Bystrém se naposledy otočí zpět a řekne:„Moji milí rodáci, odpusťme si, co jsme si. Dělali jsme, co jsme mohli. Ale co jsme vlastně mohli?“ To je základní otázka, které se kniha často dotýká a která platí i dnes.

Poslední záchvěvy demokracie, tedy schopnosti lidí cokoli ovlivnit, se odehrály v šedesátých a sedmdesátých letech v USA. Tehdy šlo o hnutí proti rasové segregaci a později proti válce ve Vietnamu.

Co můžeme udělat ve světě, ve kterém si mocní dávno koupili veřejné mínění, vědecké a kulturní elity a vytvořili smečku slouhů?

Mocným nikdy nešlo o lidi a jejich životy, jen o bohatství, suroviny, levnou pracovní sílu a kontrolu území. Byli a jsou ochotni vést války kdykoli a kdekoli, když se na nich vydělá. Proto moje generace zažila Vietnam, dvakrát Irák, Afghanistán, Srbsko, Panamu, Sýrii, Libyi i Ukrajinu.

Nedávno jsem narazil na rozhovor s 93letým Milošem Jakešem. Byl naprosto koherentní, když vysvětloval, že jeho přesvědčení vzniklo z chudoby, že jeho rodina neměla peníze, ale měla alespoň jídlo, protože měli kousek pole, krávu a prase. Mluvil o chlapech, kteří měli hlad a nabízeli se sedlákům za jídlo. Jakešové a spol udělali pro lidi mnoho dobrého. To na rozdíl od  charakterů typu Havla, který opustil vše co kdy hlásal. Zbylo po něm pár na kšeft postavených laviček a herečka, která se chlubí milionovými šperky a vodítkem na psa za 40k. Spěchám dodat, že opravdu nikomu nic nezávidím.

Když jsem se v roce 2014 vrátil po 27 letech z Kanady, našel jsem rozvrácenou společnost, bez jakéhokoli nadšení z toho, co jsme dosáhli, bez zájmu o existující situaci, bez zájmu o cokoli. Kdysi jsme mluvili o literatuře, hudbě, divadlech a tím, co nás obklopovalo. Ano brblali jsem u piva, jak zpíval Karel Kryl, ale měřeno současnými měřítky žila naše nestranická parta na geologii svobodně.

Od té doby se k minulému tomu šíří nenávist. Budeme pálit knihy, odstraňovat sochy, likvidovat náhrobky na hřbitovech, filmy, seriály, dokumenty z té doby, bourat přehrady a komunistické králikárny na sídlištích? Má se nová spravedlnost vypořádat i s válečnými zločiny minulosti, chtějí snad vzít majetky katolické církvi, která se podílela na pěkných zločinech. Asi ne, Bůh by je mohl potrestat.

Máme směs miliardářů a jejich konkubín. Těm nevadí, že máme vyloučené oblasti, bezdomovce, žebráky, znevýhodněné občany, lichvu, exekuce a zadlužený stát. Nic nám nepatří, snad kromě ČEZu a ten nám nepatří také, protože patří naší vrchnosti. U moci jsou lidé potvrzující Peterův princip. Spadají do kategorie lidí, kteří jsou nevyplelitelní, ale i tak se s nimi nesmí přestat bojovat. Tak nějak to říkal Jan Werich.

To je vše, co k té knize mám. Otevřela mi pohled na sféru ekonomiky, která nás chemiky valně nezajímala.

*

Jiří Jírovec, Kosa Zostra