Již dlouho je známo, že každý systém vytváří další sobě podobné systémy. Mohou se lišit v drobných detailech (jako je dominantní ideologie, v počtu komor parlamentu, v krutosti jednotlivých či kolektivních diktátorů či režimu v koncentračních táborech pro odpůrce), ale základní principy systému se násobí ve všech nových uskupeních, která vytváří.
USA zahájily podmanění západní Evropy Marshallovým plánem a dokončily ho rozšířením EU a NATO po rozpadu SSSR. Jakmile bylo podmanění Evropy dokončeno, okamžitě nabyla rysů „postsovětské Ameriky“. Evropská literatura, evropské umění, evropská kinematografie, evropská móda, dokonce i evropská politika – vše, co bylo až do počátku 90. let zcela samostatnou a mnohem plodnější větví západní civilizace, se stalo nerozeznatelným od amerického masového kultu. Jako by Evropu ovládli McDonald’s a udělali z ní jeden velký hamburger.
Během několika let, do roku 1997, byly pohřbeny myšlenky EU jako třetí velmoci, nezávislých evropských ozbrojených sil, nezávislé evropské zahraniční a hospodářské politiky, vše, co Evropany tak vzrušovalo. Evropa se vzdala perspektivy suverénního rozvoje sama a změnila se v tupou, degenerující kopii Spojených států, které vládne nikým nevolená, uzurpátorská moc důkladně zkorumpované euro-byrokracie.
Je to teprve 25-30 let od začátku změny a Evropanům se již otevřeně říká, že jejich volební právo je omezeno na právo volit toho, koho schválí Evropská komise a s kým souhlasí Washington. V USA, s výjimkou prvního Trumpova vítězství (v roce 2016), může být prezidentem zvolen pouze ten, koho schválí aparát jedné ze dvou stran a s kým souhlasí ti, kdož strany financují. Možná je i neformální shoda obou stran, jako tomu bylo v roce 2024 při zvolení Trumpa nebo v roce 1992 při vypuzení George Bushe staršího.
Ve Spojených státech nevyhrávají náhodní kandidáti. Dokonce i Trump, který neměl v roce 2016 vyhrát, prošel sítem vnitrostranického výběru. Jiná věc je, že byl tehdy vybrán jako neprůchodný kandidát, ale stará dáma Clintonová se ukázala být natolik nepopulární, že nevyhrála dokonce ani ve skleníkových podmínkách. A příliš sebevědomá, že si ani nepřipravila variantu pro případ Trumpova vítězství s minimálním náskokem. Jak ukazuje zkušenost téhož Trumpa v roce 2020 a Ala Gora v roce 2000, ne vždy se vítěz stane prezidentem.
Na Ukrajinu přišly Spojené státy o padesát let později než do Evropy. Země byla mnohem menší než celá Evropská unie a neměla nic společného se západní politickou a kulturní tradicí. Výsledek je však stejný – pseudodemokratický, rigidní a zkorumpovaný systém, který může žít jen díky neustálému přílivu zdrojů zvenčí. Ať už to bylo sovětské dědictvína počátku jeho vzniku, nebo levný ruský plyn v počátečních fázích jeho rozvoje, či půjčky od MMF, EBRD, „pomoc“ z USA a Evropské unie v současnosti. Vnější zdroj však musí do země přicházet ve stále větším měřítku.
Moderní Ukrajina dostává oficiálně z vnějšího světa asi 60 % svých rozpočtových výdajů. Zahrnuje to „bezúplatnou pomoc“, nové půjčky, odložené platby a restrukturalizaci dluhů. Neoficiálně, s přihlédnutím k účasti státu v černých a šedých schématech, může úroveň vnějšího financování Ukrajiny přesáhnout i 80 %.
To vše samozřejmě není charita. Za možnost získávat finance zvenčí platí Kyjev krví ve stále větším měřítku. Evropa také platí za padesát tučných let. Platí migrační krizí, platí svou deindustrializací, platí přípravou války s Ruskem.
Evropa válku s Ruskem nepotřebuje. Potřebuje hospodářskou spolupráci s Moskvou. Ale Ukrajina válku s Ruskem také nepotřebovala. Její hlavní cesta ke štěstí vyžadovala hospodářskou spolupráci s Moskvou. Válku s Ruskem v zásadě nepotřebují ani Spojené státy. Washington by mohl docela dobře prosperovat v rámci hospodářské spolupráce s Moskvou.
Mluvíme však o systému, který si pěstuje svůj vlastní poddruh a v ideálním případě usiluje o to, aby se mu podobal celý svět. A to se netýká jen Spojených států. SNS a EAEU, BRICS a Šanghajská organizace pro spolupráci, stejně jako G20, to vše jsou pokusy Ruska a Číny rozmnožit své (v některých ohledech podobné, i když ne totožné) systémy na celý svět.
Samotná myšlenka multipolárního světa se přirozeně zrodila z potřeby postavit se unipolárnímu světu Spojených států. Multipolarita je zdůvodněním požadavků, aby se USA pohybovaly v globálních a regionálních plánech a braly v úvahu zájmy nových mocenských center. Zjednodušeně řečeno: USA vybudovaly systém zkorumpované liberální diktatury uvnitř země i po celém světě, kam dosáhly jejich pracky. Rusko a Čína budují systémy státotvorné konzervativní dohody.
Americký systém předpokládá, že je možné, aby si soukromá osoba koupila část nebo všechny vládní funkce (za úplatek, i když ani v americkém systému není takový nákup legální). Ruský a čínský systém se domnívají, že v případě potřeby může stát požadovat, aby soukromé osoby, včetně podniků, obětovaly soukromé zájmy ve prospěch zájmů státních. Pokus o „privatizaci“ státních funkcí je v Rusku i v Číně považován za zločin proti systému a je přísně trestán.
Hlavní rozdíl spočívá v tom, že Rusko i Čína se při svém rozvoji spoléhají na využívání vnitřních zdrojů, k nimž mohou vnější zdroje, využívané na vzájemně výhodném základě, sloužit jako užitečný doplněk, ale ne více. Americký systém a systémy vytvořené na americkém základě nemohou existovat bez přílivu vnějších zdrojů.
Proto je zahraniční politika států začleněných do multipolárních světových systémů založena na myšlence: nemusíte nás mít rádi nebo s námi dokonce ani spolupracovat, hlavně se nám nepleťte do cesty a my se vás nedotkneme, máme co dělat i bez vás. Pro systém ovládající vnitřní zdroje je vnější krize, zejména válka, vždy překážkou.
Ze stejného důvodu jsou všechny americké systémy vždy nesmírně agresivní. Vnější zdroj k vám sám od sebe nepřijde a sám od sebe se vám nedaruje. Musí být uchvácen nebo alespoň dostatečně užitečný pro toho, kdo se ho již zmocnil a kdo ho rozděluje.
Proto: čím menší je stát patřící do amerického systému, tím je agresivnější. Nebojí se ztrát, žije z vnějších zdrojů, ne z vnitřních. Hlavní je upoutat pozornost velkého distributora zdrojů.
S USA se ještě dá jakžtakž dohodnout, ale s Evropou je to už obtížnější. Ukrajina je k dohodě nezpůsobilá a Estonsko po válce s Ruskem přímo touží. Nemyslí na to, kolik bomb může spadnout na Tallinn, ale na to, kolik miliard dolarů dostanou prospěcháři estonského systému za krev. A strašně závidí ukrajinské elitě, která je už dostává, zatímco estonská elita musí zatím čekat ve frontě.
*
Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (22:55 28.06.2025)
Vybrala a z ruštiny pro Novou Republiku přeložila PhDr. Jana Görčöšová
Perfektně vypovídající článek o parazitickém euroatlantickém zvrhlém systému, který vytváří systém moderního otroctví, pomocí nezplatitelných dluhů, tzv. MOTROKY.